Veronika Pospíšilová, postavila školy v Kambodži

Devětadvacetiletá studentka Filozofické fakulty UK se věnuje ve své postgraduální práci projevům animistického náboženství u Khmerů v jižním Vietnamu a Kambodži, k tomu vyučuje jógu a v Kambodži staví školy pro nejmenší děti.

„Vždycky jsem se zajímala o projevy náboženství, jak se odrážejí v každodenním životě. Vyrůstala jsem v buddhisticko-vegetariánské rodině, která měla blízko k Indii a asijským kulturám. Když jsem studovala etnologii se zaměřením na vietnamistiku, odjela jsem studovat na univerzitu v Saigonu. Do Kambodže mě přivedla návštěva chrámového komplexu Angkor Wat,“ vzpomíná na první výpravu do země poznamenané chudobou, občanskou válkou a genocidou. Před šesti lety jí tato cesta změnila život.

Veronika Pospíšilová

Veronika Pospíšilová

FOTO: Jan Tichý

S kamarádkou se vydaly i mimo turistické trasy. „Kromě nejslavnější kambodžské památky jsme chtěly vidět opravdový obraz země. Řidič tuk-tuku nás odvezl do své rodné vesnice Bantayrersey. Místní tam nikdy neviděli bílého člověka, děti neznaly čokoládu ani gumičky do vlasů. Byl to pro mě velmi silný zážitek,“ tvrdí Veronika. I když byla zvyklá na chudobu z Vietnamu, v Kambodži měla bída kvůli genocidě Rudých Khmerů úplně jiný rozměr.

„V té vesnici bylo vzdělání luxusem, stejně jako čistá voda nebo elektřina. Když jsem to prostředí viděla, chtěla jsem se tam jednou vrátit s nějakou pomocí. Tou dobou jsme s mojí maminkou měly strávit dovolenou ve Vietnamu. Tak jsem jí zavolala, že musíme změnit plány. Požádala jsem ji, ať přiveze kufry hraček, že pojedeme dobrovolničit do Kambodže. Ona v Praze skutečně hračky a oblečení získala a obě jsme odjely do té vesnice za naším známým Bun Hanem řečeným Lucky. Jako jediný tam uměl díky vzdělání ve městě anglicky,“ popisuje Veronika další návštěvu Kambodže.

S maminkou přivezené věci dětem rozdaly a zeptaly se starosty, že kdyby se tam náhodou ještě někdy vrátily, co dalšího by ještě potřebovali. Bez vytáček odpověděl, že školu.

„Mohl říct cokoli. On si ale nepřál dary. Chtěl, aby byli v jeho vesnici nezávislí a mohli se vzdělávat sami. Nejbližší škola byla odtamtud vzdálená deset kilometrů. Takovou dálku malinké děti chodit denně nemohou. Navíc tam nejsou vybudované silnice a ani nejezdí autobusy,“ přibližuje běžnou situaci v zemi s vysokou negramotností.

Děti učí své rodiče

Tehdy 23letá Veronika neměla se stavitelstvím vůbec žádné zkušenosti: „Nikdy jsem neudělala ani most z kostiček Lega. Nevěděla jsem, jak se staví škola v Česku, natož někde v Kambodži. V tu chvíli jsem ale měla pocit, že jsem na správném místě ve správné době, že prostě těm dětem nemůžu pomoc odmítnout. Moc mi s tím naštěstí pomohla moje maminka.“

Česká studentka etnologie a orientálních studií od starosty vesnice zjistila, že by na stavbu školy potřebovali 25 tisíc dolarů (cca 570 tisíc korun). Pozemek už měli. Po návratu do Česka tak se svojí maminkou, profesí lékařkou, a bratrem založila neziskovou organizaci Hvězdice. Postupně si kolem sebe Veronika vytvořila skupinu asi dvaceti lidí, kteří jí nezištně pomáhají. Sama si musela zajistit pravidelný příjem, aby mohla do Kambodže létat. Od té doby žije půl roku v Česku a druhou půlku tráví v Asii.

Ačkoli má Veronika Pospíšilová humanitní vzdělání, pomohla v Kambodži postavit už dvě školy pro nejmenší děti.

Ačkoli má Veronika Pospíšilová humanitní vzdělání, pomohla v Kambodži postavit už dvě školy pro nejmenší děti.

FOTO: archiv Veroniky Pospíšilové

„Pracuji jako instruktorka jógy, pořádám zájezdy a v rámci doktorátu učím na vysoké škole v Praze. Když jsem začala shánět finance na stavbu první školy, nevěděla jsem, za kým jít žádat o pomoc. Docela negativní zkušenost jsem měla s některými podnikateli a řediteli firem. Ti měli nejvíc argumentů, proč sponzorským darem nepřispět. První peníze jsme získali z ručně vyráběných náramků, benefičních koncertů v rámci Jihočeského kraje a speciálních jógových akcí. I když jsme zpočátku vybrali jen malé částky, nakonec se během tři čtvrtě roku podařilo mít ten půl milion korun pohromadě. Na stavbě školy spolupracovala kambodžská nezisková organizace, místní projektant i stavební dělníci. Oni si tu školu postavili sami. Chtěla jsem jim dát práci,“ vypráví laskavá dívka.

S širokým úsměvem na tváři líčí, jak krásný pocit byl, když se po šesti letech do vesnice vrátila a viděla, jak děti učí vlastní rodiče se podepsat a číst. Postupně zaměstnala i kambodžské matky, které pro ni šijí oblečení na jógu.

U jedné školy Veronika neskončila. Před pár dny v nově vznikající vesnici, ještě hlouběji v kambodžské džungli, otevřela druhou: pro předškoláky, první a druhou třídu.

„S touto školou už to bylo snazší. Prvně málokdo věřil, že mladá holka s humanitním vzděláním dokáže postavit školu v Kambodži, a ještě si za to nic nevzít,“ míní.

Veronika Pospíšilová se snaží žít přítomným okamžikem. „Mým cílem bylo dát těm dětem vzdělání a pomoci jim změnit jejich osud k lepšímu. Jestli se znovu kdekoli na světě dostanu do podobné situace, opět pomůžu. Žijeme ve zvláštní době. V Česku nad dobrými skutky přemýšlíme, jako by to bylo kdovíco nóbl. Kdežto pro Kambodžany je nezištná pomoc samozřejmostí. Teď bych si přála uskutečnit nějaký laskavý projekt v Česku,“ prozrazuje.

Libor Hoření, založil projekt DobroKáva

Sedmadvacetiletý rodák z Olomouce a zakladatel úspěšné internetové kuchařky TopRecepty.cz rozjel v centru Brna dobročinný projekt. Nazval ho DobroKáva. Je neobvyklý tím, že kolemjdoucí odměňuje za jakýkoli dobrý skutek kávou zdarma.

„Podnikám od sedmnácti let. Vždycky mi přišlo správné část zisku věnovat na dobrou věc. Předloni jsem si ale řekl, že už nechci posílat své peníze někam do Afriky, kde nevím, co se s nimi stane. Rozhodl jsem se tedy rozjet vlastní projekt, který by zlepšil prostředí v Česku,“ přibližuje začátky své neotřelé dobročinné aktivity absolvent managementu se zaměřením na psychologii na Vysoké škole NEWTON College.

Na začátek měl připraveno asi půl milionu korun. K DobroKávě jej inspiroval příběh o zatoulané kočce: „Během cestování po Bali jsem četl knihu Dalajlamova kočka. Je o tom, jak se do kavárny jednoho mnicha zatoulá kočka a on místo toho, aby ji vyhodil, tak se jí naopak ujme. V té chvíli mě napadlo, že bych mohl rozdávat lidem kávu za dobrý skutek,“ vysvětluje Libor.

Nakonec do DobroKávy nemusel investovat tolik peněz. Prodejce mu pojízdnou kavárnu pronajal zadarmo. Totéž udělala firma, která prodává profesionální kávovary. „Nabídli, že mi budou dodávat kávu za nákupní cenu. Ušetřil jsem tím spoustu peněz, a navíc projekt začali podporovat i další podnikatelé. To mi pomohlo,“ říká.

S DobroKávou letos uzavřeli druhou sezonu. Dohromady na Zelném trhu v centru Brna, kde jejich „dobrostánek“ fungoval od května do začátku října každý všední den, rozdali přes 20 000 nápojů.

Libor kávu připravuje sám jen výjimečně: „I když jsem si udělal baristické školení, raději jsem nechal na baristy vyškolit lidi, z nichž jsem měl dobrý pocit a kteří se chtěli do projektu zapojit,“ dodává.

Dobročinnost pracovitého mladíka

Možností, jak získat zdarma espresso, latté nebo cappuccino, případně čaj nebo kakao, bylo několik.

„Někteří přišli už s přislíbením dobrého skutku. Velmi nám záleželo na tom, aby to bylo nad rámec toho, co by člověk udělal běžně. Takže pokud nám dotyčný řekl, že se příští týden chystá sousedce nakoupit jídlo, protože to dělá každý týden, tak jsme s ním zkusili domluvit něco jiného.“

Nápad na DobroKávu dostal Libor Hoření na Bali.

Nápad na DobroKávu dostal Libor Hoření na Bali.

FOTO: soukromý archiv

Druhou variantou bylo, že si člověk vybral něco z jejich nabídky, a třetí možnost nabízely čínské koláčky štěstí.

„V nich byl zapečený lísteček s konkrétním činem. Bylo hezké poznat, že pro některé milý telefonát jejich vlastní babičce neznamenal ani tak dobrý skutek jako základní slušnost. V té chvíli mi došlo, že každý má vnímání laskavosti trochu někde jinde,“ zmínil Libor.

Z toho důvodu zavedli dva druhy koláčků štěstí. V jedněch byly zapečeny obyčejnější skutky, jako například někoho potěšit telefonátem, sebrat ze země odhozený odpadek, poslat dárcovskou SMS nebo pochválit kolegu v práci. Mezi většími laskavostmi bylo vyvenčení pejska z útulku, věnování nějaké inspirativní knihy či darování krve. Libor a jeho spolupracovníci později lidi nekontrolovali. Jednoduše jim důvěřovali, že udělali, co slíbili.

Přes zimu se sice pracovníci DobroKávy věnují jiným věcem, ale dobré činy nespí. „Naším cílem nebylo, aby někdo udělal jeden dobrý skutek, dostal kávu zdarma a tím to pro něj skončilo. Chtěli jsme lidi inspirovat a připomenout jim ten příjemný pocit, když někomu nezištně pomohou. Když se pak ocitnou v situaci, v níž někomu mohou, ale nemusí pomoci, tak se spíš rozhodnou kladně. Věříme, že ti lidé budou v šíření nezištných skutků pokračovat,“ přál by si Libor.

Jemu samotnému se díky DobroKávě výrazně zlepšila nálada. „Od té doby se cítím lépe. Navíc se v mém okolí hodně lidí baví o krásných věcech, komu pomohli nebo udělali radost. Pomáhat druhým přináší dobrý pocit.“

Laskavec Libor patří mezi novou generaci mladých on-line podnikatelů, kteří svou prací zbohatli ve velmi nízkém věku.

„Když mi rodiče dali můj první počítač, bylo mi jedenáct let. Měli podmínku, že hry můžu hrát maximálně hodinu denně. Jinak budu muset dělat na počítači něco užitečného. Tak jsem se začal učit programovat, připravoval na zakázku webové stránky a dělal grafický design.“

V 16 letech se rozhodl, že už by raději tvořil něco vlastního. Tehdy našel dvě nejnavštěvovanější internetové stránky o vaření, ale údajně nefungovaly ani nevypadaly dobře. Udělal tedy novou stránku. Programátorovi zaplatil podílem ve firmě a udělal z něj společníka. Stránka TopRecepty.cz se poměrně rychle stala jednou z nejvyhledávanějších na českém internetu. Zásadní finanční úspěch Liborovi přinesl prodej 80% podílu společnosti. Firmu ale řídí dál, nechal si v ní 20% podíl.

Zatím neví, jakou formou bude DobroKáva v příští sezoně pokračovat. Možná zase vyrazí do zahraničí načerpat novou inspiraci: „Cestování pro mě představuje možnost si odpočinout a nadechnout se. Dává mi hodně, učí mě štědrosti a vděčnosti. Abych mohl pomáhat jiným, musím být v první řadě v pohodě já sám. Brno je úžasné město s krásnou energií, teď ale hledáme způsoby, jak dostat dobré skutky i do okrajových míst v republice,“ uvažuje.

Věra Doušová, ředitelka Potravinové banky

Skromně vystupující dáma (71), která se nikdy nezdráhala pomoci druhým. Na začátku 90. let zařídila navrácení krajanů žijících kolem zamořeného Černobylu, téměř deset let vede Potravinovou banku a ze Skandinávie dováží pomůcky pro hendikepované.

Když se Věra Doušová dozvěděla o své nominaci na titul Laskavec, nedokázala se ubránit rozpačitým pocitům.

„Takový zájem médií je pro mě nová situace. Celý život jsem ochotná vystupovat v rádiu, televizi, psát do novin, abych pomohla nějaké dobré věci, ale sama sebe nemám potřebu někde ukazovat. Nakonec mě ale v Nadaci Karla Janečka přesvědčili názorem, že je potřeba ukazovat pozitivní příklady,“ zmínila pražská rodačka.

Věra Doušová

Věra Doušová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

O svých laskavých činech hovoří tak nějak mimochodem, jako by nešlo o nic výjimečného. Přitom vybrat jen jediný skutek nejde. Prvně se do hledáčku novinářů dostala počátkem 90. let minulého století, kdy na popud prezidenta Václava Havla zajistila přesun téměř 2000 krajanů z katastrofou postižené oblasti kolem Černobylu. Tou dobou pobývala v Sovětském svazu.

Jako bývalá spolupracovnice disentu, profesí sociální psycholožka, pracovala pro Československé cirkusy, varieté a lunaparky: „Potřebovala jsem se někam zašít. V jednu chvíli jsem měla strach, že by mě mohli zavřít a moje děti dát do dětského domova.“

Takzvaní volyňští Češi, kteří havárii v jaderné elektrárně z 26. dubna 1986 přežili, se dostali do složité situace. Žili ve zcela nevyhovujících podmínkách ve vesnicích, kde bylo všechno kontaminované. Přesídlení krajanských rodin trvalo asi tři roky. Během té doby Věra Doušová se svými spolupracovníky do postižené oblasti vozila potravinovou pomoc a pro děti z ohrožených vesnic pořádala tábory.

„Solidarita byla úžasná. Myslela jsem si, že přesídlení nic nebrání, že to bude snadné. Pro ty krajany jsem se nadchla. V tehdejší postsocialistické Ukrajině byli ostrůvkem kultivovanosti, vzdělanosti a lidskosti, taková oáza krásných sousedských vztahů. Navíc mluvili roztomilou češtinou,“ vzpomíná Věra Doušová.

Přesídlení volyňských Čechů

Přesídlování části volyňských Čechů se Věry Doušové dotklo i osobně. „Jedna z maminek mě požádala, že pokud by se jí něco stalo, ať slíbím, že se postarám o jejího syna. Měl mě rád, potkali jsme se spolu během dětských táborů. Myslela jsem si, že se zbláznila. Taková mladá paní to byla. Bohužel do půl roku opravdu zemřela. A tak jsme chlapce přijali za svého. Chtěl se stát sochařem. V Praze později absolvoval AVU. Báječný kluk,“ říká.

Paní Věra se překážek nikdy nebála: „Jsem celoživotní optimista. Vždycky si myslím, že to nakonec vyjde. Stejně tak si o všech lidech myslím, že jsou skvělí, a pak jsem vždycky překvapená, když někteří nejsou.“

Devět let vede pražskou pobočku Potravinové banky. Jedním z hlavních poslání je kromě pomoci také boj proti plýtvání. „Máme několik zdrojů, od výrobců, obchodních řetězců i drobných dárců. Vše svážíme do skladů v Malešicích a ve Zdibech. Následně je rozdáváme organizacím od Armády spásy a Červeného kříže přes azylové domy až po nejrůznější komunity. Dohromady asi 155 subjektů,“ vysvětluje.

Češi patří k největším plýtvačům, až 30 procent veškerých potravin spotřebitelé vyhodí. „Nejvíce plýtvají mladí lidé, mezi nimiž je zároveň hodně ekologů a třídičů odpadu. Naopak nejvíce šetří senioři. Plýtváním ohrožujeme životní prostředí, protože nákupem věcí, které nepotřebujeme, vyvoláváme nadvýrobu. Je potřeba veliká osvěta, aby se toto nedělo,“ upřesňuje zakladatelka občanského sdružení Sedm paprsků.

Věra Doušová se věnuje mnoha projektům. Jedním z největších je vedení Potravinové banky, do které mohou přispět i jednotlivci.

Věra Doušová se věnuje mnoha projektům. Jedním z největších je vedení Potravinové banky, do které mohou přispět i jednotlivci.

FOTO: archiv Věry Doušové

Výčet dobrých skutků by nebyl kompletní bez zmínky jejích pravidelných cest do Skandinávie. Už více než dvacet let tam s manželem vyráží pro použité, ale plně funkční kompenzační pomůcky.

„Nejprve jsme jezdívali do Švédska, než tam změnili zákon, že se pomůcky pro hendikepované budou repasovat. Před tím mohli lidé třeba invalidní vozíčky po pár letech vyměnit za nové. Teď jezdíme jednou ročně do Norska, kde mají ještě luxusnější a krásnější věci. Byla by škoda, kdyby je zničili, když mohou sloužit dál,“ pokračuje s tím, že bez podpory svého manžela by to sama nezvládla.

A jaký má paní Věra ještě sen? Její odpověď vás dojme: „Až půjdu do důchodu, chtěla bych napsat pár knih. Vyrůstala jsem v rodině dvou novinářů a psaní mě baví. Teď na to ale ještě nemám čas.“