Egyptoložka Renata Landgráfová: Pravého Egypťana byste dnes hledali marně

„Ne, nemám egyptské předky, aspoň o tom nevím,“ směje se osmatřicetiletá vědkyně, která se k egyptologii dostala náhodou. „Veterinu mi rozmluvil tatínek se slovy, že budu třeba kontrolovat zvířata na jatkách. Navíc bych každé nemocné zvíře obrečela a každé babičce léčila pejska zadarmo, takže je lepší, že jsem egyptolog,“ usmívá se.

Na střední škole se rozhlížela po hodně exotickém jazyku a jeden profesor jí přinesl víceméně z hecu učebnici staroegyptštiny. „Shodou okolností mi v létě operovali nohy a nemohla jsem chodit, takže mi maminka na chatě vždycky ráno vynesla na zahradu stůl, židli, čaj a gramatiku - a já se ji za dva měsíce naučila. Když připočtu úžasnou knihu Bohové, hroby a učenci, byla moje cesta jasná.“

Po absolvování FF UK studovala egyptologii a lingvistiku ještě ve světě. Dnes střídavě vědecky bádá, učí, překládá, luští, cestuje, píše. Do Egypta jezdí dvakrát ročně na tři týdny. A pochvaluje si, že přístup úřadů i běžných lidí, kteří jim pomáhají, je čím dál lepší a nijak nesouvisí s politickým děním.

O Egyptu by mohla mluvit hodiny. Je jedno, zda o poezii, magii, písmu, balzamování… A své posluchače dokáže přímo uhranout. Mezi nejčastější otázky, které jí kladou, patří kupodivu vztah starých Egypťanů k okultismu a magii. „Poměrně dlouhou dobu, než Champollion vyluštil hieroglyfy, totiž panovala představa, že v nich je zakódována veškerá moudrost světa. Lidi nechápali, že to není nějaký univerzální jazyk, ale jen běžné písmo jednoho jazyka,“ vysvětluje a dodává, že i pro ni bylo tohle téma lákavý oříšek. A tak pátrala…

„Egypt je skutečně kolébkou magie. Když jsem přednášela současníkům zabývajícím se okultismem, byli zaskočeni, že řadu věcí dělají úplně stejně jako tehdy. Z Egypta pochází i magický kruh - definování posvátného prostoru, kde se mi nic nestane či ve kterém lze působit magickou silou.“

Znali také užívání tajné abecedy a kódování názvů bylin a přísad do magických receptů. A je třeba smeknout, protože přišli na kombinace fungující dodnes. Některé dovedly snížit horečku, jiné působily antibakteriálně… „Teprve nedávno se třeba znovu přišlo na to, že pokud dáte na ránu čerstvé maso, lépe se hojí,“ líčí vědkyně a tvrdí, že si to ověřila na vlastní kůži.

Používali i techniky připomínající vúdú, našly se hliněné panenky se zapíchanými jehlicemi. „Šlo o milostné kouzlo k získání absolutní moci nad určitou osobou, při kterém se říkalo: Propichuji ti oči, abys neviděla nikoho jiného než mě!“ Tuto metodu ale vyzkoušet nehodlá, její osobní život je v pořádku i bez kouzel. Partner je ze zcela jiné branže a úspěšně se doplňují.

Renata Landgráfová překládá mimo jiné i staroegyptskou poezii. „Když z egyptských veršů vykostíte Ptaha nebo Memfis, mohlo by klidně jít o moravskou lidovou písničku. To člověčenství je nám prostě společné.“

Před časem s kolegyní editovala knihu staroegyptské korespondence pod názvem Srdečné pozdravy ze země na Nilu. I díky ní si potvrdila, že staří Egypťané nám byli blíž, než si myslíme. „Lidi si píší o běžných denních starostech. Půvabný je například dopis ženy prosící manžela, ať už přestane běhat za tou mladou holkou a vrátí se domů, protože ona má na starosti dílnu a musí zaplatit zaměstnance.“

Je vidět, že postavení ženy v Egyptě bylo mnohem lepší než jinde, ne rovnoprávné, ale měla určitou samostatnost, její titul nebetper - paní domu - znamenal i paní všeho, co k domu patří.

„Jiný dopis ukazuje ženu důvtipnější než její muž - tesař. Vyrobil na zakázku rakev, za kterou měl slíbeno tele. To ale nedostal a zákazník navrhl, ať udělá ještě postel a dostane býka. Hloupý muž postel vyrobil, ale býk zase nikde. Tak se situace chopila žena, která vykukovi píše: Dostal jsi rakev a postel, nedodal tele ani býka, tak ho koukej přivést anebo obojí vrať!“ směje se egyptoložka.

„V životopisných textech si vybírají to, co považují za důležité - jeden pracoval v chrámu, druhý se účastnil vojenských výprav, další shrnul svůj život do slov: Už jako malý chlapec jsem se volně procházel, užíval si života a dělal jsem to se ženami, jak se mi líbilo. Mně osobně baví jeden kraťoučký text: Byl jsem psíkem, který líhal v posteli své paní. Jde o metaforu, pes znamenal už tehdy loajalitu a věrnost.“

Velký omyl podle ní je, že Egypťané byli posedlí smrtí. „Není to pravda, naopak všechny jejich rituály a přípravy na smrt plynuly z toho, že ji nenáviděli. Budoucí generace oslovovali: Vy, již milujte život a nenávidíte smrt… Báli se jen, aby nezemřeli podruhé. Teprve druhá smrt totiž znamenala definitivní konec a nicotu, zatímco první byla pouze transformací, krokem do věčného života. Ten podle jejich představ měl být podobný pozemskému, ale lepší.“

K druhé smrti mohlo dojít několika způsoby. Když se člověk utopil, nebo nemohl být slavnostně pohřben. Ale hlavně v případě, že neprošel u posmrtného soudu. Návod, jak ho zvládnout, obsahuje Kniha mrtvých, kterou zemřelý musel znát a Renata ji také přeložila. „Čekalo ho střetnutí se 42 démony, před nimiž měl provést negativní zpověď - odříkat, co vše zlého neudělal, třeba že nespal s vdanou ženou, nekradl, nežvanil…. Kdyby neuspěl, jeho srdce by sežrala velká požíračka s hlavou krokodýla, hřívou lva a zadkem hrocha.“

Asi nikdo nepředpokládal, že odpověď na všechny body bude NE. „Aby se pojistili, dávali Egypťané mrtvému místo srdce amulet skaraba s textem, mluvícím k srdci: Srdce, nesvědči proti mně, protože naše osudy jsou spojeny. A jen pokud já projdu, budeš žít i ty.“

Zvláštní je, že srdce viděli Egypťané jako orgán emocí i rozumu, kde se ukládaly vzpomínky a myšlení. V mozku nic důležitého neshledávali, přestože v medicíně byli na výši a anatomii zvládali dobře. Toto upřednostňování srdce se dochovalo v dalších kulturách, například v anglickém learn by heart - učit se srdcem čili zpaměti.

Zajímá mě také, jaký byl vůbec staroegyptský systém hodnot. „Kéž bychom dnes uznávali morální kodex egyptských úředníků! Považovali za důležité pracovat a dosáhnout úspěchu, ale hlavně svými schopnostmi a úsilím. Významný byl řád maat, jehož součástí byla vertikální solidarita - povinností každého úspěšného bylo starat se o ty, kteří úspěšní nejsou. Vyjadřovali to slovy: Dával jsem chléb hladovému a šaty nahému, byl jsem otcem sirotkovi a manželem vdovy.“

Renata Landgráfová připomíná, že víme jen o životě nejvyšších vrstev, které byly gramotné, tedy asi o dvou až třech procentech populace. Tito lidé pořádali bankety, obrovské oslavy bohů ve znamení jídla, pití i nezřízeného sexu. I lásku si užívali poměrně volně, neřešila se spousta věcí jako dnes.

„Samozřejmě se propírala nevěra vdané ženy, hlavně z důvodu, že se nevědělo, čí jsou děti, kdo je za ně zodpovědný. Pro každého Egypťana bylo velmi důležité mít syna, kterému předá svůj úřad. A který se o něj také jednou postará, tedy vystrojí mu pohřeb, bude přinášet oběti a udržovat jeho jméno navěky. Měli totiž dvojí představu posmrtného života: vedle náboženské ještě poměrně novodobou - že za ně budou dál žít jejich činy.“

A jaký byl egyptský ideál krásy? „U žen štíhlá postava a světlá pleť, což znamenalo, že nemusí chodit ven a pracovat, u mužů naopak jisté faldíky tuku znamenaly blahobyt a úspěch. Na kráse si ženy opravdu zakládaly, měly služebné, které jim pomáhaly s líčením a oblékáním, nosily nádherné paruky. Občas vidíme na sochách, jak zpod paruky vykukují vlastní vlasy. Líčení bylo nejen pro krásu, ale i pro zdraví, protože hlinky, mimochodem velmi podobné těm dnešním, zamezovaly vstupu prachu do očí a dezinfikovaly je, proto si oči líčili i muži,“ vysvětluje.

Staroegyptská kuchyně byla relativně zdravá a vycházela z místních zdrojů. „Bohatí jedli hlavně ryby, chudí chlebové placky, luštěniny, cibuli. Znali pivo, ovšem zcela jiné, než je dnes, vařilo se ze zkvašeného chlebového těsta, takže bylo hustší, spíš jídlo než pití. Jeden kolega se ho pokusil zrekonstruovat a můžu potvrdit, že bylo jako zkažený chleba,“ směje se.

Za svůj největší úspěch považuje nedávné rozluštění tzv. „kuchařky balzamování“. Šlo doslova o detektivku. „Při výkopech u Menechibnekovy hrobky jsme objevili šachtu s komůrkou a v ní depozit balzamovačů, čili vše, co zbylo po mumifikaci. Šlo o dvě stovky nádob, z nichž asi na dvaceti byl popsán jejich obsah a jakési cifry. Usoudili jsme, že neznamenají dny měsíce, ale postup mumifikačního procesu, který podle Herodota trval sedmdesát dní. Mnohé jsme věděli už dřív, v 70. letech proběhl i experiment mumifikace člověka. Ovšem naše nové informace, s nimiž jsme pak úspěšně objeli několik konferencí, umožnily přesně určit, jak celý proces postupoval.“

Právě teď studuje egyptoložka texty z pohřební komory Iufaovy hrobky z Pozdní doby, jejíž objev také prošel českými médii. „Je dobrodružství číst věty, které nikdo neměl v ruce tisíce let. Dvě třetiny z nich jsou zcela neznámé. Vypadalo to tak, že se člověk v rámci příprav své budoucí hrobky vydal do archívů, které byly u chrámů, a tam si našel náboženské texty, jaké chtěl mít. Nebo tím úkolem někoho pověřil a ten shrábl ty nejběžnější, které mu přišly pod ruku. Náš Iufa byl ale dost nemocný a dal si s hledáním hodně práce, snažil se najít něco, co mu umožní, aby jeho posmrtný život byl skutečně lepší.“

Zkoumání začalo západní stěnou, plnou vyobrazení hadů. „Hotová encyklopedie! Egypťané věřili, že podsvětí je plné jeskyní a každou střeží nějaká příšera. Jedna má hadí tělo a hlavu sokola, další čtyři ruce a nohy, dvě želví hlavy a čtyři křídla. Té říkáme bazilišek. U každé je popsaná pozemská i podsvětní podoba. První údajně není vidět, čímž se vylhali z faktu, že takového tvora nikdo nezná. U podsvětní je naopak přesně popsaná velikost, někdy sahající přes půl světa, fantazii se meze nekladou. Nečekalo se, že by někdo usvědčil pisatele ze lži,“ odhaluje Landgráfová staré fígle.

Mrzí ji, že přes řadu úspěšných objevů zůstává stále ještě mnoho oblastí života Egypťanů neprobádáno. „Zachoval se jen zlomek dokumentů, představte si puzzle z 3000 dílků, my máme asi třicet a z nich se pokoušíme rekonstruovat tehdejší společnost. Další generace mají co objevovat a mnohé už nezjistí nikdy. Největší mezery zůstávají v životě běžných lidí.“

Ti si stavěli domečky ze zničitelných materiálů v záplavové oblasti Nilu a neměli peníze na drahou mumifikaci. Ale existovaly způsoby jednoduchých pohřbů, třeba do jámy v poušti, s jednou či dvěma nádobami.

Pyramidy stavěli zřejmě také tito prostí Egypťané. Díky záplavám se totiž často nedalo pracovat na polích. Na stavbě jim byl zajištěn základní plat v podobě chleba, cibule a piva. „Nešlo tedy o otroky, i když podmínky byly strašné, jistě občas došlo k nehodám a úmrtím, ale to se stává dodnes. Když vám někdo řekne, že stavbou pro vládcovu nesmrtelnost si ji zajistíte taky, budete pracovat jinak než jen za plat,“ směje se.

Současní Egypťané nemají s těmi dávnými moc společného, jsou to hlavně potomci arabských přistěhovalců. „Pravého Egypťana byste tedy hledali marně, ovšem stane se, že na ulici uvidíte obličej, který jako by vystoupil ze staroegyptského portrétu, projeví se zkrátka zatoulaný gen,“ uzavírá Renata Landgráfová.