Hlavní obsah

Pavel Řezníček: Jsem stydlivý trémista

Právo, Dana Braunová

Dvacet let se jeho nezaměnitelná tvář objevuje na televizních obrazovkách, aniž by se vědělo, jaký je mimo své role. Soukromí a vlastně sám sebe si herec Pavel Řezníček úzkostlivě chrání. Plachost a nechuť k jakémukoli omezování svobody ho dokonce odvedly z divadelního jeviště: svou profesi omezuje na natáčení.

Foto: archiv ČT

V hlavní roli seriálu Cirkus Bukowsky (2013) přišel o práci, manželku i domov, a ještě na něm ulpělo podezření z vraždy.

Článek

Televizní diváci vás teď každou neděli vidí v titulní roli seriálu Profesor T. Do podivínského, až asociálního samorostu jste se nejspíš vcítil docela snadno.

Ano, rozumím mu, skamarádili jsme se.

Co máte společného?

Plachost, až sociální fobii, v níž dává přednost samotě.

Nezmýlil jste se tedy v povolání?

Taky si to někdy říkám. Jsem stydlivý trémista, vlastně nechápu, jak můžu tuhle profesi dělat. Proto dávám přednost natáčení, kdy je za kamerou jen pár lidí.

Během natáčení se vytvoří uzavřený svět s vlastními pravidly komunikace, vlastním humorem. Vládne tam pevnou rukou režisér, všichni vědí, co mají dělat, nepanuje v něm žádný chaos. V takovém světě mi je dobře. Když to natáčení skončí a vrátím se z tohoto umělého světa do reálného, cítím se chvíli bezradně.

Pracujete v Praze, dětství a mládí jste prožil v Brně, kde žijí rodiče. Co považujete za svůj domov?

Pořád jsem mezi těmi dvěma městy rozkročený. Nedávno jsem si ale spočítal, že už v Praze žiju déle než v Brně. Když tam přijedu za kamarády, říkají mi: „Jak to mluvíš, čéčé?“

Foto: archiv ČT

V nedávno uvedeném krimiseriálu Labyrint III jako jeden z kriminalistů, pátrajících po sériovém vrahovi.

Máte hodně kamarádů?

Hodně jich právě zůstalo v Brně. Další jsem měl v Praze na DAMU, ale jakmile jsme skončili školu, rozprchli jsme se do různých stran. Pro mě není jednoduché najít nové kamarády. Nechápu, když má někdo na Facebooku pět set přátel. Když bude někdy opravdu potřebovat v nouzi pomoct, nepřijedou stovky, ale tak jeden dva.

V poslední době vás vídáme v samých kriminálkách, před Profesorem T. to byl Cirkus Bukowsky či Labyrint. Čím si vysvětlujete jejich všudypřítomnost na televizních obrazovkách?

Divákům se asi líbí, že je vždycky nakonec zločinec dopaden a potrestán. Nejspíš jim to v reálném životě chybí.

V Cirkusu Bukowsky i jiných seriálech jste měl řadu milostných scén. Pro člověka vašeho typu to asi není úplně radost.

Je to peklo! Máte-li ale zobrazit, že dva lidé spolu mají milostný vztah, musí to být pravdivé a uvěřitelné. Dřív si spolu lehli do postele a pak už následoval záběr na ruku zhasínající lampičku. To by teď asi nestačilo.

Nic příjemného to není: za kamerou stojí plno lidí, kteří už nejspíš sex taky provozovali, a tak stoprocentně vědí, jak to má vypadat. Kdybych hrál třeba na harfu, určitě tam tolik lidí nestojí a neříká, že to hraju blbě a že se ta harfa musí držet jinak.

Někdy se navíc stane, že hned první den natáčení v prvním obrazu máme postelovou scénu s kolegyní, s níž jsme se ještě nikdy neviděli.

Nedávno jste měl narozeniny. Jste typická Váha?

Když čtu horoskopy Vah, dost se v nich vidím: touha po spravedlnosti, po harmonii kolem sebe. Váhy jsou prý vzdušné znamení, což na mě sedí: když mě někdo začne v něčem nebo něčím svazovat, odlétám.

Charakteristická je pro mě i nerozhodnost: koupit si boty je pro mě záležitost na týdny. Nedej bože, mám-li rozhodovat důležité životní věci – to jsou muka.

Foto: Lucie Vrabelová

Jako profesor kriminologie Jáchym Tauber se vyznačuje jednak brilantním analytickým myšlením, jednak asociálností a podivínstvím, k němuž patří fobie z bakterií.

Věříte ve spravedlnost?

Mám pocit, že teď je kolem nás spíš hodně nespravedlnosti. Vezměte si některé kauzy, které se táhnou třeba dvacet let, to ty boží mlýny melou pořádně pomalu.

Jak to je ve vaší profesi?

Ta opravdu spravedlivá není. Při práci jsem se setkal se spoustou herců a hereček, kteří měli malou roli, ale byli naprosto skvělí. Třeba v tomhle seriálu s Lucií Štěpánkovou. Tak pravdivý herecký výkon jsem dlouho nezažil. Měla by dostat daleko víc velkých příležitostí! U nás to však je otázka štěstí, momentální náklonnosti diváků i režisérů.

Při pohledu na vaši filmografii se nezdá, že by k vám štěstěna stála zády.

Na DAMU mě učil pan Kačer a ten nám vždycky připomínal citát z Hamleta: Být připraven, toť vše. „Zítra vám může někdo zavolat a všechno se změní,“ říkal.

Postupem času zjišťuji, že když jsem se něčemu věnoval na 150 procent, v dobrém se mi to vrátilo. Když to bylo míň než sto, přilétlo to zpět jako bumerang.

Jsem stydlivý trémista, vlastně nechápu, jak můžu tuhle profesi dělat.

Nedělám divadlo a tak jsem odkázaný na to, že si na mě nějaký režisér vzpomene. V poslední době si určitě nemůžu stěžovat: měl jsem krásnou práci na Profesoru T., do kin jde film Ten, kdo tě miloval, v lednu nový film Olgy Dabrowské Cena za štěstí.

Proč vlastně nehrajete v divadle?

Divadlo jsem opustil před dvaceti lety s tím, že si dám pauzu, a až mi bude extrémně chybět, vrátím se. Vzhledem k tomu, že ta pauza trvá dodnes, asi mi tolik nechybí.

Kdyby samozřejmě přišla hezká nabídka, kdyby třeba někdo chtěl inscenovat Čechova, neváhal bych. Ale určitě bych nešel do angažmá. Připravilo by mě o pocit svobody.

Foto: Lucie Vrabelová

Poklidný život mu změnila návštěva jeho bývalé studentky (Sarah Haváčová), která ho jako kriminalistka požádá o pomoc při řešení zapeklitého případu.

Buďme konkrétní: před těmi dvaceti lety jste odešel z Dejvického divadla, kam se spíš herci touží dostat. Co se stalo?

Přestal jsem mít chuť každý den vstupovat na jeviště. Otrávilo mě tenkrát zkoušení Revizora. Naprosto mi nevyhovoval styl práce ruského režiséra, a hlavně způsob, jakým s námi zacházel. Míjeli jsme se úplně ve všem.

Na druhou stranu bych nevydržel bez natáčení, to mě baví. Baví mě i ta dlouhá čekání, klábosení během nich… Zrádné, ale i krásné je proti divadlu v tom, že se záběr jednou natočí, a když je s ním režisér spokojený, už se k němu nikdy nevrátíte.

Díváte se pak na sebe?

Nikdy! To bych asi herectví rovnou zabalil. Vím, že bych byl se sebou strašně nespokojený.

Nikdy se nepochválíte?

Jen opravdu vzácně. Jak v pracovním, tak i osobním životě. Netrvá to však déle než pár vteřin.

Pro mě je největší autor Anton Pavlovič Čechov. Nejvěrněji zobrazuje náš svět. Jako lékař byl schopen jeho přesné diagnózy. Tam je všechno, smích i slzy.

Vedle herectví jste vystudoval divadelní režii. Ani ta vás neláká?

Láká, ale zatím si jen čtu knihy. Ještě mě žádný text nechytil tak, že bych ho chtěl zdramatizovat a strávit s ním rok, jako se svým absolventským představením. Byla to dramatizace povídky U silnice Ivana Alexejeviče Bunina, pro mě nepochopitelně zapomenutého ruského autora, který je přitom nositelem Nobelovy cenu za literaturu.

Před lety se mi dostal do ruky román britského autora Nicka Hornbyho Jak na věc. Smál jsem se u něho nahlas, nemohl jsem se od knihy odtrhnout, přečetl jsem ji na jeden zátah. Tohle musím zdramatizovat, řekl jsem si. Už jsem chtěl napsat Nicku Hornbymu, zda by souhlasil s uvedením v českém divadle.

Pak jsem si ale koupil filmový časopis Cinema a tam se dočetl, že v Anglii se začíná natáčet film Jak na věc s mým oblíbencem Hughem Grantem v hlavní roli. Tím to tehdy pro mě skončilo. Pořád to ale mám v hlavě, třeba se k tomu ještě vrátím.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Před pěti lety se po boku tanečnice Lucie Hunčárové zúčastnil StarDance. Soutěž sleduje i letos a pilně posílá esemesky. Komu, neprozradí.

Vaší ambicí je tedy inscenovat, co sám napíšete? Třeba Shakespeare vás nepřitahuje?

Do divadla mě baví chodit na to, co ještě neznám, co se pořád neomílá. Shakespeare mě jednoduše nebaví, asi jsem ještě k němu nedospěl. Uklidňuje mě, že Jan Werich jednou řekl, že ho tento dramatik taky do pětapadesáti nezajímal a teprve pak ho objevil. Takže mám ještě čas.

Pro mě je největší autor Anton Pavlovič Čechov. Nejvěrněji zobrazuje náš svět. Jako lékař byl schopen jeho přesné diagnózy. Tam je všechno, smích i slzy.

Jaký jste divadelní divák?

Žádný. Přiznám se, že jsem v divadle dlouho nebyl. Zato rád chodím do kina. Nejraději ve dvě odpoledne, kdy tam jsem já a uvaděčka.

Pro herectví jste se rozhodl později, než bývá obvyklé. Dlouho u vás byl na prvním místě fotbal.

Představoval jsem si, že budu hrát v Barceloně, Realu Madrid nebo v Arsenalu. Dřív jsme přišli ze školy, hodili aktovky do kouta a šli ven hrát fotbal, v zimě hokej.

Další mojí sportovní láskou je tenis. Sice permanentně bojuju s backhandem, ale nevzdám se. Můj děda ho hrál do osmdesáti, výborný tenista je i strejda Luboš. Je mu hodně přes sedmdesát, ale dodnes si zachoval šarm: představte si někoho mezi Seanem Connerym a Zdeňkem Svěrákem.

Kdy vás zlákalo herectví?

Někdy v devatenácti jsem v Brně zašel vlastně omylem do Divadla na provázku (dnes Divadlo Husa na provázku – pozn. red.) a objevil jsem úplně nový svět. Dávali melodrama z básní Františka Halase Staré ženy aneb Tacet (1985).

Zasáhlo mě to natolik, že jsem tam šel dělat uvaděče. Po gymnáziu jsem musel ještě na dva roky na vojnu. S kamarádem Ervínem Rosenkrantzem jsme tam založili divadelní soubor a nastudovali hru Slawomira Mrožka Emigranti, krásné drama pro dva herce. V roce 1989 jsme s ním vyhráli armádní divadelní soutěž.

Když jsem se vrátil, dělal jsem v Divadle bratří Mrštíků kulisáka, ale brzy jsem se dostal naštěstí hned napoprvé na DAMU.

Kde zůstal fotbal?

Bylo mi jasné, že to na reprezentaci ani na Barcelonu nebude, do toho puberta, začaly se mi líbit holky a v pánské fotbalové šatně jich moc není… Netoužil jsem další léta kopat divizi.

V seriálu Profesor T. prý i zpíváte…

Zpěv je silné slovo. Zazpívám jen pro svou bývalou lásku Terezu. Zpívání mám ale rád, hlavně když s tátou hrajeme na kytary a s mámou a se sestrou spustíme naše oblíbené staré trampské písničky.

Takže hrajete na kytaru?

Vždycky jsem se to chtěl naučit, ale nikdy na to nedošlo. Až vloni jsem k tomu byl donucen kvůli roli ve filmu režisérky Olgy Dabrowské. Koupil jsem si tedy kytaru a začal se učit. A zalíbilo se mi to. Když jsem pak přijel k tátovi na zahradu, vzali jsme kytary a zahráli si spolu. Oba jsme si to užili.

Foto: FTV Prima

V romantickém seriálu Přístav (2015) si zahrál jednoho ze svérázných obyvatel chatové osady. Dostal v něm příležitost zachránit z vod zátoky Kristýnu Kociánovou.

Film Olgy Dabrowské Cena za štěstí má prý být jakýmsi pokračováním kultovních Samotářů.

Vůbec ne. Společné je jen téma složitosti vztahů. Ukazuje se tam, že když to rodiče neumějí se vztahy, zákonitě to přebírají i jejich děti. Žijí-li rodiče jako samotáři, i když žijí v manželství, budou nejspíš samotáři i jejich děti.

A vy to se vztahy umíte?

Neumím, ale snažím se.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám