Hlavní obsah

Sabina Laurinová: Potřebuju k životu adrenalin, který mě vyhecuje, rozhýbe a rozhoří

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Už dva roky ji můžeme vídat jako vrchní sestru Mery v seriálu z prostředí urgentního příjmu Modrý kód. „Natáčení je rozplánováno ani ne na minuty, ale na sekundy. Do života mi to přineslo řád až vojenský,“ říká herečka Sabina Laurinová (46), která si dříve užívala hlavně rolí princezen. Nyní se matka dvou dcer, Valentýny a Maji, které jako by jí z oka vypadly, kromě natáčení věnuje zejména divadlu.

Foto: archiv TV Prima

"Mery není žádná naivka, ale zralá ženská,“ říká o své postavě Sabina Laurinová.

Článek

Z vojenského drilu, který vám přineslo natáčení Modrého kódu, se ráda vymknete. Jak to pak vypadá?

Třeba stačí, když nemusím vstávat na budík. I to je pro mě velmi sváteční. Budík nám každé ráno dává povel, že začíná den a že máme všichni povinnosti.

Herecká duše nemá ráda jakékoli spoutání, potřebuje volně dýchat, aby mohla růst. Každý však potřebuje nějaký řád, a moje holky ho mají dokonce rády. A někdy je dobré se mu vysmeknout. Udělat něco jinak, podle momentálního pocitu.

Jste skřivan, nebo sova?

Sova. Ráda jsem ale i skřivanem, zvlášť v létě a v přírodě. Když se mi podaří brzo vstát, miluju chvíle, které díky tomu mám.

Každá zaměstnaná žena to zná. Častěji to zažívám večer, když už je doma ticho. To už nemusím manuálně pracovat a mám chvilku pro sebe.

Foto: archiv TV Prima

V seriálu Modrý kód hraje vrchní sestru Mery z urgentního příjmu.

Už dva roky točíte seriál Modrý kód z prostředí urgentního příjmu. Je to náročné?

Řád je tam daný nikoli na minuty, ale dokonce na vteřiny. Každý den se točí i 16 obrazů a čas je velmi přesně naplánovaný. Není prostor na výdech. Když tohle člověk zažívá delší dobu, náročné to je.

Pomohlo mi to k řádu skoro až vojenskému, ale na druhou stranu někdy hrozí vyhoření. Každá umělecká duše musí tvořit. Musím se zapojit do režimu, a přitom si nenechat dusit duši a zachovat si radost hrát. Je to pro mě velká životní škola.

Vše má své zákonitosti. A dlouhodobý seriál také. Je za ním neskutečná dřina pro celý štáb. Každý se musí soustředit na sto procent.

Kolem vaší postavy vrchní sestry se točí děj mnoha seriálových příběhů. Jak se vám Mery hraje?

Jsem ráda, že je charakterní, barevná, zajímavá a akční. Není prvoplánová, prochází různými zvraty. Není to žádná naivka, ale zralá ženská.

Nemocnice Rubava je tak trochu ideální nemocnicí, nic tam není problém.

Ano, na pacienta na příjmu se najednou vrhne šest doktorů a CT se udělá okamžitě. (směje se)

Je to samozřejmě licence. Kdybychom měli točit, jak to chodívá ve zdravotnictví skutečně, asi by se na to lidi přestali dívat.

Foto: archiv TV Nova

S Davidem Suchařípou tvořili královskou dvojici v pohádce Čertova nevěsta.

Seriál má velkou fanouškovskou základnu. Píší vám často?

Teď zrovna ano. Obzvlášť mě těší, že jej sledují hodně i děti. Ty mi píší, že se díky seriálu rozhodly stát záchranáři. Měli jsme i případ, kdy desetiletá holčička zachránila babičku. Přivolala jí sanitku a udělala vše, co měla. Podle pokynů, co viděla v seriálu.

Modrý kód vám asi zabírá dost času. Nelitujete někdy, že jste vstoupila do dlouhodobého seriálu?

Jsem za tuhle příležitost moc ráda, ale s lítostí jsem musela odmítnout několik zajímavých televizních i divadelních projektů. Jediné, co se podařilo, bylo oprášení muzikálu Galileo, který se po patnácti letech vrací na divadelní prkna.

Byla jste se podívat na skutečném urgentním příjmu?

Ano, v Motole. Měla jsem smůlu či štěstí, že jsem zrovna neviděla žádný těžký případ. Jen jednoho mladíka s podezřením na mrtvici. Lékaři říkali, že kdykoli se přijde podívat někdo zvenčí, jako naschvál se nic neděje. A jakmile filmaři odejdou, mají to tam jako na běžícím páse.

Foto: Jan Tůma

Sabina Laurinová

Zachovávají lékaři chladnou hlavu?

Ano, kdyby dali na emoce, po dvou dnech by se zhroutili. Kdybychom to však bez emocí hráli my, divák by se nudil.

Nedlouho po mém nástupu do seriálu jsem paradoxně zažila návštěvu na urgentním příjmu s dětmi několikrát, ať to bylo s břichem, nebo s poraněnou nohou. Už jsem se na situaci i prostředí dívala jinýma očima.

Některý pacient je těžko zvladatelný, v kritických situacích se lidé chovají různě. Někdo je hysterický, jiný panikaří. Ale to by lékař měl chápat.

Jak se chováte v panice vy?

Jsem racionální a jednám s chladnou hlavou. Vytvořím si okamžitý scénář a jedu podle něj. To ovšem platí v důležitých věcech, kdy jde právě třeba o zdraví. Když se mi stane blbost, třeba že mi ujede tramvaj, mám chuť se rozplakat. (směje se)

Ačkoli jsem velmi citlivý a emotivní člověk, v zásadních věcech jednám s rozvahou.

Nečekala bych, že jste rozvážný člověk!

Máte pravdu, vždy jsem byla hodně temperamentní. Nedávno mi někdo řekl, že působím klidně a vyrovnaně. Hlavně děti mě naučily toleranci a trpělivosti. My Berani jsme obecně netrpěliví, vše potřebujeme hned.

Foto: archiv TV Nova

Princeznu Eufrozínu hrála v pohádce Z pekla štěstí 2 režiséra Zdeňka Trošky.

Neumím jen tak sedět, musím pořád něco dělat. Třeba sedět dvě hodiny u kadeřnice, jakkoli je to příjemné, je díky mé neposednosti za trest. (směje se)

Vidím to samé na své mamince, které vyčítám, že nedokáže posedět. Je taky Beran. Když někam jdeme společně, řítí se deset metrů přede mnou. Děti pro změnu deset metrů za mnou. Vypadáme jako rozhádaná rodina, která spolu nemluví, ale máme jen různá tempa.

Vaše dcery nejsou tak neposedné?

Moje dcery jsou obě v zemských znameních Býka a Panny. Vyznačují se velkou rozvahou a nesmí se na ně tlačit, jinak se zaseknou. Temperament mají značný, ale musí se jim dát čas, nesmějí být ve stresu.

Já naopak většinu věcí dělám ve stresu a na poslední chvíli. Když mám týden na to, abych něco napsala, připravila, naučila se, začnu jistě za minutu dvanáct. Zvládnu to ale rychle i pozorně.

Stejné je to při řízení auta. Jezdím rychle, protože teprve pak začnu vnímat. Když jedu pomalu, skoro usínám a jsem méně pozorná. Potřebuju k životu adrenalin, který mě vyhecuje, rozhýbe a rozhoří.

My Berani jsme schopní vydat okamžitou energii, ale pak máme propad. Umím běh na krátkou trať. Život je běh na dlouhou trať, ale mám ho rozdělený na mnoho sprintů. Můj život se skládá z malých závodů.

Sedmnáctiletá dcera Valentýna je vám velmi podobná. Je po vás?

Ano, je ve věku, kdy vidím sebe, když jsem začínala. Z holčičky, co nosila žáby po kapsách a trhala kytičky všude, kde mohla, je už slečna. Studuje muzikál na Ježkově konzervatoři.

K vaší radosti?

K mé kapitulaci. Není nic horšího než zakazovat dětem, co je baví. Vyrůstaly v uměleckém prostředí, a tak je přirozené, že to Váju oslovilo. Pokud by vyrůstala mezi matematiky, měli bychom možná matematičku. Je temperamentní a tancem svou energii zúročuje. Dříve studovala klasický balet na státní konzervatoři.

Foto: Monika Navrátilová

Se svými dcerami Valentýnou (17) a Majou (10).

Balet? To je ale velký dril!

Ano, ale ve věku, kdy děti začínají mít vlastní názory, se rozhodla vyvíjet se jiným směrem. Začala zpívat, udělala další přijímačky a šla znovu do prvního ročníku. Oceňuju u ní obrovskou chuť, s jakou se oboru věnuje. Ze školy chodí šťastná.

Vím, co to je, dělat práci, která nás naplňuje, ale taky tuším, že si bude muset projít vším těžkým, co tahle profese obnáší. Lidi často vidí její výsledek, popularitu a peníze, ale za tím je dřina, zmařené osobní životy, žádný čas pro sebe nebo plány, co nevyjdou.

A čemu se věnuje mladší Maja?

Jako správná Panna má mnoho věcí naplánovaných. Například chce natočit píseň v profi studiu a učí se na ukulele.

Jak přišla na ukulele?

Viděla to u svého vzoru, patnáctileté zpěvačky Naty. A ta hraje na ukulele. Maja hraje pátým rokem i na klavír v umělecké škole, ale na ukulele se učí sama. Ona se nepoloží z toho, že jí něco nezařídím, jde si svou cestou. A teď má období slizu. (směje se)

Slizu? To mi vysvětlete.

Neznáte? Rodiče desetiletých dětí jistě ano. Sliz je hitem dneška a jeho výroba v bytě též. Ano, je to strašné. Musíte mít prací prášek a taky pěnu na holení. Těch máme asi deset, takže to vypadá, že se neustále jen holíme.

Potřebujete i voňavá mýdla, ustalovače a z toho se pak vytváří sliz. Má různé konzistence, může být průhledný nebo barevný, se třpytkami či kuličkami. Na našem stole se mezi jídlem, učením a scénáři povaluje sliz. Když to uklidím, druhý den to tam je znova. Zkrátka musím to nějak přežít. (směje se)

Foto: archiv Divadla Hybernia

Se svým bývalým partnerem Josefem Vojtkem v obnoveném muzikálu Galileo.

Aspoň nekouká pořád do mobilu, ne?

Facebook i Instagram jsou fenomény dnešní doby. Propojují nás se světem a přáteli, i když virtuálními. Sociální sítě mohou přinášet radost i zábavu, ale i závislost, zklamání a ohrožení. Proto se snažím kontakt s nimi omezovat, i když někdy je to obtížné.

Nebezpečí vidím v tom, že sítě mohou lidem nejen uměle dodat sebevědomí, ale také je zbavovat zdravého rozumu. I já mám Facebook a Instagram, ale používám je jako prostředek, který mě spojuje s lidmi, kteří mě mají rádi. Své soukromí si chráním.

Sociální sítě jsou fenoménem hlavně města. Unikáte z něj?

Jsem sice městský člověk, ale od narození dětí mě to táhne ven, do přírody. Jakmile vyleze sluníčko a je trochu času, ujíždíme ven. Bydlet mimo město bych ale nemohla, kvůli pracovnímu vytížení nás všech. Ráda však využiju každé příležitosti odjet.

Reklama

Související články

Iva Janžurová: Odpočívání mi nejde

Jako mladé holky jsme vzhlížely ke dvěma hereckým hvězdám: Janě Brejchové a Ivě Janžurové. Ta první byla nedostižně krásná a éterická, ta druhá se nám zdála...

Výběr článků

Načítám