V květnu jste byla hostem na královské svatbě Harryho a Meghan v Londýně. Kamery a fotoaparáty vás po boku manžela zachytily vedle zpěváka Jamese Blunta a jeho choti. Jak vlastně chodí pozvánky na takovou královskou událost?

Klasicky poštou s razítkem a speciální hlavičkou from Buckingham Palace. Byla to krásná pozvánka, nádherně kaligraficky napsaná na tvrdé kartě s pozlacenými hranami papíru.

Byl na ní podpis budoucích novomanželů?

Nebyl, protože takové svatební pozvánky chodí jménem ženichova otce. Byla napsána ve smyslu, že His Royal Highness Prince Charles… (Jeho královská výsost – pozn. red.) vás chce pozvat na svatbu svého syna. Bohužel jsem zapomněla všechny Harryho tituly.

To nevadí. Schovala jste si ji na památku?

Nechala jsem si ji společně s nádherným svatebním programem, který jsme v kostele, kde se obřad konal, dostali. To se v Anglii dělá celkem běžně. Musím ale přiznat, že takhle luxusní svatební knížku s přesným scénářem, hymnou slovo od slova a informacemi, kdo bude kdy a co zpívat, jsem ještě neviděla.

Gabriela se už jako mladá dívka prosadila v zahraničí coby modelka.

Gabriela se už jako mladá dívka prosadila v zahraničí coby modelka.

FOTO: soukromý archív

Měla jste jasno hned, co si obléknete?

Vůbec ne. Řešila jsem to, jako obvykle, na poslední chvíli, kdy mám potom tendenci panikařit. Napadlo mě pár návrhářek, ale nakonec jsem se rozhodla pro Emilii Wicksteadovou, svoji kamarádku (její modely nosí také vévodkyně Kate – pozn. red.).

Na tak významné události se obvykle udává dress code. Jaký byl v tomto případě?

Oficiální dress code byl summer suits (pánské obleky světlejších barev – pozn. red.) nebo uniform, ale bez medailí, pro ženy day dresses a hat (dámské šaty pro denní příležitosti a klobouk – pozn. red.).

Při takových příležitostech před královnou v rámci tradiční etikety nesmíte odhalit ramena. Ani kousek! To jsem věděla, ale překvapilo mě, že nemůžete ukázat ani prsty u nohou. Je to považováno za velice buranské faux pas.

Klobouk pro dámy je povinný?

Ano, ale já si je nekupuju, půjčují mi je návrháři, protože si klobouk vezmete jednou a pak už ho nemůžete mít dalších deset let, protože si ho lidé mohou pamatovat. Já klobouky nemám ráda, hlavně ty špičaté s péry.

Nevěděla jsem, že na královskou svatbu jsou malinké kloboučky nebo čelenky trošičku trapas. Raději bych si vzala ozdobnou čelenku, ale manžel mi ji nedovolil. Musíte mít zkrátka pořádný klobouk.

Hosté byli na královské svatbě velmi pěkně ustrojení, na některých anglických svatbách koukám, co jsou lidé schopni si navléknout. Na téhle si na oblečení dali opravdu všichni záležet.

Skutečně to byla tak ohromná událost s šílícími davy, jak to vypadalo z médií?

V tom dobrém to opravdu hysterie byla. Angličané mají rádi svoji královskou rodinu, jsou pyšní na královnu, tyhle věci velmi řeší s takovou tou vlasteneckou pýchou. A princ Harry je velice oblíbený. Navíc to byla pohádka, kdy si princ bere úspěšnou americkou herečku. Mně se líbí britský způsob života, to, jak uctívají tradice.

Gabriela Peacock (v růžových šatech) na královské svatbě. V doprovodu svého manžela Davida, zpěváka Jamese Blunta a jeho manželky Sofi i Wellesley.

Gabriela Peacock (v růžových šatech) na královské svatbě. V doprovodu svého manžela Davida, zpěváka Jamese Blunta a jeho manželky Sofii Wellesley.

FOTO: Profimedia.cz

Jaké tradice se vám líbí?

Třeba že se v Anglii píšou děkovné dopisy, když vám někdo dá dárek. To se v Česku vidí málokdy. Akorát když máte tři děti, je toho trochu moc: musíte za každé napsat děkovný dopis k narozeninám, třeba za jeden den až čtyřicet, a k tomu dodat, proč se vám ten dárek líbí. Starší dceru nutím, aby si je už psala sama.

Jinak si nemyslím, že by Angličané žili své životy nějak rozdílněji než Češi. Posílají své děti do škol, jezdí na dovolenou, možná se trochu jinak stravují, ale o víkendech také tráví čas s rodinou. Je to podobné.

Dala by se anglická společnost označit za otevřenější v porovnání s českou?

To asi ne, spíš naopak. Angličani mi přijdou mnohem uzavřenější, jestli se ptáte na tohle. Lidé, kteří se navzájem neznají, se mezi sebou rozhodně nesvěřují, jak se třeba cítí. V Čechách jsme mnohem otevřenější. Stále něco řešíme.

Na co jste si musela v Londýně zvykat nejdéle?

Na přízvuk jejich angličtiny, protože je těžké mu rozumět. To mi trvalo dlouho. Jinak asi na nic. Žila jsem předtím v cizině, takže pro mě Londýn jako velkoměsto nebyl problém: v šestnácti jsem odjela do Paříže jako modelka, ve dvaceti jsem se přesunula do Londýna.

K výživovému poradenství jsem se propracovávala delší dobu, až jsem nakonec modeling vyměnila za vysokoškolská studia. Byla jsem tehdy trochu přehnaně sebevědomá a nevěděla jsem, do čeho jdu. Moje psaná angličtina tehdy byla hrozná, teď už je v pohodě. Dohromady jsem na Westminsterské univerzitě studovala osm let.

Když už se rozhodnu pro nějakou profesi, chci v ní být profesionál, ne mít nějaké polovzdělání. Věděla jsem, že budu pracovat mezi lékaři, takže jsem musela mít stejný základ jako oni. Velmi důležitá byla biochemie.

Podle dostupných informací jste výživovou poradkyní členů britské královské rodiny, mimo jiné prince Harryho. Jak se pracuje s tak privilegovanými lidmi?

Klienty z královské rodiny přímo potvrdit nemohu ani je nemohu komentovat. Musím být diskrétní, to je pro mou práci velice důležité. Nezlobte se.

Chápu. Můžete prozradit, jak jste se k nim dostala?

Většina mých pacientů se ke mně dostala přes soukromou kliniku, kde pracuji, někteří jsou mí přátelé. Například princezna Beatrice je kmotrou mé dcery. Navštěvujeme se.

Vaším dalším klientem, o němž se snad můžeme bavit, je „pan Top Gear“, moderátor s ostrým jazykem a milovník aut Jeremy Clarkson. Ten vám dal svolení o něm hovořit?

Ano.

Znáte se s ním dlouho?

Ano, donutila jsem ho, aby za mnou přišel na kliniku. Jeremy je můj oblíbený pacient, jelikož jeho osobnost jde přesně v duchu toho, v co jako výživová terapeutka věřím. O svou kondici by se neměli zajímat jen lidé posedlí zdravím. Ale všichni.

Nenutím své pacienty, aby přestali cestovat, pít víno nebo jedli jen perfektní věci, ale zároveň je důležité, aby o sebe aspoň trochu dbali. Je lehké najít v posilovně někoho zapáleného, kdo tam chodí každý den, jí jenom zeleninu, a říkat mu „můj ideální pacient“.

Pro mě je mnohem větší výzvou pomoci těm, kteří nejsou úplným prototypem fitness a zdraví. To není případ pouze Jeremyho, ale mnoha dalších. Možná proto ke mně chodí. Nesoudím je, ale pomáhám jim zlepšit životní styl, aby byli zdravější, měli víc energie nebo lépe spali.

Během prezentace svých, nejen mezi celebritami oblíbených, výživových produktů GP Nutrition.

Během prezentace svých, nejen mezi celebritami oblíbených, výživových produktů.

FOTO: Michaela Feuereislová

Je disciplinovaným pacientem? Anebo klientem? Nevím, jak příchozím říkáte?

Říkám jim pacienti, ale pak si vždycky uvědomím, že to zní strašidelně, tak používám raději klienti. Nemohu vám konkrétně říct, jaký Jeremy klient je. To je příliš osobní.

Tak obecně. Známější klienti, které nemůžete jmenovat, bývají disciplinovaní?

Musím říct, že na to mám ohromné štěstí. Když už se někdo rozhodne přijít k někomu jako já a věnuje mi hodinu svého času, tak chce pro sebe skutečně něco udělat. Takové lidi nemusím zvlášť přemlouvat. A ani nechci!

Už se mi stalo, že po mně klientka chtěla zázraky, aniž by pro to sama cokoli dělala, tak jsme se musely rozloučit.

Ke studiu výživy vás motivovalo prostředí modelingu. Údajně jste kvůli váze musela žít několik týdnů jen na zelených fazolkách a dušených rybách. Jak dlouho vám trvalo, než jste našla balanc mezi radostí z jídla a zdravou stravou?

Máte úplnou pravdu, zkušenost ze světa modelingu, kde všichni řeší stravu a jsou kolem toho nejrůznější mýty, byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla výživovou terapii studovat.

Tehdy o tom na internetu nebylo k dispozici tolik informací jako dnes. Řekla bych, že jich v současné době máme naopak přemíru, a to také není dobré. Lidé jsou zmatení snad ještě víc, než kdyby žádné informace neměli, protože každý týden vychází nový rádoby vědecký výzkum, co nejíst a co je zdravé.

Zajímalo mě, kde je pravda a co se v těle děje, když mu něco ubereme, nebo naopak něco přidáme. A potom mě během studia fascinovalo, jak po krátkém čase nutriční intervence, po pár malých změnách, se lidé cítí mnohem lépe. Úplně mě to pohltilo.

Modeling vás přestal bavit?

Je to fajn džob, když je vám kolem dvaceti. Já ale nechtěla být čtyřicetiletý věšák na oblečení. Chtěla jsem pracovat hlavou, vždycky mě děsila představa přestárlé modelky snažící se někde sehnat práci.

Zkoušela jste jednotlivé postupy také na sobě? Co bylo největší chybou?

Asi nejzásadnější zjištění bylo, že nárazové diety opravdu nefungují, protože když přestanete jíst nebo jídlo omezíte jenom na dušené fazolky, samozřejmě že zhubnete, protože tělu odeberete vysoké dávky kalorií a karbohydrátů. Ovšem už první den, kdy začnete jíst normální jídlo, se vám všechno začne vracet.

Nejprve zredukujete svalovou hmotu, ta jde jako první. Vy máte pocit, že jste hubená, nevíte, že jste přišla o svaly, přitom množství tuku se v podstatě nesnížilo, váha ukazuje nižší hodnotu, protože sval je těžký. A když se potom vrátíte svému běžnému stravování, nabudete tuky, svaly už ne. Měníte kompozici těla, a čím víc diet podstupujete, tím víc ztrácíte svaly. A dnes víme, že sval nás dělá mladými a ovlivňuje metabolismus.

S manželem, britským finančníkem Davidem, nejraději odpočívají u dobrého filmu.

S manželem, britským finančníkem Davidem, nejraději odpočívají u dobrého filmu.

FOTO: Profimedia.cz

Takže je třeba udělat spíš realistickou změnu?

Takovou, kterou jste schopni víceméně udržet celý život. Dalším mýtem, o němž už se docela ví, je počítání kalorií. To je úplný nesmysl.

Proč?

Protože si můžete dát 100 kalorií z gumových medvídků nebo 100 kalorií z brokolice, a je to úplně něco jiného vzhledem k obsahu živin.

Můžete mi vysvětlit, proč při nárazových dietách jako první odchází sval?

To je dáno metabolicky. Sval obsahuje proteiny, takže se odbourává rychleji než lipidy. Je to komplexnější problém, teď zjednodušuji, já samozřejmě vím, jak s klienty shodit jenom tuk.

Jak?

Musím jim přes den nadávkovat dostatek proteinů, abychom zabránili úbytku svalů a podporovali pálení tuků. Obecně tuky nejdou spálit snadno.

Stále častěji se hovoří o problematickém zažívání a přibírání na váze spojenými se stresem, stravováním u pracovního stolu nebo během chůze… Je to skutečně tak špatné?

Stres je obecně škodlivý, a když jíme za pochodu, organismus nedokáže správně zpracovat živiny. Navíc když kvůli zvýšenému stresu začnou nadledvinky produkovat přemíru kortizolu, stresového hormonu, tělo nedokáže dobře absorbovat látky z potravy…

Promiňte, já jsem studovala v angličtině, velice špatně se vyjadřuji o své profesi v češtině…

Velmi půvabná Gabriela s manželem vychovává kromě starší dcery ještě dvojčata.

Velmi půvabná Gabriela s manželem vychovává kromě starší dcery ještě dvojčata.

FOTO: soukromý archív

Tak mluvte, jak to cítíte. Klidně anglicky.

To zas ne, potřebuji potrénovat češtinu. Zkrátka v takovém stavu člověk nedokáže vyrábět potřebné enzymy a žaludeční kyseliny, protože všechno přebíjí vysoká hladina kortizolu v krvi. Tělo v takovém stavu má pocit, že je v nebezpečí. Když jste ve stresu a váš organismus ve střehu, nastává takzvaný režim „flight or fight“, tedy odleť, nebo bojuj!

Co se v takovém stavu děje?

Savci v sobě mají nastavený mechanismus, kdy se vypne všechno podružné. Potřebujete rychle okysličenou krev, tedy veškerá energie jde do plic a srdce, aby se zrychlil krevní oběh, a pak do nohou, abyste mohli před nebezpečím utéct. Když se dostanete do tohoto módu, úplně se vám zastaví trávení, protože v tu chvíli není pro tělo vůbec podstatné.

Současný svět se utápí ve stresu. Daří se vám kromě změny jídelníčku zmírnit klientům také stresovou zátěž?

Musím k tomu přistupovat realisticky. Těžko dokážu své klienty zbavit stresu. Vysvětlím jim, co je nebezpečné, ale nemůžu je přinutit změnit zavedený životní styl. Někdy jejich velké pracovní nebo osobní nasazení kompenzuji vyššími dávkami magnézia. Můžu jim také dodat enzymy na zlepšení trávení.

Zkrátka musím pracovat s tím, co je, a být trošku psycholog. Vědět, kam až člověka mohu tlačit. Když ho zatlačím hodně, mohu mu způsobit další stres.

Zmínila jste nárazové diety jako jeden z mýtů. Existují nějaké další v souvislosti se superpotravinami a tzv. zlými potravinami, jejichž žebříčku nyní vládne bílý cukr?

Všechno je o rovnováze, to opakuji stále. Extrémy jako jíst pouze quinou nebo borůvky, to nejde! Když si budete dobře střežit vyváženost, tak si teoreticky můžete dělat, co chcete. Já věci nezakazuju.

Informuji pacienty, co pro ně není dobré, čeho se obávám, co by měli změnit. Musíte vědět, jaké změny můžete navrhnout. A k tomu potřebujete nutně znát, jak ten člověk žije, kde pracuje, zda hodně cestuje nebo kolik má dětí.

A jak je to s tím cukrem?

Cukr, zejména ten čistý bílý, ve vyšší míře opravdu nebezpečný je, protože se skrývá všude. Za vznikem a rozvojem velkého množství chronických nemocí nejsou tuky, ani ty smažené. Stojí za tím cukr. Živí rakovinu, o tom už jsou vědecké studie. Samozřejmě je rozdíl, jaký cukr konzumujeme, jestli sníme kiwi, tmavou rýži, nebo pytlík bonbónů.

Rok 2020 máme za rohem. Jaká bude podle vás potravina přelomu desetiletí?

Teď je velice moderní být vegetarián a vegan, takže si myslím, že to bude vegetariánský zdroj bílkovin jako třeba luštěniny, které tak populární nebývají.

Zastáncem takzvaných superpotravin ale moc nejsem. Někdy je to až národní hysterie. Jako třeba s kustovnicí čínskou, kdy ji v Anglii jednu dobu jedl snad každý. Nakonec se zjistilo, že tyto plody obsahují stejně prospěšné látky jako borůvky nebo ostružiny. Veliký marketing, jak z lidí dostat akorát víc peněz. Všechno je o vyrovnané kvalitní základní stravě.

Jak si stojí maso, jehož spotřeba stoupá?

Jíme víc masa, ale málo dobrých vegetariánských bílkovin. Vůbec nejsem zastáncem vegetariánské stravy, maso jím a doporučuji ho svým klientům, pokud nemají jiné důvody, proč ho nejedí.

Měli bychom ale zvýšit příjem ořechů, luštěnin a semínek, třeba dýňových nebo slunečnicových. To většinou lidem chybí.

Hřešíte? Dáte si klidně deci vína, kus čokolády nebo kolu?

Jím čokoládu a piju víno, to je můj největší prohřešek. Dost záleží na kvalitě, protože kvalitní červené víno je zdravé. A funguje krásně na vaše mentální uklidnění. Pracuji až příliš, mám tři malé děti, takže víno budu pít i nadále. A když občas pijete alkohol, je důležité podporovat imunitu a funkci jater, proto jsem také jako první výživový přípravek pod svou značkou GP Nutrition navrhla ten na podporu funkce jater.

Následovaly přípravky na zlepšení energie, na zbavení stresu, pro dobrý spánek, podporu vyrovnávání cukru v krvi, na zhubnutí. Doplňkům věřím. Pokud lidé hřeší, měli by tělu pomoci právě jimi.

Co vám ještě pomáhá k udržení vnitřní rovnováhy?

Nemluvit s lidmi. (smích) Občas mívám dojem, že celý den jen mluvím. Když dám večer děti spát, nastane doma najednou tak krásný klid, že někdy ze srandy s manželem začneme šeptat. Místo televize se díváme tak jeden večer v týdnu na nějaký film. Objednáme si dobré jídlo, sedíme v měkoučké sedačce a pijeme červené víno.

Gabriela se už jako mladá dívka prosadila v zahraničí coby modelka.

Gabriela se už jako mladá dívka prosadila v zahraničí coby modelka.

FOTO: soukromý archív

Se svými rodiči jste v častém kontaktu, jak jste v mnoha rozhovorech prozradila. Když dosednete u maminky doma, co si obvykle přejete k jídlu?

Kyselo. Mám také strašně ráda segedínský guláš, ten jsem dovedla téměř k dokonalosti. Dělám ho bez smetany, se sójovým mlékem, kokosovým krémem a s krůtím masem. Mám hodně ráda omáčky, ale nejím k nim knedlík.

Dřív se mi v kanceláři smáli, když jsem si segedínský guláš nosila do práce v nádobce a jedla ho denně celý týden. Mívám takové vlny, že jím třeba jen jedno jídlo. Chutná mi všechno kyselé, to je taková typicky česká chuť. Jím kyselé okurky, fermentovanou zeleninu a úplně nejvíc kysané zelí.

Manžela Angličana jsem na tradiční kyselo taky zlákala. Díky němu jsem zase objevila kvalitní anglické párky.