Hlavní obsah

DJ Lucca: Dýdžej nemusí nutně vypadat jako šílenec

Právo, Dana Kaplanová

DJ Lucca, vlastním jménem Lucie Kvasnicová (34), pouští na akcích taneční hudbu, zejména techno a minimal. Rodačka z Brna teď žije se svým partnerem, hudebníkem Michalem Dvořákem, v Praze. Mají spolu dvouletého syna Míšu.

Foto: soukromý archiv Lucie Kvasnicové

DJ Lucca

Článek

Dýdžejku techna si tedy představuji jinak.

Jak?

Jako divošku - a vy působíte klidně, křehce a spořádaně.

Já jsem spořádaná. Nejste první, kdo to říká, ale za pultem dokážu být divoká a jsem hodně energická. Dýdžej nemusí nutně vypadat jako šílenec.

Jenže vy hrajete techno, duc duc na dvě doby, je to vymývání mozku.

Techna existuje spousta. Mně se líbí funky, pomalejší a melodické plochy, které mají rytmus a energii. Rozhodně to není vymývání mozku. Třeba Carl Cox, který mě pravidelně zve na Ibizu, míchá do melodií zajímavé zvuky. Jeho styl mě inspiruje. Když jsem byla mladší, hrála jsem tvrdě, rychle a monotónně, jenže to mě už nebaví.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

Takhle hrála dvěma miliónům v Berlíně.

Techno a house znám, ale netuším, co to je minimal?

Minimal je pomalejší techno s basovými netypickými zvuky. Oba směry se v mých vystoupeních prolínají. Většinou hraji dvouhodinový set, a tak začnu pomaleji a přejdu do techna a do housu. Nejsem hlavní představitelkou minimalu.

Čeho jste představitelkou?

Funky techna a progressive housu.

Kde tu hudbu berete?

Teď už nakupuji na internetu, vybírám z množství skladeb. Dřív jsem hrála z desek, mám jich doma asi dva tisíce. Dnes technologie tak pokročila, že se nevyplatí desky vyrábět a prodávat, všechno je na počítačovém softwaru.

Techno scéna představuje také alkohol, taneční drogy a rozvášněný dav. Nejste sama v ohrožení?

Netuším ani, co teď zrovna frčí, ale asi pořád extáze, občas kokain a pervitin. Poznám to, jen když toho někdo vezme hodně, je zrychlený, má divný výraz v obličeji. Extázi moc nepoznám, protože ten člověk jen tančí.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

DJ Lucca

Vy je vlastně k tomu povzbuzujete…

Byla bych radši, kdyby všichni byli střízliví, jenže to by ty akce musely začínat dřív. Někdy přijdu na řadu ve čtyři ráno, a to už je jen málokdo čistý. Teď jsem v Brně na akci s Paulem Van Dykem hrála jako poslední od čtyř do šesti ráno. Většinou hraju od jedné do tří v noci, ale i to je pozdě.

Jak se do té doby udržíte svěží?

Když jsem v zahraničí, tak si ráda před vystoupením zdřímnu v hotelu. Tady přijedu na akci s předstihem, musím vydržet a dospím to později.

Nebojíte se, že při těch decibelech jednou ohluchnete?

No, někdy je aparatura tak silná a ne vždy kvalitní, že to rve uši. Proto jsem si pořídila speciální špunty do uší, někdy to opravdu bolí.

A teď mě slyšíte dobře?

Co říkáte? (směje se) Ne, slyším dobře. Někdy mi sice po vystoupení šumí v uších, ale chodím na kontroly k ušní doktorce, jsem v pohodě.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

DJ Lucca

Nezažila jste při vystoupení nějaký incident?

Ne! V klubech bývá ochranka, nebo se mnou někdo jede. Občas se stane, že fanoušek šermuje s lahví před pultíkem, to se ale víc bojím o techniku než o sebe. Ochranku si dávám do smlouvy.

Kde se ve vás tahle vášeň pro dýdžejství vzala?

Tuhle hudbu jsem objevila v patnácti letech, když jsem chodila na gympl. Byl to nový směr a na párty nás tehdy dorazilo jen málo. Měla jsem pocit, že zažíváme něco průkopnického. Nadchlo mě to, ale nenapadlo mě, že se stanu dýdžejkou. Chtěla jsem být letuškou.

A proč nejste letuškou?

