Vzpomínky si více než pětatřicet let nechávala pro sebe. Neměla potřebu se o ně s nikým dělit. Tuto část svého života považovala za uzavřenou. Vše se změnilo před dvěma roky, kdy ji výzva v novinách a naléhání kamarádek přinutily názor změnit.

„Bylo to v době, kdy se připravovalo otevření zrekonstruované Werichovy vily. Cukrářka Iveta Fabešová, která v ní měla provozovat kavárnu, hledala někoho, kdo věděl, jak to u Werichů chodilo a co se vařilo. Zmínila se o tom v rozhovoru pro noviny. V tu chvíli mi začaly volat kamarádky, které věděly, že jsem se s rodinou přátelila,“ vypráví dnes čtyřiaosmdesátiletá Eva Tůmová. Té nějakou dobu trvalo, než se odhodlala na novinovou výzvu zareagovat. Ale nyní je ráda, že si své vzpomínky nenechala pro sebe.

Eva Tůmová s Werichovými dva roky žila dokonce pod jednou střechou. „Není sebemenší maličkost z té doby, kterou bych si nepamatovala,“ poznamenává stále neuvěřitelně vitální dáma, když se spolu setkáváme v malém bytě jednoho z pražských domovů pro seniory, kde je se svým manželem Janem, novinářem a úspěšným autorem více než šedesáti knih.

Novoroční přání věnované paní Evě od Jana Wericha

Novoroční přání věnované paní Evě od Jana Wericha

FOTO: archív Evy Tůmové, Právo

Na stole před ní leží černobílé fotografie, pohledy a několik drobných předmětů.
„Tady na tom snímku je Werichova vnučka Fanča, když byla o prázdninách u mě na chalupě. Tohle je novoroční přání, které jsem dostala od Wericha. To dřevěné vyřezané číslo je od mé maminky, která jej měla přidělené v internačním táboře Svatobořice,“ komentuje některé věci, když si je prohlížím.

Ke každé z nich patří vzpomínka, jež dohromady skládají příběh ženy, kterou ani přes řadu nelehkých životních situací neopouští úsměv a elán. Před pár dny totiž Evě Tůmové vyšla knižní prvotina, která mapuje rodinnou historii a samozřejmě také vzpomínky na Jana Wericha a jeho rodinu.

Opětovné shledání

Asi jedny z nejnáročnějších chvil prožila Eva Tůmová během druhé světové války. Tatínek Karel Střelka byl účastníkem protifašistického odboje v zahraničí, maminka byla vězněna v již zmiňovaném internačním táboře. S bratrem, kterému tehdy bylo jedenáct, jí o pět let méně, zůstali sami v bytě v pražských Vršovicích, kde se o ně příležitostně starali sousedé a příbuzní.

Pět let strávených ve společnosti Werichových označuje vystudovaná učitelka speciální pedagogiky za jedno z nejkrásnějších období ve svém životě. Poznali se o mnoho let dříve, ale znovu dohromady je v roce 1975 svedla náhoda.

„Manželé Werichovi se i s dcerou Janou vrátili po válce z Ameriky, můj tatínek z fronty. S Janíkem se náhodně seznámil v hospodě při mariáši. S Janou, které bylo jedenáct, jsme se tenkrát začaly hodně kamarádit. Učila mě anglicky, já ji česky,“ vykládá paní Eva s tím, že k Werichům na Kampu si chodila často hrát.

Vzpomíná si i na tehdejšího vzácného obyvatele vily Vladimíra Holana, který bydlel dlouhé roky v jejím přízemí a z jejich hlučných her na zahradě nebyl příliš nadšený.

„S Janou jsme se pak nějakou dobu neviděly, až jsem ji náhodou po letech potkala na Kampě, kde venčila jezevčíka Cvočka. Daly jsme se do řeči a ukázalo se, že jsme obě v podobné situaci,“ vypráví Eva Tůmová, kterou tehdy opustil manžel, syn i bratr již dříve emigrovali do Kanady a rodiče již nežili. Jana Werichová měla zase v té době za sebou rozvod s lékařem Jiřím Kvapilem.

