V chodbě rodinného domu Frištenských v Litovli visí jako v tělocvičně kruhy - a teprve po krátkém zhoupnutí nebo ideálně vzepření můžete pokračovat do obýváku. Podobných vychytávek měl známý sportovec (1879-1957) několik, cestou na zahradu si zavzpíral, protáhl se...

Jeho praneteř, která se tu před šedesáti lety narodila a žije stále, přiznává, že necvičí úplně poctivě, ale výrazný „genius loci” vnímá. Pravidelně organizuje setkání rodu, rozvětveného od Moravy po USA, a nejrůznější sportovní akce včetně Silácké Litovle. K tomu vede zdejší muzeum s obsáhlou sekcí věnovanou právě Gustavovi, o němž napsala i knihu Silný jako Gustav Frištenský. A napřesrok chystá velkou oslavu 140 let od jeho narození.

Slavný český zápasník Gustav Frištenský.

Slavný český zápasník Gustav Frištenský

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Letos tedy máte klidnější rok?

Klidnější rok pro mě není nikdy, pořád něco vymýšlím. Dělám komentované prohlídky a jezdím po besedách - pro seniory jen vyprávím, u mladších ročníků a dětí nechybějí sportovní ukázky, které zábavnou formou prověří jejich zdatnost. Leckterý adolescent, cítící se jako mistr světa, bývá zaskočený. Oblíbenou disciplínou je vedle páky ohýbání podkovy.

Jednoho kluka, Honzu Stoklasu od Českých Budějovic, už jako malého nadchla Gustavova knížka, v níž popisoval svůj přístup a tréninky - a rozhodl se, že bude jako on. Začal podle ní cvičit a dnes jezdí každý rok na Siláckou Litovel, kde předvádí své kousky. Ohýbá podkovy, zatlouká hřebíky rukou, trhá balíčky karet...

Nedávno přinesl kovovou pánvičku s tím, že má překvapení: čekala jsem, že mi něco dobrého uvaří, místo toho jednu vzal a sroloval ji v prstech! Neuvěřitelné. Není typ šoumena jako Franta Kocourek nebo Železný Zekon, aby se tím živil, ale baví ho to.

Silácká Litovel je asi hojně navštěvovaná atrakce!?

Letos proběhla už 11. Není o sportu jako takovém, jde spíš o zábavu, přátelské setkání milovníků silových sportů. Dřív byly všechny v jednom ranku, časem se řada disciplín oddělila. Gustav jako propagátor zdravého životního stylu se snažil trénovat všestranně. Zvedal činky, běhal, plaval, dělal lehkou atletiku, posiloval...

V současných posilovnách převládá zájem o nárůst svalové hmoty podporovaný proteiny atd. Běh a celková koordinace sil a svalů nebývají moc propracované.

Prastrýc byl hrdý vlastenec, všude po světě hlásil, že je Čech. A jeho žena o přestávce zpívala v národním kroji české písničky.

Naši soutěž jsem proto pojala obecněji, není jen o silovém trojboji. Přihlášeným sportovcům často chybějí prvky obratnosti, pohotovosti a mrštnosti. Máme třeba legrační disciplínu přenášení břemen (včetně dvou čtyřicetikilových kanystrů), kde je nutné uplatnit týmového ducha a rychlost. Pokud se v družstvu špatně domluví, trvá jim to déle - a i přes dobré výsledky v jiných disciplínách se propadnou v pořadí.

Další body lze nasbírat ve shybech na hrazdě, benchpressu na lavici, skoku dalekém, bicepsovém zdvihu či v hodu medicinbalem. Ale hlavní motto je pobavení.

Rodinný dům Frištenských v Litovli.

Rodinný dům Frištenských v Litovli

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Vy sama sportujete?

Kdysi ano. Jako holka jsem bruslila a lyžovala (než jsem si zničila kolena), zkoušela jsem ledacos. Ale neměla jsem nijak výraznou motivaci, ani trenéra, který by mě podchytil. Teď sportuju už jen minimálně - pokud fungují klouby, jezdíme s nepapírovým manželem Honzou na kole a chodíme plavat, to mi zůstalo. A cvičím jógu.

Za sport lze považovat i práci na zahradě, která nikdy nekončí - jednou moc prší, podruhé je sucho, pořád je co řešit. Ale ve výsledku je spokojenost, protože domácí rajčata chutnají lépe než kupovaná. Mojí pýchou jsou ovšem kytičky.

Vnímáte na sobě nějaké geny po prastrýci?

Možná ano. V době Gustava byl zápas, v němž exceloval, velmi oblíbený, a protože neexistovala televize ani internet, stal se obrovským vzorem jen díky přímým setkáním. Lidi viděli něco, co neuměli, a toužili to napodobit. Jako jsou dnes soutěže SuperStar. Já taky často zápasím - s byrokracií, přestože vím předem, že je to prohraný boj. Třeba tím někoho inspiruju. (směje se)

Říkají, že jsem prastrýci podobná vizuálně - vlasy a malým krkem. Stejně jako on si jdu v životě za svým, jsem dobrosrdečná, naivní a věčně dostávám kopance. Když Gustav začal hospodařit na statku, třikrát o něj přišel, já měla v počátcích práce v muzeu taky velké problémy...

Zdeňka na jedné z mnoha besed o legendárním prastrýci.

Zdeňka na jedné z mnoha besed o legendárním prastrýci

FOTO: ČTK

A zdědila jsem po něm zálibu v malování. Zachovala se fotka s jeho velkou kresbou Karlštejna na zdi litovelského pivovaru. Já jsem spíš pro abstrakci a v poslední době zdobím láhve od vína - sundám etiketu a namaluju obrázek na míru tomu, komu ji chci dát jako dárek.

Jak se vlastně Gustav, kluk z vesnice, dostal na sklonku 19. století k zápasu?

Učil se nejprve kovářem, kde mu jednou spoluučeň hodil mezi vychladlé podkovy jednu žhavou. Gustav si ošklivě spálil ruku - a rodinná rada rozhodla, že se půjde učit raději řezníkem. Tím došlo ke zlomu: kováři nemuseli do světa na zkušenou, ale řezníci ano.

Takže odjel v osmnácti do Brna ke strýci, který byl zakladatel místního Sokola. Tam přišel poprvé do tělocvičny, uviděl sportovní nářadí - zkoušel, k čemu je co dobré, a obrovsky ho to chytlo. Byl přirozeně urostlý a hned se mu dařilo.

Na radu kolegy se přihlásil do těžkoatletického klubu Helas, kde se naučil základy zápasu, a začal závodit. Nejprve pod vedením trenéra, časem na řadu věcí přišel sám. Po pěti letech se stal profesionálním zápasníkem, prokřižoval svět a vybojoval přes 10 000 vítězných zápasů (poslední v 72 letech). Byl v pravém smyslu slova nadšenec. Ale kdyby si nespálil ruku, zůstal by asi celý život na vsi. Podkova mu přinesla štěstí, jak později často říkal.

Co vnímal jako největší profesní úspěch?

Dnes je to jednoduché: vrcholem úspěchu je výhra na OH. Tehdy probíhalo mnoho různých soutěží. Stalo se, že měl při jednom klání i tři vítězství: vyhrál ve zvedání činky, v řecko-římském zápase, a protože onemocněl vrhač disku, prosili organizátoři Gustava, aby to zkusil. Dřív nikdy neházel, přesto hodil nejdál - a stal se mistrem republiky! Příští rok si to zopakoval.

Asi nejvíc si cenil toho, že ve dvaapadesáti vyhrál Zlatý pás mistra Evropy. Byl pro něj hodnotný nejen jako památečná trofej, ale i materiálem - pokrývaly ho totiž destičky z pravého zlata. A když po 2. světové válce o všechno přišel a měl jen malý důchod, po částech je odlupoval a prodával na prstýnky, na zuby..., aby měl z čeho žít.

Expozice v muzeu Litovel provází životem Gustava, jeho přátel a rodiny ale i současností.

Expozice v muzeu Litovel provází životem Gustava, jeho přátel a rodiny ale i současností.

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Lze říct, že byl v něčem přímo průkopník?

Určitě. Právě v tom, jak zdůrazňoval všestrannost a propojoval atletiku, posilování a gymnastiku. Dnes se tomu říká kruhový trénink. Necvičil ale mechanicky jen na výkon. Uměl na rozdíl od dnešních sportovců skvěle poslouchat své tělo a přednost dával cvičení s vlastní zátěží. Říkal, že když při plánu 30 zdvihů na hrazdě u pětadvacátého nemůže, skončí. Ale když se to stane na benchpressu u zvedání činky, vyhecuje se s adrenalinem v krvi k dokončení - a uškodí si, riskuje úraz.

V době Frištenského byl zápas velmi oblíbený, lidi viděli něco, co neuměli, a chtěli to napodobit. Já taky často zápasím - ovšem s byrokracií.

Přesto zdokonalil, a dokonce vymyslel řadu posilovacích strojů, doma máme jeho prstový vzpěrač ze dvou pružin, které mačkal, první činky vyrobil z dlažebních kostek, další si nechal speciálně odlévat. Nebo připevnil kouli na čištění komínů na kladku a posiloval s ní.

Propagoval také zdravou výživu, že?

Tehdy se tomu ještě neříkalo bio, ale díky tomu, že žil na vesnici, měl přirozený přístup k zdravým a čerstvým plodinám. I tři mladší bratři šli v jeho stopách - zápasili a dbali na životosprávu. Je paradox, že Gustav zůstal bezdětný. Zato ze sourozenců (včetně dvou sester) se rozkošatila veliká rodina, já jsem vnučka jednoho z bratrů - Josefa.

Navíc se prý projevoval jako velký vlastenec!?

Ano. Zápasil už od počátku 20. století čili za Rakousko-Uherska, první velké vítězství zažil roku 1903 v Rotterdamu. Kamkoliv přijel, zdůrazňoval, že je Čech, čímž si trochu znepřátelil německé spoluobčany, zato přišli všichni místní Češi a byli hrdí, že jejich krajan vyhrává.

O přestávce se objevila v národním kroji Gustavova manželka Miroslava, dcera sládka z Litovle, který založil první český rolnický akciový pivovar. Zpívala české písničky a recitovala básně našich klasiků.

V muzeu jsou k vidění i originály ocenění.

V muzeu jsou k vidění i originály ocenění.

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Dochovala se spousta děkovných dopisů, vyzdvihujících právě vlastenectví celé rodiny. To mi dnes trochu chybí: bereme si vzory odjinud, přitom máme tolik schopných, úspěšných Čechů.

S Gustavovým životem si dost pohrály dějiny: zažil dvě světové války, vznik i konec první republiky, znárodnění...

Nejspokojenější byl logicky po vzniku Československa roku 1918. Zato Mnichov a události, které následovaly, ho psychicky podlomily. Bylo to pro něj velice těžké. I když jezdil po světě a zápasil, byl v neposlední řadě hospodář a v jeho nepřítomnosti se o statek staral bratr František.

Poprvé mu ho zabrali Němci, podruhé Rusové a potřetí, když si vzal po válce půjčku a znovu vše pracně vybudoval, nakoupil stroje, zasel..., ho znárodnili komunisti. V té době Gustavovi navíc zemřela manželka. Není divu, že ho porazila v 78 letech srdeční slabost. Dům nám zůstal jen díky triku s jeho prodejem a odkoupením mým otcem, který se sem s rodinou nastěhoval.

Co se o slavném prastrýci moc neví? Hrál tuším i v filmu a reklamách!?

Nejznámější je asi reklama na Alpu, na té figuroval hodně dlouho. Filmy se dochovaly dva: roku 1927 hrál postavu kata ve filmu Pražský kat a později kováře ve snímku Boží mlýny. Měl i další nabídky, například do filmu o Golemovi, ale už odmítal.

Našla jsem kopii dopisu, kde píše: Děkuji za nabídku, velice si jí cením, ovšem musím hospodařit na statku a rozdávat sportem radost - a ne šaškovat před kamerou. Bral jako ztrátu času dělat něco, co mu nadiktuje někdo jiný. Kdyby tušil, kolik zdatných sportovců dnes mění sport za film či reklamu a jaké popularity tím dosahují!

Kolovaly u vás doma nějaké veselé historky?

Já si dlouho ani neuvědomila, že by prastrýček byl někým mimořádným, znamenal logickou součást mého života. Historek se tradovalo hodně. Řeknu vám jednu moji, která s Gustavem souvisí.

Před pár lety mi volal starosta z blízké obce, že jedna stará paní by se ráda podívala do našeho domu, kde kdysi prožila kus života. Bylo jí přes devadesát a vzpomínala na svoji první službu - u Gustava. Koupil jí první pořádné šaty, vzali ji s manželkou poprvé do kina, do divadla, na ples, naučil ji řídit. Přinesla mi ukázat i památníček s jeho věnováním, bylo to krásné, dojemné...

Silácká Litovel je přátelské setkání milovníků silových sportů.

Silácká Litovel je přátelské setkání milovníků silových sportů.

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Když jsem pak navštívila já ji, dostala jsem darem zvláštní vybroušené hořčicové skleničky, které kdysi dostala od rodiny Frištenských k narozeninám. A nad dveřmi od nich měla podkovu pro štěstí. Vzpomínala, že tak hezky se k ní už nikdo nechoval. Byl nesmírně přející.

Vy po něm máte nějaký oblíbený předmět?

V muzeu vystavuji spoustu jeho medailí, doma uchovávám sportovní poháry, korespondenci... A z osobnějších věcí? Odmala mě fascinovala na zdi v pokoji zlatě zarámovaná fotka dámy v dlouhých šatech, s načmáraným podpisem. Což mě tehdy dráždilo, protože já po fotkách kreslit nesměla.

Když jsem ji později sundala, zjistila jsem, že se jedná o slavnou pěvkyni Emmu Destinovou. Gustav na rubu stručně popsal příběh jejich seznámení a přátelství. Dnes patří ta fotka k mým nejmilejším, má pro mě speciální hodnotu...

Nikdy jste neuvažovala, že byste rodný dům a Litovel opustila?

Ne, obojí má své kouzlo. Litovel je sice maloměsto, ale není to vesnice, kde si sousedi vidí do kuchyně, ani anonymita velkého města. Prostě tak akorát. Rodiče sem přišli roku 1957 a pracovali v papírenském podniku Papcel. Otec považoval za nejlepší roky po revoluci, kdy dělal vrátného a překvapoval zahraniční delegace výbornou němčinou.

Moje cesta byla jednoduchá, jsem takový primus: absolvovala jsem tu od každé školy jednu - po základce jsem šla na strojní průmyslovku. Pak jsem si odskočila na pedagogickou fakultu (obor fyzika-základy techniky) do Olomouce a po návratu jsem dvacet let učila na zdejším učňáku základy strojařiny.

Povolání jsem vyměnila pouze jednou, když jsem dala přednost celoživotnímu koníčku - historii - a stala se roku 2003 ředitelkou muzea. Měla jsem jednoho manžela a po rozvodu žiju přes dvacet let s jedním přítelem. On je Ryba, já Vodnář - a poznali jsme se ve vodě, v bazénu. Díky němu jsem už dokonce prababička. A až mu bude 99, tak si ho vezmu!

Dítě máte taky jedno?

Ano. Synovi je třicet a dá se říct, že se pomamil. Je manuálně zručný, šel na strojařinu a pracuje jako konstruktér ve firmě Aido, žije blízko mne a dostavuje dům. Dělá si všechno sám, i zedničinu a elektriku. Sportoval taky jen rekreačně.

Momentálně má ale vyhozené rameno - chytal totiž u sousedů zloděje. Než přišli policajti, zpacifikoval je. To je přesně povaha naší rodiny - jsme blbí poctivci. (směje se)

Rodina Frištenských je velmi košatá a zahrnuje dnes kolem stovky členů.

Rodina Frištenských je velmi košatá a zahrnuje dnes kolem stovky členů.

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Celkově je dnes rod Frištenských velmi košatý - udělejte mi v tom pořádek.

Dohromady je nás kolem stovky. Ob rok pořádáme setkání všech větví - české, americké a švýcarské. Ta vzešla z poslední emigrace v 60. letech a umí ještě dobře česky.

Nikdo nedosáhl takových úspěchů jako Gustav, ale pár členů rodu se věnovalo sportu i vrcholově. Třeba v současnosti nejstarší Zdeněk Frištenský z Rožnova závodil v autech, jeho syn jezdí motorky a vnuk motokáry. Nebo americký Frank Frištenský provozoval wellness a živil se jako rozhodčí volejbalu.

Gustav zdůrazňoval všestrannost a propojoval atletiku, posilování a gymnastiku. Dnes se tomu říká kruhový trénink.

Já sama jsem založila v Litovli oddíl silových sportů, chtěla jsem tam mít judo, zápas..., ovšem neexistuje zde tradice, a tudíž chybí vhodní trenéři. Zato máme spoustu volejbalistů a házenkářů. V Nymburku se začal v tomhle směru nedávno angažovat další Frištenský, Milan - zatím si obíhá licence, tak uvidíme, jestli ho to chytne napořád.

Používal prastrýc nějaké heslo, moudro, které se líbí i vám?

Ve svém medailonku měl napsáno: Ve zdravém těle zdravý duch. Dlouho jsem netušila, že to je heslo Miroslava Tyrše - Gustav ho jen převzal a rozvinul. To ho vystihuje nejlíp.

Co by řekl dnešnímu vrcholového sportu - výkonům na hranici možného, dopingu...?

Určitě by byl proti nepřirozeným podpůrným prostředkům. Sám nepil, nekouřil, každou možnou chvilku se hýbal, dbal na zdravou životosprávu. Stávalo se, že mu na uvítanou nabídli vepřo-knedlo a on odmítl, protože zjistil, že před sportovním výkonem není dobré jíst. Dnes to ví každý.

Nepochybně by sledoval nejnovější trendy a informace (nejen ve sportu, zajímala ho i moderní technika v zemědělství), fandil by specializaci a dodržování disciplíny. Vadilo mu třeba, že zatímco v Evropě se v jeho době zápasilo už podle přesných pravidel, Američané využívali volný styl, takže pro nás byli suroví.

Šokovaly by ho dnešní příjmy tenistů nebo golfistů. Ve srovnání s nimi byly jeho příjmy směšně malé, byť si nežil špatně. Snažil se proto už tenkrát přispívat na potřebné - konkrétně po vypálení Javoříčka dal roku 1945 ze svého 45 000 korun na podporu nové výstavby vesnice.

Jak by se asi chystal na oslavu 100 let republiky?

Přemýšlel by, jak nejlépe zviditelnit naše úspěchy, jak dát světu najevo, že jsme v mnoha oborech dobří, až skvělí. I já v muzeu připravuji řadu akcí v tomto duchu. Takže jsem měla celé léto pracovní - až na týdenní cyklovýlet s přáteli.

Manželka Gustava Frištenského, jež v kroji zpívala o přestávkách jeho zápasů.

Manželka Gustava Frištenského, jež v kroji zpívala o přestávkách jeho zápasů.

FOTO: archív Zdeňky Frištenské

Na co vám momentálně nezbývá čas?

Na malování. Jsem absolutní samouk. Začnu obvykle reálným motivem a skončím u abstrakce. Můžete v tom vidět cokoliv, před časem jsem pár věcí vystavila pod názvem Optický klam. Když mě chce Honza naštvat, ptá se, zda můj obraz nevisí náhodou vzhůru nohama. Netuší, že je to vlastně výhoda.

Jinak mám chytrého milého pejska, border kolii, s nímž chodím na procházky. Je roztomilý až moc, všichni ho milují: vedle nás je školka, on protáhne hlavu špruclemi a děcka ho krmí. Naučili jsme je, že čokoládu nesmí, ale stejně se z něj stává kulička. Taky pokračuji v sestavování našeho rodokmenu a na příští rok chystám akce k 140. výročí Gustavova narození...

V Litovli máme i další lákadla: pivovarské muzeum (etiketě zdejšího piva dodnes dominuje fotka Gustava) nebo soukromé muzeum harmonik, které si otevřel sběratel a muzikant pan Sedláček. Přijeďte se podívat.

Já se snažím pro změnu občas vyrazit jinam, za poznáním. Můj velký sen je zmapovat místa, kde Gustav zápasil - v Severní a Jižní Americe, Evropě, Rusku i v Africe. Jít po jeho stopách.