V seriálu jste byla partnerkou Ondřeje Vetchého. Jak se vám s ním hrálo?

Dobře, a navíc, jak jsme teď byli spolu tak často, mám pocit, že k sobě nějak patříme. Myslím i Simonu Stašovou a Mirka Táborského, kteří jsou moji seriáloví rodiče. Beru je jako blízké lidi, tím jsem trochu ztratila nadhled a ani moc nevnímám jejich herectví. Jen vím, že Ondra je hodně citlivý a přirozený. Už při natáčení první série Místo nahoře mi tím hodně pomáhal. Když s ním mám dialog, tak nemůžu jinak než být stejně pravdivá jako on.

Vaše postava Martiny čekala dítě. Umíte si to představit?

Neumím, a proto jsem mezi natáčením odjela za sestrou do Kostariky, která zrovna čekala dítě. Vyptávala jsem se jí na pocity a byla jsem tam i v době, když už se Nahuel Perez Viera Seidlova narodil.

Tak je to kluk, nebo holka?

Kluk, a aby mu uznali i české občanství, musí se jmenovat i po mamince. A to se měl ještě jmenovat Santiago, ale to už by bylo strašně dlouhé. Říkáme mu Nahuel s Věrkou.

Takže průprava k seriálovému těhotenství byla důkladná.

Také jsem o tom mluvila se Simonou Stašovou, ale ta zkušenost je stejně nepřenosná. Jinak to vnímá Simona a jinak postava Martiny, která v jednadvaceti letech náhodou otěhotní a neví, jestli je to průšvih, nebo je to dobře.

Lákalo by vás bydlení v satelitním městečku, kde se děj odehrává?

Vůbec. Mně vyhovuje střed Prahy, kde bydlím. A když mě to už nebaví, odjedu do Brna. V Kostarice bych také být nemohla. Tam se žije dobře, ale jen když už nic od života nevyžadujete. Je tam ráj na zemi, krásné pláže, krásné vulkány, ale lidi kultura moc nezajímá, snad fotbal. V San José je jedno nádherné divadlo a dost.

Pocházíte z Mikulova. Máte také svůj kroj?

Vůbec ne. Mikulov nemá takové etnografické zázemí. Byla tam silná židovská obec s řadou synagog, dochovala se jedna a je tam jeden z největších židovských hřbitovů ve střední Evropě. Za války byli židé vyhnáni a po pětačtyřicátém začalo nové osídlování, takže u nás žije směska lidí z celé republiky, vymizely veškeré tradice, nemáme ani svůj kroj.

Jaké jste měla dětství?

Dětství si vybavuji jen ve zlomcích jako život v místě, kde se všichni navzájem znají. Mám o pět let starší sestru Gabrielu, která se provdala se za Argentince. Rodiče nás v dětství posílali do různých kroužků - chodila jsem na balet, do výtvarky, hrála jsem na klavír. Ve čtrnácti jsem odešla na konzervatoř do Brna. Bylo to pro mě vysvobození. Brno zbožňuji dodneška, i když teď několik let žiju v Praze.

Tam jste se přestěhovala v devatenácti, když vás přijali na DAMU. Byla to velká změna?

Nepříjemné bylo, že jsem v Praze byla najednou sama, nikoho jsem neznala, ale pak jsem začala objevovat Brňáky, těch je naštěstí v Praze hodně. Škola mi dala další prostor pro poznání, vyzkoušela jsem všechno, co mě zajímalo.

Co všechno?

Film a divadlo.

Pražské hospůdky vás nezajímaly?

Moc ne, jsem spíš kavárenský typ.

V patnácti letech vás Karel Smyczek obsadil do titulní role ve filmové pohádce Lotrando a Zubejda. Vzpomínáte si na tu dobu?

Byla jsem první rok na konzervatoři a tehdy jsem měla o herectví asi takové představy, že v televizi jsou malé figurky, které se pohybují, když je zapnou, a když je vypnou, tak jdou spát. Když mě na konzervatoř vzali, myslela jsem si, že mně začnou přistávat na stole scénáře a že už jsem slavná herečka. Možná i proto, že jsem tak věřila, že je samozřejmost hned natáčet filmy, přišla nabídka od Karla Smyczka na natáčení.

Jak vám bylo před kamerou?

Strašně jsem se styděla a vůbec jsem nevěděla, co tam mám dělat. Ale pomohl mi pan režisér Smyczek, který je neuvěřitelně empatický. S herci umí navázat takový vztah, že z nich spadne ostych. Ke mně se ale choval hezky celý štáb. Bylo mi patnáct a byla to první role, tak mi všichni pomáhali. A také mi říkali: Na to si nezvykej, to není normální. Měli pravdu.

A co divadlo? Jak se cítíte v Činoherním klubu?

Jsem tam jen jako host v inscenaci Dámský krejčí a je to úžasná zkušenost. Hrála jsem i v Divadle Na zábradlí ve hře Plyš. Tahle divadla jsem chtěla poznat už na škole. Ale do angažmá jsem nechtěla, nechtěla jsem se vázat.

Byla jste také v Divadle na Vinohradech...

Tam jsem jen jednou zaskakovala za těhotnou herečku.

A Národní divadlo vás neláká?

Našla jsem si své divadlo a to mě zcela naplňuje. Zvykla jsem si být sama sobě pánem, vybírám si, co a o čem budu hrát, to by jinde nešlo. Nechci být jen herečka-loutka, což jsem doposud ve všech projektech byla. A také mi nevyhovuje, když se dostanu do kolektivu lidí, které vlastně ani neznám a nesouzním s nimi.

To vám nezbývá nic jiného než mít vlastní divadlo!

To se také stalo. V Brně jsme s Danielou Zbytovskou, která píše hry pro děti i dospělé, a její dcerou Nikolou založily Divadlo MALÉhRY. Stálou scénu máme v Divadle Bolka Polívky, tvoříme dámskou sekci jeho divadla. Takový luxus! O prázdninách hrajeme i v Itálii.

Proč zrovna v Itálii?

Říká se, že se člověk v jedné zemi narodí a druhou si najde. Daniela si našla Itálii. Studovala tam herectví a Nikol, která je moje spolužačka z konzervatoře, za ní odmalička jezdila. Já se přidala, když mi bylo šestnáct, a do té země jsem se zamilovala, hlavně do Toskánska. Sídlíme tam v takovém zapadákově na severu - v Usiglianu poblíž Livorna. No a pak jsme si chtěly vyzkoušet, jak se hraje v cizím jazyce. Daniela napsala text v italštině a šly jsme do toho.

Jak to dopadlo?

Dobře. Představení se jmenuje Le strege (Čarodějnice). Je to interaktivní divadlo pro děti, hodně s nimi komunikujeme a necháváme je vstupovat do děje. Na tento styl Italové vůbec nejsou zvyklí, nejdřív na nás docela zírali, ale pak si zvykli a chodí na nás i hodně dospělých.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi českými a italskými dětmi?

České děti vychovaně řeknou, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale důležité je, aby měl dobré srdce. Italové musí mít všechno bella bella.

I vy jste bella, tak se jim asi líbíte, ne?

Co, já? Jsem malá, hnědá a takové jsou všechny Italky. Italové milují vysoké modrooké blondýny! Oni ale reagují na všechny ženy, nemusíte být blondýna, stačí, když jste žena! Když jste žena, tak jste bella!

Kdo vaše hry píše?

Prvotní vize vzejde od Daniely, ale vstupujeme do toho všechny tři, sedíme v kuchyni a dotváříme, vymýšlíme, hrajeme si. Jezdíme po celé republice a teď se chystáme i do Prahy. Těžko říct, co bude třeba za pět let, ale teď si všechny tři vyhovujeme, vzájemně se doplňujeme. Většinou si vystačíme i na jevišti, ale na poslední inscenaci jsme ještě přibraly Pepu Poláška. Připravujeme hru s názvem Tři sestry a Pepan aneb Vepřo, knedlo, zelo. Je to o touze tří dojiček dostat se do velkého světa, podobně jako tomu chtěly tři sestry ve známém Čechovově dramatu. Netoužíme popichovat společnost a hrozit divákům. Chceme dávat radost a energii.