„Pozvala mě k nim do vily na skleničku. Tam jsem poprvé poznala její tehdy sedmiletou dceru Fanču, která byla v té bohémské domácnosti tak trochu ztracená.“

Vnučka Jana Wericha Fanča jezdila s Evou Tůmovou často na její chatu v horách.

Vnučka Jana Wericha Fanča jezdila s Evou Tůmovou často na její chatu v horách.

FOTO: archív Evy Tůmové

Eva proto Janě navrhla, že by se o ni občas mohla postarat, vzít ji k sobě na chatu nebo na hory. „Tím, že jsme se znaly a měla ke mně důvěru, hned souhlasila,“ dodává. Janina dcera Zdenka, které se neřeklo jinak než Fanča (podle její kmotry Francis Ježkové, manželky Jaroslava Ježka - pozn. red.), u ní proto trávila prázdniny, Eva ji vodila na kroužky a ukazovala jí Prahu.

„Až se mnou viděla poprvé Chrám sv. Víta, Loretu i jiné pamětihodnosti Prahy. Z každého takového výletu jsme Janovi posílaly pohled, kde Fanča psala třeba – dědo, vzpomínám na tebe, dědo, mám tě ráda. Když pohled po týdnu dorazil, pan Werich z toho měl ohromnou radost,“ popisuje s úsměvem rodinná přítelkyně, která byla v té době zaměstnaná jako učitelka na dětském oddělení motolské nemocnice.

Menzel vozil ponožky, Gott kravaty a šátky

Po dvou letech, co k Werichům pravidelně docházela, jí nabídli, aby se k nim do domu nastěhovala.

„Byli velmi vstřícní a dveře měli stále otevřené,“ zdůrazňuje a vzpomíná na nesčetné návštěvy, které na Kampu přicházely. Mezi časté hosty patřil například Jiří Menzel, Jiří Suchý nebo Karel Gott.

„Jiří Menzel byl takový tichý kluk a jeden z nejoblíbenějších hostů, protože nikdy nezapomněl přivézt Jeníkovi ze zahraničních cest tlusté bílé vlněné ponožky, které tady nebyly k sehnání, a on je potřeboval,“ vypráví Eva Tůmová.

Werichova vila na pražské Kampě byla pro veřejnost otevřena 30. 6. 2017.

Werichova vila na pražské Kampě byla pro veřejnost otevřena 30. 6. 2017.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Karel Gott zase Werichovi vozil z ciziny kravaty. „Jenže on je už dávno nenosil, protože měl do krku kvůli prodělané rakovině hrtanu voperovaného slavíka. Janova manželka Zdenka na to pak jednou Karla upozornila, od té doby vozil šátky, kterými pak Werich zakrýval díru do krku,“ zmiňuje.

Častým návštěvníkem byl také cestovatel a spisovatel Jiří Hanzelka, který tehdy nesměl publikovat, a zahradničil proto v nedaleké Seminářské zahradě, do vily chodil na čaj nebo na polévku. Téměř denně pak Werich vedl po telefonu hovory s Jiřím Voskovcem, který byl v Americe.

O Štědrém dnu i 150 lidí

Werichovi byli podle paní Evy na otevřený způsob života zvyklí z Ameriky.

„Návštěvy chodily běžně do ledničky a braly si, co chtěly,“ ilustruje chod domácnosti. Jan Werich byl vyhlášený gurmán a potrpěl si na nejrůznější lahůdky.

„Své kuchařské výtvory mu často nosily herečky Stella Zázvorková, Ljuba Hermanová nebo sochařka Nina Štěpánková. To byly opravdové kuchařky,“ podotýká rodinná přítelkyně, která herci vařila také.

„Pamatuji si, že mi třeba jednou zavolal, když ležel v nemocnici, že má šílenou chuť na polévku z oháňky. Jenže sehnat tehdy oháňku byl téměř nadlidský výkon. Trvalo to dva dny. Když jsem mu ji slavnostně donesla, oznámil mi, že už ho chuť přešla, a ať mu dojedu do Vodičkovy ulice pro čínu,“ směje se.

Na otevření vily přijela i Jana, dcera Fanči a Werichova pravnučka.

Na otevření vily přijela i Jana, dcera Fanči a Werichova pravnučka.

FOTO: Profimedia.cz

Největší koncentrace hostů byla na Kampě vždy o Štědrém dnu. Vystřídalo se tady až na sto padesát lidí. V kuchyni se vařili šneci, uzené koleno i legendární šoulet. Na jejich přípravě se podílela nejen ona, ale také Francis Ježková a rovněž manželka pana Wericha Zdenka, která především radila, jak které jídlo udělat.

„Werich během vánočního dopoledne trval také na tom, aby všechny stoly měly ubrus. Každý z hostů, který do vily na oslavu dorazil, totiž dostal do ruky černou fixu a musel se na ubrus podepsat. Ubrusy se pak schovávaly do papírových pytlů, na kterých byl vždy vyznačen příslušný rok,“ objasňuje.

Ve vile to žilo, nikdo se už ani nepozastavoval nad tím, že každého návštěvníka z vedlejšího Lichtenštejnského paláce sledovala Státní bezpečnost. „Sídlili v prvním patře a každého si fotili i filmovali, dokonce i listonoše. Kdo o tom věděl, tak jim zamával.“

Komikem až do konce

Jan Werich společnost miloval. „Pokud měl posluchače, byl schopný udělat představení i pro jednoho člověka, scházelo mu totiž publikum. Veřejné vystupování měl samozřejmě zakázané. Byl rád, když byli lidé šťastní. Svou schopnost žertovat si udržel až do konce života,“ říká Eva Tůmová a dodává, že Werichovi stačil i potlesk, kterým ho dámské osazenstvo vily téměř pravidelně odměnilo, když přišel ze své obvyklé procházky po Kampě a rozmáchle odhodil svůj typický klobouk, který se zavěsil na ucho dřevěného koně Šemíka.

„Nejvíce historek jsem si vyslechla, když jsem mu přinesla léky. Nechtěl je brát, a tak odváděl pozornost. Lišácky se podíval a začal vykládat nejrůznější historky. Například o tom, jak ho jednou nepustili v Americe do restaurace, když šel na večeři se slavným hercem černé pleti Sidneym Poitierem, tenkrát totiž platila tvrdá segregace,“ vybavuje si okamžiky, kdy se starala o nemocného herce. Ten však léčbu bojkotoval a prášky potají vyplivoval za postel.

Fanča nepřijela

Naposled mluvila paní Eva s Werichem koncem října 1980, než odjel do Nemocnice Na Bulovce.

„Držel nás s Janou za ruce a říkal: Holky, přísahejte mi, že půjdete do světa, tady je středověk,“ vzpomíná na poslední společné chvíle. O několik dní později herec zemřel, půl roku po smrti své manželky Zdenky. V květnu následujícího roku pak podlehla rakovině i dcera Jana, bylo jí pětačtyřicet let.

Paní Eva si chtěla vzít Fanču do péče, ale kvůli tomu, že byla rozvedená, jí to úřady neumožnily. „Ujala se jí proto Janina dobrá kamarádka Dana Paková,“ upřesňuje s tím, že s Fančou byla pak v občasném kontaktu. Poté, co Werichova vnučka odjela na studia do Curychu, kde se vdala, se s ní už nesetkala.

„Až na slavnostním otevření opravené vily vedle mě seděla mladá slečna, ze které se vyklubala Fančina dcera Jana, která umí perfektně česky. To mě nesmírně potěšilo. Povídaly jsme si spolu a dala mi od maminky popsaný notýsek s vysvětlením, že kontakt s kýmkoli z Čech ji rozrušuje,“ říká se špetkou zklamání v hlase Eva Tůmová. Přesto doufá, že bude mít ještě šanci se s Fančou potkat.

„S kamarádkami jsme si za mlada říkaly – neztrácej odvahu, neztrácej vtip, počkej a dočkáš se, bude zase líp. Tím se celý život řídím,“ dodává nakonec stále usměvavá dáma.

Může se vám hodit na Zboží.cz: