Rozhovor jste přijel dělat na kole. Co kdybyste spadl, zlomil si třeba zápěstí. To by byl s kariérou konec, ne?

To se může stát. Vidíte, zrovna nedávno jsem se srazil s autobusem.

To říkáte jen tak!?

No jo no, to riziko k tomu patří. Nic vážného se mi naštěstí nestalo. Nejradši jezdím krajinou Podkrkonoší, uspořádám si myšlenky, domů se vracím s čistou hlavou…

Ruce si tedy nijak zvlášť nehlídáte?

Trochu si je hlídám. Třeba když něco vytvářím u slepic v kurníku nebo na zahradě, dávám si pozor, abych se zbytečně nezranil. Ale nic se nemá přehánět.

Neurazíte se, když se vás nejdřív vyptám na ty vaše slípky?

Ale vůbec ne.

Kolik jich teď máte?

Momentálně dvacet osm slepic a dvanáct kohoutů. Na zimu si jich vždycky nechávám málo, abych mohl na jaře líhnout kuřata. Brzy se mi to zase rozroste. V průběhu roku se něco prodá, něco sníme, tím se to opět zredukuje.

Něco sníte? A to vám není líto?

Musím to brát jako zemědělec.

Co všechno péče o slepice obnáší? A kde na to berete čas?

Pokud zrovna nekoncertuji mimo domov, tak si čas udělám, je to zkrátka priorita. Musím jim dát každý den nažrat.

Vodu nedolévám, vyvinul jsem automatický napájecí systém. Na potrubí je napojený regulátor tlaku, který zmírní proud v trubce, slepicím pak teče voda z napáječek přímo do zobáků.

Inteligentní, a hlavně užiteční tvorové, hodnotí slepice klavírista.

Inteligentní, a hlavně užiteční tvorové, hodnotí slepice klavírista.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak často čistíte kurníky?

Tak jednou za dva měsíce. Slepičí trus pak použiju při pěstování zeleniny. Tím zužitkuji všechny tři produkty, které slepice dávají – vejce, maso i trus.

Trus jako hnojivo zřejmě dobře funguje – v jednom rozhovoru jste mluvil o výnosech ze své „zahrádky“: sedm metráků brambor, dvacet kilo rajčat sklizených během tří dnů…

Jo, to odpovídá. Mně je líto nechat kus půdy ladem. Ale nemyslete si, nijak zvlášť se o to nestarám, nechám to pěkně růst. Jen ta rajčata je potřeba vyštipovat, na to se vždycky jednou za čtrnáct dní vrhnu. Občas nějaké to pletí…

Hodně lidí si myslí, že jsou slepice hloupé. Jak to vidíte vy?

Úplný nesmysl! Slepice je velice chytré zvíře. Vždy si najde cestu, jak sezobnout něco dobrého. Překoná kvůli tomu sebevyšší plot nebo najde díru, kterou může prolézt.

To platí zvláště u takzvaných lehkých plemen, která nedávají tolik masa, ale zpravidla mají dobrou snášku. Patří mezi ně vlašky, leghornky nebo minorky. Jsou zvídavé, čilé a inteligentní.

Dá se taková slepice i trochu ochočit?

Určitě. Slepice za vámi může běhat jako pejsek, když si ji naučíte. Já to nedělám, nepovažuji to za žádoucí. A taky na to nemám čas. Musel bych s tou slepicí nějakým způsobem být, věnovat se jí, třeba ji nechat zobat z ruky. A navíc… (Odmlčí se.)

Je tam pak problém s tím zabíjením. To je pak jako zabíjet domácího mazlíčka.

Zabíjíte je sám?

Pomáhá mi soused. Ale když je potřeba, zabiju slepici i sám. První jsem zabil asi před pěti lety, ale ta byla nemocná, bral jsem to jako její vysvobození. Se zabíjením na maso jsem začal až v poslední době.

Většinou je to tak, že hlavu sekyrkou jí usekne soused. Přesně ví, co a jak. Já ji oškubu, spařím horkou vodou. Jediné, co dělám opravdu nerad, je kuchání. To nechávám na dědovi. Připravenou slepici dáme babičce, ta umí třeba vynikajícího kohouta na víně. Slepice na paprice je od ní taky moc dobrá, i na všelijaké jiné způsoby.

Největší profesní úspěchy. Na soutěži Edvarda Griega v Norsku získal druhé místo.

Největší profesní úspěchy. Na soutěži Edvarda Griega v Norsku získal druhé místo.

FOTO: archiv Matyáše Nováka

Jak vás vůbec napadlo se slepicemi začít?

Babička jich vždycky pár měla, nějak se mi ta zvířata zalíbila. Mám rád, když zvíře přináší hmatatelný užitek. Psi a kočky, to pro mě nikdy nebylo. Později jsem objevil, že je to způsob relaxace a odreagování od náročného uměleckého života.

A že mohu chovat různé, zajímavé druhy. Momentálně mám drážďanky, štýřanky, araukany nebo žersejské obry.

To jsou nějaká vzácná plemena?

Drážďanky a štýřanky jsou opravdu velmi zřídkavé. V Česku je mám momentálně snad pouze já. Pokud jsou ještě u jiného chovatele, tak je má ode mě. Sháněl jsem různé jedince v zahraničí, abych měl nepříbuzné kusy a mohl je křížit. Je to můj největší úspěch.

Gratuluji. Co považujete za největší úspěch v oblasti hudby?

Těžká otázka. Největší odměnou je spokojené obecenstvo. Vědomí, že můj výkon dal někomu něco podstatného, že jsem předal nějakou vyšší hodnotu.

Co se týká soutěžních úspěchů, tak si nejvíc cením druhého místa z mezinárodní klavírní soutěže Edvarda Griega v Norsku, která se konala v září. Je to soutěž klavíristů do 35 let a přihlásilo se na ni 133 účastníků z celého světa.

Jak hodnotíte své vystoupení ve slavné Carnegie Hall?

Byl to samozřejmě zážitek, člověk si v tak věhlasném prostoru jen tak nezahraje. Samotná Carnegie Hall mě překvapila: v New Yorku jsou samé vysoké mrakodrapy, Carnegie Hall mezi nimi vypadá jako venkovská chaloupka.

Publikum tam bylo samozřejmě vzdělané, vědělo, co může od kterého interpreta očekávat.

Zmiňujete důležitost publika. Kde jste zažil nejlepší?

Úžasné publikum jsem zažil na Slovensku. Ve Španělsku jsem ocenil podobně vřelý, jižanský temperament. A kamkoli v Čechách přijedu, narazím na vzdělané a pozorné posluchače. V takových chvílích si vždy připomínám, jak jsem rád, že jsem z Česka. Lidé tady hudbě skutečně rozumějí.

Jaká hudba je ta „vaše“?

Věnuji se jen klasické hudbě, jiné druhy mě nijak nepřitahují. Inklinuji k Bachovi, Mozartovi a Lisztovi. A velmi blízká mi je česká hudba.

Začátkem června budu hrát v Pardubicích Dvořákův klavírní koncert, na to se moc těším a čtenáře tímto zvu. Život bez hudby si neumím představit. Činí člověka lepším.

Na výletě s tatínkem a mladším bratrem. Ten se věnuje hlavně sportu.

Na výletě s tatínkem a mladším bratrem. Ten se věnuje hlavně sportu.

FOTO: archiv Matyáše Nováka

Byl jste zázračné dítě?

Ve třech letech jsem si pobrukoval písničky a snažil se je vyťukat na klavír. V pěti jsem začal chodit do hudební školy a deset let hrál paralelně na housle i klavír. Ze začátku nikoho nenapadlo, že bych byl mimořádně nadaný. Jasněji bylo až po pár letech, když jsem vyhrával soutěže.

Stihl jste si při tom odžít běžné dětství?

Moc ne. Maminka říkala, že jsem se narodil jako důchodce. Kontakt s vrstevníky jsem nijak zvlášť nevyhledával. Do školky jsem nemohl chodit, vadilo mi, jaký rámus tam děti dělají, vždycky jsem se rozbrečel.

Ve škole se to postupně zlepšovalo. Maminka mi zařídila individuální plán a učila mě z velké části doma. Se spolužáky jsem se bavil, ale patřit do nějaké party, to pro mě nebylo.

Jakmile si večer zapnu Ordinaci, mohu relaxovat. Je v tom i kus nostalgie, milé pojítko s dětstvím. Vždyť ten seriál běží už třináct let.

Dnes je mi dvacet, pohybuji se mezi dospělými lidmi, s nimi je sociální kontakt snazší. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale vždy jsem se cítil mentálně dospělejší. Proto čím jsem starší i fyzicky, tím je mi líp.

Takže jste si už našel i kamarády, přítelkyni…?

Mám přítelkyni Lidunku, je to zpěvačka, Ludmila Pergelová, teď nás zrovna čeká společný koncert. Fakt, že je ze stejné branže, vnímám jako výhodu. Ocenit umění a dřinu do něj vkládanou je pro člověka z jiného oboru obtížné. S Lidunkou je to všechno krásné a samozřejmé, jsem za to moc rád.

Máte ještě čas a chuť sledovat seriál Ordinace v růžové zahradě, jak jste někde před pár lety zmínil? Od teenagera to tehdy znělo dost neobvykle…

Sleduji ho pořád. Je to pro mě druh odreagování. Takový, jaký mi jiné koníčky nemohou poskytnout. Když čtu například něco o drůbeži, stále zaměstnávám mozek.

Jakmile si ale večer zapnu Ordinaci, mohu relaxovat. Je v tom i kus nostalgie, milé pojítko s dětstvím. Vždyť ten seriál běží už třináct let. Jako malý jsem se na něj díval s maminkou a babičkou.

Loni jste odmaturoval na gymnáziu, v červnu vás čeká absolutorium konzervatoře. Kromě toho studujete klavírní akademii v italské Imole a chystáte se na HAMU. Kde v sobě berete sílu a motivaci zvládnout tolik věcí najednou?

Není to tak náročné, jak se zdá. Konzervatoř v Pardubicích studuji v rámci kombinovaného studia neboli dálkově.

Studium v Imole funguje specificky. Jezdím tam zhruba jednou za měsíc na tři až čtyři dny, kdy se věnuji intenzivně výuce klavíru. Pak se vrátím domů do Hradce Králové a pracuji na zadaných úkolech.

Největší profesní úspěchy.Zahrál si i ve slavné Carnegie Hall.

Největší profesní úspěchy. Zahrál si i ve slavné Carnegie Hall.

FOTO: archiv Matyáše Nováka

Oželet gymnázium a soustředit se výhradně na hudbu vás nikdy nenapadlo?

Získat všeobecné vzdělání považuji za důležité stejně jako moji rodiče. Mají dráhu umělce za trochu nevypočitatelnou. Gymnázium jsem zvládl díky individuálnímu studijnímu plánu. Bavila mě matematika, fyzika, chemie, měl jsem v sobě touhu něco se o nich dovědět, neskončit jen u hudby.

A kdybych třeba přece jen nešikovně havaroval na tom kole, kdybych zakopl na ulici nebo spadl ze schodů a zranil si ruku, dává mi to možnost věnovat se v budoucnu i jiné profesi. Mé cesty jsou otevřené.