Svůj osud před lety spojila s Nepálem a pomocí opuštěným nepálským dětem. To ještě netušila, že jí tamní lidé vstoupí do života i jinak – při práci v neziskové organizaci, kterou založila, se setkala i se svým budoucím manželem.

A je třeba dodat, že ani její charitativní činnost není úplně standardní. Nechtěla být závislá na darech sponzorů, proto provoz své organizace financuje ze zisku podnikání.

Jednatřicetiletá Michaela vychovává tři syny, lásku našla v Nepálu a její firma rozhodně nestrádá. I když to někdy není jednoduché, působí tak, že se se vším dokáže poprat levou zadní.

Jak jste se dostala do Nepálu?

Vždycky, už asi od šesti let, jsem chtěla podnikat, to jsem věděla. Nejlépe mít hotel. To chci mimochodem pořád. Ale nevěděla jsem, proč to chci. Až teď vidím jasně, že důvodem bylo, abych mohla dát lidem práci a třeba něco změnit.

V jednadvaceti jsem přijela do Anglie, kde jsme si s kamarádkou řekly, že si vyděláme dost na to, abych koupila nějakou nemovitost a začala provozovat hotel. Náš geniální plán byl striptýz. Byly jsme naivní a myslely si, že na sebe nemusíme nechat sahat a podobně.

Snažila jsem se zhubnout, abych měla na náš skvělý záměr ideální postavu, ale velmi rychle jsem si uvědomila, myslím, že to bylo zrovna v bazénu, že to v západním světě, kde je kolem mě všude a pořád jídlo, nedokážu. Jediná možnost byla odjet někam, kde to jídlo kolem mě nebude. Tak jsem ve dvaadvaceti odjela učit angličtinu do Nepálu. Původně jsem chtěla jet dobrovolničit do Afriky, ale tam mě kvůli nízkému věku nevzali. Tak došlo na Nepál.

Jak to vypadá v domově Thao? Dětská radost je všude kolem.

Jak to vypadá v domově Thao? Dětská radost je všude kolem.

FOTO: archiv Michaely Gautam

Angličtinu jste studovala na vysoké?

Ne, po maturitě na gymnáziu jsem chvíli psala na volné noze články. To mi vydrželo nějakou dobu, ale touha odcestovat byla silnější, tak jsem odjela. Titul se ode mě očekával. Má rodina je plná akademiků, ale já se vymkla. Nakonec jsem dálkově vystudovala ekonomickou školu.

Jak dlouhá byla první návštěva Nepálu?

Poprvé jsem tam byla skoro půl roku. Po návratu jsem začala pracovat na vzniku neziskové organizace s dětským domovem Nepálčata, kterou jsem později spojila s obchodem Thao. Změnil se tak i název domova. Pořád jsem totiž v sobě měla podnikatelského ducha. Nechtěla jsem brát peníze od lidí na nepálské děti a platit si z nich vlastní plat. I když vím, že takhle neziskovky fungují a vlastně moc jinou možnost nemají. Chtěla jsem to dělat jinak.

Začala jsem tedy přes internet prodávat nepálské oblečení a výtěžek živil jak mě, tak Nepálčata. Takhle to funguje doteď. A když dnes sponzoři darují naší neziskovce peníze, je jistota, že všechny přijdou dětem, protože provozní náklady kryje obchod Thao.

Proč nepálské děti?

To je náhoda. Prostě proto, že jsem jela zrovna do Nepálu a tam je viděla. Je to jedna z nejchudších zemí světa a ta chudoba je tam opravdu koncentrovaná podobně jako v některých afrických zemích nebo třeba v Indii.

Když vidíte bezprizorní dítě na ulici, které nikoho nezajímá a nic pro něj nikdo nedělá, jednoduše mu chcete pomoci. Kdybych tehdy odjela do Ugandy, kam mě nevzali kvůli nízkému věku, pravděpodobně bych podobný projekt založila v Ugandě.

Zároveň teď pomáháme i české nemocnici a kamarádka našla v Zambii neziskovku, která chce dovážet věci ze Zambie. Tak ji třeba propojíme s Thaem. Není to jen Nepál, Nepál, Nepál. Hlavně jde o to, nebýt lhostejný ke světu okolo.

S manželem (druhý zleva), jeho rodinou a dětmi v Nepálu.

S manželem (druhý zleva), jeho rodinou a dětmi v Nepálu

FOTO: archiv Michaely Gautam

Thao prodává oblečení. Jak vzniká?

Je to kolektivní práce. Třeba šaty, které mám na sobě, vznikly tak, že Surya v dílně vymyslel vzor na látku a já ho spojila se střihem, který už byl použitý u jiných šatů. Vlastně vždycky je to kolektivní práce. Látky jsou z Indie, protože nepálské nejsou tak kvalitní. Vzory se ale vymýšlejí a ručně tisknou v Nepálu.

Jak často jste v Nepálu?

Minulý rok jsem byla těhotná, takže jsme byli naprostou většinu času tady. Do Nepálu jsme jeli na jaro a léto. Teď to vypadá tak, že budeme pendlovat.

Nechtěla jsem brát peníze od lidí na nepálské děti a platit si z nich vlastní plat. I když vím, že takhle neziskovky fungují, chtěla jsem to prostě dělat jinak.

Co děti a škola, nebrání škola cestování?

Mám tři kluky. Nejmladšímu Matheovi je skoro rok, prostřednímu Leovi jsou čtyři, tam ještě také není co řešit, a nejstaršímu Theovi je sedm. Chodí tady na soukromou britskou základní školu a v Káthmándú je jak britská, tak americká škola, kam může docházet, když budeme v Nepálu. To je jeden plán. Druhý je takový, že založíme v Nepálu školu sami a bude chodit tam.

Školu pro děti z domova?

Přesně tak. Chtěli bychom jim dopřát super školu. Aby se dětem věnovali lidé, kteří mluví perfektně anglicky. A dají jim rozhled.

Znáte všechny „své“ děti?

Ano. Počet a obsazení domova se ale docela často mění.

Jak to?

Dětský domov není jen pro děti bez rodičů, ostatně jako u nás. Říkáme, že máme domov pro opuštěné děti. Protože když tam máme dítě, které má rodiče, ale vlastně nikdo neví kde, nebo se o něj nehlásí, tak to podle mě je opuštěné dítě. Bydlí třeba někde s nějakou tetou, ale ani ta není schopná říct, kde je zrovna otec dítěte. Máma je kolikrát znovu vdaná někde daleko. Takových dětí je tam strašně moc.

Jsou tam ale i děti, které k nám jezdí čistě proto, že k nám chtějí jezdit. Mají rodinu, někde s ní jakžtakž přežívají, ale chtějí žít s námi. Myslím, že to samo o sobě vypovídá o tom, že rodina nefunguje zdravě.

Neumím si představit třeba svého syna, že by chtěl ode mě pryč. Ale samozřejmě tam jsou i sirotci. Po obřím zemětřesení v roce 2015 jich v Nepálu zase bohužel spousta přibylo.

Michaela a Utsav si tradiční nepálskou svatbu zkrátili na „pouhých“ pět hodin.

Michaela a Utsav si tradiční nepálskou svatbu zkrátili na „pouhých“ pět hodin.

FOTO: archiv Michaely Gautam

Funguje to také tak, že rodič má moc práce na poli a najednou si vzpomene, že má tadyhle v domově pro opuštěné děti potomka, který mu může pomoci, a tak si pro něj zavolá.

Třeba podzimní svátky Dashain a Tihar trvají dohromady asi tři týdny, ale kryjí se se sklizní – to pak dá i dva měsíce, kdy si rodiče své děti berou zpět. V tu dobu přestanou fungovat i vesnické školy. Děti tam přestanou chodit, jelikož musí pracovat na poli.

To je šílené, končí někdy příběhy i dobře?

To víte, že ano, ale není jich mnoho. Měli jsme u nás holčičku, které při zemětřesení umřela celá rodina kromě matky. Ta se z pohledu na to, jak jí umírá celá rodina před očima, zbláznila. Za rok a kousek se jí podařilo dát dohromady a holčičku si vzala zpět. To je to nejhezčí. (usmívá se)

Jak je to s adopcí dětí v Nepálu, je častá?

Moc ne. Není tam ten systém. Tady, kdyby se objevilo bezprizorní pětileté dítě, někdo si ho všimne a rozjede se mašinerie. Tam to tak není. Dítě na ulici není nic zvláštního.

Ve vesnicích jsou často děvčátka prostě pracovní síly. Když se na vesnici narodí dívka, je to vlastně jen zbytečná investice. Berou to tak, že až vyroste, vdá se a půjde k rodině manžela. Původní rodina z ní nic nemá, tak pracuje na poli a čeká na sňatek.

Když mluvím o Nepálcích, nechci generalizovat. Myslím, že většina špatného je výsledek strašlivé chudoby. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Čím víc cestuji, tím víc mi přijde, že lidé jsou všude stejní.

Jak vlastně brala vaše rodina, že jste odjela do Nepálu a začala dělat něco jiného, než si oni představovali?

Přijde mi, že to ještě teď odmítají. Jako by doufali, že se ještě probudím a dodělám si doktorát a začnu řádnou kariéru. Ale s mámou se to zlepšuje.

Pomohl k tomu váš manžel?

To ne. Máma měla nějaké představy, jak bych měla vychovávat děti, a ty jsem nenaplňovala. Ale zlepšilo se to tím, že i má sestra a bratr měli děti.

Takže viděla, že najednou nejste sama, kdo nesplňuje představy?

Ségra a brácha nejsou zas tak jiní, ale něco se tam bourá. Sestra je hodně striktní v tom, že se žije zdravě a děti nemohou dostat žádný cukr atd. To mamce, která sama vyrůstala na sladkostech za odměnu, ukazuje, že je i jiná cesta.

Vzala jste rodinu do Nepálu?

Máma byla na svatbě. Sestra chtěla, ale bála se, protože v tu dobu měla malé dítě.

Ulice nepálských měst jsou pro Evropana divočina.

Ulice nepálských měst jsou pro Evropana divočina.

FOTO: archiv Michaely Gautam

Vzala jste si Nepálce. Dá se říct, jestli je rozdíl mezi českým a nepálským mužem?

Když mluvím o Nepálcích, nechci generalizovat. Myslím, že většina špatného je výsledek strašlivé chudoby. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Čím víc cestuji, byla jsem asi ve čtyřiceti zemích, tím víc mi přijde, že lidé jsou všude stejní.

Pořád jsme jeden druh zvířete.

Přesně tak. Myslím, že lidi prostě determinují podmínky okolo nich. Ale zpátky k rozdílům. Nepálci jsou mnohem menší a mají šikmé oči. (směje se)

Asi to nedokážu posoudit. Dvě starší děti mám s typickým Čechem. A teď mám nestandardního muže jak na Nepál, tak i na Českou republiku. Málokdo je tak přenesený přes své ego. I jeho rodina je velmi osvícená. Právě oni se starají o náš domov pro opuštěné děti.

A jak jste tak dokonalého muže potkala?

Právě přes domov Thao. Hledala jsem někoho, kdo by se o něj postaral nejen prakticky, ale i srdcem, protože jsme si s Nepálci prošli opravdu špatnými zkušenostmi. A Hari, spolupracovník Thaa, mi ho doporučil.

Jak dlouho jste spolu?

Jsme spolu od roku 2013.

Má život v Nepálu nějaké plusy proti Česku?

Je tam třeba mnohem lehčí být vegetarián. Nedávno jsem si uvědomila, že jsem tam vlastně úplně přestala jíst maso. Celkově tam mám ráda místní atmosféru. Lidé, i cizí, si spolu mnohem víc povídají.

Kdybychom teď seděly v restauraci v Nepálu, oslovila bych i neznámé lidi u vedlejšího stolu a prohodila s nimi pár slov. Stejně tak by to udělali ostatní. Jak se máte, jak vám chutnalo, co jste si dali atd.

Proč?

Protože jsme všichni lidé.

Když se nad tím zamyslím, zdá se mi, že všude jinde se v běžném kontaktu lidé mezi sebou baví víc než v Česku.

V Anglii se na sebe lidé v autobuse usmívají. V USA si k sobě prostě cizí lidé sednou a povídají si.

Srovnáváte někdy své dětství s tím, jaké mají děti ve vašem domově?

To ani ne. Spíš jejich životy srovnávám se životy mých dětí. Je neuvěřitelné, jak se dokážou spolu zabavit a dokonale si rozumět, i když vlastně pocházejí z úplně rozdílných zázemí. Z toho by si měli vzít příklad i někteří dospělí.

Všichni pospolu: děti z Míšina domova, její vlastní, manžel Utsav, jeho rodina i vychovatelé.

Všichni pospolu: děti z Míšina domova, její vlastní, manžel Utsav, jeho rodina i vychovatelé.

FOTO: archiv Michaely Gautam

Jak to mají s jazyky?

Mé děti spolu mluví anglicky. S dětmi v Nepálu také. Nejstarší Theo umí dobře česky. Prostřední Leo rozumí hindsky, nepálsky, anglicky a česky a mluví takovou míchaninou mezi vším, ale jsou mu čtyři. To se ještě srovná. S manželem mezi sebou mluvíme anglicky.

Pozorujete, že by vašim dětem bylo těch v domově líto?

Ne. Vůbec ne. Podle mě to je tím, že opravdu nedělají rozdíly a nevnímají to.

Napsala jste knihu. Jak to přišlo?

Vždycky jsem si říkala, že chci napsat knihu. Občas přišla nějaká vize, ale nebylo to pořád úplně ono. Až jsem si řekla, že vlastně nebudu nic vymýšlet a sepíšu svůj vlastní příběh se začátky podnikání. Třeba to někomu pomůže taky začít.

Napsala jsem ji, dala ji do předprodeje a vida, ještě než byla úplně hotová, koupilo si ji deset tisíc lidí. Teď už je v prodeji v knihkupectvích a jmenuje se Mé nepálské lásky.

Chystáte s knihou turné, je to tak?

Ano. Původně jsem chtěla křest pro padesát lidí, ale když ji ještě nehotovou mělo koupeno deset tisíc, došlo mi, že to budu muset udělat větší. Objedeme velká města a spojíme to s besedou nejen o nepálských dětech, ale obecně o tom, že bychom měli vnímat to, co se kolem nás děje, s otevřenýma očima. A být k sobě vstřícnější.

Zažíváte nepříjemnosti v souvislosti s původem manžela?

Já ani tak ne. Když nepočítám velmi občasné výlevy lidí na mém Facebooku. Manžel to má složitější. Třeba jde klidně po ulici a najednou ho zastaví policista a legitimuje ho bez nějakého zjevného důvodu. Nebo když jsem byla v šestém měsíci, chtěli ho málem vyhostit.

I přes v Česku platný sňatek?

Ano, měli jsme dodat papíry ke svatbě. Dvakrát jsme si ověřovali, jestli skutečně stačí jen to, co jsme dodali, a bylo nám řečeno, že ano. I přesto nás doma čekal dopis, že jsme nedodali všechno.

Musela jsem se paní do telefonu rozbrečet, že jsem v šestém měsíci a chtějí mi vyhodit manžela, aby s tím něco začala dělat. Rozjeli jsme se na úřad, a i přesto, že paní argumentovala tím, že mají lhůtu devadesát dní, která je potřeba, nakonec jí trvalo čtvrt hodiny s námi vše vyřídit. A byl klid.

To je smutný, ale bohužel až příliš běžný paradox.

Tohle ale nekončí a ani nezačíná na úřadech. Občas se hodně pozastavím i nad tím, co mi řeknou nejbližší. Tuhle jsem se dozvěděla, že nemám Utsava podvádět, protože by mě pak ukamenovali… Neznalost mezi lidmi je strašlivá.

Řekněte mi ještě o svatbě. To bude veselejší.

Měla jsem dvě. Jeli jsme na motorce do manželovy vesnice, kde jsme požádali o svatbu. Po patnácti dnech, mimochodem v Česku to trvalo rok, nám ji povolili. Museli jsme dodat každý dvanáct svých pasových fotografií a podepsat obrovský štos papírů. S tím se obíhají tři různé úřady v Dillí a Káthmándú, a ještě v Německu na ambasádě, protože v Česku Nepál ambasádu nemá.

Já jsem na to zapomněla a zjistili jsme to až v Nepálu. Takže ještě poštou do Německa a poštou zpátky. Zábavné je to i s vízy. Nepálec musí jet do Dillí, kde je nejbližší česká ambasáda, a tam mu vezmou na měsíc pas a rozhodují se, zda ho pustí, ale to už musí mít koupenou zpáteční letenku.

Obřad byl příjemnější než papírování?

Byla jsem oblečená v nádherném sárí, na čele mě ozdobili krásnou stříbrnou tikou. Obřad začíná tím, že se vezme bílé prostěradlo, do kterého se nasypou peníze a další malé dary, a zamotané se to zaváže nevěstě kolem pasu. Ženich pak nevěstu vodí za to prostěradlo dokola jako na vodítku.

Při hlavní části obřadu pak nevěsta dostane ještě jakousi žínku a pomalují jí čelo rýží smíchanou s vodou a červeným barvivem. Kamarádka, kterou jsem tam měla, si dělala legraci, že v průběhu svatby dělají nevěstu čím dál tím ošklivější.

Nejstarší syn Theo s maminkou.

Nejstarší syn Theo s maminkou

FOTO: archiv Michaely Gautam

Normální obřad trvá strašně dlouho. My jsme měli zkrácenou pětihodinovou verzi. (smích) Lidé různě přicházeli a odcházeli. Vlastní obřad je pro ně nudný, protože mu vlastně nikdo nerozumí.

Po obřadu měl bratr manžela za úkol zavolat autobusy, které nás odvezou na hostinu a oslavu. Zavolal ale jen jeden, takže když jsme se po tříhodinovém čekání konečně dostali s manželem na místo, měli všichni dojedeno a jeli zase zpátky. Celkově to byl prostě spíš životní zážitek než vysněná svatba.

Jak vypadal manžel?

Ten měl velmi vtipné kalhoty. Jsou tak nějak zavinovací, ale rozložené vypadají jak pro slona. Dávala jsem jejich fotku i na stránky Thaa s hádankou, co to je. Spousta lidí to vůbec nepoznala. Taky měl kukri, tradiční nepálský nůž, co vypadá skoro jako meč, který mu v průběhu obřadu pořád padal.

Mají i děti něco zajímavého?

Asi do pěti let se jim nesmějí stříhat vlasy a nezávisle na pohlaví musejí mít odmalička náušnice. Všechny nepálské děti mají také černé namalované linky kolem očí, ale to jsem zamítla. Manžel měl také dlouhé vlasy a mí dva starší kluci je chtějí mít také.

Proč jste vlastně zvolili svatbu v Nepálu? Kvůli vízům?

Přesně tak. Nepálci by prostě všichni, které jsme tam chtěli, nedostali víza do Česka. Ale řekli jsme si, že na páté nebo desáté výročí svatby uděláme bílou svatbu, kde budu krásná v Česku. Pro Nepálce to bude divné, protože oni bílou barvu prakticky vůbec nenosí. Používá se jen na pohřbu.

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz: