Žili jsme v době Karla Gotta

„Když mě kolem Vánoc oslovili Karel a Ivana Gottovi, zda bych nezkusil napsat duet pro Mistra a jeho dceru Charlotte, měl jsem velké dilema. Ne proto, že bych nechtěl…, ale proto, že jsem se bál. Chtěli píseň, kterou si zazpívají spolu a která navždy zůstane jejich rodinným ‚klenotem‘. Nikdy jsem pro nikoho nic neskládal ani jsem nevěděl, jestli to dokážu,“ svěřil se na začátku letošního roku lídr skupiny Kryštof Richard Krajčo s delikátním úkolem.

„Ale asi o dva dny později mě ve čtyři ráno probudil verš Někdy se ví, co Bůh chystá, a než Karin (Krajčova manželka – pozn. red.) a děti vstaly do školy, první sloka byla na světě,“ popisoval, jak ho políbila múza a písničku „na přání“ poté ve spolupráci s Petrem Harazinem ze skupiny Nebe dokončil.

Také při nahrávání ve studiu obklopil Krajčo Gotta mladými muzikanty napříč kapelami a žánry, pro něž byla čest vytvořit novou píseň pro zpěváka, jenž dominoval hitparádám v době, kdy oni ještě nebyli na světě.

„Nutil jsem ho do výrazu, který možná tolik neznal, do jiného frázování, dirigoval ho… A on? Makal a pokorně s úctou k písni stále zpíval jako Bůh,“ potěšilo Richarda Krajča.

Karel Gott měl podle všeho s písní jasný záměr. Když 30. dubna, v den 13. narozenin dcery Charlotte, prezentoval duet Srdce nehasnou, nechal se slyšet:

„Nese v sobě emoční hloubku a energii rozpravy mezi otcem a jeho dospívající dcerou. Richard naprosto přesně vystihl sílu myšlenky předat v písni mé dceři pohled na životní situace, které ji mohou také potkat.“

Při poslechu veršů A co když strhne mě proud, pak musíš plout, mít z vavřínů vor a na něm neusnout jistě leckterý posluchač plašil neodbytné myšlenky, zda se vzhledem ke slavíkovým vleklým zdravotním problémům nejedná o dojemné loučení. Povědomí o jeho skutečném zdravotním stavu přitom tehdy měli jen jeho nejbližší.

Videoklip k písni Srdce nehasnou měl v den oznámení jeho úmrtí 2. října již téměř 15 milionů přehrání na serveru YouTube. Poskytl tak mimoděk další důkaz, jak se Karel Gott dokázal zorientovat i v době mobilní a internetové, kdy o popularitě už nerozhoduje množství prodaných desek a četnost vystoupení v televizních estrádách.

Aby se přizpůsobil době, občas posunul své hudební mantinely a překvapil posluchače nečekaným duetem nebo aranží svých starších písní, typicky třeba s rapperem Bushidem na německé verzi písně Být stále mlád.

Také s fanoušky zůstával v kontaktu a třeba ještě 3. září sdílel na Facebooku dochovaný kus záznamu živého vystoupení z pražské kavárny Vltava z roku 1963, kde s rokenrolovým zápalem zpívá píseň Úterý.

„Pamatuji, když jsem zde do noci zpíval a ráno odjížděl tramvají do ČKD v pražských Vysočanech,“ zavzpomínal o mnoho let později, kdy na stejném místě, dnes již v bývalé kavárně, křtil jedno ze svých výběrových alb.

Hovořil o době, kdy se jeho vysněná umělecká dráha protkávala s mnohem zemitější profesí elektromontéra, jímž se vyučil. Ovšem když je řeč o umění, je třeba říct, že původně ho lákaly štětce a barvy. Na prvním plátně, které namaloval v šesti letech v rodné Plzni, zvěčnil smuteční průvod.

„Maminka mě tehdy pohladila a přinesla mi knížku s reprodukcemi slavných malířů. Všechny jsem je obkreslil, a tak skončila éra smutečních motivů,“ s úsměvem vzpomínal v jednom z rozhovorů pro Magazín.

Na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze jej nevzali, coby zpěvák si však umělecké ambice kompenzoval vrchovatě. Zmíněný rok 1963 byl pro něj klíčový. Nastoupil do Divadla Semafor a písně jako Oči sněhem zaváté nebo Zdvořilý Woody mu zajistily první triumf v anketě Zlatý slavík, k němuž až do zrušení ankety v roce 2017 přidal dalších 41 prvenství.

Před jedním z posledních ročníků zavzpomínal pro Blesk na 60. léta, kdy až na výjimky nechával na druhém místě Waldemara Matušku. „Jednou mi řekl: Vidíš, ty makáš na sto procent, jedeš na plný plyn, pořád se za něčím ženeš a jsi první. Já nedělám takřka nic, jen naplno žiju a jsem druhý. Kdo myslíš, že je na tom líp? Neuměl jsem tenkrát odpovědět. Teď si říkám, že měl velkou pravdu.“

Dvorní autory Gottových písní, dvojici Suchý a Šlitr, vystřídali další skvělí a dlouholetí spolupracovníci, bez nichž by jako interpret těžko prorazil. Z autorů hudby to byli především Ladislav Štaidl a Karel Svoboda, z textařů Jiří Štaidl, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba či Zdeněk Rytíř.

Ačkoli spolupráce s nimi fungovala, kolegové zpočátku nevěřili, že by se nadaný zpěvák udržel na výsluní dlouho. „Kluci Štaidlovi nebo Zdeněk Borovec mi už po prvních Slavících a úspěchu v Divadle Apollo, kdy jsme chrlili hit za hitem, říkali: Nepočítej s tím, že budeš tak oblíbený i po třicítce. Dívky vymění idol velmi rychle, najednou přijde kluk, který tě smete, zaujme je vystupováním, jiným charizmatem, pohybem, ty nejsi zrovna pohybově nadaný. Přemýšlej, co budeš dělat!“ vyprávěl pro Magazín před sedmi lety.

Když ve stejném rozhovoru padla v souvislosti s písní Všichni mí strážní andělé otázka, zda jich v životě potřeboval hodně, odpověděl: „Ani ne tak potřeboval, ale měl. A věřím na ně. Když si promítnu, jaké lidi jsem v životě potkal, ty, kteří mě nasměrovali k úspěchu, myslím, že jsem měl kliku. Rád bych jim to řekl, protože tehdy jsem si to ani neuvědomoval. Jenže mnozí už tu nejsou.“

Pominout nelze ani doprovodné muzikanty. Nejen Skupinu Ladislava Štaidla jako takovou, ale i jednotlivce – klavíristu Rudolfa Rokla nebo saxofonistu Felixe Slováčka, jenž na 16 let po boku Mistra vzpomínal v Magazínu s láskou: „Bylo to krásné, protože jsme mohli ukázat, co umíme, zatímco dnes tuto šanci spousta muzikantů nemá. Úspěch je otázkou talentu, dřiny a štěstí – musíte smíchat všechno dohromady. A také jsme v té době byli mladí, takže jsme hudbou žili opravdu naplno.“

Skladatel a tehdy především baskytarista Ondřej Soukup opustil kvůli angažmá u Gotta Pražský výběr, čehož podle svých slov nelitoval. „Jezdil jsem po Evropě, což tehdy nebylo jinak možné. Setkal jsem se s lidmi, které mám rád. Počínaje Karlem Gottem,“ vrátil se k 80. létům, která s ním strávil.

„Nikdy nebyl k muzikantům odtažitý, i když byl postavením úplně někde jinde. Spoustě lidí pomohl, spoustu lidí podporoval. Když jsme s Gábinou (Osvaldovou, bývalou manželkou – pozn. red.) v roce 1989 podepsali Několik vět, přišli za vedoucím kapely Pavlem Větrovcem estébáci, že to musím odvolat, jinak přijdu o výjezdní doložku. Karel Gott řekl, že když to udělají, tak mu tím budou bránit v práci a on tady přestane zpívat. Nevím, kde se pak co odehrávalo, ale nic jsem neodvolal a nic se mi nestalo.“

Ačkoli slavík vždy tvrdil, že politika a umění se nemají míchat, ve své pozici nemohl být ušetřen pozornosti komunistického režimu. Coby zpěvák, který byl oblíbený na východě i západě Evropy, požíval jisté přízně vládnoucí garnitury, stvrzené titulem národní umělec. Na druhou stranu STB si na něj vedla spis a za zmínku stojí i jeho půlroční „cvičná emigrace“, jak ji sám nazýval, v Německu v roce 1971.

Bouřlivým přelomem 80. a 90. let dokázal na rozdíl od jiných zpěváků proplout bez ztráty popularity a navázat spolupráci s novými autory i pěveckými kolegy. Na turné vyrážel s Lucií Bílou či s Evou Urbanovou. „Neznám nikoho, u koho neplatí přísloví, že každý je nahraditelný, ale u Karla to tak opravdu je. Myslím, že máme spolu velmi přátelský vztah, ale i tak si s ním ráda a s úctou vykám,“ svěřila se první jmenovaná před časem.

Ženy jsou samostatnou kapitolou zpěvákova života, navíc opředenou různými legendami. Faktem je, že k oltáři jej přivedla jediná. Přestože už měl dvě dcery z předchozích vztahů, oženil se až v lednu 2008 s Ivanou Macháčkovou. V tu dobu už byla na světě starší z jejich dcer Charlotte Ella, mladší Nelly Sofie se narodila jen několik měsíců po svatbě. Sňatek v pozdním věku vysvětloval tím, že jako interpret romantických písní chtěl vždy působit věrohodně. „S každým dalším vzplanutím přichází nový máj. Ale člověk se časem mění, takže nastala doba, kdy už pro mě vzplanutí znamená něco jiného – planu pro krásný ucelený pocit v rodině,“ vyznal se v rozhovoru.

Tu pravou našel, což se promítlo i do jedné z jeho posledních nahrávek. Ty jsi pro mě ta pravá a já tvůj muž, když bylo líp i když bylo hůř, zpívá v písni, kterou pro něj napsal Marek Ztracený. Ten se tak zařadil k dalším o generace mladším muzikantům, kteří s ním spojili tvůrčí síly.

„Jednou jsem seděl na Šumavě, o Karlovi jsem si něco načítal, začal jsem hrát a složil první verše. Trochu jsem se do něj převtělil a otevřel truhlu s frázemi a verši, které bych jako zpěvák nemohl použít. Nahrál jsem si to na cédéčko a asi přes čtyři lidi jsem si pojistil, aby se k němu dostalo. Karel mi zavolal za dva dny a pozval mě k sobě domů. Říkal, že je nadšený a že je to píseň, na kterou dlouho čekal. A byla ruka v rukávě. Uchvátil mě svojí pokorou, nikdy se nechoval povýšeně,“ rozplýval se v rozhovoru pro Magazín z letošního ledna.

Nejen díky svým nestárnoucím písním, ale také své profesionalitě, zdvořilosti a v neposlední řadě humoru získával Karel Gott stále nové, mladší příznivce. Třeba loňská vítězka SuperStar Tereza Mašková přiznala, že ji během pěvecké soutěže překvapila jediná věc – telefonát od slavíka den před finále.

„Zvedla jsem telefon a ozvalo se dobrý den, tady rodina Gottova. To mi poklesla čelist. Všichni mi popřáli štěstí, řekli, že mi drží palce, ať si to užiju. Karel Gott byl moc milý, dodal mi odvahu. To bylo skutečně překvapení a další splněný sen.“