Hlavní obsah

Jana Merunková: S dětmi nemluvíme dostatečně brzo o penězích a jejich hodnotě

Právo, Klára Říhová

„Právě jdu ze senzační schůzky o strategii finančního vzdělávání,“ tvrdí nadšeně sympatická blondýnka Jana Merunková. Asi nejen já nevěřícně kroutím hlavou. Ona však ví, o čem mluví. Řídí se heslem: Jsme tu proto, abychom změnili, co nás nejvíc štve. A jako jeden z hlavních cílů dneška vidí zvyšování finanční gramotnosti v Česku. Sama se k ní propracovala metodou pokusů a omylů.

Foto: Jan Handrejch, Právo

"Někdy působím rázně, jako že všechno snesu, vždycky si poradím. Ale je skvělé vědět, že se občas před nejbližšími nemusím stydět za slzy nebo prosbu o pomoc."

Článek

Vše podle ní začíná u dětí. Podnikatelka a zakladatelka neziskovky Yourchance jimi proto žije na sto procent. Píše knihy pro nejmenší i hluchoněmé, vydávala cédéčka pro nevidomé, pomáhá mladým při odchodu z dětských domovů do života, radí, jak zacházet s penězi.

Věří na správně stanovené cíle, však si také „naplánovala“ svého manžela. Tím ovšem její seznam zdaleka nekončí…

Co vše spadá pod pojem finanční gramotnost?

Ve zkratce jde o to, jak porozumět penězům a správně s nimi zacházet. Finančně gramotný člověk umí navyšovat své příjmy, hospodařit s vydělanými penězi a ohlídat si výdaje, aby zůstával v plusu. Finanční závazky dělá uvážlivě a zvládá hospodařit s investicemi.

Osobně si myslím, že by neměl dělat investici až z toho, co ušetří, ale měl by to mít automaticky zařazené jako jednu z položek svého domácího rozpočtu. Průběžně, nejen pokud něco zbude.

Češi jsou v této oblasti stále dost neznalí. Jaké děláme nejčastější chyby?

Především ve výchově – nemluvíme s dětmi dostatečně brzo o penězích a jejich hodnotě, že nerostou na stromech a nechodí se pro ně jen tak do bankomatu. Stejně jako jídlo nevzniká v obchodě, nevznikají bankovky v bance. Je třeba vysvětlovat jim tohle téma správně a mnohem dřív, než to děláme.

My sami často jdeme špatným příkladem. Brzy se zadlužujeme na věci, o nichž jsme přesvědčení, že je nutně potřebujeme. Vidíme nějakou reklamu a jsme ztracení. Měli bychom se držet toho, co je pro náš život opravdu důležité, bojíme se jít trochu proti proudu, což by nám slušelo.

Foto: archív Jany Merunkové

Udělování ceny Bílá vrána je součástí partnerského projektu obecně prospěšné společnosti Yourchance a Nadace DRFG Začni správně. Systematicky se věnuje pomoci mladým lidem, kteří odcházejí z dětských domovů a pěstounské péče do běžného života.

Kde jste se učila vy? Nebo jste šetrná od přírody?

Rozhodně ne! Úplně první peníze jsem dostávala od babičky za jedničky, což ale rodiče záhy zarazili. Místo toho mě vedli k práci, od patnácti jsem absolvovala různé brigády – točila jsem zmrzlinu, jezdila na tábory jako kuchařka.

Nezapomenu na dvě stě litrů krupicové kaše, kterou jsem míchala pádlem, hrozné zážitky! Odrazily se v tom, že nesnáším vaření, vaří manžel. Když jsme se potkali, na mém sporáku byl poklop s kvetoucím bramboříkem, dost výmluvné…

Později jsem prodávala v rakouském knihkupectví, kde jsem si cvičila jazyk a odnášela relativně velké peníze.

Od jednadvaceti jsem bydlela sama, a tak jsem se brzy naučila s penězi hospodařit. Splácela jsem byt, tudíž jsem si musela rychle zvyknout dělat správná rozhodnutí. Ale nehlídala jsem úzkostně každou korunu, spíš jsem hledala cesty, jak si víc vydělat než jak víc ušetřit. Což mi přijde zajímavější, proto jedna z mých největších celoživotních investic je do vzdělání. Stále hledám příležitosti, kde se můžu něco přiučit.

Za co utrácíte úplně nejvíc?

Mám obrovskou slabost pro boty. Vlastním jich spoustu párů – skoro všechno lodičky. Mám snad jen dvoje mokasíny a tenisky, jinak pouze boty na podpatku. Už v mládí jsem si udělala zvyk, že si věci kupuju za odměnu. Z toho, co mi zbude.

Klasicky zaměstnaná jsem byla jen krátce, jinak jsem stála na svých nohou, takže jsem si mohla regulovat, kolik peněz budu mít. Když vynaložím víc úsilí, víc vydělám. Třeba jsem si vyhlédla neskutečně drahý kabát, nádherný model – a čekala na něj tři čtvrtě roku. Chodila jsem si ho pravidelně zkoušet a v den, kdy mi přišel vytoužený honorář, jsem pro něj letěla do obchodu!

Foto: archív Jany Merunkové

Udělování ceny Bílá vrána je součástí partnerského projektu obecně prospěšné společnosti Yourchance a Nadace DRFG Začni správně.

Udělala jste někdy finanční chybu, riskla něco, co nevyšlo?

Jasně. Když podnikáte, děláte i chyby. A kdo neudělá včas pár malých, tomu hrozí později velké. Jako když dostanete čerstvě řidičák: Pokud neodřete auto včas, získáte pocit, že jste king, což může dopadnout hodně špatně. Zato když si lehce natlučete, dáváte pak lepší pozor.

Já sama udělala – bohužel právě až později – jednu velkou chybu, která mě stála mnohanulový obnos. Neodhadla jsem správně firmu, se kterou jsem spolupracovala, přehlížela jsem varovné signály a neudělala správné rozhodnutí.

Byla jsem přesvědčená, že přece už mám zkušenosti a leccos vím. Jenže ta firma ze dne na den zkrachovala a stáhla mě hluboko do dluhů. Moje faktury, čas, investice… zmizely v nedohlednu. A trvalo mi hodně let se z toho karambolu se ctí vyhrabat.

Co vás ještě formovalo, směrovalo? Pocházíte z Prahy?

Narodila jsem se tu roku 1975 do běžné rodiny elektrikáře a účetní, jako starší ze dvou sester. Jsem hrdý Pražák, své město miluju a moc ráda ukazuju známým. Na druhou stranu máme chalupu na Nepomucku, kde jsem z velké části vyrůstala do šesti let. Chalupářka se ze mě nestala, ale ten kraj je mi velmi blízký…

Vždycky jsem chtěla být princezna, pak učitelka a spisovatelka. A nakonec podnikatelka. Skoro vše vyšlo. Princezna zatím nejsem, ale můj muž se ke mně tak chová.

Spisovatelka jsem – vystudovala jsem školu knižní publicistiky. Klasickou novinářkou jsem se nikdy nestala, ale píšu stále. Chvíli jsem pracovala v leasingovce jako asistentka generálního ředitele a pak jsem odešla do malého televizního studia, kde jsem dělala kulturně-vzdělávací publicistiku. Byla to i škola obchodu, protože jsme si museli vše financovat, takže jsem se naučila spoustu věcí.

Foto: archív Jany Merunkové

Se spoluzakladatelkou Yourchance Gabrielou Křivánkovou. Do budoucna zvažují další projekt – kurzy pro ohroženou skupinu starších a pokročilých. Jsou schopny pro ně uspořádat potřebná školení, aby se nedali napálit „šmejdy“.

Píšete i knížky?!

Já vždycky sedím najednou na několika židlích. Roku 2001 jsem založila společnost vydávající knížky pro hluchoněmé a cédéčka pro nevidomé děti. Psala jsem pohádky, klasické české, kde dobro vítězí nad zlem (Anežka a motýli, Terezka a chlupaté překvapení…).

Manžel mi dělal grafiku, cédéčka jsme točili v Českém rozhlase, vyráběli je v Loděnicích, pak jsme doma 3000 kusů nabalíčkovali a odvezli na poštu. Říkám, že jsem byla jedenáct let dobrovolník a manžel nedobrovolník. Do toho jsem vystudovala koučink.

Opět slovo budící různé emoce, jak byste rozehnala nedůvěru hlavně starší generace?

Ano, je to divný obor. V podstatě jsem pomáhala jednotlivcům nebo firemním týmům, aby objevili svůj potenciál, definovali svůj cíl a cestu k němu. Ne formou: Tohle musíš! Spíš jsem se je snažila nasměrovat k pochopení, jaké mají možnosti.

Občas se hodí hlava navíc, jako když si povídáte s kamarádkou – a najednou se vám začnou skládat myšlenky. Nadneseně řečeno. Je potřeba klást správné otázky a dávat věci do neobvyklých souvislostí, aby si klienti našli své správné odpovědi.

Měla jsem několik lidí, kteří chodili léta do práce jako zaměstnanci, ovšem nebyli zcela spokojení, stáli na rozcestí, nevěděli, kudy dál – a já jim pomohla najít odvahu to změnit, uvědomit si, co by je opravdu zajímalo, a rozběhnout vlastní podnikání.

Třeba jeden kluk začínal jako řadový úředník v bance a dnes má úspěšnou finanční firmu. Jsem na něj hrdá, je pro mne takovým malým vítězstvím.

Vy jste si svoji zásadní „firmu“ založila před devíti lety.

V prosinci 2009 jsme se domluvily s ekonomkou Gábinou Křivánkovou, že to spolu zkusíme. Vedla firmu mého kamaráda a já ji už nějaký čas utvrzovala v tom, že jednou bude mít něco svého. Viděla jsem její potenciál a bylo mi jasné, že může koukat výš.

Původní idea byla vylepšit finanční gramotnost u dětí z dětských domovů. To se nám do roka pro velký zájem trochu vymklo (v pozitivním smyslu slova) a vznikly dva projekty: Začni správně pro dětské domovy a Finanční gramotnost do škol. Dnes pro nás pracuje přes třicet lidí.

Foto: archív Jany Merunkové

Převaha našich dárců jsou muži.Stále jich je v podnikání i managementu velkých firem většina a mně se s nimi dobře jedná. Asi i proto, že necítím potřebu se s nimi poměřovat.

Prý jste dostaly svéráznou radu!?

Když jsme se zasekly v růstu a nemohly sehnat peníze na další rozvoj, první dáma českých realit Marta Slánská nám poradila: Pokud nemůžete dosáhnout cíle, je moc malý. Přidejte nulu! Skutečně to zafungovalo a díky ní se nám výrazně posunul horizont. Od té doby jsme na její rady daly mockrát.

Proč právě dětské domovy?

Když jsem vydávala pohádky a cédéčka, část jsem vždycky posílala do dětských domovů, aby se u dětí kultivoval český jazyk a rády četly. Tak vznikl první kontakt.

Časem jsem zjistila, že je potřeba zlepšovat mnohem víc. Finanční gramotnost je velké téma, ale zajímal nás celý integrační proces, usnadnění vstupu mladých absolventů dětských domovů do života, aby nepadali do černé díry. V tom Česká republika pokulhávala.

Takže jsme se zaměřily vedle řízení peněz i na pomoc s hledáním bydlení, právní servis, rodinnou výchovu, rady ve vztahových záležitostech, případně v základech podnikání.

Lidi se nejvíc bojí dvou věcí: že si neudrží práci a že budou sami. Pomáháme jim vytvořit zázemí, aby chápali sebe jako součást širší komunity a zároveň se z ní nebáli vykročit.

Ve školách tuším už funguje Finanční gramotnost jako předmět?

Byly jsme u toho, když se toto téma povedlo před šesti lety prosadit jako povinné. Tehdy jsme pomáhaly tlačit na správná místa.

Aktuálně pracujeme na čtyřech úrovních: v meziresortní rovině (ministerstva školství a financí, Národní ústav pro vzdělávání), kde se určuje zadání, co přesně se má učit. Na úrovni škol je to práce s učiteli, žáky a rodiči, spoustu akcí pro ně pořádáme v rámci březnového světového týdne vzdělávání o penězích (Global Money Week).

Dvakrát jsme byly v TOP 5 Neziskovky roku a Gábina se vloni stala Ženou regionu. K tomu stihla porodit dvě děti.

Foto: archív Jany Merunkové

S manželem Tomášem si najdou čas i na zábavu a cestování.

Jedná se vám líp s ženami, nebo muži?

Převaha našich dárců jsou muži. Stále jich je v podnikání i managementu velkých firem většina a mně se s nimi jedná dobře. Asi i proto, že necítím potřebu se s nimi poměřovat. Snažím se (a vedu k tomu i kolegyně a klientky) zůstat za každých okolností ženou. Nechat si otevřít dveře nebo pomoct s kabátem je fajn, nesmí se ovšem flirtovat!

Na druhou stranu nás podporuje i řada empatických a kreativních žen. Nejraději mám kolem sebe namíchané prostředí. Kde je příliš mužů, většinou vtáhnu nějakou ženu, abychom jim to trochu zjemnily. A kde je převaha holek, pozvu pro vyvážení muže. Je to o rovnováze, jako všechno.

A co váš osobní život? Zmiňujete pochvalně manžela…

Zajímá vás, jak jsme se poznali? Představte si nejhorší béčkový film: na zastávce noční tramvaje. Bizarní. Bůh to tak prostě zařídil.

Velmi záhy jsme spolu začali bydlet a roku 2003 jsme se vzali, tady mám dárek k 15. výročí (ukazuje krásný prstýnek – pozn. aut.). Jmenuje se Tomáš, pracuje jako grafik a je mi skutečně ve všem oporou. Přestože jsme oba věřící a zakládáme si na tradičních hodnotách, nelpí na zažitých věcech, že manželka musí uklidit, vyprat a v šest hodin servírovat večeři.

Našli jsme si model, který nám funguje, a veškerý svůj úspěch připisuju právě tomu, že mám tak skvělé zázemí. Prošli jsme už ledasčím, byla jsem jednu dobu dost nemocná, prožila zmíněný finanční kolaps. Tomáš za mnou vždycky stál a dodával mi sílu. To považuju za velkou vzácnost. A výhru.

Někdy se vyplatí počkat si na noční tramvaj!

Určitě. Já ovšem velmi přesně věděla, koho hledám. A doporučila bych to každé ženě. Sedla jsem si dávno předtím s kamarádkou a dala dohromady seznam vlastností a charakteristik, jak má můj ideální muž vypadat, popsala jsem hodnoty, které by měl vyznávat.

Šla jsem i do absurdních detailů, co všechno ho má bavit, na futro dveří jsem si dokonce udělala čárku, jak má být vysoký, abych byla i v podpatcích menší než on, to byla strašně důležitá věc. Když jsme se pak poznali a stoupl si u mě do dveří, myslela jsem, že padnu smíchy – vyrostl přesně k té čárce. Takže pozor na to, co si přejete, protože se vám to může splnit.

Pro mě bylo zásadní, aby věřil v boha, na první místo stavěl rodinu, měl rád knížky a cestování. Měla jsem i požadavek, aby podnikal, věděla jsem, že moje nastavení by se zaměstnancem úplně nepasovalo. Pracuju často o víkendech a v pondělí si třeba vezmu volno, čemuž by asi nerozuměl nebo bychom těžko rovnali krok.

Takže máte doma ideál?

Asi jsem tehdy zapomněla napsat, že má umět tancovat. A určitě jsem nežádala lezení po horách. Tudíž netancuje, bohužel. Já tanec miluju, ale Tomáše nenutím chodit na charitativní plesy, které organizuju (nejbližší je 27. 3. na Žofíně). Stejně bych tam na něj neměla čas, jako hostitelky máme s Gábi jisté povinnosti.

On zase nepřemlouvá mě, abych jezdila na hory, a respektuje, že sníh nemusím. Každý máme právo určité věci odmítnout…

Vím, že málokterý chlap skousne úspěšnou a akční manželku, já se na druhou stranu snažím nedělat z Tomáše domácí puťku (ani by se nedal) a velmi uznávám to, co dělá. Jsme rovnocenní partneři. A rádi se navzájem překvapujeme.

Foto: archív Jany Merunkové

S manželem Tomášem jsou si vzájemně oporou i parťáky. Oba žijí hodně život veřejné služby.

Čím jste se překvapili na Vánoce?

Naplánovala jsem pro něj na duben dva týdny dovolené – adrenalinová bude už v tom, že budeme stále spolu: Pojedeme přes Německo a Itálii na zaoceánskou loď. Ještě nevím, zda to přežije…

Já byla překvapená už víckrát. V sobotu ráno mi třeba oznámil, ať si vezmu věci na dva dny, že jedeme na výlet. Jako žena jsem měla starost, co na sebe. V něčem jsem se mu předvedla, on to schválil – a vzal mě na krásný zámek Neuschwanstein, což byl jeden z mých snů.

Jindy mě na výročí svatby nahnal o půlnoci na Florenc do autobusu se slovy, že jedeme na zmrzlinu. Skončili jsme ve Vídni, kde jsme prožili nádherný den. Zážitkové dárky jsou pro nás úplně nejlepší.

Ve svém CV říkáte, že máte dva syny, které jste ale neporodila. Jak tomu rozumět?

Jsou to kluci, dnes mladí muži Michal a Emil (29, 23) z dětských domovů. Už je to pěkných pár let, co mi přišli do života, a tak nějak mne adoptovali za maminku. Teď žijí své vlastní životy. Oba mají prima partnerky, mladší i miminko. Pracují a z mého pohledu jsou připraveni na to, aby zvládli svoji budoucnost dobře.

I tak ale máme spoustu společných plánů. Můj muž je pro ně rádce „v chlapských věcech“ a v mnoha směrech vzorem. A díky mým neuvěřitelným rodičům jsme trávili společně i mnohé Vánoce. Mám báječnou rodinu. Ne každý by byl ochoten otevřít své soukromí a srdce tak moc.

Chci se ještě vrátit ke knížkám – představte Hejno bílých vran.

Jedná se o příběhy těch, kteří prošli úspěšně naším programem. Příští rok vyjde už čtvrtá kniha plná silných momentů.

Například Sára, první člověk, kterého jsem vedla jako mentorka z dětského domova: její život měl spoustu výkyvů nahoru a dolů, ale když ji vidím dnes jako šťastnou mámu malého kluka a úspěšnou kadeřnici s krásným zázemím, jsem šťastná s ní.

Samozřejmě život jde dál a přijdou další překážky. Ale věřím, že s dobrým základem je Sára ukočíruje.

Také bych chtěla zmínit knížku Na penězích záleží – je to takový manuál, inspirace pro rodiče a učitele, jak přistupovat k dětem v otázce financí.

Pomáháte druhým, ale jak pečujete o sebe, své fyzické a psychické zdraví?

Duchovno opečovávám zásadně čtením, vlastním bohatou knihovnu, zejména v oblasti osobního rozvoje. Jako oddechovku čtu klasickou poezii, vracím se k autorům svého mládí. Ale zamilovala jsem si i povídky Michala Vaněčka s unikátním lehkým humorem. Ten mě dostane bezpečně do dobré nálady.

Jinak se snažím zdravě jíst, polykat správné vitamíny, občas si udělat očistnou dietu.

Foto: archív Jany Merunkové

S manželem Tomášem si najdou čas i na zábavu a cestování.

A díky dobrým přátelům se učím přemýšlet o mně samotné jinak, než jsem byla zvyklá. Mít se ráda taková, jaká jsem. Dovolit si říct: Tohle si zasloužím. Ty hezké věci jsou tu i pro mě.

Někdy působím rázně, jako že všechno snesu, vždycky si poradím. Ale je skvělý pocit, když se před některými lidmi nemusíte stydět za svoje slzy. Přestala jsem hubnout jen proto, že se to má – to bylo asi nejvíc, co jsem pro sebe mohla udělat.

Už se tím netrápím, když to jde, dobře, když ne, nic si nevyčítám. A manžel mě naučil jezdit samotnou na dovolenou…

Prosím?

Byl to on, kdo mi zaplatil poprvé týden na Krétě. Bez něj. Nejdřív jsem přemýšlela, co tam budu asi dělat. Dnes to doporučím každé ženě, ať si dodá odvahu a prožije pár dnů jen pro sebe. Ideálně na místě (klidně v hotelu), kde potká minimum Čechů. A ať dělá jen to, co opravdu chce. Já se koupala, procházela, jela na výlet s dvojicí žen, které jsem tam poznala…

Bylo to nesmírně očistné – a po týdnu jsem se zase strašně těšila domů.

Máte motto: Jsme tu proto, abychom změnili to, co nás nejvíc štve. Změnila byste něco na svém životě?

Ne. Mám skvělého chlapa, báječnou rodinu, bezvadnou společnici, v obou firmách se daří, poslední roky prožívám obrovské uspokojení z toho, jak žiju a co dělám. Nerada bych, aby to vyznělo samolibě, ale konečně jsem asi našla cestu, kterou mám jít.

Takže žádné novoroční předsevzetí, nesplněné přání?

Chcete seznam? Píšu si je a stále doplňuju, je jich přes sto. Vyberu jedno: příští rok k pětačtyřicetinám si slibuju cestu na ostrov Tonga poblíž Fidži.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám