Andrea Hoffmannová: Nejde stále přikyvovat

Na svou vlastní svatbu přede dvěma lety vzpomíná moc ráda. „Ten den se vydařil, ale z velké části proto, že většinu práce za nás udělala agentura. Nedovedu si představit, že bych vše zařizovala sama. I tak to pro mě byly nervy a častokrát si říkám, že jsem opravdu šťastná, že už jsem vdaná a svatbu se všemi přípravami a organizací mám za sebou."

Opory a důvěry, kterou ji zahrnuli herečtí kolegové při nedávném natáčení snímku Dvě nevěsty a jedna svatba, si velmi váží. „Měla jsem poměrně velkou roli, a tak byl pro mě kontakt s ostatními velmi důležitý. Všichni byli skvělí, třeba Anička Polívková nebo Honza Dolanský."

Pohodu při práci velmi oceňuje. „Při žádném natáčení jsem ale vlastně nic jiného nezažila. Spíš na divadle, tam se občas najde režisér, co neudrží nervy na uzdě."

Moc ráda vzpomíná na natáčení se Zdeňkem Troškou. Tehdy jí jeden její známý producent nabídl malou roličku ve filmu Strašidla, větší roli selky pak dostala v pohádce Čertoviny.

„Režisér Troška je moc milý, s ním to byl pro mě ideální filmový start. Nikdo ze štábu na něj nedá dopustit, všichni o něm mluví v superlativech. A on fakt takový je."

Narodila se před jednatřiceti lety v Brně, kde také vystudovala hudebně dramatické umění na brněnské konzervatoři. Na školní léta ráda vzpomíná, i když ji jako většinu herců občas napadne, jaké by to bylo, kdyby získala vzdělání v jiném oboru.

„Herectví se věnuju patnáct let a asi už u něj zůstanu. Vždyť není možné přijít do nějaké firmy a říct, že tam začnu pracovat. Právník ani manager už ze mě nebude a na další studium jsem už asi líná," směje se herečka, která si zahrála i ve filmech Pohádky pro Emu nebo Špunti na vodě.

Po maturitě dostala nabídku ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde strávila osm let. „Byl to skvělý základ k dalšímu rozvoji," pochvaluje si. ”Byla jsem na jevišti skoro každý večer, takže příležitostí naučit se řemeslu, zkusit si různé žánry a spolupracovat se spoustou zajímavých režisérů, bylo dost. Díky tomu jsem získala zkušenosti, na kterých můžu stavět."

Moravské angažmá pro ni bylo důležité i z jiných důvodů. Seznámila se tu se svým manželem Markem, se kterým žije již sedm let. Marek má dvě dospělé děti z prvního manželství, spolu vychovávají tříletou Anastázii.

„Seznámili nás kamarádi. Byli jsme si na první pohled sympatičtí, ale zároveň opatrní. Nevrhali jsme se nikam po hlavě, ale touha poznat toho druhého v nás byla od začátku."

Marek je o třináct let starší než ona, vzděláním je přírodovědec a věnuje se podnikání v oblasti kovovýroby.

„Divadlo ho zajímá, mohu s ním probrat všechno. Je kliďas, zatímco já často řeším problémy, o nichž si zpětně říkám, že vlastně ani problémy nebyly. V tu chvíli to tak ale cítím. Neříkám, že občas doma není Itálie, vyměňujeme si názory, neshodneme se vždy a na všem. Nejde stále jen přikyvovat. Ale myslím, že oba umíme uznat, když má druhý pravdu. Když mě muž přesvědčí, že se mýlím, nemám problém to přiznat."

Na manželovi si cení jeho spolehlivosti a myslí si, že klidná rodina je pro něj nejvyšší hodnotou. Je ráda, že jeho dvě starší děti rády hlídají svou malou sestřičku. „Máme taky skvělé babičky, a tak dcera neprožívá nijak útrpně, když jdu večer do divadla."

Byla to manželova práce, která ji před pár lety přivedla do Prahy. „Začali jsme sem jezdit kvůli jeho práci s designérem Petrem Novaguem, se kterým vytvářel novou tvář vozu R200. A tak jsme se začali přirozeně bavit o tom, že bychom si tu vybudovali druhý domov."

Andrea to uvítala, v hlavním městě žije její sestra, a i ona cítila, že by jí změna prospěla. Přesto se však Moravy nevzdala. Do Uherského Hradiště jezdí dál, mají tam druhý domov a základnu.

„Až začne malá chodit do školy, budeme se muset rozhodnout. Zatím ještě můžeme žít na dvou místech." Vyhovuje jí to, protože v Uherském Hradišti má spoustu přátel, a to nejen z divadelního prostředí. ”Pořád se mezi sebou oslovujeme děcka, i když už sami máme potomky."

V Praze si našla zákoutí, kam ráda chodí, jsou to zejména parky, jako je Stromovka, obora Hvězda, Riegrovy sady či Grébovka. Občas si jde zaběhat podél Vltavy, aby si vyčistila hlavu.

Určitá volnost podle ní k herecké profesi patří. V Praze dostala již několik filmových nabídek a rovněž se ukazuje na prknech Divadla Palace. Ve volném čase ráda cestuje.

„V létě se s partou přátel chystáme na cesty. Jezdíme do zahraničí i po Čechách. Znamená to pro mě hodit starosti za hlavu a odpočinout si změnou prostředí. Klidně i s malou, to vůbec neberu jako problém. Když jí bylo osm měsíců, vzali jsme ji do New Yorku. Říkali jsme si, že je to přece člověk jako my, jen je malinká."

Přísnou maminkou není, dceři ledacos povolí. „Když se na mě podívá a žadoní, že ještě nechce jít spát, ustoupím jí a za deset minut stejně usne. Vzpomenu si, jak jsem jako holka taky nerada chodila brzo do postele," směje se.

Děti herců podle ní často striktní výchovu nepoznají, občas čekají na své rodiče v divadelním klubu a v takových situacích je neměnný řád spíš na škodu. „Dcera mě cvičí v trpělivosti. Je sluníčko a smíšek, ale má spoustu energie."

Jestli dceři přibude další sourozenec, nechává náhodě. „Je pravda, že jsem chtěla víc dětí, ale manžel už dvě má a mně zase přibývá práce, takže teď nic neplánuji."