Hlavní obsah

Richard Genzer: Rád se vracím k tomu, co bylo v životě hezké

Právo, Dana Braunová

Do vlaku taneční soutěže StarDance naskočil na poslední chvíli, když si herec a hudebník Václav Kopta zranil nohu a narychlo se hledal někdo, kdo dožene více než dvouměsíční zpoždění v tréninku. Bavič Richard Genzer to se zaťatými zuby a notnou dávkou humoru zvládl.

Foto: archív Hudebního divadla Karlín

Po 20 letech znovu vstoupil do českého muzikálového hitu Dracula jako vůdce motorkářského gangu Nick.

Článek

Cítíte se jako zachránce StarDance?

Hlavně jako zachránce Kopty. Celý život mě s ním provázejí průšvihy. V jednom našem televizním pořadu (talkshow Mr. GS, který uváděli s Michalem Suchánkem – pozn. red.) nám měl dělat hudební doprovod, ale vždycky hrál něco jiného a jindy, než měl.

Teď šel do StarDance, udělal si něco s nohou a já ho tahal z bryndy. Pořád mi komplikuje život. Museli někoho rychle sehnat, a tak zašmátrali ve fundusu a tam mě mezi odloženými věcmi vyhrabali.

Prý s vámi původně počítali až do příštího ročníku.

To jsem taky zaslechl. Řekl jsem si pak, že je jedno, jestli mě má to peklo čekat příští rok nebo už teď, a kývl jsem.

A je to peklo?

Je to hlavně strašně narychlo. To, co měli ostatní rozložené do několika měsíců, jsem musel stihnout za pár týdnů. Včetně kostýmových zkoušek. Od bot a kostýmů po výběr hudby bylo všechno dělané na Vencu. Takže to bylo těžké nejen pro mě, ale i pro ostatní, kteří pořad připravují.

Kostýmy po Václavu Koptovi jste asi podědit nemohl.

Zkusil jsem si je a byly mi krátké a velké. To znamená, že kostymérky vše prodloužily a zabraly, něco jako Němci se Sudety.

Co taneční boty?

Jsou divný. Mají vysoký podpatek. A kloužou. Nedá se v nich jít ven ani hrát fotbal. Hlavně jsou tak nalakovaný, že když v nich tančíte, tak to vypadá, jako když chodíte po vodě. Strašný!

Foto: Milan Malíček, Právo

S taneční partnerkou Janou Zelenkovou dohánějí dvouměsíční tréninkové manko.

Vždyť jste v tolika zábavných pořadech hrál ženskou!

Odehrál jsem to vždycky v bačkorách. Sežeňte lodičky číslo 46…

Nelitujete, že jste se nechal přemluvit?

Vůbec ne. Kdepak bych si mohl zatrsat s olympijským vítězem nebo s opravdovými herci? Nešel jsem do toho, abych vyhrál zlatou medaili, ale abych neshnil. Tělo mi už dává znát, že mi bude dvaapadesát. Šel jsem do toho hlavně proto, že se vrátím do dob mládí.

Ze stejných důvodů jsem se po dvaceti letech vrátil do muzikálu Dracula a jako jeden z mála ve stejné roli. Rád se vracím k tomu, co bylo v životě hezké. Dracula mi to při prvních tónech splnil. Tady to zatím jen bolí.

Jak se vám daří dohnat zpoždění v tréninku?

Když jsme začínali, měly ostatní páry za sebou čtyři pět tanců. Kroky jakžtakž chytám, ale celý ten styl mi je cizí. Ve společenských tancích dělají tanečníci všechno opačně než normální lidi. Mám pocit, že když je při standardním tanci svědí za uchem, škrábou se nohou. Všechno tam je jinak.

Pomáhá vám vaše taneční vzdělání?

Nezapomeňte, že jsem konzervatoř absolvoval v roce 1986. Navíc jsem tam dělal lidový tanec a balet. Pak jsem deset let jezdil po světě s taneční skupinou UNO. O společenský tanec jsem celá ta léta ani nezavadil. Je to úplně něco jiného. Takže to je spíš nevýhoda.

V lidových tancích jdete na první dobu dolů, ve společenských nahoru. Je to jako předělávání starého baráku na nový: všichni vědí, že je lepší ho zbořit a postavit znovu.

To jste ani nechodil do tanečních?

Nikdy. Nenáviděl jsem to. Společenské tance dělal závodně můj otec, taky mi ke StarDance nadšeně gratuloval. Pak se na ně ale vykašlal a dal se na fotbal. To máme společné.

Když jsem tancoval v UNO, často jsme se při vystoupeních nebo natáčení potkávali s Calábkovci (Taneční klub Jarky Calábkové Ostrava, několikanásobní mistři světa – pozn. red.). Nenáviděli jsme se. Oni v načančaných hadříkách a fracích, my v kožených bundách. Bylo hned jasné, kdo se líbal s holkou od Calábkovců, protože měl po sobě flitry. Dnes se tomu všichni smějeme, ale tenkrát jsme tu nevraživost brali vážně.

Foto: FTV Prima

V improvizační show Partička baví s Michalem Suchánkem televizní i divadelní diváky už sedm let.

Teď jste přestoupil do druhého tábora.

Ano, a chci se touto cestou všem Calábkovcům za své mladické pomýlení omluvit.

Takže úvaha, že bylo snadné najít narychlo náhradu do StarDance v osobě absolventa taneční konzervatoře, úplně nesedí.

To je, jako by hokejový trenér sáhl po Tondovi Panenkovi, protože to je osvědčený sportovec. Je, ale hokej neumí. Malíř pokojů taky nenamaluje obraz, a přitom to je malíř.

Jaké máte v soutěži ambice?

Já nikdy o nic nějak urputně neusiloval, věci se mi samy pletly pod nohy. Spíš jsem o ně zakopával, než abych je hledal ve skříni. A v soutěži, jako je StarDance, nejsou ani nějaké ambice na místě, protože je o sympatiích, ne o tom, jestli u valčíku správně našlapuju přes patu.

Samozřejmě chci, aby ten večer byl úspěšný a diváci se bavili. Šel jsem do toho proto, abych se rozhýbal a dostal se mezi jiné lidi. A taky kvůli nějakému řádu. Když se Suchošem něco máme psát, klidně si zavoláme, že někoho bolí hlava a odložíme to na zítřek. A nic se neděje. Janě Zelenkové (taneční partnerka – pozn. red.) tohle zavolat nemůžu. Dokonce ani když mě chytla záda a připadal jsem si jako hadr pohozenej v koutě.

Jak se svou taneční partnerkou vycházíte?

Jana je v pohodě, snad ji zatím moc ne..ru. Jen výškově byla vybraná k Vaškovi, takže třeba valčík jsem tančil v podřepu.

Co mimochodem říkal pan Suchánek na vaši účast ve StarDance?

Že je škoda, že tam jsem místo Kopty, prý jsem měl vystřídat jeho tanečnici a tancovat s Koptou. Protože být za ženskou mi vždycky šlo líp. Slíbil ale, že někdy přijde na přímý přenos. Určitě bude všem tleskat a na mě pískat.

Píšete spolu něco?

Napsali jsme spolu scénář k muzikálu Muž se železnou maskou, rozdělaných máme několik věcí, ale nemůžeme se dokopat, abychom je dokončili, protože pořád jezdíme s Partičkou, Suchoš hraje v Krejzových a další seriál píše, já nastoupil do StarDance…

Foto: ČT - David Raub

„Ve StarDance diváci oceňují noblesu a příjemně naladěné tváře,“ říká.

Máte při přímém přenosu trému?

Nejen při přímém přenosu, trému mám pokaždé, když vyjdu na jeviště. Naštěstí rychle opadne. Je to spíš obava, abych to nezkazil těm druhým. U těch tanců to je takový fofr, že na nějaké strachy není kdy.

Jak se ta tréma projevuje?

Pokašlávám. Hrozně tím Suchoše, který má taky trému, rozčiluju.

Nezkřížil jste plány kolegům z Partičky, s nimiž máte dlouho dopředu plánované televizní natáčení a nasmlouvaná vystoupení po celé republice?

Museli jsme přeložit jedno natáčení, ale nakonec se to nějak vyřešilo. Pokud jde o zájezdová vystoupení, máme je od pondělí do středy, takže se budu hned vracet na Kavčí hory na tréninky. Někdy to ale nejde, třeba z Frýdku-Místku se na otočku vrací jen sebevrah. Takže bude o pár tréninků méně.

Byl jste divákem StarDance?

Hlavně když tam tancovali kamarádi. Někteří tomu propadli. Třeba Matěj Ruppert mi jednou v restauraci ukazoval salsu. „To čumíš, co?“ naparoval se.

Posílal jste soutěžícím esemesky?

Jednou Vláďovi Kratinovi. Fascinovalo mě, jak někdo může minutu dvacet tak sošně stát jako hydrant. Ve fraku.

V čem tkví podle vás kouzlo téhle taneční show pro televizní diváky?

Je to přímý přenos, nic se nedá vrátit, přetočit. Těch už moc v televizích není. Po všech těch seriálech, kde se pořád někdo vraždí, a publicistických pořadech, odkud se valí samá špína, se tady dívají na příjemně naladěné tváře, noblesu, lidi se tam k sobě chovají slušně.

Škodolibci zase čekají, až tam někdo zakopne, rupnou mu kalhoty nebo si rozbije čumák o parket.

Sledovanost jí mohou jiné televizní projekty závidět.

Dříve se lidé víc dívali na televizi, dnes je mnohem víc zdrojů zábavy a získávání informací. Když za bolševika dávali něco s Belmondem, byly v osm večer prázdné ulice i hospody. Dnes se už nikomu nechce sedět v určitý čas před televizí. Když o něco přijde, prostě si to najde na internetu, až bude mít čas.

Sledovanost televizních pořadů celosvětově padá. Na politické debaty už se nikdo nekouká, protože lidi jsou buď na politiku naštvaní, nebo je prostě nebaví. Já taky radši sleduju televizní kanály specializované na rybaření.

Vy rybaříte?!

Před pěti lety jsem se málem utopil v moři a začal jsem víc přemýšlet o vodě. Chtěl jsem jí poděkovat, že si mě nevzala. Začal jsem jezdit na lodi, rybařit, ale jen kolem Prahy. Jezdím buď s kamarádem, nebo i sám.

Má to jednu nevýhodu: zjistil jsem, jak už blbě vidím. Když mám navázat háček, je to boj. Pořídil jsem si dvoje brýle, lupu, u vody spíš vypadám jako obchodník s optikou. V zimě jsem byl poprvé „na dírkách“, to je chytání ryb pod ledem. To už si nezopakuju, protože mě děsilo praskání ledu. Jako milovník béčkových hororů jsem si představoval, jak to pode mnou praskne a budu bojovat pod ledem o život.

Pochlubte se největším úlovkem.

Tahám jen malé ryby, největší byl amur 66 cm, to ale chytne i pětileté dítě. Všechny ryby pouštím. Když na ně mám chuť, koupím si je v obchodě. Mě baví, že jsem tu rybu nějak „očůral“. Říká se, že ryby jsou blbé, ale za tu dobu, co je lidé loví, něco pochytily.

Foto: archív TV Nova

Populární moderátorskou dvojici zábavné talk show Mr. GS (2008, režie Ondřej Sokol) doplnil Václav Kopta (uprostřed).

Stále jste zanícený kuchař?

Vařím odmala. Máma s babičkou mi říkaly: „Když se nebudeš umět chovat a žádná ženská s tebou nevydrží, tak se aspoň nauč vařit.“

Nedávno jsme byli na rybách, vzal jsem tam i přítelkyni a slíbil jsem jí rajskou. Já si s tím fakt vyhraju. Všichni šli k vodě, já stál od osmi u sporáku, vařil vývar, strouhal perníček, prostě všechno, jak má být. Parta se vrátila vysmátá od vody, za chvíli to snědli, řekli, že to bylo výborný, a zase vypadli. Já zůstal a myl nádobí. Ale baví mě to. Kdybych ale musel vařit denně, tak asi tolik ne.

Nostalgií po tradičním rozdělení rolí zřejmě netrpíte.

Pro mě za mě ať ženská jezdí s autobusem a chlap doma věší záclony. Já byl taky s dětmi doma. Když skončil Dracula, neměl jsem práci. Lída (manželka Linda Finková – pozn. red.) učila zpěv na konzervatoři, tak jsem byl s Viktorkou doma. Ráno Lída odstříkala mlíko, odešla do práce, já naložil mimino do kočárku a šli jsme na Vyšehrad na procházku. V parku jsem pokecal s maminkami, braly mě jako jednoho z nich.

Miminko od té doby povyrostlo…

Viktorce je dneska devatenáct. V rodičovských stopách se nevydala, umí sice dobře zpívat a hrát na piano, nazpívala jednu písničku s Jakubem Smolíkem. Jmenovala se Říkej mi táto, vyhrála i nějaké hitparády, ale tím to skončilo.

I když po mámě je z totálně muzikantské rodiny: máma zpívá, babička byla ředitelkou konzervatoře, děda pianista, strejda hraje na bicí, nijak ji to neinspirovalo. Prý jí stačí, co vidí doma. Studuje raději vysokou finančně-správní školu. S přítelem začali podnikat. Do toho hraje florbal.

Vychovával jste děti ke skromnosti?

To vám asi odkývá každý. Když ale dítě potřebuje nové boty, tak mu je prostě koupíte. Nebo zakazovat počítač, aby si víc četlo? Stejně pak přijde do školy a tam se ho nezeptají, jakou přečetl knížku, ale jestli hrál nějakou počítačovou hru.

Co vy a sociální sítě?

Rozhodně nesdílím, co jsem snídal, jaká mi vyskočila vyrážka nebo jak jdu po schodech, protože nejede výtah.

Nedávno vás vyfotili s novou mladou přítelkyní. Jdete jako mnozí padesátníci proti času?

Přítelkyni je čtyřiačtyřicet, takže úplný zajíček není. S dvacetiletou bych si neměl co povídat. Má jiné známé než já, poslouchá jinou hudbu, nosí kšiltovku dozadu, nic pro mě. Hezká ale je, ošklivé se mi nelíbí. Těším se na život s ní.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám