Jak se ve svém věku cítíte?

Jsem dva lidi – ten, co ráno vstává, a ten, co jde do života.

Ten, co jde do života, vypadá dobře. A jak vypadá ten, co ráno vstává?

Hrozně! Pod plachetkou osoba.

Jaké jste měl na začátku své kariéry představy? Chtěl jste být slavný?

K herectví jsem cílil odjakživa. Rodiče se živili slušně, maminka pracovala v laboratoři, otec byl primárius Pražského komorního orchestru bez dirigenta. Letos v říjnu orchestr slavil 3500. koncert.

Ale abych odpověděl na otázku: já byl odmalička komediant, ale žádné konkrétní představy o své kariéře jsem neměl. Nelákala mě ani sláva.

Kde jste vyrůstal?

Naše rodina bydlela kousek za Prahou na Vidouli, což byla osada s jednou hospodou a jedním krámem. Žili jsme v jedné místnosti – rodiče a já. Do školy z Vidoule do Stodůlek to bylo pěšky hodinu tam a hodinu zpátky, k nám tehdy nic nejezdilo a na auto jsme neměli.

V roce 1960 jsme se přestěhovali do Strašnic a tam zůstávám dodnes. Chodil jsem do lidové školy umění k Jiřině Stránské, mamince herečky Klárky Jernekové. Jejími žáky byli také Jarda Hanzlík, Petr Štěpánek, Táňa Medvecká. Paní Stránská dotovala česká divadla hereckým potěrem. Po maturitě na gymnáziu Voděradská v roce 1966 mě přijali na DAMU. Už na škole jsem hostoval v Divadle S. K. Neumanna, v současnosti pod Palmovkou.

Ale nakonec jste v Praze nezůstal.

Absolvoval jsem rolí Gillese v jednoaktovce bratří Čapků Lásky hra osudná a přišly nabídky z Jihlavy, Kolína, Pardubic, Mostu či Hradce Králové. Vybral jsem si divadlo v Kolíně, protože můj táta s mámou odtud pocházeli. Každé moje prázdniny v Hradišťku, což je vesnička poblíž Kolína, byly krásné. Mám na ten kraj hezké vzpomínky.

Naďa Konvalinková je jeho poslední hereckou partnerkou, a to v představení Víš, že neslyším, když teče voda. Hraje se už dvacet let.

Naďa Konvalinková je jeho poslední hereckou partnerkou, a to v představení Víš, že neslyším, když teče voda. Hraje se už dvacet let.

FOTO: archiv agentury Harlekýn

Jaký jste byl jako kluk?

Všechno bylo v pohodě. No, trochu jsem se styděl a jako jedináček jsem si přál sourozence. Už jako malého mě okouzlilo divadlo. V Praze bydlela moje bábinka a ta mě každou neděli vodila do Divadla Jiřího Wolkera, dnes Divadlo v Dlouhé. Pak jsme si tu hru přehrávali doma. Oddaně si udělala z malého bytu divadelní scénu.

Na té kolínské jste vydržel dvacet let. Do Prahy vás to netáhlo?

Naopak, vždycky jsem se těšil, až skončí prázdniny a já se zase potkám se svými kolegy. Byla to taková moje větší rodina. Měli jsme až sedmadvacet představení za měsíc, na Boží hod nebo na Štěpána, někdy i dvakrát.

Jezdili jsme také do Kutné Hory nebo do Čáslavi, ale i na zájezdy po celé republice. Takže co jsem si vysnil, to jsem žil a žiju. V Kolíně byl geniální ředitel Jaroslav Radimecký, který věci dějící se za totality do divadla vůbec nepustil. Důležité bylo jen to, jak kdo hrál divadlo, a lidi chodili.

Opravdu jste do Prahy nikdy nechtěl?

Tak dobře, nebránil bych se, ale nedostal jsem nabídku.

Možná jste se mohl trochu vnutit…

To by se obrátilo proti mně. Ne!

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte příjemný hlas?

Občas to někdo řekne, ale mě to pokaždé překvapí. Nejde o falešnou skromnost, jsem rád, když mě poznávají z dokumentů, které namlouvám. Tohle ale fakt neřeším, spíš řeším kvalitu překladů. Dnes se všechno odehrává příliš uspěchaně a s chybami.

Ve filmu Láska In Memoriam (2007) si zahrál reportéra. Zpovídal Adrianu Neubauerovou.

Ve filmu Láska In Memoriam (2007) si zahrál reportéra. Zpovídal Adrianu Neubauerovou.

FOTO: archiv ČT

V osmadvaceti jste se přihlásil do televize, když hledali hlasatele. To jste určitě spoléhal na svůj hlas, ne?

Že bych šel na konkurz s tím, že můj hlas svalí lidi na kolena, to ne. V roce 1976 tam už byli Miloš Frýba, Saša Hemala a Ondra Šrámek. Ale vzali mě.

Je to jiná práce než v divadle, kde se naučíte text a držíte ho v hlavě. Hlasatel se text naučí a hned ho pouští z paměti. Čtecí zařízení jsme ještě neměli. Byl jsem tam až do roku 1981. Po devíti letech jsem se vrátil, i když jsem krátce předtím přijal angažmá v divadle na Kladně.

Proč zrovna na Kladně?

Bylo to blízko Prahy. Šel jsem tam s mojí tehdejší divadelní partnerkou Janou Jiskrovou, takže jsem měl pocit, že se vlastně tak moc nezmění. A divadlo v Kolíně začalo být trochu problematické v tom, že se tam střídalo vedení.

Po třech letech hraní mi v televizi nabídli, abych k nim šel jako hlasatel na stálý úvazek. Kývl jsem a na Kladně jsem ještě dohrával několik představení. Všichni se divili, že z divadla odcházím, ale já věděl, že už mě potkalo dost krásných rolí, takže jsem byl jako herec nasycený. Tenkrát jsem už chtěl změnu.

Jak vám bylo, když jste šel na obrazovku poprvé?

Prý jsem vypadal, jako když se na mě řítí rychlík. Pot ze mě tekl, srdce mi bušilo, a to jsem už měl herecké zkušenosti z divadla. Myslel jsem jen na text, abych neomdlel a vydržel až do konce.

Bylo to krásných dvacet let mého života. Ale ta profese skončila, i když některým lidem možná chybí. Chodím už pět let jako host do rozhlasového pořadu Humoriáda na stanici Region. Posluchači vybírají scénky, které chtějí slyšet, a zároveň hostům dávají různé otázky. Nevím, snad mi chtějí udělat radost, ale tvrdí, že se jim po hlasatelích stýská.

Ve slušivém motýlku provázel v roce 2005 štědrovečerním programem. Na Silvestra profese televizního hlasatele zanikla.

Ve slušivém motýlku provázel v roce 2005 štědrovečerním programem. Na Silvestra profese televizního hlasatele zanikla.

FOTO: Repro foto Právo

A vám se stýská?

Nestýská. Dělám jiné věci, ale posluchači říkají, že to pokaždé bylo malé zastavení v tom shonu, protože měli dojem, že si s nimi někdo povídá.

Nicméně tahle profese je už utopie, návrat možný není, čas na obrazovce je drahý a zaplní ho reklamy. Navíc nikdo nesleduje vysílání kontinuálně a jedním kliknutím ovladače si každý zjistí, co je na programu. Jediné, co by mělo smysl, že by hlasatel poskytl informace, které diváci jinde nenajdou.

Co tedy teď všechno děláte?

Divadlo se ke mně zase vrátilo. Divadelní agentura Praha, dnes Harlekýn, mi nabídla role v několika představeních. Například v komedii Víš přece, že neslyším, když teče voda. Jezdíme s ní po republice už dvacet let.

V té komedii hrála i filmová hvězda Jana Brejchová. Jaká byla?

Úžasná. Účinkovali jsme spolu ve více představeních, i v tom, kterým se s divadlem loučila. Jmenovalo se Čtyři pokoje do zahrady. Janička touto hrou ukončila v sedmdesáti letech svoji kariéru.

Velmi mě mrzelo, že o ní psal bulvár nepravdivé věci. Ale nikdo nenapsal to, že tahle křehká, ponorná herečka s dramatickým rozsahem najednou hraje tak, že opět vyvolává slzy, ale tentokrát smíchu. Na ní bylo nádherné, jak si to užívala. Vždycky přišla jako znovuzrozená, když viděla, že se lidé baví. Byla skvělá!

Vídáte se někdy?

Ano, chodím ji navštěvovat.

A co Květa Fialová? Nevyváděla vás z míry?

No, Květa byla sice temperamentní, ale na jevišti všichni ctíme autora, režiséra a jsme ukáznění. Improvizace se objeví jen velmi zřídka.

Na Květu mám spoustu vzpomínek i mimo divadlo. Zvala nás na svou chaloupku v Chřibské, s Pavlem (scenárista a režisér Pavel Háša, manžel Květy Fialové – pozn. red.) vařili, povídali jsme si a chodili na dlouhé procházky. Květa byla po by-passu a měla to od doktora nařízené. Koupila si dokonce krokoměr. Vždycky jsme se u nich hodně nasmáli.

S Květou Fialovou na chalupě v Chřibské. „Vždycky jsme se u ní hodně nasmáli,“ vzpomíná její kolega.

S Květou Fialovou na chalupě v Chřibské. „Vždycky jsme se u ní hodně nasmáli,“ vzpomíná její kolega.

FOTO: archiv Jiřího Ptáčníka

Proberme ještě vaši současnou hereckou partnerku Naďu Konvalinkovou.

Naďu mám strašně rád. Má dar smíchu, umí si dělat ze sebe, ze mě, ze všech legraci. Jednou měla zlomenou nohu, a aby se nerušilo představení, hrála na vozíku. Tak tady jsme museli improvizovat.

Co vaše práce v dabingu?

Teď dělám hodně dokumenty pro Českou televizi, namlouvám titulky, uslyšíte mě třeba v pořadu Objektiv. Na Primě jsem právě nadaboval telenovelu s názvem Láska až za hrob, moje postava se jmenuje Armando.

Začal jsem kdysi v seriálu Melrose Place. Je to už dávno a učili jsme se vše za chodu, byla to spousta dílů. Rád na to vzpomínám, protože tehdy jsme se ve studiu ještě potkávali s kolegy a pobyli jsme spolu dvě tři hodiny. Dnes je dabing osamělá práce. Namluvíte roli a jdete.

Nějak jsme odbyli vaši rozhlasovou práci na stanici Praha, dnešní Dvojce.

Do Českého rozhlasu jsem nastoupil v roce 1991 a vydržel tam dvacet let. Moderoval jsem vysílání a některé pořady – jako třeba Kolotoč. Rozhlas pro mě znamenal hodně.

Filmových rolí jste si moc neužil…

Své filmografii bych se vůbec nevěnoval, ta je lehce zapomenutelná. Dělal jsem pár celovečerních a trochu víc televizních filmů. Dnes můžete hrát ve filmu nebo moderovat a současně točit reklamu. To za nás nešlo. My jsme museli mít souhlas i pro práci v dabingu. A nebylo možné pracovat pro konkurenční stanici.

Filmová hvězda Jana Brejchová to uměla i v divadle. Vynikala hlavně v komediích, kdy lidé plakali smíchy. „Byla skvělá!“ říká čerstvý sedmdesátník.

Filmová hvězda Jana Brejchová to uměla i v divadle. Vynikala hlavně v komediích, kdy lidé plakali smíchy. „Byla skvělá!“ říká čerstvý sedmdesátník.

FOTO: archiv agentury Harlekýn

Už jste osm let v důchodu. Bylo to pro vás těžké loučení?

Jaké loučení? Osud byl ke mně celý život laskavý. Kontinuálně jsem pracoval dál, takže se stane, že v týdnu nemám ani jeden volný den. Jen prázdniny trávím ve svém milovaném rakouském Bad Gasteinu déle. Dva týdny chodím po horách, vrátím se a jedu dál.

Co vás napadne, když se nad svou sedmdesátkou zamyslíte?

Nic, nezabývám se tím. Vůbec se neohlížím zpátky, proto také nemám archivy a žádné fotky. Žiju přítomností. Jsem spokojený. Ale pamatuji si, jak jsem na začátku v kolínském divadle dokázal uvažovat tak do padesátky. To, co bude dál, mě nezajímalo.

A najednou zjišťuji, že i teď mám radost ze života a líbí se mi tu. Nějakou chvilku bych tady ještě rád pobyl.