Článek
Žijete tady už sedmnáct let, přijali vás místní mezi sebe?
Kopaničáři jsou svébytní lidé. Vždycky si museli všechno vydobýt sami, nikdo jim nic nedal zadarmo. Pořád jsem pro ně trochu náplava, i když pocházím z Uherského Brodu, který je jen pár kilometrů odtud a všichni tam jezdí na polikliniku nebo nákupy.
Jak jste přivykala životu na vesnici, kde není obchod ani hospoda, natož škola?
Já byla velká divoška, městská holka každým coulem, takže začátky pro mě byly strašně těžké. Naštěstí to se mnou manžel všechno zvládl a já časem zjistila, že nádherná příroda okolo převyšuje všechno, co mi tu scházelo.
Jak kniha o žítkovských bohyních obrátila lidem život
Za šestnáct let, co jsem byla doma se třemi dětmi, jsme se stali téměř soběstačnou domácností. Měla jsem mlýnek na obilí, ve skříni pytel obilí, kvásek, zavařovala jsem, chovala králíky, husy, kačeny. A uvědomila jsem si, že jsem tady šťastná.
Na Bzovou jste odešla kvůli manželovi, který má venkov v genech…
Mám muže s velkým M. Je jak chlap z minulého století. Umí třísknout do stolu a říct si své. Vede rodinu k tradičnímu hospodářskému životu, jakým žili jeho předkové. Díky němu jsem lásku k práci v hospodářství našla i já. Cítím pevné pouto s tímto místem. Je to můj domov.
Šárčin šípkovo-dobromyslový sirup je všelékem skoro na všechno.
Zajímavou historii má i vaše přípravna bylinek.
Provozovnu, kde mám firmu, postavilo družstvo jako prádelnu v roce 1954. Do té doby praly ženské doma ve vaně a na valše. JZD je chtělo nalákat na pračku – a fungovalo to.
Ženy, které vstoupily do družstva, se mohly zapisovat do pořadníku a chodit si prát. Došly do prádelny se špinavým prádlem, tady si ho vypraly, vyždímaly a doma pak jen pověsily usušit.
Bylinky sbíráte do nůše, ale jezdíte pro ně na motorce. To je pozůstatek divokého mládí?
Kdepak, to je nutnost. Kdybych chodila pěšky, nezvládla bych sbírat byliny i pro druhé. Jawu padesátku jsem dostala od švagra a jsem za ni vděčná, díky ní se dostanu i na vzdálenější louky.
Navíc se můžu motorkou vracet jen po jedné stopě, takže šetřím krajinu. A ještě se při jízdě kochám pohledy na Bílé Karpaty. Mám za to, že hodně lidí, kteří sem přijeli za žítkovskými bohyněmi, se pak vrací právě kvůli nádherné krajině, která je očarovala.
Je rozdíl mezi bylinkou, kterou si pěstujete na zahradě, a tou, která roste divoce?
O bylinu na zahradě musíte pečovat: odplet, okopat, poorat, zalét… Volně rostoucí byliny o přežití přirozeně bojují a věřím, že díky tomu jsou silné, mají moc. Ta energie v bylinách opravdu je a cítím ji.
Vše je ruční práce: od sběru bylin až po kreslené papírové sáčky od výtvarnice Lucije.
Jak se vlastně vyučená krejčová jako vy stane bylinkářkou?
Začala jsem sbírat hned, jak jsem se nastěhovala, se svou sousedkou Táňkou při procházkách s dětmi. Tady jsou totiž byliny na každém kroku. Na dvoře a v humně nám roste bukvice, třezalka, kontryhel, řepíček, řebříček, jitrocel, popenec, plicník, kopretina, ocún, orchidej bradáček vejčitý…
A šestnáct let je dost dlouho na to, aby se člověk naučil byliny znát. Zkušenosti jsou mé herbáře. Lidi po mně často chtějí i léčit, ale tomu já se vyhýbám. Jsem bylinkářka, ne léčitelka. Nabízím jen základové byliny, žádné kontraindikační, které by byly nebezpečné.
Proč tak striktně?
Léčitelství musí být dané zkušenostmi a od Boha. Když vím, tak poradím, ale jsem jen „dělnice přírody“. Mám osvědčené recepty, pro rodinu i pro zákazníky vařím z jednoho hrnce.
Mojí devízou je dohledatelnost všech surovin: byliny sbírám v přírodě, suším a drhnu vlastníma rukama. Výsledný produkt tvořím od začátku do konce včetně lepení etiket a provozování e-shopu. Úcta k přírodě je moje know-how.
