Mám trochu zmatek ve vašem příjmení: jste vedená jako Fuitová Nováková Badinková.

Nováková je rodné jméno po rodičích, tak jsem se jmenovala do první svatby. Fuitová je mé předchozí jméno, které jsem získala od exmanžela Fuita – to je teď úplně pryč. A Badinková se jmenuji po druhém manželovi. Jsem ráda, že se nám povedla loni v srpnu úplně tajná svatba.

Gratuluju. Diváci vás znají jako Jindřišku z Pelíšků. Nejste už na to alergická?

Ani ne. Je lepší, když mě spojují s Jindřiškou než s nějakým špatným seriálem. Je to už 20 let, bylo mi šestnáct…

Svým způsobem jsem na ten film vlastně pyšná. Bohužel nevím, jestli tu „slávu“ někdy překonám. Bylo to jedno z nejhezčích natáčení. Honza Hřebejk umí vytvořit přátelskou atmosféru. Dospělí mě brali ochranitelsky mezi sebe.

Kdekdo strašil náladovostí pana Kodeta, ale byl příjemný a milý. Nepamatuju si žádnou negativní situaci, knedlíky nebo noky jsme neřešili.

Co se vám tedy vybaví?

To léto bylo strašné vedro, točilo se v tzv. dřeváku, což je fakt horký ateliér. Stella Zázvorková o pauzách volala: Pojďte, děti moje!

Sedli jsme si venku na židličky, v ruce měla Magnum a sypala z rukávu nádherné historky stejně jako Bolek Polívka a další. Dnes bych se ptala mnohem víc, tehdy jsem si kvůli věku pořádně neuvědomovala, s kým mám tu čest.

Krásný vztah jsem měla i s Emílií Vášáryovou. Potkaly jsme se po letech na premiéře filmu Čára. Mile mě zaskočilo, jak o mně vše věděla, že mám dvě holčičky, v čem hraju…

Po Pelíšcích vás najednou znal celý národ, nelítala jste moc v oblacích?

Doufám, že ne, rodiče mě vždycky vrátili zpátky na zem, dost mě korigovali. A taky spolužáci, byla jsem pro ně divná, někdo mi to dával docela sežrat. Takže jsem se snažila být co nejvíc nenápadná a vůbec na sebe neupozorňovat. Veškerému zájmu jsem se vyhýbala.

U Honzy Hřebejka jste ještě později hrála?

V Líbánkách. Bohužel prosvištěly kiny velmi rychle a dost lidí je nezná. Přitom to není špatný film. Hrála jsem sestru Ani Geislerové. Už kdysi jsme představovaly sestry ve Výchově dívek v Čechách, asi máme opravdu něco společného.

Čím žijete dnes – pracovně a soukromě?

Za poslední dva roky se mi udála spousta změn. Po menší přestávce jsem se přestěhovala do místa svého dětství – do Podolí. Holky tam chodí do školy, je to můj domov, zjišťuji, co kde zůstalo a co je nové…

Jinak točím už půl roku pokračování Temného kraje. Hraju hlavní ženskou postavu, takže jsme s kluky z vyšetřovacího týmu na place skoro pořád. Plus od školy hraju v divadle Studio Dva.

Je vám seriálová postava Nadi Hamplové něčím podobná, blízká?

Není to žádná akční hrdinka s pistolí za pasem. Jde spíš o temné psychologické drama než o honičky a střílečky. Vedle konkrétních případů vražd, které řeším s Lukášem Vaculíkem, běží i silná linka ze soukromí postav, a to mě baví.

Když mě na place viděli poprvé zacházet se zbraní, působila jsem tak směšně, že mi ji odebrali. Stejně tak pouta.

Naďa to nemá lehké, žije sama s chlapečkem, což se v první sérii částečně propojilo s mou situací. Je velká bojovnice, na první pohled introvertní, tichá voda, ale když jde o něco zásadního, umí zabojovat. To dobře znám, je ve mně ten Býk. Dřív jsem dokázala být i dost divoká. Ale snažím se nejdřív vše řešit v klidu, konflikty nesnáším.

Co obnášela příprava? Pohybová, znalostní?

Nejsem zrovna nejšikovnější. Když mě na place viděli poprvé zacházet se zbraní, působila jsem tak směšně, že mi ji odebrali. Stejně tak pouta. Akorát to zdržovalo a všichni se chechtali.

Ale měla jsem jednu skutečně hororovou scénu: unesl mě komplic exmanžela a zavřel mě svázanou do rakve. Já osobně nesnáším uzavřené prostory, zavřít mě třeba do solárka, asi se zblázním.

Přiznám se, že v civilu detektivky nečtu ani na ně nekoukám, není to můj žánr. Snad jen Poirot nebo Columbo. Ale vyšetřování jako takové – jít po indiciích, logicky kombinovat a využívat psychologii – by mě asi bavilo. Až na setkání s mrtvolou a krví, to bych nedala.

V seriálu Temný kraj ztělesnila komisařku Naďu Hamplovou. S kolegou Janem Novotným.

V seriálu Temný kraj ztělesnila komisařku Naďu Hamplovou. S kolegou Janem Novotným.

FOTO: archiv TV Prima

Viděly některé dramatické scény vaše dcerky?

Dovolila jsem jim pouze úryvky, občas se jedná skutečně o dost drastické momenty až na dřeň. Zrovna včera jsem je nemohla dostat do postele, protože se chtěly strašně dívat, ale u mrtvol rychle přepínám.

Rozčilují se, že jsou už velké, hlavně devítiletá Róza. Márince je teprve pět, s ní na to konto vůbec nediskutuju.

Máte je ve střídavé péči?

Ne, ale o tom se prosím nebavme. Bulvár si pak vycucne nějakou větu a vznikne úplně jiný článek. Raději vám řeknu, že holčičky jsou strašně veselé a přizpůsobivé, plné energie. Na všechny změny si rychle zvykají.

Róza hodně maluje, je introvertnější a klidnější, Márinka cítí skvěle rytmus a je nadaná pohybově. Obě chodí do pohybového cirkusového kroužku, z něhož jsou nadšené.

Nepatřím mezi hektické matky plánující dětem rozvrh na každý den, mám pocit, že je to příliš zatěžuje. Občas potřebují jen tak vypnout, hrát si a tvořit, být samy se sebou. Mít volbu. Já i manžel je zato hodně bereme ven, vyrážíme na brusle, na výlety…

Odtajníte pro nás svého manžela?

Viktor je choreograf. Seznámila nás na jedné premiéře Zuzka Norisová. Pak jsme se rok a půl neviděli – a potkali se až na první sérii Temného kraje, kde také pracoval. Pro nás je to Šťastný kraj.

I on má holčičku, takže když se sejdeme, jsme na něj čtyři ženské. Na rozdíl od seriálu, kde mě obklopují samí chlapi. Těžko říct, co je lepší. Víc ženských pohromadě někdy znamená pěkný mazec. Zatímco s muži se obecně jedná jednodušeji. Ale obojí mám ráda.

Vy jste ve věku svých dcer žila v Káhiře, že!?

Od pěti do deseti. Tatínek montoval a opravoval rentgenovou techniku a bydleli jsme v areálu ambasády jako taková velká rodina. Byla tam česká školka i škola, spousta dětí, bazén, tenisový kurt, každý víkend jsme jezdili k moři – proto ho tak miluju a potřebuju. Pro děti idylické a bezstarostné prostředí, izolované od reality kolem. Dospělí to možná viděli jinak.

Neexistovalo, abych šla s mámou na nákup, vždy s mužským doprovodem. Ale procestovali jsme celý Egypt, Alexandrii, Luxor, mám spoustu vzpomínek. Zvykla jsem si na dlouhé trasy autem a časté létání.

Byla jste tam od té doby?

Jednou, asi v mých osmnácti s maminkou, ale jen u moře. Maminka byla překvapená, jak se Hurghada změnila, v mém dětství tam stály dva hotely a koupalo se pár lidí. Pak se z toho stala fabrika na dovolenou. Ale pěkná, se vším komfortem, moderním ubytováním, jídlem…

Moc tam chci jet i s holčičkami, jsou zvědavé, protože jim o tom vyprávím, ukazuju fotky. Ráda bych jim ukázala všechno včetně ambasády, ale počkám, až trochu povyrostou.

Co vás jako holku zajímalo?

Naši tvrdí, že jsem se pořád předváděla, zpívala, recitovala. Nějak jsem to v sobě měla, ale být herečkou mě dlouho nenapadlo. Snad ani po Pelíšcích, pořád jsem to brala jen jako koníček.

I dnes mě trochu obtěžuje to, co je s tou profesí spojené: ztráta soukromí. Nepatřím rozhodně mezi herečky, které vymetají večírky a nechávají se všude fotit.

Jak jste se vyrovnala s návratem do Česka?

Těch pět let jsem se cítila doma v Egyptě a při letních cestách do Prahy jsem se mámy ptala, kdy už pojedeme zpátky domů. Měla jsem úplně jinou zkušenost než české děti a dost dlouho trvalo, než jsem tu zapadla do kolektivu a zvykla si nebýt pořád s někým dospělým.

Chodit sama do školy nebo jet na tábor bylo úplně nepředstavitelné. Dost jsem brečela a cítila se osamělá. Vytáhl mě z toho až dramaťák.

S Ondřejem Sokolem, režisérem muzikálu Funny Girl.

S Ondřejem Sokolem, režisérem muzikálu Funny Girl.

FOTO: ČTK

Povídejte!

Dovedla mě tam kamarádka a já našla u paní Ljuby Fuchsové další rodinu. Shodou náhod vede dramatický kroužek dodnes a zrovna na Dobešce, kam chci dát Mariánku.

Báječně nás vedla, jednou ročně jsme měli představení na Vyšehradě (opět se kruh uzavírá: dnes tam hraju každé léto) – a právě zde si mě našel režisér Petr Koliha pro film Výchova dívek v Čechách. Obarvil mě nazrzavo a hned jsem točila. Žádný casting, rovnou kamerovky. Pak přišly další nabídky…

Pěkně rozběhlá kariéra.

Jenže mě nevzali na konzervatoř, což bylo velké zklamání. Zkusila jsem polygrafii v Hellichovce a po týdnu odešla, evidentně jsem si spletla obor. Zároveň mě přijali na management cestovního ruchu, kde jsem byla spokojená.

Herectví jsem se ale dost vzdálila. Po maturitě jsem pracovala v jedné agentuře a dělala letušku v malých letadlech – kvůli výšce jsem nemohla do velkých.

Malý vzrůst mi vůbec přinášel různé trable a komplexy, kluci ve škole si ze mě utahovali nebo mě chtěli přehnaně ochraňovat, působila jsem zranitelně... Pak jsem se naštěstí dostala na DAMU, na což vzpomínám jako na nejkrásnější a nejdivočejší roky. Klasická „vejška“.

Váš křehký dívčí vzhled se dnes hodí do řady rolí, musíte si ho nějak hlídat?

Teď už trochu ano, snažím se cvičit – chodím na hotjógu, která mi navíc pomáhá vyčistit hlavu. A taky hodně na procházky. Ale přiznám se, že jakmile pustím jídelníček (mám ráda sladké a bílé pečivo, koláče, dorty…), začnu přibírat. Nemám štíhlost zadarmo v genech.

 A co máte v genech?

Netrpělivost, podle mě i nezručnost, kdybych měla něco vyrábět, chyběla by mi jemná motorika. Je fakt, že v Poprasku na laguně pletu, ale jen jako, v životě jsem neupletla ani šálku. Maximum je zašít dírku na teplácích.

V genech mám i velký smysl pro rodinu, děti. Nikdy jsem od nich nespěchala do práce, i proto u mě najdete relativně velké herecké pauzy. Nejdřív jsem se vracela do divadla, což byly v podstatě jen krátké odskoky, ale s kamerou jsem nespěchala. Dřív jsem se cítila víc jako filmová herečka, dnes to mám půl na půl. Jde o dvě úplně jiné disciplíny.

Jakou roli máte v současnosti nejraději?

Vedle Poprasku určitě Vzhůru do divočiny s Karlem Rodenem a Janou Krausovou. Účinkuju i v muzikálu Funny Girl a v létě bude končit komedie Zdravý nemocný.

Ventilem i návratem ke škole je Divadlo Rubín, kde hraju s bývalým spolužákem Kubou Prachařem a bývalým učitelem Ondrou Pavelkou v představení Slast. Je to velký protiúkol: dominantní ženská, takový Mefisto v sukních, pracovnice agentury, která přeměňuje nepříjemné zážitky klientů ve slast.

Vy sama umíte hodit trable a povinnosti za hlavu?

Myslím, že ano. Snad kdybych neměla ty divoké a veselé holky… Takhle vejdu do dveří a zapomenu na ostatní. Chtějí po mně tolik věcí a mluví většinou obě najednou, že dokážu všechno odseknout.

Nemají ale rády, když jezdím na zájezdy, marně vysvětluju, že si nás přejí vidět i lidé v jiných městech. Přitom za mne mají skvělou náhradu – hlídá je můj muž, babička a děda.

S utajeným přítelem, dnes už manželem Viktorem.

S utajeným přítelem, dnes už manželem Viktorem

FOTO: Profimedia.cz

Kde si dobíjíte baterky?

Třeba teď po natáčení si uděláme dámskou jízdu – pojedeme s maminkou a holčičkami k moři.

A v létě se chystáme do Francie, k níž mě přivedl manžel, je to jeho srdcovka. Před dvěma lety jsme se tam vydali sami dva, autem, a slíbili jsme holkám, že je letos vezmeme taky. Odpočívat bez dětí vlastně ani neumím. Chtěla bych se to naučit a jet občas jen sama na sebe.

Jakým směrem?

Přitahuje mě scénografie a návrhy kostýmů, už jsem to jednou dělala. Vymýšlet ke konkrétnímu příběhu prostředí a oblečení mě moc bavilo…

Dnes na mě nekoukejte, vyběhla jsem jen narychlo do školy a nestihla se pořádně upravit.

Taky by mě lákalo mít kavárnu spojenou s takovým multifunkčním prostorem na čtení, divadlo, výstavy… Je to ale velký krok, člověk by se musel vzdát pohodlí a jistoty.