Hlavní obsah

Eliška Junková - ďábel za volantem

Právo, Lenka Bobíková

Na podzim roku 1922 postávali dva mladí manželé, Čeněk Junek a jeho manželka Eliška, na pařížském autosalonu a obdivovali stánek slavného výrobce automobilů Ettoreho Bugattiho, jemuž se přezdívalo La Patron. Automobily je fascinovaly a půvabná drobná Eliška Patrona zcela okouzlila.

Foto: archív autorky

Za volantem byla královnou silnic.

Článek

Snad proto slíbil horlivé dvojici, že jim dodá dvoulitrový závodní vůz zvaný Doutník. Bugattiho nejprve potěšilo, že se jeho auto dostane tak daleko do světa, vzápětí se ale dlouhé cesty začal obávat.

Smutně si povzdechl před slavným automobilovým závodníkem Siegfriedem Marcem: „Provedl jsem asi velkou hloupost. Slíbil jsem náš vůz dodat do nějaké asijské země. No, slíbil jsem to, Marco, tak ho tam musíte dovézt.“

Bugatti měl zřejmě svérázné představy o zemi, která byla ještě před nedávnem Rakousko-Uherskem.

Nemohl tušit, že v autě bude jezdit jedna z nejslavnějších žen v dějinách automobilismu a nejúspěšnější závodnice 20. let minulého století. A také že o své budoucí přítelkyni jednou sám prohlásí: „Je to velká závodnice, která může soupeřit s profesionály.“ I díky ní mnozí zanedlouho pochopili, kde to Československo vlastně leží.

Kouření a karban jsem se naučila od našich kluků

Eliška se narodila 16. listopadu 1900 jako Alžběta Pospíšilová zámečnickému mistrovi v Olomouci. Měla tři sourozence a její dětství bylo šťastné, i když rodiče vedli děti přísně.

Bětka byla veselá, sportovně založená dívka, plavala, jezdila na kole, cvičila v Sokole, milovala hudbu. Osud ji obdařil zvláštním nadáním pro jazyky – hravě se učila anglicky, francouzsky, německy.

Foto: archív autorky

Svatební fotografie manželů Junkových.

A ve svých pamětech Má vzpomínka je bugatti uvedla: „Ostatní veledůležité znalosti, jako je kouření a karban, jsem se naučila od našich kluků a jejich kamarádů.“

Na svou dobu patřila k mimořádným dívkám. Nesla v sobě tuláckou krev a toužila po cestování. Zpočátku získala ale zaměstnání zcela prozaické – v šestnácti nastoupila do olomoucké filiálky Pražské úvěrní banky. Jejím šéfem se stal dvaadvacetiletý disponent Vincenc Junek, který si říkal Čeněk. Demobilizovali ho z fronty kvůli zranění pravé ruky. A byl houževnatý.

Dramatický vztah

Junek se nikdy lehce nevzdával. Naučil svou levačku funkcím zmrzačené pravačky, a když později podlehl kouzlu motorů, nechal si ruku operovat u známého chirurga Otakara Kukuly a podrobil se neúprosné rehabilitaci. Cvičil, boxoval, nešetřil se.

Bětka se mu líbila, ale měl jakousi vážnou známost v Olomouci a ona zažívala lásky se studenty. Přesto, když Junka přeložili do Brna, Běta ho následovala.

Eliška Junková dokázala svou jemnou rukou kouzlit volantem jako renesanční umělec. Patřila neodmyslitelně k vozům Bugatti jako krásná růže do vázy z českého křišťálu.
Louis Chiron o Elišce

A zamilovali se do sebe. Byl to ovšem vztah dramatický. Běta o něm prohlásila: „Kolísali jsme mezi sblížením už skoro úplným, kdy jsme se oddávali snivým projektům, a mezi rozchody rovněž takřka úplnými, kdy jsme se loučili na věčnost, která trvala až do příštího setkání.“

Běta navíc chtěla poznávat nové kraje, a ne se vdávat. S odvahou svých osmnácti let vyrazila do světa na zkušenou.

Já si ji najdu

Odjela do Francie, kde pracovala v zahradnictví v Antibes, a založila tam asparágusové skleníky. Umínila si, že o sobě nebude podávat zprávy, dokud v životě nezakotví. Nepsala ani Junkovi. Přesto se přes známé doslechla, že právě on o ní prohlásil: „I kdyby byla na konci světa, já si ji najdu.“

Z Francie se Běta přesunula do Švýcar, kde si zdokonalovala jazyky. Po návratu domů našla Čeňka změněného.

Foto: archív autorky

Oslavný průvod po návratu z Targy.

Úplně propadl motorismu. Vybouřená Běta začala uvažovat, že si ho vezme, a v roce 1921 složila jako jedna z prvních žen u nás řidičské zkoušky. A také v témže roce navštívila s Čeňkem autosalon v Paříži. Tam poprvé spatřila auto Bugatti a byla to láska na první pohled.

Junka si Běta vzala 24. června 1922. Tehdy si změnila i své křestní jméno a stala se Eliškou (v cizině ji totiž oslovovali Elisabeth a po jejím návratu zpětným překladem vznikla Eliška).

Čeněk jí říkal Eli, ona jemu Očku. A svatební cestu měli, jak se patří – jeli na trénink závodu lázeňských měst Karlovy Vary–Mariánské Lázně. V té době už Junek jezdil závodně.

Seděla na polštářích

V roce 1922 převzal Čeněk ve své kategorii věnec vítěze závodu Praha–Jíloviště. Ve stejném roce manželé získali zmíněnou bugatku od jejího výrobce. A drobounká Eliška s dvaapadesáti kily začala se svým mužem trénovat a jezdila s ním na závody doma i v cizině.

Automobilismus byl tehdy považován za luxus. V ČSR jezdilo pouhých 4332 vozů povolenou rychlostí na silnicích 41 km, ve městě 15 a v zatáčkách 6 km.

Foto: archív autorky

Poslední Čeňkova fotografie z 15. července 1928.

Eliška byla tak malá, že musela mít pod sebou a za sebou polštáře, aby dosáhla na pedály. V roce 1923 poprvé provázela svého manžela jako spolujezdec – už v nové bugatce zvané Želva, přestože dosáhla rychlosti až 160 km v hodině.

V roce 1924 nastal pro Elišku obrovský zlom – 7. září se měla sama účastnit, stejně jako její muž, závodu Lochotín–Třemošná v Plzni. Junková řídila jejich první bugatku zvanou kvůli stáří Babuška.

Junkovi se vypravili na závod každý v jiném autě a Eliška si nastrkala do kapes seno pro štěstí. Zpočátku jí to moc nepomohlo.

Zastavila U Bulhara

Policejní hlídka na koních Elišku zastavila ještě před závodem – kvůli překročení rychlosti. Automobilové klání se ale vydařilo. V kategorii vozů do dvou litrů se umístila jako první. Dosáhla tehdy ohromné rychlosti – 140 km za hodinu. A to byl teprve začátek.

Na jaře roku 1925 se manželé účastnili závodu do vrchu Zbraslav–Jíloviště. Rozhodná Eliška, podněcovaná potleskem po celé délce trati, se stala absolutním vítězem a druhého Čeňka porazila o 1,3 desetiny vteřiny.

Bylo to první vítězství ženy v mezinárodně uznávaném závodě automobilů. Eliška poté zažívala další úspěchy. V té době si vymezila i vztahy k manželovi. Vždyť byla i jeho konkurentkou. Junek jezdil skvěle a ostře, ona musela používat jinou techniku.

Foto: archív autorky

V šestačtyřiceti se Eliška podruhé vdala za Ladislava Kháse.

Jednou ho vezla Hybernskou ulicí v Praze a trošku ťukla do ruční dvoukolky. Čeněk ji ostře napomenul. Vzápětí Eliška U Bulhara zastavila a seznámila ho se svým novým zákonem. Ten, kdo bude u volantu, pojede podle svého a ten druhý mu do toho nebude mluvit. Oba pak toto pravidlo důsledně dodržovali. A Eliščin věhlas rostl.

Jede do Švýcarska, blázen

V roce 1926 osmého srpna pozval Elišku a několik dalších řidiček švýcarský autoklub na nejtěžší závody do vrchu Klausenpass s cílem ve výšce takřka 2000 metrů. Odjela tam v bugatce za provolávání slávy Pražanů. Údajně ale zaslechla i výkřik: „Jede do Švýcarska, blázen, tam v horách se zabije!“

Nezabila – za namrzajícího deště a prudkého větru, bez brýlí, které si zapomněla, a bez ochranného skla předháněla stotřicetikilometrovou rychlostí konkurenty. Umístila se jako druhá a z žen měla nejlepší čas.

Stala se tak oblíbenou, že v jedné novinové anketě bylo udáno pořadí nejpopulárnějších osobností následovně: Vlasta Burian, Andula Sedláčková, Karel Hašler, Eliška Junková. A úspěchy pokračovaly. V roce 1927 v Paříži na Velké ceně dam dojela jako první za deště, kdy opakovaně překročila dvoustovku. Jela v duchu hesla: pobít všechno, co je přede mnou. Leckdo ji poté nazýval „ďáblem za volantem“. Poradila si i s poruchami.

Kouzlila volantem jako renesanční umělec

„Eliška Junková dokázala svou jemnou rukou kouzlit volantem jako renesanční umělec. Patřila neodmyslitelně k vozům Bugatti jako krásná růže do vázy z českého křišťálu,“ napsal o Elišce slavný automobilový závodník Louis Chiron. V červenci roku 1927 se Junková chystala na Velkou cenu Německa do Nürburgringu. Závod byl velmi dramatický. Postihla ji porucha.

Uvolnil se závěrový šroub a olej tekl přímo na výfukovou rouru. Přesto dojela k úžasu diváků jako první. Pořadatele to tak zaskočilo, že neměli k uctění vítěze ani československou hymnu. Zahráli proto z partitury Prodané nevěsty známou melodii Proč bychom se netěšili.

A to ji teprve čekal nejslavnější závod jejího života – obávaná Targa Florio na Sicílii. Pět kol po sto osmi kilometrech, každé s patnácti sty zatáček na prašných uzoučkých cestách pamatujících ještě punské války. Z jedné strany skála, ze druhé propast. Tam nastoupila Eliška v květnu roku 1928 jako hlavní jezdec.

Foto: archív autorky

V roce 1927 ve fotoateliéru – to ještě závodila.

Trasu si pečlivě natrénovala, ale byla unavená. Měla namožené pravé rameno a ruku otlačenou od těžkého dřevěného volantu. Do stěny nad lůžkem si proto zatloukla hřebík a ruku ve fáči na něj zavěšovala, aby vůbec mohla v noci spát. S Čeňkem si denně dopisovali a on jí radil. Vyplatilo se – závod byl obdivuhodný.

Porouchalo se vodní čerpadlo

V prvním kole se Eliška probojovala na čtvrtou pozici, ve druhém byla první, a i když poté vedení ztratila, nevzdávala se. A to ještě musela po cestě dolévat vodu – porouchalo se jí vodní čerpadlo. Přes zdržení dojela na překrásném pátém místě – zvítězil proslulý závodník Albert Divo. Ten jí gratuloval a prohlásil, že děkuje za tak nebezpečného soupeře. V Praze Junkovou vítal rozradostněný dav. Z nádraží ji odvezl manžel v bugatce a v doprovodu desítek motocyklů.

Přesto se její závodní dráha chýlila ke konci. Nejúspěšnější rok se stal i jejím nejsmutnějším. Nürburgring jel toho roku 15. července i Čeněk. Havaroval a rozrazil si hlavu o skálu. Byl bez přilby. Měl ji sice objednanou, ale nedorazila. Čeští účastníci na znamení smutku ze závodu odstoupili.

Po této tragédii Eliška se závoděním skončila, ale burácivé motory ji přitahovaly dál – stála u zrodu Masarykova okruhu v Brně, působila jako předsedkyně ženského autoklubu. Také pracovala jeden čas pro podnik Bugatti, následovalo zaměstnání u Jana Bati. Tam se podílela na vývoji pneumatik a navrhovala jejich vylepšení.

V roce 1940 se k Elišce nastěhoval pětiletý osiřelý syn jejího bratra Vladimír. Bylo jí čtyřicet a skvěle se o něj starala.

Měla ctitele

Rok po Čeňkově smrti Elišku požádal o ruku Jean Bugatti, syn slavného Ettoreho Bugattiho. Odmítla ho, ale zůstali přáteli.

Jean se zabil při testování závodního vozu v roce 1938.

Do Elišky se zahleděl také automobilový závodník Jiří Kristián Lobkowicz. Ten zemřel při závodu na berlínské trati Avus v roce 1932, kde havaroval ihned po startu.

Po válce se ještě jednou vdala – za sportovního redaktora Ladislava Kháse. Žila s ním v bytě u petřínských sadů s krásnou vyhlídkou. Ve své vzpomínkové knize prohlásila, že se chce dožít 21. století, „aby viděla, oč vyrostly stromy za stovku let“. To se jí nesplnilo. Zemřela v lednu roku 1994 ve věku 93 let.

Reklama

Související témata:

Související články

Fotografovaly Čapka i Fučíka

„První zákazník byl Karel Čapek,“ shodují se dvojčata Staša a Olga, rozené Jílovské. V září jim bylo 96 let. Legendami se staly už jako neplnoleté založením...

Výběr článků

Načítám