Bydlíte ve Žďáru nad Sázavou, butik máte v Praze, kvůli práci jste pořád na cestách. To asi máte věčně rozbalené kufry.

Kdepak, jeden šatník mám v Praze, druhý ve Žďáru, třetí v ateliéru a ještě jeden v butiku. Přestože to teď asi vypadá, že se topím v oblečení, není to tak.

Když jedeme na dovolenou, mám méně zavazadel než manžel. Za ty roky jsem si totiž vypracovala systém a mám všechno důkladně promyšlené, zkombinované tak, abych toho nemusela mít moc.

Tohle určitě zní krásně spoustě žen, které ráno stojí před skříní a nevědí, co na sebe.

Aby se vám to nestávalo, je potřeba v ní pravidelně dělat očistu. Nechat si jen to, co vám dobře padne a co se dá dobře kombinovat. Tenhle princip se snažím vnést i do šatníku svých klientek.

Nepadnoucích věcí se přitom nemusíte vždy zbavit, někdy stačí jen prodloužit nebo zkrátit délku a zachráníte si oblíbený kousek.

Takže zákaznice ve vás mají i osobní stylistku?

Vlastně ano. Na začátku jsem měla samozřejmě hlavně neznámé klientky, ale po těch letech už většinu z nich dobře znám a vím, co kdo potřebuje. Některé si u mě šatník vybudovaly postupně, jiné přijdou s tím, že ho chtějí kompletně obnovit.

Domů k nim nechodím, na to nemám čas, ale když mi své oblečení přinesou, poctivě jim ho proberu.

Jak se díváte na trendy, ovlivňují vás?

Jsem vděčná za svůj zdravý selský rozum, protože jsem dost praktická a design pro mě není středobodem všeho. Trendy klidně i přijmu, ale oběť módy rozhodně nejsem.

Jestli však něco opravdu sleduji, tak je to pohyb v ekonomice, nálady ve společnosti nebo i změny počasí. To všechno mě směruje a říká mi třeba: „Hele, nedělej tolik těch letních šatů!“

Nosíte někdy i konfekci?

Nezajímá mě, jestli je oděv konfekční nebo autorský, ale potřebuji, aby splňoval určité nároky. Proto mívám problém si něco vybrat, a nakonec se nejlíp cítím ve svých šatech.

Jednou jsem si třeba pořídila designové šaty pro radost, a stejně jsem do nich musela zasáhnout. Vždycky poznám, když šaty navrhne člověk, který je sám nenosí. Proto i všechny své modely osobně zkouším.

Ve své poslední kolekci jste pracovala s ručně tkanou žinylkou, což je dnes unikát, protože technologie její výroby už byla téměř zapomenuta. Jaký máte vztah k řemeslům?

Řemesla velice uznávám, i proto mě žinylka zaujala. Zakládám si na nich. Mám už i dodavatele bot, děláme i klobouky, částečně s Tonakem, ale mám i vlastní modistku, která má ještě prvorepublikovou školu.

A svých krejčových si hodně vážím, protože dnes už se tu práci nikdo tak dobře nenaučí. Veškerá poctivá krejčovina bohužel skončila, není o ni zájem. Dost mě to mrzí, protože se mi líbí, když je třeba kabát z rubu stejně dobře vypracovaný jako z líce.

U vás se přece ale kvalitní krejčovina stále drží, ne?

Ano, mám naštěstí svůj stálý tým, za který jsem moc vděčná, ale už jsem ten negativní trend pocítila taky. Nedávno jsem se totiž ocitla v situaci, kdy jsem potřebovala další ruce. Oslovila jsem tedy jednu oděvní školu, jestli by u mě nějaká dívka ze 4. ročníku nechtěla pracovat jako asistentka. A nic!

Bude to asi znít nabubřele, ale kdyby se taková nabídka objevila kdysi u nás v oděvní škole v Trenčíně, popraly bychom se o ni. Dokonce jsem potom uvažovala, že oslovím agenturu a přijmu někoho ze zahraničí, protože krejčové prostě nejsou.

Čím to podle vás je?

Mladí asi dnes hledají rychlý a snadný úspěch, a to nemůžou v tomhle oboru čekat. Mě učily ještě prvorepublikové krejčové, a už ony mi tehdy říkaly, že na krejčovině ještě nikdo nezbohatl. Platí to stále.

Řemeslu prostě musíte propadnout. Jenže dnes řemesla mizí tak rychle, že je brzy budeme vyvažovat zlatem.

Vystudovala jste návrhářství na střední škole v Trenčíně, jenže pak jste nepokračovala v oboru, ale na filozofické fakultě. Potom jste učila na střední oděvní škole. Kudy odtud vedla cesta k vlastní značce?

První přehlídku jsem dělala poměrně pozdě, v sezoně 1999/2000 s podnikem Sukno Humpolec. Dnes už neexistuje, což je škoda, protože vyráběl kvalitní vlněné látky.

Tehdy jsem si ještě moc nevěřila a dost mě trápilo, že mám jinou kresbu než absolventi UMPRUM. Ale právě po této mé první přehlídce mi paní Věra Hrubá, odbornice na módu, které jsem si velice vážila, nabídla tykání a na ty moje obavy mi řekla: „Beato, Lagerfeld taky neuměl kreslit!“

Dodnes jsem jí za to vděčná. Byla to pro mě rozhodující věta, která mi dala odvahu.

Beata Rajská ve vlastním modelu, v oblíbeném hotelu Chateau Kotěra.

Beata Rajská ve vlastním modelu, v oblíbeném hotelu Chateau Kotěra.

FOTO: Artur Koff

Jak se vám potom při častém cestování mezi Žďárem a Prahou, kde jste si otevřela butik, slaďovala práce s rodinou? Měla jste k dětem pomoc, nebo se zapojil manžel?

První nabídku jsem sice dostala, když měl mladší Libča čtyři roky, ale odmítla jsem ji. Oplakala jsem to, protože mi bylo jasné, že taková už nikdy nepřijde, ale nechtěla jsem, aby děti vyrůstaly s klíčem na krku.

Podnikat jsem začala později, až když synové trochu odrostli, starší Hynek byl dokonce už na gymnáziu. Manžel měl svoje firmy už rozběhnuté a mohla jsem se na něj spolehnout.

Nicméně po jedné z vášnivějších diskusí, kde je ta uvařená roštěná, jsme pak jeli koupit novou ledničku s přehlednějšími policemi. My jsme totiž oba silné osobnosti a někdy jsme při argumentaci schopní málem vystoupit z auta. On se ale naštěstí nebojí chytit vařečku do ruky. Říká, že měl dvě možnosti: buď bude jíst ohřívané jídlo, nebo začne vařit.

Pokoušela jste se někdy ovlivňovat manžela v oblékání? A jak to přijímal?

Hned od začátku a hodně, ale to on mě taky. Původně je stavař a dnes podniká ve strojírenství, takže je z úplně jiného světa než já. Hned zkraje našeho vztahu mi dal jednu důležitou radu. Ať mám na paměti, že ne každý propadne tomu, co dělám, a že ne každý je zběhlý v módě. Tím mě hodně nasměroval.

Ale přece jen je po těch letech se mnou trochu „poznačený“, to vidím. Jestli má někdo v téhle zemi dokonale nastudované ekonomické výsledky a fúze fashion firem, tak je to on.

Když synové dospěli, nevnímala jste to jako vhodný čas pro rozšíření firmy?

Ne, já dokonce říkám, že nemusím být úplně všude. Nabídek už jsem v životě dostala spoustu, na prodej firmy, na rozšíření, a stále se nějaké nové objevují. Dokonce i takové, že kdyby přišly třeba před patnácti lety, asi bych je i přijala.

Jenže dnes už vím, co všechno to obnáší a asi ani nejsem pravý obchodník. Vždy si hned řeknu, jestli mi to stojí za to. I teď mám na stole nabídku, o které přemýšlím.

To vás nepopichovalo ani to, když jste měla nedávno společnou přehlídku se Slavou Zajcevem v Moskvě? Nelákal vás ruský trh?

Snad to nebyla naše poslední přehlídka, něco dalšího už chystáme, ale to jsou jen impulzy, které mi přinášejí radost z práce. Nechci už dřít nadoraz, nechci znovu zažívat situace, jako když jsem celou cestu domů z přehlídky v autě plakala vysílením nebo jsme odletěli na dovolenou a já tam padla a celou jsem ji prospala.

Tak daleko to dnes už dojít nenechám. Nechci ani, abych vyhořela, aby mě práce přestala těšit. Proto dnes raději vypadnu včas, i kdyby to mělo být jen na tři čtyři dny.

Nevnímalo někdy okolí vaše pracovní nasazení jako workoholismus?

Asi mi to hrozilo, ale jsem holka ze Slovenska a měla jsem to už z rodiny nastavené tak, že muž je hlava a žena krk, který s ní může otáčet, jenže jen do jisté míry.

Proto když pracuji a manžel řekne „stop, máme volno“ nebo „jedeme na dovolenou“, pouštím všechno z rukou a rodina má přednost. Já bez rodiny být nemůžu, moc pro mě znamená. Je to moje velká kotva, bez ní bych byla příliš rozlítaná.

A když se před pěti lety narodila vnučka Josefínka, vždy jsem se snažila, abych měla čas jít s kočárkem nebo s ní pak mohla být o prázdninách. A teď už máme vnoučata dvě, ještě malého Jáchymka.

Potvrzuje se u Josefínky stereotyp, že holčičky mají odmalička rády pěkné oblečení? Nebo je to trochu dračice, která by nejraději lezla po stromech?

Kdepak, Josefínka ráda nosí šatičky. Dokonce se nedávno chystali o víkendu na kolo a zjistili, že nemá tepláky! Ona to oblečení opravdu umí prodat, a je jedno, jestli je od babičky Beaty, nebo z Lidlu.

Na karlovarském festivalu. Jeden z mála snímků s manželem Liborem.

Na karlovarském festivalu. Jeden z mála snímků s manželem Liborem.

FOTO: archiv Beaty Rajské

Když na vás přece jen dolehne únava, co vám nejvíc pomáhá? Potřebujete sport a společnost, nebo si raději zalezete s knížkou? A máte vůbec prostor na většího koníčka?

Můj největší koníček jsou přece jen asi ty hadry! (smích) Většinou jsme o víkendu doma na Vysočině, kde si čtu nebo kreslím. Snažím se i cvičit, ale když mám náročný den, nedělám nic. Hodím nohy na stůl a čtu si.

Knížky miluji, mám rozečtené klidně i čtyři najednou, ale mám ráda i procházky a cestování. Scházím se také s jedním rodilým Angličanem na konverzaci, kde probereme kdeco včetně brexitu. Všechno to jsou takové malé radosti, kterými si zpříjemňuji život.

Na co se teď těšíte?

Nedávno jsme se vrátili z Kanárských ostrovů, kde to máme moc rádi, tam se vždy vytratím a třeba hodinu jen tak trajdám po pobřeží. To jsem si moc užila. Večer půjdu do divadla a moc se těším na zítřek, kdy zase jedu do Žďáru.

Vždy, když se vrátím do dílny, hned hlásím: „Tak ukažte, co tu pro mě máte, musím si spravit oko!“ A všechno to vzápětí začnu zkoušet. To je to, co mě na mé práci tak baví: když vidím výsledek.