Zaujala mě při loňské návštěvě kubánského města Camaguey, šla po ulici v hábitu a přívětivě reagovala na zvídavé dotazy turistů. Když se teď v létě nakrátko objevila v Praze, aby navštívila rodinu a komunitu salesiánek, setkaly jsme se s čerstvou padesátnicí sestrou Olgou už plánovaně.

V triku, černých kalhotách a stříbrném mikádu bych ji skoro nepoznala. Nad vonícím cappuccinem bylo příjemné naladit se na klidný tok jejího barevného vyprávění.

Cestujete ráda, nedělá vám problém aklimatizace?

Zajímá mě poznávat nové země, lidi, zvyky… Jsem spíš teplomilná, takže pobyt v krajích blíž rovníku mi vyhovuje. Sestry salesiánky mají provincie po celém světě – v 95 zemích – a představená té mojí, antilské, žije v Dominikánské republice.

Letěla jsem nejdřív na čtyři měsíce tam, na jazykový kurz španělštiny. Teplo, krásná příroda, lidé chudí, ale šťastní. Učila jsem se pilně, přesto jsem se na Kubě v začátcích moc nechytala…

Bicitaxi“ je na ostrově oblíbený dopravní prostředek pro turisty, místní se svezou jen výjimečně.

Bicitaxi je na ostrově oblíbený dopravní prostředek pro turisty, místní se svezou jen výjimečně.

FOTO: archív Olgy Landrové

Jak jste se ocitla právě tam?

Pro pochopení ještě pár slov k naší hierarchii: sdružujeme se v komunitách, ty patří do provincií, následuje mezischod – konference – a na vrcholu je generální představená s hlavní radou sídlící v Římě. Kdo má zájem žít a pomáhat v jiné zemi, než kam patří rodným listem, může napsat generální představené žádost. To jsem udělala a byla jsem pozvaná na roční přípravu do Říma.

Sešla se nás skupinka z různých koutů světa. Studovaly jsme misiologii, navštívily rodiště našeho zakladatele Dona Boska v Turíně, snažily jsme se oprostit od minulosti a otevřít pro nové poslání. Zároveň naše nadřízená zvažovala, kam se která budeme hodit, pracovala s poptávkou a nabídkou. Vedla nás i k tomu, abychom přijaly jakoukoli zemi.

Při jedné akci – předávání misijních křížů – mě zaujala zpráva, že bratr salesián ze Slovinska je vyslán na Kubu. Divila jsem se, jak je možné, že misionář jede do země Fidela Castra? Jak tam asi bude žít – v tajnosti, nebo oficiálně? Uvízlo mi to v hlavě a při rozhovoru s představenou jsem se o tom zmínila… Ale že skončím na Kubě také, pro mě bylo velké překvapení.

Počítám, že překvapením byla i samotná Kuba a její obyvatelé?

Zaskočila mě krásnou přírodou, ale hlavně tím, jak je tamní společnost zaostalá. Čekala jsem, že to bude trochu jako v mém dětství tady, ale je to ještě horší.

Ubohá nabídka v obchodech, nefungující doprava, zdevastované domy. Pokud se (aspoň ty kdysi nejkrásnější) neopravují z peněz UNESCO, padají často obyvatelům na hlavu. Bylo mi hrozně líto, že se obrovské bohatství té země nenahraditelně ztrácí.

Překvapila mě i různobarevnost lidí na ulicích od zcela černých po blonďáky a sama v sobě jsem si ujasňovala, jak to vnímám. Zvykla jsem si rychle, dnes vůbec neřeším, zda je třeba lékař bílý nebo černý.

Cyklony jsou na Kubě běžnou součástí života. Obhlídka následků v městečku Imias.

Cyklony jsou na Kubě běžnou součástí života. Obhlídka následků v městečku Imias.

FOTO: archív Olgy Landrové

Co vás čekalo v městě Camaguey?

Je to milé menší město. Začala jsem pracovat ve zdejší farnosti, spolu s dalšími třemi sestrami z různých zemí. Celkově je nás na Kubě devatenáct, já jediná Češka. Salesiáni mají ve svém programu vzdělání a výchovu mládeže. Specializují se hlavně na období puberty, které bývá nejtěžší a tvoří se v něm základ osobnosti.

Teenageři často létají od pangejtu k pangejtu, mají pocit, že jim rodina nerozumí, a věří spíš vrstevníkům. My se je snažíme v té době doprovázet a pomáhat jim, aby prošli v klidu do dospělosti, naučili se přemýšlet, vytvořili si správný hodnotový žebříček a vztahy k sobě, mezi sebou i k Bohu. Základem je důvěra, vědomí, že nejsou osamocení, že existuje někdo, kdo je má rád.

Na Kubě je naším základním úkolem podchytit děti z ulice, dát jim možnost se zabavit a kultivovat. Začínala jsem jako dozor na hřišti a poznávala je při různých hrách.

Jsou kubánské děti jiné než české?

Určitě. Pracuji tam s děvčaty i kluky už od pěti let, kdy jdou do školy. Na rozdíl od českých žijí většinou ve velkém finančním nedostatku a neexistuje ani širší nabídka v obchodech.

Zažila jsem, že místo míče děti hrály kopanou s bačkorou nebo PEt lahví. Kdo chce, může volně přijít k nám na hřiště, kde jsou k dispozici nejrůznější hračky a sportovní náčiní, což je pro děti velká věc. Vedle míčových her si oblíbily domino, skákání přes provaz, ping-pong, stavebnice nebo hry na postřeh.

Rády se dívají i na naše večerníčky, líbí se jim třeba Krteček. A když seženu materiály, učím je v rukodělném kroužku bužírkovat, gumičkovat, háčkovat a šít. Zájem je i o hudební kroužek…

S adolescenty na výletě ve městě Santa Cruz.

S adolescenty na výletě ve městě Santa Cruz

FOTO: archív Olgy Landrové

Cílem je samozřejmě rozvíjet děti na základě lidských a křesťanských hodnot. Musí přijmout základní pravidla, a pokud je opakovaně přestupují, mluví sprostě nebo jsou agresivní, dostanou trest: nesmějí další den přijít. Ale krok za krokem vidíme, jak je naše prostředí kultivuje.

Mají zájem o vzdělání?

V učení se dost projevuje jiná mentalita, rozdíl je i mezi dětmi z venkova a z města. Většinu škola nebaví, mívají nižší inteligenci, horší paměť a vizuální schopnosti, problém jim dělá matematika.

Hodně záleží na tom, zda mají nějakého příbuzného v cizině, který jim zajišťuje finanční zázemí, nebo zda rodiče živoří na hranici přežití. V zásadě si z toho ale nic nedělají, jsou veselí a všichni se rádi baví – vystihuje to slovo „maňana“. Určitě najdete i bystré, chytré děti jdoucí cíleně za možností studia a života v zahraničí. To je jediná motivace.

Divila jsem se, jak je možné, že misionář jede do země Fidela Castra. Jak tam asi bude žít – v tajnosti, nebo oficiálně?

Kuba je zkrátka zemí kontrastů, vedle lidí, kteří musí denně něco přeprodat, aby měli na jídlo, najdete bohaté, kteří nevědí, za co utrácet. I pro ně je ovšem vzácností internet a chytrý mobil. Kubánská mentalita je hodně o tom vypadat dobře, takže i nejchudší děti mají aspoň jedno hezké oblečení nad možnosti rodiny.

Jak jsou na tom s náboženstvím?

Ve škole se jim v určitou chvíli nabídne možnost vstoupit do formační skupiny a obdoba funguje i pro „naše“ děti, které si volně přišly hrát. Vedeme je k tomu, aby se dokázaly otevřít a pochopily, o co v náboženství jde, ukážeme jim kostel… Není to povinné, jde o přirozený proces.

Kroužek ručních prací „doma“ v Camaguey.

Kroužek ručních prací „doma“ v Camaguey

FOTO: archív Olgy Landrové

Obecně jsou Kubánci hodně otevření transcendentnu, nadpřirozenu, tajemství. Prakticky všichni v něco věří, prošla tam kdysi tradiční španělská katolizace, která se propojuje se santerií (víra, jež vznikla v Latinské Americe v oblastech kolonizovaných katolickými mocnostmi a osidlovaných západoafrickými otroky, kombinuje katolicismus s náboženstvím západoafrického etnika Yoruba – pozn. red.). Ta je vnímaná jako kulturní záležitost a má obrovský vliv.

V Česku jsou lidi rozumovější, stavějí na vědeckém základě a názoru, že člověk sám může dokázat, co si naplánuje. Na Kubě prosí Boha, aby jim to umožnil. U nás se loučí slovy: Uvidíme se zítra. Tam přidávají: Když Pánbůh dá. I děti běžně zdraví Pozdrav Pánbůh. Funguje tam proto velká důvěra a úcta v sestru řeholnici, při setkání na ulici maminky posílají děti, aby poprosily o požehnání.

Není rozdíl daný i tím, že u nás byla v této oblasti přerušená kontinuita?

Na Kubě také. Roku 1961 byly zavřeny všechny kláštery a kostely předány státu – jen pár odvážných kastelánek odmítlo vydat klíče a kostel zůstal církvi. Salesiánky tehdy měly na Kubě 14 velkých škol a kolem 200 sester. Všechny byly vyvezeny na lodích, zůstala pouze nemocná zakladatelka, která by nepřežila převoz – a čtyři její pečovatelky.

Díky tomu se zachránil jeden náš dům a kontinuita nebyla přerušená úplně (roku 2021 budeme slavit 100 let salesiánek na Kubě). Během dalších dekád se situace uvolňovala a od 80. let se mohly jednotlivé kongregace vracet.

Dnes na Kubě komunistická hesla nebrání víře v Boha, možná i trochu z neznalosti. Takže vedle kostela klidně najdete stranické středisko. To je další z místních paradoxů.

Zajímavé. Povězte mi teď něco o sobě, v jakém prostředí jste vyrůstala?

Narodila jsem se v Mladé Boleslavi jako nejstarší ze tří sourozenců, tatínek byl dělník ve Škodovce a po revoluci vedoucí obchodu s hudebními nástroji. Maminka nevidí, je v invalidním důchodu. Oba rodiče byli věřící a vedli nás k lásce k Bohu, historii a umění.

Při výletech do Prahy jsme obcházeli galerie a kostely, otec nás učil znát slohy a nutil za žvýkačku soutěžit ve znalostech. Chodili jsme do hudebky, na zpěv, do jazykovky, jinak jsme běhali venku a jezdili na kole. Prostě normální dětství.

Ve škole jsem stále rušila a napovídala, byla jsem velmi živá a rychlá, takže učitelé měli problém mě usměrnit. Od spolužáků jsem se lišila jen tím, že jsem jediná nevstoupila do Pionýra a jezdila na tajné křesťanské tábory, tzv. chaloupky. Kamarády jsem nacházela hlavně tam.

Návštěva Centra chovu krokodýlů prověřila odvahu a lásku sestry Olgy ke zvířatům.

Návštěva Centra chovu krokodýlů prověřila odvahu a lásku sestry Olgy ke zvířatům.

FOTO: archív Olgy Landrové

Po gymnáziu (kam mě přijali jako důkaz, že v socialismu nikomu nebrání ve studiu) jsem chtěla jít na konzervatoř, obor varhany. Ale nevzali mě, šance nebyla ani na žádnou vysokou. A tak jsem na doporučení svého učitele čtyři roky učila v domě kultury hru na klavír – a konzervatoř jsem zvládla dálkově.

Kdy vzniklo rozhodnutí studovat teologii a vydat se na duchovní cestu?

Nestalo se to ze dne na den, já v tom podhoubí přirozeně vyrůstala. Tatínek byl první salesiánský spolupracovník v České republice a maminka k nim na desáté výročí jeho slibů vstoupila také. Doma jsme se běžně modlili, probíhala u nás tajná setkání salesiánů a já jako nestarší hlídala všechny děti.

Logicky jsem se o tento směr zajímala víc, a když padla opona a otevřela se první komunita salesiánů, zažádala jsem o vstup jako kandidátka. Tehdy jsem se přestěhovala do Prahy, dál učila klavír a udělala si pedagogickou nástavbu na vychovatelku.

Pak jsem odjela do Říma do formace a po návratu roku 1995 jsem složila řeholní slib. Pracovala jsem v komunitě v Hradci Králové a v Plzni, ve Středisku volného času salesiánské mládeže.

To zní velmi přímočaře. Zažila jste i běžné radosti a strasti dospívání, první lásky?

To víte, že ano, v době střední školy i ty další čtyři roky jsem měla několik známostí. Brala jsem je dost opravdově. S posledním přítelem, což byla nejvážnější známost, jsme se rozešli proto, že jsme oba vnímali, že je nad námi ještě něco, co nechápeme.

Domluvili jsme se, že se určitou dobu nebudeme setkávat, abychom zjistili, jak každý ten vztah cítíme a zpracováváme. A já jsem zjistila, že mě táhne cosi většího, dát se v mnohem širším měřítku než jen v ohraničeném manželském svazku.

Se skupinkou děvčat v Camaguey – na focení si oblékly „parádu“.

Se skupinkou děvčat v Camaguey – na focení si dívky oblékly „parádu“.

FOTO: archív Olgy Landrové

Žena se rozhoduje nesnadněji, roli hraje ještě mateřství… Nelitovala jste někdy?

Vždycky jsem si představovala, že se vdám a budu mít velkou rodinu, pod čtyři děti jsem nešla. I se zmíněným partnerem jsme v tom měli zprvu jasno. Ale pak jsem pochopila, že Pán Bůh pro mne má jinou cestu, daleko dál.

Díky sourozencům jsem na vlastní kůži zažila hlídací radosti i strasti a od osmnácti prakticky celý život pracuji s dětmi, což mě moc baví. Od sestry i bratra mám neteře a synovce, takže mi děti opravdu nechybějí.

Co vůbec říkala rodina vašemu životnímu rozhodnutí stát se řeholnicí?

Je to už hodně let. Ale tehdy i dnes vždycky se mnou přijímají všechny změny. Nebyli příliš překvapení, tušili, že k tomu moje životní kroky směřovaly.

Líbí se mi příběh vašeho zakladatele Dona Boska – měl zjevení, že má krotit a vychovávat ostatní chlapce. Aby je přitáhl, prováděl prý akrobatická čísla!

Ano, používal různé kejklířské kousky, lezl po provaze, uměl řadu kouzel s kartami, s kloboukem, hrál na housle… Jeho pedagogická metoda spočívala v tom, že se má s dětmi dělat to, co se jim líbí, aby ony pak dělaly to, k čemu je chci vést, tedy k dobru a lásce.

Formou hry se s nimi zároveň vytvářejí vztahy, takže jim lze později nabídnout i víc. To je náš základní princip, jen akrobatické kejkle vystřídaly novodobé možnosti.

Leckomu zvenčí se může zdát život řeholní sestry nudný…

Co je nuda, nevím. Vstáváme podle mše svaté – v Camaguey začíná v sedm, vstáváme tedy tak, abychom se sešly předtím v šest hodin v kapli na společné modlitby. Následuje snídaně a příprava na plánované aktivity. Já funguji navíc jako ekonomka, vyřizuji administrativu, obstarávám potraviny, řeším opravy a přestavby… Odpoledne jsou jasná s dětmi, o víkendech jim věnujeme celé dny.

V Česku bylo možností, co s dětmi podnikat, mnohem víc než na Kubě. Vedle výtvarného kroužku jsem učila hru na klavír, flétnu a kytaru, zájem byl i o italštinu.

V zimě jsme jezdili na hory lyžovat, v létě jsme chodili plavat, absolvovali jsme pěší i kolové výlety a několikrát jsem s nimi byla dokonce s kánoemi na vodě. Kromě toho mě zajímá povídat si se studenty ve školách, podílet se na přípravě různých jarmarků, výstav, hudebních akcí…

Jakou hudbu posloucháte vy sama?

Nejraději mám klasické skladby pro harfu a flétnu, o to víc mě těší, že moje sestra se stala harfenistkou. Moderní muziku z rádia si moc nepouštím, ani na to nemám čas. Pracuji v prostředí, kde je třeba se hodně koncentrovat, a tak spíš dávám přednost tichu.

Co považujete obecně za největší problém dnešní mládeže?

Přijde mi, že v době mého dětství nebylo tolik možností, věcí a hlavně techniky, ale zase jsme lépe využívali čas. Já třeba hodně háčkovala, pletla, šila… Pokud jsem chtěla mít něco pěkného na sebe, nebyla jiná cesta. Z nevelké nabídky si člověk vybral podle svých skutečných osobních zájmů a mohl se na ně víc soustředit.

Dnešní děti jsou přehlcené širokou nabídkou a nevědí, co zvolit dřív, když je to tak snadné. Do všeho se vrhají, ale ulpívají na povrchu. Chybí jim pevný základ, o to těžší mají rozhodování, kterým směrem se vydat profesně i životně. Číhá na ně mnohem víc nebezpečí a úskalí.

Jaké jsou vaše další plány – vrátíte se za tři roky do Česka?

To zatím nevím, nezáleží to jen na mně, ale opět na specifické potřebě. Jsem na Kubě ráda a neumím si představit, že bych šla jinam, je to naplnění určitých mých snů. Ale život přináší různá překvapení, jsem jim otevřená.

Nestýská se vám v zahraničí po někom nebo po něčem?

Jsem pragmatik. Na Kubě mi vadí hlavně nedostupnost určitých materiálů pro děti, pro mne zase literatury. Z Česka proto vozím vedle her knížky. A jídlo? Jsem nenáročný člověk.

Kubánská kuchyně je prostá, ale chutná a z našeho pohledu zdravá. Díky tomu, že nemají k dispozici ani žádnou chemii v zemědělství, jsou potraviny prosté konzervantů. Možná bych si občas dala kousek dobrého českého nebo italského salámu…

Nedávno jste oslavila padesátku, bilancujete trochu? A máte nějaké nesplněné přání?

Uvědomila jsem si, co vše jsem už prožila. Po maturitě jsem absolutně netušila nic z toho, co následovalo. Jen se mi zdá, že čas běží nějak rychleji. Podstatné je, jak člověk jednotlivé věci a události přijímá, jak se z nich umí těšit. Mohu říct, že jsem ráda za všechno, co mě potkalo.

Vzpomínka na výlet do malebného Santiago de Cuba.

Vzpomínka na výlet do malebného Santiago de Cuba

FOTO: archív Olgy Landrové

A sny? Vloni jsem si jeden splnila: prožila jsem měsíc v Argentině, v Patagonii. Lákala mě i proto, že se jedná o první misijní zemi, kam naše sestry šly. Kus Kuby jsem už projela, tak možná ten zbytek… Dál bych si přála dělat to, co dělám, pomáhat těm, kdo mě potřebují.

Uděláte si někdy radost jen tak, sama sobě?

Mám ráda kytičky, baví mě je pěstovat a být co nejvíc propojená s přírodou. Těší mě jít na procházku, vyrazit na kole do lesa, sednout si na louku…

V Česku mi na odreagování pomáhalo pravidelné plavání v bazénu, na Kubě ta možnost zatím není.