Hlavní obsah

Tamara Klusová: Nechceme kázat vodu a pít víno, chceme jít příkladem

Právo, Klára Říhová

Máma tří dětí s talentem na muziku, kreslení a komunikaci. Pozitivní, akční a výřečná, naživo i na sociálních sítích. Jako manželka oblíbeného zpěváka může ovlivnit hodně lidí, zároveň je v neúprosném hledáčku médií.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Babičky mě ponoukají: Tamarko, musíš zavařovat! Já se ale zařekla, že začnu až v pětatřiceti, zatím mi dává větší smysl věnovat se dětem.“

Článek

Aby minimalizovala „fake news“, odpovídá otevřeně na každou otázku. Místo škatulek alternativní, sluníčkářka, ekoložka… na ni sedí asi nejvíc termín volnomyšlenkářka. Z Dobřichovic, kde bydlí, dorazila se psem Rodrigem.

Jak se vám žije na venkově?

Nejsem úplně městská holka, vyrůstala jsem právě v Dobřichovicích, u Berounky. Ale v šestnácti jsem se odstěhovala do Prahy a zůstala tam až do osmadvaceti. Hrozně jsem ji v tom živočišném období potřebovala, nabízela spoustu možností, co dělat a tvořit. A teď s dětmi zase potřebuji zpomalit a být v doteku s přírodou. To mi dělá nejlíp na duši.

Prý bydlíte v malé chatě se třemi dětmi a dvěma psy?

Zatím nám to vyhovuje, děti stejně chtějí být pořád s námi, takže na tohle období je geniální. V budoucnu zde bude Tomášovo studio, moje pracovna a pokoj pro hosty. A vedle začínáme stavět velký dům, zrovna se kopou základy. Bude to dřevostavba, ekologická, soběstačná. Tomáš zpočátku zvažoval, že se bude na stavbě podílet vlastníma rukama, ale musel by se nejprve všechno učit a nemá na to ani čas.

S čím kolem domu a zahrady si poradíte?

Tomáš se zbláznil do kosení trávy kosou, což vnímá jako důležité kvůli hmyzu. A jinak… Pěstujeme maliny, jahody, rajčata, takže drobné zahradnické věci dělám. Máme taky ovocný sad a babičky mě poňoukají: Tamarko, musíš začít zavařovat! Já se ale zařekla, že začnu až v pětatřiceti, zatím mi dává větší smysl věnovat se dětem. Raději s nimi maluji, než bych okopávala záhonky. Naštěstí je dnes možné zdravé potraviny koupit, u nás fungují skvělé farmářské trhy…

Rozhodla jste se taky necestovat letadlem kvůli uhlíkové stopě. Je to definitivní!?

Ano, naposled jsme letěli před dvěma lety do Ameriky. Ale už není čas chovat se nezodpovědně. Každý má v sobě malé pokrytectví, namlouvá si, že jeho letenka nic neovlivní. My však nechceme kázat vodu a pít víno, chceme jít příkladem. Když člověk třídí odpad, kompostuje, odmítá jednorázové obaly a přemýšlí u každého nákupu, bylo by pokrytectví létat.

Foto: archiv Tamary Klusové

Tamara, Tomáš, Josefína, Alfréd a Jenůfka mají rádi spontánní akce, jako byla nedávná dovolená v Chorvatsku. Až začne škola, budou muset najít určitý řád a plánovat.

Co až děti jednou zatouží vyrazit do světa?

S rodiči jsme jezdili na hory a do Itálie autem a nic nám nechybělo. Víc cestovat jsem začala až po dvacítce. Může nastat moment, že nám Josefína v osmnácti oznámí: Letím s kamarádkou na eurovíkend. Samozřejmě jí to nezakážu. Bude to její rozhodnutí. Ale nechci se dočkat otázky: Maminko, proč jste tenkrát nic neudělali? To je horší představa, než když řekne: Proč jste se mnou nelítali? Chceme stát před dětmi pevně na určitých hodnotách.

Na sociálních sítích ovlivňujete spoustu lidí. Co jste řešila naposled?

Internátní školku, která se letos otevře u velkých továren typu Bosch. Nabídne péči o děti na den, dva, i na celý týden, aby lidi chodili co nejvíc do práce. To se mě dotklo. Spolupracuji s iniciativami Dobrý start a Hledáme rodiče. Mají za cíl zavřít kojenecké ústavy a podporovat pěstounskou péči. Je totiž dokázáno, že pokud dítě nemá naplněné tři věci: jídlo, spánek a lásku, dochází u něj k poškození mozku. A tady někdo pomáhá rodičům, aby své dítě mohli odložit! Místo aby ty peníze dal matkám samoživitelkám, které by pak nemusely mít tolik směn. Když budeme děti odkládat do jeslí, jednou nás odloží do domova důchodců.