Na konkurzech jsem neuspěla. U ČSA to vypadalo nadějně, jenže posledním, šestým kolem jsem neprošla. Byla jsem z toho nešťastná. Nakonec jsem odjela do Anglie jako au pair. V Londýně jsem navštívila pár klubů a viděla jsem tam hrát holky. To mě inspirovalo.

U nás holky nehrály?

V Česku byla první dýdžejka Ladida, slyšela jsem ji v roce 1996 a byla taky blondýnka, taky drobná a křehká…

Taky hezká…

To jsem neřekla, ale hezká byla. Tyhle holky mě nakoply. Ambice jsem převzala od své starší sestry Leony, tanečnice a choreografky. Říká si Qaša a své zálibě obětuje všechno.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

Carl Cox už ji třikrát pozval na Ibizu.

Vy také tančíte?

Tak normálně, jako ségra ne. Jako malá jsem dělala gymnastiku, pak jsem hrála závodně ping-pong.

Jak se udržujete v kondici teď?

Hraju tenis a v zimě ráda vyrážím na běžky. Každé léto jezdíme do Portorože, kde máme kamaráda Hariho. Je to tenisový trenér, u kterého se učím. Michal už taky začal s tenisem. A vrátila jsem se k závodnímu ping-pongu. Jsem v druholigovém družstvu Sokola Bohnice. Sice mě vždycky bolí celé tělo, ale je to skvělé.

Kdy jste poprvé vystoupila jako dýdžejka?

V listopadu 1999 v pražském klubu Roxy. Tehdy tam hrál brněnský DJ Javas a jako hosta měl Ivu Bittovou. Já jsem jim dělala předskokana. Měla jsem strach a nejradši bych utekla.

No, lidé také neutekli, tak to dopadlo dobře, ne?

Z dnešního pohledu to moc dobré nebylo.

Vidíte, a letos jste už hrála na Mauriciu. Byla jste už třikrát na Ibize na pozvání slavného Carla Coxe. Kde jste ho potkala?

Potkali jsme se v Brně, kde jsme spolu hráli. Dala jsem mu svoji první skladbu a on ji hned ten večer pouštěl a později ji dal i na svoje DVD. On je nejlepší světový dýdžej, skutečná legenda. Bere za jedno hraní okolo padesáti tisíc eur. Zahrát si na Ibize je sen každého dýdžeje. V létě jsou tam kluby narvané a skvělá atmosféra.

Hrála jste také v Berlíně pro dva milióny účastníků Love Parade. Jaký je to pocit, když ovládáte takový dav?

V Berlíně jsem byla víckrát, ale na hlavním pódiu pod Vítězným obloukem jsem stála jen v roce 2006. Je to neskutečný pocit. Takový adrenalin, že na něm můžete být až závislá. Atmosféra je nabíjející, cítíte propojení s lidmi, všichni tancují, jsou v transu a já jim vybírám hudbu. V Berlíně se hraje zadarmo, i Carl Cox.

Jedete svůj program, nebo reagujete na lidi?

Na dva milióny nemůžu reagovat, ale v klubech to lze. Sleduji, co se děje na parketu, a snažím se přizpůsobit náladě.

Umělecké jméno jste si odvodila od hodně smutné písně My name is Luca, kterou zpívá Susan Vega.

Líbilo se mi jméno Luca, jen jsem si přidala ještě jedno c a chtěla jsem, aby mělo něco společného s Lucií.

Proč jste po maturitě nešla na vysokou školu?

Už jsem se nechtěla dál biflovat a vysokou jsem ani nepotřebovala. Myslela jsem, že budu tou letuškou, jazyky jsem uměla, a pak jsem chtěla do cestovního ruchu, kde stačí nástavbové studium.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

S partnerem Michalem Dvořákem a malým Míšou si doma zřejmě potrpí na kombinézy.

Co vaší současné profesi říkají rodiče?

Ti mě vždycky podporovali, ale trochu se přece jen divili. Jsem totiž klidná povaha. Předtím jsem pracovala asi tři roky jako recepční v hotelu Holiday Inn v Brně. Jenže to už jsem začala hrát, přijela jsem třeba ve tři z akce a v šest už jsem měla být na ranní směně. Nešlo to skloubit, a tak jsem z hotelu odešla. Taťka mně sice radil, abych si dýdžejství nechala jako hobby, ale já to riskla. Nejdřív jsem neměla žádné peníze, pak jsem hrála téměř každý víkend.

Jak jste při takovém zápřahu vůbec stihla porodit dítě?

Po třicítce jsem trochu polevila. Už mě ta práce stoprocentně nenaplňovala. Pak jsem se seznámila s Michalem, rok jsme se poznávali a zjistili jsme, že oba chceme dítě.

Čím vás upoutal?

Je sympatický a milý, je to osobnost. Znala jsem ho už z kapely Lucie. Představil nás jeden organizátor na akci, kde jsem hrála. Povídali jsme si, a nic. Odešla jsem se svými přáteli a on zase se svými. Druhý den mi napsal SMS, zjistil si moje číslo a pozval mě na schůzku. No a jsme spolu tři roky.

Michal byl třikrát ženatý. Nelekla jste se toho?

(směje se) V našem věku už máme leccos za sebou, ne? Michal bere vztahy vážně a vždycky se chtěl oženit. My jsme se ale ještě nevzali, i když máme dvouletého syna.

Proč ne?

Myslím, že už je skeptický, a já mu navíc říkám, že se vdávat nechci. Také sestra mi to rozmlouvá, prý je svatba prvním krokem k rozvodu.

Vaše sestra je vdaná?

Je rozvedená a teď žije s mužem, se kterým má dvě děti.

Vy se fakt nechcete vdávat?

Ale jo, představuji si malou svatbu třeba někde na Mauriciu, nic velkého. Nechci jít na úřad a tam si něco slíbit. K manželství nemám odpor, ale teď je náš vztah zajímavější a svobodnější. Mám pocit, že mě partner nevlastní. Jenže kvůli dětem to asi uděláme. Možná v Benátkách, tam jsem ještě nikdy nebyla.

Foto: soukromý archív Lucie Kvasnicové

V hotelovém bazénu na Mauriciu, syn tentokrát v ochranném oblečku.

Jakou hudbu váš syn doma slyší?

Tu mou.

Duc duc?

Slyšel ji už v bříšku.

A nekopal vás?

No, trošku živější byl. Přestala jsem hrát ve čtvrtém měsíci. Následky to určitě nemá. Pouštěla jsem i klasické písničky pro děti a Michalovo Vivaldianno.

Jak se žije dýdžejce s hudebníkem?

Myslím, že dobře. Když jsem byla těhotná a už jsem nehrála, udělali jsme dnes již úspěšnou skladbu Japan Sugar. K ní vznikl animovaný videoklip, který vysílá MTV. Ne že bychom spolu pracovali na plný úvazek, ale Michal se o elektronickou hudbu zajímá už dlouho a navíc má dobré nápady a hudební cit, který můžu využít.

A jak se dělíte v domácnosti?

Máme to napůl. Moc nevařím, přijde mi to jako ztráta času. Umím však skvělé saláty, které Michal miluje. Synovi vařím jednoduchá jídla a o víkendu chodíme do restaurace nebo si uděláme něco rychlého.

Za porod jste od Michala dostala auto, briliantový prsten a náušnice. Nedáte ještě jedno dítě?

(hlasitý smích) Bavili jsme se o tom, ale mně o ten briliant zase tolik nejde. Kvůli dalšímu prstenu bych to neudělala. Víte, já ještě nechci přestat hrát, a nemůžu pracovat, když kojím. S malým Míšou jsem začala ve dvou měsících a bylo to šílené. Nakojila jsem ho a šla jsem na dvě hodiny hrát. Tak to už nechci opakovat, ale jedináčka také nechci. Tak uvidíme.

Stýská se vám po rodném Brně?

Ani ne, v Praze žiju už osm let a na Moravu se občas podívám, když tam hraji, nebo zajedu na naši chalupu. Ségra žije také v Praze, bydlíme kousek od sebe. Dělala například choreografie v prvních dílech SuperStar nebo byla porotkyní ve Star Dance.

A stýská se vám vůbec po něčem?

Možná po bezstarostném životě, když mi bylo patnáct, to bylo super.

Umíte si sama sebe představit třeba v šedesáti letech?

To tedy nevím. Ale taky se ptám, jak dlouho můžu dělat dýdžejku? Maximálně do pětačtyřiceti? Záleží na tom, jak budu vypadat, protože ta hudba je pro hodně mladé lidi.

No tak obarvíte šediny…

… dám pár plastik. Ale vážně, teď nad tím nepřemýšlím, možná to za mě život vyřeší. Třeba mi přijde do cesty něco, co mě nadchne a budu se tomu pak věnovat. V každém případě se těším, že se potom konečně pořádně vyspím.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám