Hlavní obsah

Zámečtí páni po česku

Právo, Jiří Sotona

„Letos umyjeme okna a vypereme záclony, to jsme loni vynechali,“ říká mi skoro omluvným tónem Magda Kučerová z Nových Hradů nedaleko Litomyšle. Běžný jarní úklid? Ne když máte přes 120 oken a asi 80 kusů záclon. Domovem Kučerových je totiž zámek, který před 22 lety koupili. Jaké to je, být zámeckými pány, a co všechno to obnáší? Dva následující příběhy to ukážou.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr a Magda Kučerovi svoje sídlo dál neúnavně zvelebují.

Článek

V Česku se podle údajů Národního památkového ústavu nachází přes 40 000 nemovitých kulturních památek. Vlastníky mají různé, ať už je to stát, církve, obce, či soukromí majitelé, často restituenti z řad potomků šlechtických rodů.

Méně už je těch, kteří urozený původ nemají, sídlo však opravili, bydlí v něm s rodinou a zároveň ho zpřístupňují návštěvníkům.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Zámek Nové Hrady takhle nezářil vždy. O rekonstrukci se postarali současní majitelé.

Petr a Magda Kučerovi prodali v 90. letech minulého století lukrativní pozemky v Praze a za 14 milionů korun pořídili zdevastovaný rokokový zámek Nové Hrady, vystavěný hrabětem Chamarém ve druhé polovině 18. století.

Rekonstrukce Českého Versailles, jak se mu přezdívá, zabrala čtyři roky, ovšem to neznamená, že je hotovo.

Areál se zahradami v různém stylu neustále rozšiřují, nemluvě o běžném úklidu. Ten ale vlastně nikdy není běžný, když máte desítky hektarů pozemků a dům s osmadvaceti místnostmi. Pomáhá jim nejstarší syn Daniel a také několik stálých zaměstnanců.

Ráno minimálně tři čtvrtě hodiny zalévám a při západu slunce taky, takže se dostanu domů o půl desáté nebo v deset večer.
Petr Kučera, majitel zámku Nové Hrady

„Posaďte se,“ pokyne Petr Kučera v rozlehlé jídelně, což mě pobaví, jelikož vyvstane otázka, na kterou z dvanácti židlí u dlouhého stolu se usadit. Bývalý novinář a po revoluci také poslanec má na sobě ušmudlané pracovní kalhoty a mikinu, což nepůsobí moc vznešeně, ale je to naprosto vypovídající.

Manžele Kučerovy totiž stěží uvidíte posedávat na rokokové pohovce a upíjet čaj z porcelánu. Přestože už jsou sedmdesátníci, dobrovolně vstávají v šest ráno a z neustále doplňovaného seznamu úkolů neúnavně odškrtávají jednotlivé položky.

Tři čtvrtě hodiny zalévání

„V šest ráno vstáváme jenom mimo sezonu, jinak v pět,“ upřesňují manželé, kteří se na východ Čech přestěhovali se čtyřmi potomky, dnes již dospělými. Jen nejstarší Daniel tu nadále žije i s manželkou a třemi dětmi.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Zámek a zahrady denně zaměstnávají Petra Kučeru i několik pracovníků.

„Do čeho jdeme, jsme na začátku neuměli domyslet,“ připouští Magda Kučerová, vystudovaná japanoložka a překladatelka. „Koupit zámek a opravit ho je jedna věc, ale ono to pokračuje. Stále není hotové všechno, co bychom chtěli. Učíme se za pochodu a díváme se pořád dál.“

Člověk by si myslel, že jako zámečtí páni si občas přispí a dopřejí si luxus nicnedělání ve svém sídle, ale taková představa je jim zjevně cizí. Jen s mírnou nadsázkou tvrdí, že nemají čas bydlet.

Zámecký areál pro ně totiž není pouze domovem, ale také podnikem, který si na sebe skrze vstupné a nabídku různého vyžití musí vydělat. Nastálo zaměstnávají čtyři pracovníky, k tomu navíc jednu zahradnici od jara do podzimu.

„Je to jako každé jiné podnikání, takže nicnedělání nepřipadá v úvahu. I když je vám třeba blbě, tak prostě musíte vstát. Přinejmenším abyste rozdělil práci zaměstnancům,“ vysvětluje Petr Kučera. „Nejsme ale fabrika, kde se dělá podle technických výkresů. Řídíme se počasím a je to neustálá improvizace.“

Právě v počasí má opodstatnění i brzké vstávání. „Pokud budou pokračovat taková suchá léta, tak to jinak nejde. Naši zahradníci přicházejí na sedmou, ale to už musí být všechno zalité, aby vám to sluníčko nespálilo. Ráno minimálně tři čtvrtě hodiny zalévám a při západu slunce taky, takže se dostanu domů o půl desáté nebo v deset večer.“

Ani zvířata se neobstarají sama. V oboře chovají stádo jelenů a daňků, v chlévě ovce, v maštali koně.

Úkoly na každý den

„Zprovozníme vodu a napustíme rezervoáry, abychom měli čím zalévat,“ dostává se Petr Kučera k tomu, co je krátce před začátkem sezony, kdy jsme se setkali, na pořadu dne.

„Začínáme sázet. Nedávno nám přišly z Holandska letní cibuloviny, je jich 10 000 kusů. Na podzim jich bude 44 000, museli jsme je objednat předem,“ potvrzuje, že na zámku se pracuje s poněkud většími měřítky.

„Dokončujeme skleník, dřevěné lávky v přírodním labyrintu už taky mají to nejlepší za sebou, tak je postupně renovuju,“ pokračuje ve výčtu činností.

Ke svým zaměstnancům má důvěru a bere je spíše jako spolupracovníky. Vybírá si pracovité lidi, Ferdy Mravence, jak sám říká, ale za důležitou vlastnost považuje i optimismus.” Pracovitý, ale negativní člověk vás totiž dokáže úplně vysát.”

Foto: Petr Hloušek, Právo

Záclony, závěsy, přehozy, to vše zvládne zámecká paní ušít.

Zahradám věnují velkou pozornost, na samotný zámek ale nezapomínají. Pobíhat denně ve všech pokojích s prachovkou a vysavačem je však podle jejich mínění zbytečné.

„Ve velkých místnostech není prach zase tolik vidět,“ usmívá se Magda Kučerová a zmiňuje, že má právě namočených deset záclon.

„Odpoledne je začnu máchat, škrobit, nechám je vykapat a ve vhodné chvíli vyžehlím.“ Vyprat je všechny – ty historické pouze ručně v mýdle, ty novější v pračce – zabere dva týdny. Kolik hodin denně?

„Já mám práci od rána do večera, takže to nepočítám,“ přiznává zámecká paní, jež mimochodem všechny nové záclony, ale i závěsy či přehozy přes postele sama ušila z nakoupených látek.

Rodina nade vše

Kromě plánovaných prací na ně vyskakují i aktuální problémy a poruchy. „Žena mi vždycky sepisuje, co je potřeba udělat. Chvilku to trvá, než se k tomu dostanu. Dva roky se chystám na opravu komínů. To jsou takové trvalky,“ přiznává Petr Kučera.

„Nepíšu úkoly na každý den, ale na rok,“ dodává Magda Kučerová. „Teď jsem se dívala na seznam z roku 2014 a musím říct, že jsme moc nepokročili,“ směje se.

„Skoro ve všem jsme navzájem zastupitelní, což je výhoda,“ doplňuje manžel. „Naše děti tvrdí, že se nám tak dobře pracuje díky tomu, že jsme sehraný tandem.“

Při práci nehledí na to, jestli je neděle nebo pondělí. Přiznávají, že alespoň v zimních měsících mívají volněji. Práce se však v tomto období přesouvají dovnitř, opravují se stroje, zpracovává se dřevo. „Ale pokud jsme fit, tak těch devět hodin denně děláme i v zimě,“ podotýkají.

Syn Daniel je vystudovaný ajťák, ale rozvést a zapojit umí všechny rozvody energií, což se na zámku hodilo. Druhý nejstarší David, povoláním zahradní architekt, se vyřádil pro změnu na pozemcích, avšak v současnosti žije stejně jako zbylé dvě děti – dcera a syn – mimo Nové Hrady. Když se ale děti i vnoučata sjedou na zámek, k jídelnímu stolu musí ještě pár židlí přidat, aby se k němu všichni vešli.

„Každé naše dítě je trochu jiné, ale klademe důraz na to, aby rodina držela pohromadě. To je důležitější než cokoli jiného,“ říká Petr Kučera.

Nečekané dědictví

„Tady nebylo po revoluci vůbec nic. Opadané omítky, i elektrika byla vytrhaná,“ začíná své vyprávění osmapadesátiletý Petr Svoboda, zatímco jeho pes Falco se vedle něj rozvaluje na historickém křesle. Stejně jako jeho pán se ale na zámku nenarodil.

„Je to tak trochu nalezenec. Hledalo se pro něj místo, až skončil u nás.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vlastnictví je iluzorní věc. Jsme jen správcové pro další generace,“ tvrdí majitel zámku v Úholičkách Petr Svoboda.

V elegantním saku s kapesníčkem odpovídá Petr Svoboda více představě zámeckého pána, avšak stejně jako Kučerovi není potomkem šlechtického rodu. Zámek v Úholičkách v okrese Praha-západ získal v dědictví. Patří k němu i park s dalšími budovami a rozsáhlé polnosti.

Dcera posledního majitele, který jej vlastnil před poválečným znárodněním, byla dobrou přítelkyní rodiny Svobodových. A jelikož sama děti neměla, odkázala zámek, či spíše restituční nároky, Petru Svobodovi. Ten se sídla ujal i přesto, že jeho stav po letech hospodaření zemědělského družstva měl do pohádky daleko.

Tedy až na to, že zarostl stejně jako Růženčin zámek – jen ne šípkem, ale bezinkami. Pustl až do roku 2002, kdy byla restituce konečně vyřízena. Nového majitele realita nevystrašila.

„Nikdy jsem neuvažoval, že bych dědictví nepřijal. Vnímal jsem to jako závazek, odkaz, o který se musím postarat.“

Široký záběr

Se stavbami nebo rekonstrukcemi domů se rodilý Pražák nikdy nepotýkal. „Na zedničinu si určitě netroufnu. Možná bych mohl něco dělat v zahradě nebo s lopatou. Řemeslnou práci ale neumím,“ přiznává manažer ve farmaceutickém průmyslu, jenž už se dnes věnuje téměř výhradně zámku a akcím, které se na něm konají.

Navzdory nezkušenosti se do proměny vrhl s elánem. Dokonce s láskou vzpomíná, jak s manželkou a dvěma dcerami přespávali na půdě jednoho domu v areálu. Zatímco přes týden bydleli v centru hlavního města, na víkend se přesouvali do budoucího nového domova.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Interiér zámku zařídil současný majitel vlastním nábytkem.

„Spali jsme skutečně na půdě pod taškami, v prachu, běhaly tam myši, ale malé dcery si to užívaly. Bylo to krásné období. Jako první jsme vytvořili zázemí pro koně, dříve než pro nás samotné. Dneska tu máme komfort, ale kdysi to byly spíše trampsko-skautské podmínky.“

Náročné úkoly zadává stavební firmě, na údržbu a menší opravy našel svého Ferdu Mravence, práce všeho druhu.

„Pan správce je tu každý den. Vždy v úterý dopoledne máme poradu o tom, co všechno je potřeba udělat. Píšu si v počítači tabulku, kde jsou úkoly seřazené podle priorit. Po týdnu si to vždycky vyhodnotíme, něco vyškrtáme, něco připíšeme.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jaro je v plném proudu. Park v Úholičkách si vzaly do parády zahradnice.

Čtyřiačtyřicetiletý správce Vítězslav Navrátil se při dotazu na svou profesi rád lidem chlubí, že jeho pracovištěm je zámek, a to už deset let. „Práce je tu opravdu každý den. Až do konce života,“ míní.

„Když je zima, pracuju uvnitř. Opaluju a zasklívám okna, repasuju zahradní nábytek,“ jmenuje jen pár činností. Nebojí se žádné práce, ale po zimě se přece jen těší na jaro, kdy může za pěkného počasí pobýt déle venku.

Pro turisty jen nárazově

V tříhektarovém parku klečí na kolenou tři mladé ženy a upravují květinové záhonky. Petr Svoboda dává práci dvěma zahradnicím, při náročnějších úkonech si však k ruce berou další pomocníky.

Vítězslav Navrátil mezitím nasedl do malého bagru a rozhrnuje hlínu na jedné nepoužívané cestě v parku, kde obnovuje trávník. Zajdeme se podívat i do loutkového divadla Manetka, které našlo na zámku zázemí před sedmi lety. Dva řemeslníci ze stavební firmy tu provádějí opravu a revizi elektroinstalace.

„Pořád musíme něco dělat, nejde jen o údržbu. Spousta prostor stále zůstává v dezolátním stavu,“ konstatuje Petr Svoboda.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Správce zámku Vítězslav Navrátil využívá zázemí své dílny…

S běžnými domácími pracemi, jako je vytírání a vysávání, to však na zámku nepřehánějí.

„V zámeckých místnostech uklízíme tak jednou za kvartál, když už tu sedne prach a natahají se dovnitř kamínky,“ přiznává. „A v patře, kde je galerie, uklízíme obvykle před akcí.“

Vždy v úterý dopoledne máme poradu o tom, co všechno je potřeba udělat. Píšu si v počítači tabulku, kde jsou úkoly seřazené podle priorit.
Petr Svoboda, majitel zámku Úholičky

Jaro znamená na hradech a zámcích začátek turistické sezony, ovšem v Úholičkách je to trochu jinak. Otevírají jen nárazově při různých akcích, jako byl velikonoční jarmark.

„Nejsme Hluboká, Blatná nebo Šternberk. Klasická obchůzková trasa tu chybí. Není totiž moc na co koukat,“ naráží Petr Svoboda na fakt, že všech téměř 30 místností bylo vybydlených a dnes pouze několik z nich využívá jako kancelář a místo setkávání. S manželkou pak obývají dům v jiné části areálu.

„Na zámku se pořádají svatby, je tu i kuchyně se zázemím pro catering a apartmán pro novomanžele, ale jen to by samozřejmě k uživení nestačilo,“ uvědomuje si.

Financování objektu významně pomáhá především pronájem zemědělské půdy místnímu zemědělci. I díky tomu může historická budova, přestavěná na zámek ve druhé polovině 19. století, být víc než jen reliktem své doby.

Foto: Jan Handrejch, Právo

… nebo multifunkční traktor pro práci na pozemcích.

Petr Svoboda působí také jako viceprezident Asociace majitelů hradů a zámků a ztotožňuje se s tím, co je všem přibližně padesáti členům vlastní: „Chceme těmto památkám vrátit funkci středisek kultury, vzdělanosti a setkávání, a zachovat je tak pro další generace.“

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám