Kapku naděje jste založila před 18 lety, za ta léta ušla jak medicína, tak společnost kus cesty. Shání se peníze pro charitativní účely snáze?

Určitě ne. Změnil se výrazně finanční i marketingový trh. Tudíž člověk musí neustále hledat nové nástroje na to, jak získat potřebné peníze.

Když jsem před 18 lety začínala, vůbec jsem si neuměla představit, že by to měla být práce na sedm dní v týdnu. Šla jsem tenkrát do toho kvůli svému vlastnímu přesvědčení a také slibu své dceři, že budu pomáhat stejně nemocným dětem. Za sháněním peněz tak zprvu stály především velmi silné emoce, dnes je stále více důležitější profesionalita.

Pamatujete si ještě, kam směřovala úplně první pomoc Kapky naděje?

Ano, to vím naprosto přesně. Bylo to v roce 1999, tedy těsně před oficiálním založením Kapky naděje, kdy proběhl úplně první charitativní koncert ve Státní opeře, kde se vybíraly peníze na diagnosticko-analytický přístroj pro výzkum leukémie.

Jednalo se o malý přístroj, který připomínal termosku, a moc dobře si pamatuji, jak všichni tehdy kroutili hlavou, že něco tak malého stálo 90 000 dolarů (cca dva miliony korun). Dnes už mají lékaři díky Kapce naděje přístroj nové generace.

Kde vidíte dnes ještě slabé stránky v péči o onkologicky nemocné děti?

Za nejslabší článek rozhodně považuji psychickou pomoc, a to nejen nemocných, ale i rodinných příslušníků. Odborná veřejnost již ví, jak moc je péče o psychiku důležitá, ale chybí na ni finance. Proto i Kapka naděje dnes hradí psychosociálního pracovníka, terapeuta, částečně i psycholožku.

Je to o tom, že jakmile dítě onemocní rakovinou, je to pro rodinu takový šok a neznámá, že spoustu věcí nedokážou sami rozklíčovat a řešit. Navíc jsou plni emocí a potřebují někoho, kdo je vyslechne, podrží za ruku a něco hezkého pro ně udělá.

Co za ta léta vnímáte jako největší, co se vám povedlo?

Jsem ráda, že se Kapce naděje stále daří pomáhat tam, kde je to zapotřebí a pak mám opravdu velkou radost, že se před osmi lety rozběhl i stejný projekt na Slovensku, kde se nám podařilo rozpoutat takovou atmosféru, že byla postavena nová transplantační jednotka v nemocnici Na Kramárech v Bratislavě, která tam do té doby nebyla.

Při mikulášské besídce na onkologickém oddělení ve Fakultní nemocnici v Motole

Při mikulášské besídce na onkologickém oddělení ve Fakultní nemocnici v pražském Motole

FOTO: Profimedia.cz

Za ty roky jste se seznámila se spoustou rodin, jste s některými z nich stále v kontaktu?

Ano, jsem v kontaktu se spoustou rodin. Rodiče mi často posílají fotky dětí, jak se jim daří, s některými z nich si i občas zavoláme, napíšeme a jsem za to moc ráda, protože i díky tomu cítím, že to, co dělám, má smysl.

Sama si moc dobře vzpomínám, když jsem po smrti dcery dostala dopis od jedné paní, s kterou jsme se znaly z nemocnice v Motole, kde jsme měly své nemocné děti. Tehdy mi napsala, že jim je to moc líto a že si s ostatními maminkami uvědomily, jak moc jim chybí i ten zvuk mých podpatků na schodech v nemocnici.

Protože už tenkrát jsem jim byla oporou a snažila se ostatní maminky povzbuzovat tím, že jsme spolu trávily čas nejen u lůžek dětí, ale třeba i na balkoně, kde jsme si daly skleničku a bavily se o normálních věcech. Kdo si někdy něčím podobným prošel, ví, jak moc jsou osobní kontakty v těchto situacích důležité.

Často mi volají i rodiče dětí, kterým byla čerstvě diagnostikována leukémie, ale i další onemocnění, protože vědí, že jsem si prošla tím samým a snáze jim porozumím.

Být tak často v kontaktu s těžce nemocnými dětmi, rozdávat jim radost a podporu, musí být velmi vysilující, jak to všechno zvládáte?

Není to úplně vždy jednoduché, zejména v okamžiku, kdy mi konkrétní holčička připomene mou dceru. Navíc, čím jsem starší, tím jsem emotivnější. Ale mým úkolem není, abych s těmi lidmi plakala v náručí, i když by to mnohdy bylo taky potřeba. Dávám jim sílu jinak a zároveň si ji beru zpět, protože důvěra dětí i jejich rodičů je obrovsky naplňující.

Byl nějaký okamžik, kdy jste chtěla v nadaci skončit?

Několikrát. Někteří lidé i v mém okolí jsou bohužel přeborníci v házení klacků pod nohy, ale člověk se prostě nesmí nechat odradit.

Jakým způsobem mohou lidé v současné době Kapku naděje podpořit?

Jednak nás čeká 22. prosince velký televizní koncert, kdy nás budou moci lidé podpořit zaslanou DMS zprávou, dále pak všichni mohou být o kapku lepší tím, že si na našich stránkách zakoupí některou z o kapku lepších věcí.

A ve vánočním čase mohou Kapku naděje podpořit i tak, že budou péct z Hery, jelikož z prodeje každé kostky poputují peníze na konto nadace.

Vendula Pizingerová se svými muži - vlevo syn Jakub, vpravo manžel Josef

Vendula Pizingerová se svými muži - vlevo syn Jakub, vpravo manžel Josef

FOTO: Profimedia.cz

V posledních letech jste velmi aktivní na sociálních sítích. Díky fotografiím umožňujete lidem nahlédnout do svého soukromí. Je to pro vás určitá forma deníčku, nebo to vnímáte jako trend a způsob sebeprezentace?

Ano, jsem aktivní na Instagramu, kde mě sledují hlavně ženy. Skrz fotografie ze svého života se je snažím motivovat. Přes to všechno, co se mi v životě stalo, se snažím žít stále na plný plyn. To, že cvičím, jezdím na treky, jsem v kontaktu s nemocnými dětmi, je pro mnoho žen motivující, a tak k tomu i přistupuji.

Vypadá to, že s vaším současným mužem se vám život obrátil o 180 stupňů. Jste velmi aktivní a působíte mnohem vyrovnaněji než kdykoliv dříve. Vidíte to stejně?

Ano, ale je to i věkem. Když mi bylo 20 let, zamilovala jsem se do muže o 33 let staršího, který měl v té době dvě děti a díky kterému jsem se ocitla uprostřed šoubyznysu, kde není úplně vždy přátelské prostředí, jak se z obrazovek může zdát.

Ocitla jsem se tedy v prostředí, kde jsem se necítila dobře, a svou nevyzrálostí jsem se s těmi věcmi neuměla popasovat. Neustále jsem tak řešila, kdo a proč mě nemá rád... Toto všechno se změnilo, až když mi onemocněla dcera.

Na spoustu dalších věcí jsem ale přišla postupně s věkem. Moc dobře si pamatuji, když mi před lety Karel (zesnulý manžel, hudební skladatel Karel Svoboda) ikskrát něco říkal a já se s ním přela, že nemá pravdu. Dnes už vím, že ji tehdy měl a jak obrovskou... Sama se teď dostávám do podobné situace se svým mužem, jen v obrácené roli.

Josef je pro vašeho syna Jakuba i vzorem, za co jste v tomto směru nejvíce ráda?

Josef je člověk, který si zakládá na dodržování pravidel, a v tom je určitě Jakubovi vzorem. Společně se snažíme Jakuba vést, aby žil zcela normální a obyčejný život, který není postavený na tom, že má vše, na co si pomyslí, jak to mají někteří jeho spolužáci.

Vendula Pizingerová s fotkou svého muže

Vendula Pizingerová s fotkou svého muže

FOTO: Profimedia.cz

Vaším velkým koníčkem je focení. Neplánujete s vaším mužem, který také fotí, nějakou výstavu?

Manžel už menší výstavu měl, při křtu svého parfému pro Kapku naděje. Jeho fotky jsou opravdu moc hezké. Rád fotí přírodu, zatímco já mnohem raději lidi a situace. Pokud už se mně nějaká fotka povede, je to obvykle náhoda, Josef ale ví přesně, co dělá... Společnou výstavu zatím neplánujeme, ale Josef svou bude určitě mít. Rádi bychom ji spojili s vyprávěním o našem cestování.

Blíží se Vánoce. Jaké jsou vaše plány?

Na Štědrý den ráno plánujeme, že s Josefem zajdeme k našemu oblíbenému jezeru, kde si dáme v hospůdce svařák, pak chvíli poležíme pod stromkem a večer už budeme trávit s Josefovou rodinou, a tedy s jeho prarodiči, maminkou a sestrou. Moc se na to už těším.

Plánujete péct cukroví? Jaké je vaše nejoblíbenější?

Letos jen skořicové hvězdy. Jinak nebudu bohužel víc stíhat. Moje máma pekla vždy 18 druhů cukroví. Dávala to do takové té dětské vaničky. A já si pamatuju, že jako dítě jsem měla nejraději podvodnice.

Dodržujete nějaké tradice?

S Kubou vyléváme olovo, jinak jen tradiční výzdobu, zdobení stromku a tak.

Co nesmí chybět na vašem štědrovečerním stole?

Rybí polévka, kapr a bramborový salát.

Už víte, jak letos budete trávit Silvestra?

Ne, zatím ne. Kuba si přeje ohňostroj, tak ten bude, ale jinak uvidíme, jak se věci budou mít. Na žádné velké oslavy si nepotrpíme.