Článek
Tento rozhovor vznikl koncem listopadu v belgickém Bruselu. Rodačka z Pardubic tam v Evropském parlamentu otevírala výstavu fotografií Tomáše Třeštíka, jež zobrazovaly pohnuté příběhy týraných žen. Jmenovala se prostě: Maminky na útěku.
Právě dobře fungující a milující rodina je podle Terezy Maxové základem toho, aby děti dokázaly jednou předávat lásku druhým.
Vraťme se do poloviny 90. let. Jako modelka vyděláváte spoustu peněz. A právě poprvé opouštíte pražský Kojenecký ústav v Krči. Co vám tehdy běželo hlavou?
Miliony věcí. Nechápala jsem, proč ty děti musejí brzy po narození trpět za nezodpovědnost dospělých a místo rodiny vyrůstat v ústavním zařízení. Nemohou za to, že se narodily právě jim, že přišly na svět do takových podmínek…
Uvědomila jsem si ale, že plakat nad nimi, nad jejich postýlkami, nemá cenu, že mé slzy nikomu nic nepřinesou, když odejdu a nic pro ně neudělám. Tak jsem se rozhodla, že jim pomůžu. Takhle nějak vznikla v roce 1997 Nadace Terezy Maxové.
Každé sedmé dítě zažilo nějaké psychické nebo fyzické týrání. Pozor, rozhodně nemám na mysli nějaké to výchovné plácnutí přes zadek, ale brutální násilí.
V čem se změnil její chod za více než 20 let?
Doufám, že jsme profesionálnější, ale že nám zůstalo naše zanícení a nadšení, jaké jsme měli v začátcích. Dodnes máme v nadaci stejný čtyřčlenný tým jako na začátku, pomáhá nám samozřejmě řada dobrovolníků.
A jak se změnila naše práce? Už není „jen“ o opuštěných dětech. Snažíme se dělat i prevenci, pomáhat těhotným maminkám, maminkám v nouzi, maminkám v azylových domech, pak větším dětem, podporujeme jejich vzdělávání, podporujeme je při odchodu z dětských domovů, aby se dokázaly postavit na vlastní nohy.
Za více než dvacet let její nadace pomohla změnit životy stovky dětí.
Jak do tohohle všeho spadá bruselská výstava, kde jsme se sešly?
To je naše zapojení do krizových aktivit, k nimž patří boj proti domácímu násilí. V Česku, ač jsme malá evropská země, jsou tyhle statistiky velmi smutné.
Každé sedmé dítě zažilo nějaké psychické nebo fyzické týrání. Pozor, rozhodně nemám na mysli nějaké to výchovné plácnutí přes zadek, ale brutální násilí.
Souvisí vaše soucítění s ostatními s tím, že jste vyrůstala v 70. a 80. letech na sídlišti? Tedy tam, kde se přirozeně mísily různé sociální skupiny lidí?
K pomáhání druhým přece nemusí být žádný důvod. U mě ten zlom nastal opravdu až onou osudnou návštěvou v Krči. Před ní mě ani ve snu nenapadlo, že něco podobného u nás existuje, funguje. Člověk přece jen žije v jiných realitách…
Je to stejné, jako když navštívíte domov důchodců, eldéenku. Asi tušíte, že jsou, ale teprve přímo na místě vás dostihnou emoce.
Mě při té první návštěvě Krče napadalo: To snad není možné, dům plný dětí a takové ticho, sestřičky v bílých pláštích… Tohle vše bylo vážně hodně, hodně daleko od toho, v čem jsem vyrostla já.
Přiblížíte mi to vaše prostředí?
Jak jste sama říkala, vyrostla jsem na sídlišti, v omezených ekonomických podmínkách. Naši rozhodně neměli na rozhazování. Ale co vím jistě – vyrůstala jsem v prostředí velké lásky. Měla jsem mámu, měla jsem tátu.
A dodnes vím, že mám skvělé rodinné zázemí, mám místo, kam mohu jet, když mi není dobře, kde mohu poprosit o pomoc, s kým sdílet radosti i starosti. Opuštěné děti tohle nemají. Proto jim nadace pomáhá hlavně adresně.
Ano, můžete jim postavit v ústavu bazén, nakoupit drahé mobily, zajistit jim luxusní pokoje, jenže ony potřebují něco jiného: rodiče.
Znamená to, že jste již opustili podporu kojeneckých ústavů, o nichž se v Česku nyní hodně mluví, usiluje se o jejich uzavření?
Pomáháme jim pořád, ať už dětem v kojeneckých ústavech, nebo dětských domovech, ale je pravda, že ta snaha, aby co nejméně dětí vyrůstalo v podobné ústavní péči, je náš cíl.
Citová deprivace v nich nastává, ač se sestřičky opravdu snaží, co můžou, aby se měly dobře. Někdy je prostě čas na změny, i když jsou bolestivé. Děti do tří let by měly vyrůstat v rodinném prostředí.
S režisérkou Alicí Nellis na jedné z jejich akcí.
A co když se pro nějaké děcko vhodná rodina nenajde?
Pokud tomu tak bude, pak musí do ústavu, stejně tak jako děti týrané. Ale je důležité ke každému dítěti přistupovat individuálně. Nesmí zapadnout jako číslo kamsi do statistik.
Jejich příběh není listem papíru, který si kdosi přečte a kamsi založí. Každé přichází s jiným traumatem, historií, s problémy. Nelze jednoduše říci: tohle je špatně, tohle dobře, a vztáhnout to na všechny. Někdy mám pocit, že v Česku podobný přístup chybí, tedy snaha najít společnou řeč.
Kdy jste byla naposledy v té „své“ Krči?
Poměrně nedávno. Vypadá to tam teď úplně jinak než v 90. letech. Zdravé děti jdou co nejdříve na přechodnou dobu do náhradních rodin. To je samozřejmě dobře.
Zůstávají v něm jen děti, které vážně nikdo nechce. Jejich matky byly například v těhotenství na drogách a ony mají teď kvůli tomu abstinenční příznaky, dále jsou mentálně, fyzicky postižené… Tyto děti nikoho nemají. Vážím si proto práce sestřiček, které se o ně vzorně starají.
Jak snášíte tyto osudy po letech? Otupěla jste alespoň trochu?
Ne, člověk neotupí nikdy. Jejich osudy se mě dotýkaly a dotýkají se stále. Zároveň ve mně spouštějí racionální úvahy typu: Jak jim mohu pomoci? Možná si je někde hluboko, v povědomí, všechny držím. Kdo ví? Ovšem odhodlání: Budu s tím něco dělat! opravdu spíš vítězí nad situacemi, kdy se rozpláču.
Vracíte se vůbec na pražský Jižák, kde jste vyrůstala?
Moje mamka na Chodově pořád bydlí. Když se zeptáte mých dětí, kde chtějí spát, vždy odpovědí: u babičky, na Chodově.
Za základ lidského štěstí považuje fungující rodinu.
Je pro ně spaní v paneláku dobrodružstvím?
Rozhoně ne! Já tam taky spím ráda. Je nám v paneláku, u babičky, jednoduše dobře. Já mám navíc s tímhle bytem spojené krásné vzpomínky na šťastné dětství, dospívání, znám všechny sousedy, prostředí kolem domu. Na Chodově zůstala v nějaké formě má energie, kterou jsem tam nechala. Mně se tam zkrátka líbí.
Ano, mamka někdy nadává, že na sídlišti nezaparkuje, že v bytě slyší i to, co nechce, ale to k tomu asi patří. A ještě k tomu sídlišti. Když jsme se tam s rodiči stěhovali ze severních Čech, šlo o moderní bydlení. Jak my byli šťastní, že táta byt dostal. Kdo by taky tehdy chtěl bydlet ve starých Vršovicích, že?!
Co svým dětem vyprávíte z vašeho dětství?
Já mám pro ně přichystané asi samé vtipné historky. Máme zažitou tu o cvičení civilní obrany: takové ty pytlíky na ruce, pláštěnky, nasazování plynových masek. Mamka byla učitelka chemie, později proto měla podobné akce na starosti.
Do detailů ale s dětmi nejdeme. Přece jen, je to pro ně složité, nezažily to samy. Spíš než tohle jim ukazuji postavičky z pohádek, které jsem mívala ráda. Chci, aby je znaly. Pravda, nedávno se mě Mína ptala na komunismus, tak jsem se jí to snažila nějak vysvětlit.
Jak?
Ze školy měla už nějaké základy. Já k nim přidala 17. listopad a pár jmen. Hlavně Václava Havla. Snažím se, aby děti nezapomněly na to, co se v naší rodině dělo. I když vím, že tuhle dobu budou znát jen z vyprávění, podobně jako já znám třeba holocaust…
Můj muž, Burak, jim zase vypráví, jak žil v té době u nás on. Děti si z tohohle všeho vytvářejí vlastní příběhy, které jednou zase budou předávat dál.
Podobně jako kariéra jí vydržela mnohá přátelství. Na fotografii s modelkou Veronikou Vařekovou, ředitelkou Nadace Terezy Maxové Terezií Sverdlinovou a modelkou Evou Herzigovou, které před více než dvěma roky dorazily na její svatbu s Burakem do Turecka.
Vím, že do vzpomínek patří i to, jak se váš muž v 80. letech dostal do Československa.
Ano, jeho rodiče byli diplomaté a on s nimi do Prahy přijel jako dítě. Proto si i jeho tatínek a maminka komunismus v Československu dobře pamatují. Žili na Ořechovce, ve vile, kde byly všude odposlechy, štěnice.
Když si chtěli v klidu popovídat, šli hrát na půdu ping-pong. Mezi dopady míčků se pak spolu bavili.
Na druhou stranu nijak materiálně nestrádali, mohli chodit třeba nakupovat do obchodů, kde byla i v zimě čerstvá zelenina, mandarinky. Dostávali bony do Tuzexu, děti chodily do mezinárodní školy. V Československu prostě žili jiný život než já, má rodina na sídlišti.
Co je nejvíc zaujalo bezprostředně po příjezdu k nám?
Manželova maminka vzpomínala zejména na to, že ji překvapily prázdné regály v ovoci a zelenině. Byla totiž z Turecka zvyklá na velkou nabídku, turecká kuchyně je na těchto surovinách založená.
Tohle se následně vyřešilo nákupy ve zmíněných specializovaných krámech nebo výlety do východního Německa. Podobné to bylo s malou nabídkou oblečení.
Babička posléze chodívala za švadlenou, která šila věci na míru. Burak ovšem tohle vše viděl svýma dětskýma očima. Na Československo vzpomíná s láskou. Přesně ví, z kterého kopce sáňkoval, na kterém hřišti se učil hrát tenis. Dodnes má i kamaráda Miloše, s nímž si hrával v ulici. A víte, co je vtipné?
Ne.
Teď žijeme v Praze. Naše dvě děti chodí do stejné mezinárodní školy jako on.
Co váš nejstarší syn?
Ten studuje v cizině, na internátní škole, na niž moc chtěl jít, a ono to vyšlo.
Nicméně dlouhé roky jste žila venku. Co jste si vozila z Česka třeba do Monaka? Vím, že Češky se takto mimo jiné předzásobují rohlíky.
Jé, ty jsem také vozila! A nejsem sama. Minule jsem na ruzyňském letišti potkala kamarádku, co žije v Itálii, a taky říkala, že má tašku plnou rohlíků. Ty prostě v cizině neseženete.
Když jsem pracovala naplno jako modelka, přidávala jsem si do zavazadel ještě Studentskou pečeť, horalky, hořické trubičky a lentilky. Což jsem asi s ohledem na linii dělat neměla, jenže jsem si nepomohla…
Teď, když vyrážím do světa na dýl, balím si s sebou třeba kremžskou hořčici, věci na nejrůznější cukroví, kyselé okurky, piškoty. Jo, a ještě jsem všude odjakživa hrdě vozívala naše šampaňské, bohemku.
Nejstarší syn Tobias studuje v cizině. Dvě mladší děti, dcera Mína a syn Aiden, nyní chodí do jedné z pražských škol.
Její reklamní tváří jste se také stala. Tak vás osud dostihl?
Ano, našel si mě. Majitel firmy je Němec, a když jsem mu vyprávěla svůj příběh s bohemkou, prostřednictvím videa, asi jen udiveně koukal. Vozívala jsem ji totiž s sebou od začátku kariéry, od roku 1989.
Lidi, kteří si přes počáteční nepřízeň osudu dokázali vybojovat místo na zemi. Jejich obrovská odvaha mě inspiruje. Dokážou být totiž spokojeni s málem.
Když jsem chtěla někomu udělat opravdu velikou radost, přišla jsem hrdě právě s tímhle demi-sektem. Ano, Francouzi mají dobré šampaňské, ale bohemka je bohemka. (smích) Cítím to tak dodnes, touhle lahví uděláte radost každému.
Pojďme zpět k vážnějším věcem. Sledujete osudy dětí, kterým vaše nadace pomohla?
Sleduju. A většina jich dopadne dobře, co vím. Myslím si, že po 22 letech je právě tohle velký úspěch. Ano, někteří ti, jimž jsme pomohli, měli nějaká složitější období. Napadají mě kluci, kteří v rámci adopce odešli do Londýna. Jejich puberta. Ovšem každý z nás přece zažil dobu, kdy se hledal.
Jinde se k tomuhle všemu přidávají i zdravotní problémy. Napadá mě Déňa, s nímž jsem měla právě včera večeři. Narodil se s vrozenou lámavostí kostí. Lékaři mu předpověděli, že se dožije maximálně pěti let. Teď je mu šestadvacet, vystudoval vysokou školu, hraje florbal.
Když se ho zeptáte, jak se má, odpoví: Výborně. Když se z něj snažíte dostat, zda něco nepotřebuje, reaguje: Nepotřebuju nic. Tohle je to, co mě nabíjí. Lidi, kteří si přes počáteční nepřízeň osudu dokázali vybojovat místo na zemi. Jejich obrovská odvaha mě inspiruje. Dokážou být totiž spokojeni s málem.
Bruselská výstava upozorňovala na násilí v rodinách. Přenášejí si děti, které v nich vyrůstají, nějak tyto otřesné zkušenosti do svých životů?
Bohužel ano. Jeden zmíněný smutný případ, který jsme v nadaci řešili, souvisí s holčičkou, již jsme si jako rodina brávali domů. Říkala nám všem, tedy mamce, mně i bratrovi, mami. Byla přímo modelovým příkladem týraného děcka.
Když se narodila, bylo její mamince patnáct, její babičce třiatřicet. Rodina nefungovala, úřady z ní proto holčičku po rozsáhlém domácím násilí mezi partnery odebraly. Následky z raného dětství si nese stále.
Do světa vyrazila jako modelka ještě před sametovou revolucí. Patřila k prvním československým kráskám, které se v branži výrazně prosadily. Její jméno se na titulních stranách časopisů objevuje dodnes.
Jak se projevovaly, když jste se o ni starali?
Nemohla spát, všech se bála, strachy křičela, zdánlivě bezdůvodně. Vůbec lidem nevěřila. Z dětského domova v pěti letech putovala do nové rodiny, kde to bohužel nevyšlo. Jedna holčička v ní už totiž byla, příchod dalšího člena si nepřála. I tohle se stává.
Je realitou, že adopcí, pěstounskou péčí, výrazně zasahujete do chodu nejširší rodiny. Můžete vše myslet dobře, nejde však jen o vás, o dítě, které si berete, ale i o další členy. Sofie se tak do dětského domova vrátila, odmítnutá.
S nástupem puberty u ní propukla těžká anorexie. Její osud je smutný. Někdy to prostě nedopadne, i když se moc a moc snažíte, aby to bylo jinak.
Kde jsou tedy možnosti české společnosti, abychom dokázali podobným rodinám, kde je domácí násilí, a dětem pomoci?
Okamžitě mě napadne: chybí podpůrná, terapeutická péče na ochranu a pomoc obětem násilí. Azylové domy vám sice dají střechu nad hlavou, ale vy potřebujete psychologickou a další pomoc. Tu ovšem stát nehradí.
Naše nadace proto spustila projekt Made by, kdy maminkám pomáháme zejména s finanční gramotností.
Teď jsme například podobně pomáhali jedné krásné, inteligentní holčině, o níž by okolí řeklo: Ta se má, žije v krásném baráčku, má dítě, milujícího manžela… Zvenku to vypadalo opravdu velmi dobře. Jenže muž ji zprvu psychicky týral, odstavil ji od kamarádek, rodiny známých, zavíral ji, žárlil.
Ona postupně jeho chování začala považovat za normální věc. Ztratila úplně sebevědomí, pak padla první, druhá rána. Rozjelo se fyzické týrání. Až to skončilo tím, že vztáhl ruku na jejich dítě a ona konečně utekla. Když jsem ji viděla poprvé, byla jen uzlíček nervů.
Jak jste jí konkrétně pomohli?
Poskytli jsme jí finanční podporu. Ona chtěla od začátku pracovat. Nechtěla žít s dítětem v azylovém domě. Styděla se za to. O své dítě se bála. Ovšem aby mohla jít do zaměstnání, musela ho umístit do školky, k tomu ale potřebovala trvalou adresu. A tu vám azylák neposkytne.
Jelikož nemohla dát dítě do školky, nemohla jít pracovat. Proto naše pomoc spočívala v tom, že jsme jí dali kauci na byt. Tím získala bydlení, díky němu trvalý pobyt, díky němu školku, mohla nastoupit do práce. Dneska normálně funguje.
Někdy menší částka dokáže změnit životy. Vše může být díky ní zcela jinak, rozhodně lepší.
Chápu dobře, že ženy utíkají z domovů, když jim násilníci začnou bít děti?
Většinou, co víme, tomu opravdu takhle je. Ony rány – často dlouho – snášejí. S okolím o ničem nemluví. Stydí se. Nemají sebevědomí…
Všichni bychom si měli sáhnout do svědomí, zda jsme někdy neviděli, neslyšeli něco, co nás mohlo upozornit na domácí násilí u sousedů. Děláme, že tohle trápení není. Nechceme se do všeho motat…
Fotografie zachycuje manžele s jejich rodiči na jednom z výletů.
Naštěstí pro oběti hodně pomohlo přijetí zákona umožňujícího vykázat násilníka z bytu. Vím, že nejde vždy o muže, ale drtivě převažují. Doma pak zůstávají mámy s dětmi, tedy oběti.
Tahle „drobná“ změna legislativy – učiněná před pár lety – jim hodně pomohla. To ovšem nic nemění na tom, že k zastavení podobných případů dochází až v momentě, kdy zasahuje policie.
Vaše nadace přerozdělila od svého vzniku kolem dvou set milionů korun. To je vážně hodně na to, že na začátku bylo rozhodnutí „jedné modelky pomoci několika dětem“.
Teď to bude dokonce ještě více, zmíněná hranice padla před lety. Peníze nám, naštěstí, stále přicházejí. Snažíme se, aby lidé nebyli lhostejní, a zdá se, že Češi na naše výzvy a projekty slyší, což je skvělá zpráva pro nás všechny.
Více o činnosti Nadace Terezy Maxové dětem: www.terezamaxovadetem.cz.