Já viděla jiný příspěvek, na kterém vás dcerka držela za vytahanou kůži na břiše. Kde je hranice soukromí, za kterou nejdete?

Ten příspěvek byl o tom, že nikdo není dokonalý. Hodně o své tělo dbám. Řada maminek mi píše, že po třech dětech vypadám, jako bych nerodila. Odpovídám, že na vzhledu se musí pracovat a klíčem k tomu, aby se tělo proměnilo, je sebeláska. Navíc záleží na způsobu focení. Na sociálních sítích každý zveřejní raději fotku, kde mu to sluší. Proto jsem dala tu, na které dokonalá nejsem, aby ženy nepropadaly depresi kvůli striím a celulitidě. Ty má každá.

A hranice? Tou je určitě nahota, nikdy bych se úplně nesvlékla. Ale odpovím na všechno.

Josefínka teď půjde poprvé do školy. Do jaké? A těší se?

Těší se už od čtyř let. Když jí bylo pět a začali jsme se o tom víc bavit, přečetla jsem řadu článků o domácím vzdělávání, dokonce jsem se sešla s Veronikou Vieweghovou, která ten směr propaguje. Zvažovala jsem, že to aspoň první rok zkusím. Pak jsem Josefíně vylíčila v zářivých barvách, že si postavíme na zahradě naši školu snů. Ale vyhodila mě se slovy: Chci mít aktovku a chodit do školy s kamarády. Tak jsme začali hledat nejvhodnější a klikli na odkaz doporučený neznámou paní.

A?

Spadla nám brada. Nechtěli jsme úplně volnou školu, kde děti rozhodují, zda se budou učit matematiku. Každý ze základních předmětů je důležitý. Zároveň jsme byli proti známkování na 1. stupni. Já sama ho díky paní Furstové, která prosadila svůj učební systém, na ZDŠ neměla. Byla trpělivá a inspirativní, hodně jsme hráli divadlo a zpívali. Spolu s rodiči mě ty první roky školy zformovaly na celý život. A tak jsem i pro své děti chtěla školu, která bude podporující a povede je k zodpovědnosti. Oceňuji, že se na prvním stupni nedávají úkoly. Dítě má přijít domů a jít s mámou za ruku na zmrzku nebo se ráchat v potoce, být spolu.

Vaše domácí výchova asi taky není úplně volná, že?

Přečetla jsem jen jednu knihu o výchově, a to Vychováváme děti a rosteme s nimi. Měla by být povinnou četbou všech rodičů. Nejsem zastánce bezbřehé výchovy bez hranic. Vnímám dítě od prvního dne jako osobnost. Zároveň potřebuje určité mantinely, od kterých se odráží stejně jako pingpongový míček. Naše děti mají dost prostoru, ale dobře vědí, odkud kam mohou zajít. Co se týká lhaní, hrubosti, kritiky druhých, laskavosti…

Mám jedno přání: ať budou čímkoliv, hlavně ať jsou dobrými lidmi. Přátelíme se i s handicapovanými dětmi a těší mě, že s nimi mají stejně kvalitní vztahy jako s normálními.

Vím, že nepoužíváte tělesné tresty. Nesvrbí vás někdy ruka?

Někdy je těžké být důsledný. Víte, co provedla rok a půl stará Jenůfka? Prostřední Alfréd přiběhl s pláčem, že ho bodla včela, vzala jsem ho tedy na klín a hledala v lékárničce mastičku. Jenůfka se ale zrovna chtěla mazlit a plácla ho. Vysvětlila jsem jí, že když má bráška bolest, musí být soucitná a počkat. Ona se na mě podívala a normálně mi ubalila facku! Před zraky mnoha lidí. Napočítala jsem do čtyř, udělala hrůzu v očích a řekla, že se musí omluvit a pohladit nás. Plakala a hrála na city, ale nevyměkla jsem. Odběhla si hrát a za pár minut to zkoušela znovu. Známí kroutili hlavou, že je malá a už o tom neví. Já ale byla nekompromisní. Omluvila se za patnáct minut a byla to pro všechny obrovská lekce.

Co kdyby se neomluvila?

I malé dítě přesně vycítí atmosféru, bez fyzických trestů. Ruka, která uhodí, už nikdy nepohladí. Já sama jsem nedostala jedinou ránu. Je potřeba, aby rodič uměl k dítěti promlouvat a byl důsledný. Pokud mu zakazujete čokoládu a pak vás přistihne, jak si ji tajně ulamujete, je to špatně. Na to si dáváme s Tomášem extrémní pozor, a co říkáme, to žijeme. Známí tvrdí, že naší výhodou jsou hodné děti. Já ale nevěřím, že se narodí zlé miminko. Zlým se člověk stává až na základě vnějších podnětů. Roli hraje i genetika, ale pokud je dítě v láskyplném prostředí, dá se ukočírovat.

V jaké rodině jste vyrůstala vy?

Maminka je vychovatelka v diagnostickém ústavu, tatínek byl produkční v hudebním průmyslu a teď dělá řidiče. Mám dva bráchy a sestru, plus další od táty. Prý jsem byla hodné dítě a snad i díky astrologickému znamení Vodnáře mě všechno zajímalo. Maminka říká, že se jí nenarodila dcera, ale kamarádka, že jsem byla v dětství ta chápavá, která na sebe nepoutala pozornost, a co bylo třeba, udělala. A po rozvodu jsem doma trochu podporovala mužskou energii, pomáhala s výchovou bratrů. Ale první průšvihy jsem vždycky udělala já, první jsem si zapálila cigaretu…

Říkáte, že jste byla rebelka. V čem?

Jsem člověk, který když vidí příkoří nebo cítí, že má pravdu, jde do boje. Už v první třídě jsem třeba jako vegetariánka brojila proti příkazu jíst ve školní jídelně maso.

Na gymplu jsem měla jednou udělat spot do rozhlasu, aby se studenti hlásili na nastudování Rybovy Vánoční mše. Vymyslela jsem dialog, jak bude skvělé, že se díky tomu ulejou z chemie a matematiky. Což bylo pravdivé. Přesto to vyvolalo velké rozhořčení učitelů, takže mi hrozila dvojka z chování. Ale svůj názor jsem obhájila, i když třída, která se mnou původně souhlasila, se za mě ve finále nepostavila. Aspoň jsem si ujasnila, jak to chodí.

Můj největší talent je propojovat lidi. Mám ve své široké náruči spoustu známých, a když někdo něco potřebuje, vím, na koho se obrátit.

Kdy se ve vašem životě objevila hudba?

Zpívala jsem od pěti let ve sboru, v reklamách, muzikálech a v deseti jsem uváděla v ČT pořad Návštěvy u paní hudby. Hrála jsem i na klavír a skládala písničky. Od čtrnácti jsem chodila na brigády do místní pizzerie a v šestnácti se odstěhovala do Prahy. To už jsem se sama živila. Nešlo o revoltu, ale o lásku. A máma moudře věděla, že nemá smysl mi to zakazovat. Profesorky mi přezdívaly dálkařka, udělala jsem si totiž kvůli práci individuální plán, který nikdo neschválil, ale nechala jsem se často zkoušet, aby mě mohly klasifikovat.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Z Dobřichovic, kde bydlí, dorazila se psem Rodrigem.

Co jste dělala po maturitě?

Byla jsem tak neohraničená, že jsem nevěděla, na jakou vysokou se hlásit. Zajímalo mě všechno. Dnes bych podala přihlášku na psychologii, možná to jednou udělám. Tehdy jsem vyhrála řízení na pronájem kempu v Dobřichovicích, takže jsem vedla celou hospodu s kulturním programem. Miluji lidi a hovory s nimi, už předem jsem díky empatii věděla, co si kdo dá. Brzy jsem ale zjistila, kolik je kolem starostí, včetně ucpaných záchodů a kontrol. To mě z gastronomie vyléčilo. Pak jsem pracovala v marketinku a produkci (organizovala jsem pro firmy kampaně…). To mi šlo dobře. Můj největší talent je propojovat lidi. Mám ve své široké náruči spoustu známých, a když někdo něco potřebuje, vím, na koho se obrátit.

Taky jste se účastnila hudební soutěže Hlas Československa.

Což dnes vnímám jako chybu. Nebylo to moje rozhodnutí, přemluvili mě kamarádi s tím, že můžu předvést vlastní tvorbu. Po prvním kole jsem odjela na Srí Lanku surfovat, ale z produkce volali, že se musím vrátit dřív, než bylo ve smlouvě. Najednou jsem cítila, že jsem loutka v rukou něčeho silnějšího a tvrdě komerčního. A když jsem vypadla, brala jsem to jako vysvobození.

Přesto jsem v začátcích vztahu s Tomášem dostala nálepku Nadbíhačka roku, Yoko Ono. Holka, která chce dělat kariéru přes postel. To mě ranilo. Pošpinit se mě snažila i bývalá kamarádka, která s Tomem chodila přede mnou, já ale nebyla příčinou jejich rozchodu. Tou byla její lež.

Jak jste to mediální peklo snášela?

Byla to hrůza, před domem číhali bulvární novináři. Říkala jsem si, co je to za život? Tenkrát jsem se vzdala všech svých ambicí a opustila dvě kapely. Rodina dostala přednost. Ale nevnímám to jako oběť, věděla jsem, že pokud mám dělat muziku, jednou se k ní vrátím.

Dnes tvoříme řadu věcí s Tomášem a pokračuji ve skládání písniček. Občas, když se to hodí a máma pohlídá děti, i vystupuji. A dostala jsem chuť udělat na podzim vlastní projekt.

Kdy jste se vlastně s Tomášem poznali?

Představili nás v době, kdy jsme měli každý jiného partnera. Možná trochu přeskočila jiskra, ale nic jiného. Žádné: Ach, to je krásnej chlap, já ho chci! Mezi námi proběhlo setkání duší. Pak jsme se náhodou potkali v parku Na Folimance s našimi psy: já s Rodrigem, Tomáš s Kapkou. A bylo. Netušili jsme, jaké zkoušky nás čekají. Ale ničeho nelituji, jsme sběratelé příběhů a náš život je díky nim barevný. Jen jsme museli projít partnerskou cestou hlouběji než jiní. Navzájem jsme si přinesli větší jistotu a víru v sebe. Kryjeme si záda, a dokud se milujeme, vše přežijeme.

V začátcích vztahu s Tomášem jsem dostala nálepku Nadbíhačka roku, Yoko Ono, holka, která dělá kariéru přes postel. To mě ranilo

Co bylo nejtěžší?

Určitě předčasné oznámení médií, že jsem porodila. Volala mi máma a babičky, že gratulují a odpalují šampaňské. Já zatím přenášela. Byla jsem vyplašená prvorodička a nevěděla, co mě čeká. Tu lživou zprávu jsem brala jako špatné znamení a bála se špatného konce. Že u porodu umřeme. Asi i kvůli tomu se nechtěl sám rozběhnout a přenášela jsem jedenáct dnů.

Čekala jsem, že zmíníte Tomášovu nevěru...

To beru jako mělkou kauzu. Ta záležitost byla stará a o Tomášově rozhodnutí ji zveřejnit, aby nebyl v očích lidí tak dokonalý, jsem věděla. Psaly mu holky: Proč mě Pepa nemiluje jako ty Tamaru? Proto se dobrovolně obnažil. Přišly tři reakce: Nic jiného si nezasloužíš! Okamžitě ho opusť! A nejsilnější: Děkujeme, že otvíráte toto téma, my tím prošli taky. Podle mě je důležité vyzdvihnout hodnotu odpuštění, ne odsouzení. Rozejít se je snadné. V době konzumu panuje pocit, že musíme mít pořád nové věci a vztahy. I já nesla situaci těžce, ale ustála jsem ji.

Co by muselo nastat, abyste řekla: To je vážně konec!

Kdyby se Tomáš zamiloval do jiné ženy a zmizela naše láska. Nepřísluší mi ho vlastnit, ani to nejde. To, k čemu se přiznal, byl jen úlet. Pokud by se jednalo opravdu o lásku, té bránit nebudu. Totéž očekávám já. Slib věrnosti při svatbě beru jako nesmysl, věrnost nemůžeme slíbit ani sobě! Přesto náš vztah vnímám jako velmi šťastný a otevřený. Receptem je právě vzájemná svoboda.

Vloni vyšla pro rodiče vaše motivační Kniha života. Chystáte něco dalšího?

Mám hlavu plnou projektů, nechci být ambasadorem jedné věci, potřebuji širší obzor. Nedávno jsem udělala kampaň pro lidi se znetvořeným obličejem: Víc srdcem než očima. Týkala se všech odlišností ve společnosti. Teď budu pomáhat s porodními domy. Myslím, že je důležité rodit v co nejbezpečnějším a zároveň ne moc alternativním prostoru. Porod doma je za čárou, ale vadí mi i porody na běžícím pásu v porodnici. Ideální cestu středu vidím právě v porodních domech, které tu konečně začínají vznikat. Já rodila v porodnici. Naštěstí s úžasnou porodní bábou. Každý porod byl krásnější, poslední přímo božský.

Neváháte nad čtvrtým?

Čtvrté dítě asi nebude. Klidně bych jich měla deset, být mámou je pro mě nejvíc. Ale možná bych neměla dost energie pro každé z nich. Taky chci dělat i jiné věci. Zní to zvláštně, ale se třemi dětmi mám víc času na sebe než s jedním. Protože se spolu zabaví. Každý den si v pohodě zacvičím, a dokonce s nimi i pracuji. Uvařím si kafe, pustím hudbu a řeknu jim jako partnerům: Potřebuji hodinu klidu na práci, půjdete si hrát? Nikdy neřeknou ne. Stačí s nimi mluvit v pravdě.

Takže už nemusím oddělovat svět dětí a ten okolní. Přestala jsem bojovat s rolí mámy v sobě a usilovat o kousek vlastní svobody. Já ji mám.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám