Na Nové scéně pražského Národního divadla ztělesnil Filip Kaňkovský (33) titulní postavu dramatu Rudolfa Medka Plukovník Švec, legionářského hrdinu, zapáleného sokola, vynikajícího vojenského stratéga, oddaného myšlence samostatné republiky.

Věděl jste o Josefu Jiřím Švecovi, než jste ho začal hrát?

Přiznám se, že ne. Nacistickému a pak komunistickému režimu se podařilo jeho památku zadupat do země. Přitom Medkova hra byla v době svého uvedení před devadesáti lety nejúspěšnější inscenací Národního divadla. Hrála se třeba dvacetkrát za měsíc.

V titulní roli dramatu Plukovník Švec, kterou Národní divadlo uvádí ke stému výročí republiky.

V titulní roli dramatu Plukovník Švec, kterou Národní divadlo uvádí ke stému výročí republiky.

FOTO: Petr Neubert

Dost jsem ale četl o legionářích. Z dnešního pohledu to byli superhrdinové s neuvěřitelnou morálkou a disciplínou. Je neskutečné, co všechno uprostřed občanské války v Rusku, s nedostatečným zásobováním, opuštěni spojenci, zvládli.

Dokázali v naprosto šílených životních i bojových podmínkách opakovaně porazit třeba desetinásobnou přesilu a ovládnout sibiřskou magistrálu a probít se do Vladivostoku.

Tam už však Švec nebyl.

V pětatřiceti letech spáchal na Sibiři sebevraždu z deziluze nad rozkladem morálky svých vojáků. Ti mu pod vlivem bolševické agitace vyslovili nedůvěru. Strašili je, že když budou bojovat s bolševiky, do vlasti se nikdy nevrátí, skončí v zajateckých lágrech a zbytečně zemřou.

Před smrtí napsal dopis vojákům, aby se nenechali rozložit, zachovali bojového ducha a neposkvrnili svou čest. Příslušníci československé divize se skutečně zmobilizovali, pustili se do boje s bolševiky a probili se do Vladivostoku, odkud se dostali do Československa.

Je to fascinující příběh. Kdyby si diváci po zhlédnutí Plukovníka Švece řekli: To jsem nevěděl/a, že ti legionáři byli takoví borci, budu rád.

Pochybný charakter měla i jeho postava v Bohémě, kde hrál barrandovského osvětlovače, bezskrupulózně využívajícího změny režimu.

Pochybný charakter měla jeho postava v Bohémě, kde hrál barrandovského osvětlovače, bezskrupulózně využívajícího změny režimu.

FOTO: ČT

Která jeho vlastnost vás nejvíc překvapila?

Jeho chladné logické rozvažování mnoha kroků dopředu. Bez vojenského vzdělání, s minimem velitelských zkušeností. To pro mě bylo nepochopitelné. Já nemůžu hrát ani šachy, protože mě přelstí i čajový pytlík.

Dokázali by se podle vás dnešní jeho vrstevníci vzepnout k podobnému hrdinství?

Vidím to převážně u žen, které jsou silnější a odolnější. Obdivuji to. Nemusí vůbec jít o nasazování života ve válce.

Mám kamarádky, které jezdí pomáhat uprchlíkům, působí v nejkritičtějších oblastech. Všechno si přitom platí.

Selhávají tedy muži?

Nechci takhle paušalizovat. Kolem mě je pořád dost odhodlaných mužů i žen. Jen jich není mnoho. Spíš si lidé své postoje vysedí u Facebooku a z toho mám strach.

Na Nové scéně Národního divadla v Praze účinkuje hned v několika rolích satirické hry Jiřího Adámka Nová Atlantida.

Na Nové scéně Národního divadla v Praze účinkuje hned v několika rolích satirické hry Jiřího Adámka Nová Atlantida.

FOTO: Petr Neubert

Mluvíte o virtuální realitě, která je pro tolik lidí stále skutečnější?

Už Alfred de Musset říká ve Zpovědi dítěte svého věku (1836): „Pravda je to, čemu chtějí lidé věřit.“ Je to hrozně nebezpečné. Nač si něco ověřovat, trápit si hlavu: sdílejí to kamarádi, má to hodně lajků, tak to tak musí být…

Dezinformace šířící se po internetu považuju za velice nebezpečnou zbraň. Internet nám mění sociální návyky, rozleptává životy.

Vám taky?

Internet je jako dudlík, štve mě, že se do toho pořád koukám. Mám sklon k závislostem, takže s tím bojuju. Proto třeba po dobu Plukovníka Švece nepiju.

Tak jednoznačný klaďas je ve škále vašich rolí spíš výjimkou.

Není to nic, na co bych si stěžoval. Hrát prince nebo nějakou kladnou plochou postavu musí být jednak neskutečná dřina, jednak otrava.

Na druhou stranu nevím, zda se mi někdy podaří odpárat figuru sadistického vraha z Příběhu kmotra. Svítá mi teď naděje, že brzy budu v České televizi hrát někoho na straně zákona. Už to bylo tak, že když mě režiséři obsadili, diváci hned věděli, že provedu něco nekalého.

Bezpochyby se na tom podepisuje vaše vrozená oční vada, která způsobuje, že vypadáte „nějak divně“.

Ano, člověk se bojí toho, co nezná. Každý tak nějak zpozorní. Jedná se o tzv. epikantus (kožní záhyb horního víčka překrývající vnitřní koutek oka, je charakteristický pro asijské národy – pozn. red.). Nikdo neví, jak jsem k tomu přišel. V dětství jsem si pro tuhle jinakost prošel dost drsnou šikanou a celkem mě to zocelilo.

Od cesty k herectví vás to však neodradilo.

Původně jsem se věnoval klavíru a dlouho to vypadalo, že se budu živit hudbou. Napřed jsem chodil na hudební gympl, pak jsem přestoupil na státní konzervatoř. Nesedli jsme si ale s mým pedagogem. Moc jsem tam nechodil, nevěděl jsem, co se sebou.

S tím, jakou roli dostal v seriálu Inspektor Max, si nemusí nikdo dlouho lámat hlavu.

S tím, jakou roli dostal v seriálu Inspektor Max, si nemusí nikdo dlouho lámat hlavu.

FOTO: ČT

Kamarád cellista mi řekl, že jeho máma vede v Modřanech dramatický kroužek. Kroutil jsem hlavou, že přece v osmnácti nezačnu chodit s dětmi do dramatického kroužku. Nicméně jsem tam jel a chytlo mě to natolik, že jsem se rozhodl dělat zkoušky na herecký obor konzervatoře, kde jsem studoval klavír, což způsobilo poprask. Nevzali mě. Nakonec mě z konzervatoře vyhodili, což mi vůbec nevadilo, jen jsem nevěděl, jak to říct rodičům.

Co jste chtěl dělat?

Jít na kuchaře. Baví mě to, provozuji takovou tu chlapskou kuchyni, vůbec se nebojím s čímkoli experimentovat. Svíčkovou bych nedal, ale strach z vaření nemám. Jenže v té době mě režisér Petr Nikolaev obsadil do svého filmu … a bude hůř (2007) a vrátil jsem se ke kumštu.

S pomocí klavíristky Jaroslavy Pěchočové jsem se připravil na Ježkovu konzervatoř, kde jsem konečně odmaturoval. V té době jsem se živil loutkoherectvím, což mě bavilo, a tak jsem to šel zkusit na DAMU. Dostal jsem se tam napoprvé.

Kde zůstala vaše hudební činnost?

Mám pořád kapelu Green Smatroll (Zelený skřítek), která funguje už šestnáct let. Věnujeme se ska & reggae, jehož kořeny jsou na Jamajce, a mícháme to s jazzem (v roce 2009 získali Cenu Anděl – pozn. red.).

Jak jde k téhle hudbě severský název skupiny?

V době, kdy jsme kapelu zakládali, jsem na konzervatoři do zblbnutí cvičil krátkou lyrickou skladbu Smatroll norského skladatele Edvarda Griega. To mě inspirovalo a klukům se to líbilo. Zpívám, hraju na piano a na trombon, ten mě teď hodně baví.

Bylo vaším cílem dostat se do Národního divadla?

Když jsem byl ještě na škole, netroufal jsem si myslet takhle vysoko. Hostoval jsem tam v Konci masopustu, kde hrál prakticky celý náš ročník DAMU.

Hodně mi pomohly mé profesorky z Národního divadla, herečka Eva Salzmannová a dramaturgyně Daria Ullrichová. Ty mě doporučily, já jsem se nikam nevnucoval. Zároveň se nevyhýbám sklepním scénám a punkovým projektům, měl bych jinak pocit, že ustrnu.

Ve slovenském historickém seriálu s kriminální zápletkou 1890 hrál Huberta Loma, tajemného majordoma v hraběcím sídle.

Ve slovenském historickém seriálu s kriminální zápletkou 1890 hrál Huberta Loma, tajemného majordoma v hraběcím sídle.

FOTO: FTV Prima

Hrozí to na první scéně?

Národní divadlo naštěstí není muzeum, je to živý organismus, reflektující současný život. Chodí-li dnes diváci na historické hry, nechodí proto, že jsou staré, ale že jsou nadčasové. Kdybychom hráli Maryšu stejně jako v době bratří Mrštíků, bylo by to komické.

Mnozí diváci však mají výhrady k příliš radikálním jevištním pojetím naší i světové klasiky.

Mně na jevišti nevadí absolutně nic, pokud to je odůvodněné. Souhlasím, že někdy forma vítězí nad obsahem, to by se dít nemělo. Národní v názvu divadla však neznamená ani obstarožní, ani ustrnulé.

Když někdo léta jezdil ve Škodě 120 a jde si koupit nové auto, nebude přece rozčilený z toho, že vypadá jinak. Je škoda zavírat si dveře před něčím novým, nepoznaným.

V Národním divadle jdete z role do role. Před kamerou už tolik ne.

Největší nápor byl, když jsem na poslední chvíli musel nazkoušet Vocilku ve Strakonickém dudákovi. Karel Dobrý, který ho měl hrát, se dva týdny před premiérou zranil.

Točení beru jako za odměnu. Do nekonečných seriálů zatím nejdu, nemám pět dětí ani hypotéku, takže nemusím. Mám za sebou velký televizní historický seriál 1890. To byl záhul, pořád jsem byl v letadle nebo ve vlaku, protože jsem v Praze hrál a na Slovensku točil. Do toho jsem natáčel slovenský film Čára a namlouval audio knihu Enderova hra.

Kromě práce snad máte i nějaký osobní život. Byl jste vídán s různými krásnými kolegyněmi...

Škoda že to jsou většinou kamarádky. Ale to těm, kteří to špatně nesou, neříkám. Jsem ve věku, kdy mě jednorázová dobrodružství nelákají. To už znám.

Ano, měl jsem na krásné přítelkyně vždycky štěstí (několik let žil s herečkou Kristýnou Leichtovou – pozn. red.) a mám i nádherné kolegyně. Po premiéře Plukovníka Švece jsem potkal jednu úžasnou osobu, která mi tím osobním životem asi dost zamíchá.

Jednoho ze svých nevinně se tvářících padouchů ztvárnil v krimiseriálu Případy 1. oddělení.

Jednoho ze svých nevinně se tvářících padouchů ztvárnil v krimiseriálu Případy 1. oddělení.

FOTO: ČT

Takže zmoudření v Kristových letech?

S tímhle nežertuji. Náboženství beru jako jednu ze sil, které ovlivňují můj život. Léta jsem ministroval v kostele u voršilek. Do páté třídy jsem k nim chodil do církevní školy.

Plánujete si budoucnost?

Všiml jsem si, že ženy jsou v osobním životě velké plánovačky. To já moc neumím. Říká se, že kdo chce pobavit Boha, ať mu sdělí své plány. V naší rodině víme, že se nesmíme na nic moc těšit, protože se to pokaždé nějak zvrtne. Toho se držím.

Teď se těším z toho, že mám před sebou nádhernou sezonu v divadle. Čeká mě Kouzelná země, což je dramatizace románu Jáchyma Topola, s režisérem Janem Mikuláškem. Pak s režisérkou Petrou Tejnorovou na Nové scéně italská hra Proslov k národu.