Hlavní obsah

Vlněné živobytí aneb Ženy, kterým ovce změnily život

Právo, Kateřina Severová

Obě dámy jsou energické, sympatické a rozhodně odvážné. Obě se vrhly do oboru, o kterém neměly ani tušení, a oběma změnil život. Jejich vlněný příběh dokazuje, že odhodlání je cestou k úspěchu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Přestože se Zuzana Bílková vrhla do podnikání bez jakýchkoliv znalostí, podařilo se jí postavit malou manufakturu nedaleko Frýdku-Místku opět na nohy.

Článek
Zuzana Bílková, 35, šéfka manufaktury na zpracování vlny

Teploučká krása z kramplu

Před osmi lety měla Zuzana Bílková čerstvě po škole a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Po dvou měsících se ale rozhodla skončit. Koupila skomírající výrobnu vlněných přikrývek v rodné vesnici. Mimo jiné ze sentimentu. Sama v nich totiž jako malá holka usínala.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vlněné přikrývky vhodné i pro alergiky či astmatiky se vyrábějí i na sto let starém mykacím stroji, tzv. kramplu.

Přestože se vrhla do podnikání bez jakýkoliv znalostí, podařilo se jí postavit malou manufakturu nedaleko Frýdku-Místku opět na nohy. Díky ní se tak do tradičních přikrývek z vlny beskydských oveček mají šanci zachumlat i další generace. Třeba i její dvouletá dcerka Agáta, díky níž musela Zuzka skloubit péči o rodinu s vedením firmy.

„Mateřství moji práci extrémně zefektivnilo,“ říká drobná usměvavá brunetka, která v roce 2009 udělala impulzivní rozhodnutí, jež nasměrovalo její profesní kariéru úplně jiným směrem, než původně předpokládala.

Prakticky ze dne na den čerstvá absolventka oboru systémového inženýrství a informatiky na Vysoké škole báňské opustila své první zaměstnání v ostravské poradenské společnosti, aby se hned vzápětí s živnostenským listem v ruce stala majitelkou manufaktury Batex v moravskoslezské vesničce Palkovice, kde vyrůstala. V jejím případě platí, že riskovat se někdy vyplácí.

Fax, pošta, telefon

„Mám ráda složité výzvy a jako holka jsem strávila nemálo času hraním budovatelských strategií na počítači. Baví mě učit se nové věci a posouvat se za hranice své komfortní zóny,“ vysvětluje mladá podnikatelka jeden z podnětů, proč koupila firmu, jejíž výrobky znala už od dětství.

„Také jsem měla pocit, že jdu do něčeho, co má smysl. Vlna je totiž jedním z nejúžasnějších přírodních materiálů,“ vysvětluje. A v neposlední řadě Zuzka nezapře rozenou optimistku. „Celý život přistupuji k věcem tak, že když se mi někdy něco nepodaří, určitě mě to zas něčemu novému přiučí,“ dodává s úsměvem.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zuzana Bílková

Počáteční finanční náklady nebyly sice velké, protože manufaktura sídlila v pronajatých prostorech a výrobní stroje měly spíše muzejní hodnotu, ale práce bylo dost. Firma se totiž tak trochu zapomněla v čase.

„Tehdejší majitel vyřizoval ještě objednávky faxem, telefonicky nebo zkrátka poštou,“ objasňuje Zuzka. Stejně tak výrobní stroje pamatovaly první republiku, ale některé z nich používá firma díky šikovnému panu opraváři doteď. Se vším se ale mladá podnikatelka s energií sobě vlastní popasovala.

Krampl, prošívací stroj a dobrý tým k tomu

Podpořil ji partner i zbytek rodiny. „Často slýchávám, že jsem byla hodně odvážná, když jsem do toho šla. Jenže nebylo to jenom o mé odvaze, kdybych neměla kolem sebe takovou partu lidí, tak to nezvládnu,“ chválí Zuzka svůj pracovní tým, který v podstatě „zdědila“ po původním majiteli. Ten tvoří šest dam, které ji hned v počátku zasvětily do výroby vlněných přikrývek, polštářů a dek.

„Ukázaly mi, jak funguje sto let starý mykací stroj, takzvaný krampl, který z chuchvalců vlny tvoří souvislý plát vlny k dalšímu použití, nebo stroj, který podle předlohy prošije deku,“ popisuje Zuzka, jež nemá ani teď, když náhodou některá ze zaměstnankyň onemocní nebo má dovolenou, problém vypomoci i ve výrobě.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vlněné přikrývky vhodné i pro alergiky či astmatiky prošije stroj podle přednastaveného vzoru.

Na počátku bylo vše ještě složitější. Musela se zorientovat v prodeji vyrobeného zboží a v nejrůznějších předpisech, které s jejím podnikáním souvisejí. Což pro ni nebylo nic jednoduchého. Zuzce se ale podařilo během několika let dotlačit stagnující firmu k miliónovým obratům. A před dvěma lety se dokonce výroba přesunula do nových větších prostor přímo ve Frýdku-Místku.

První rok s miminkem byl krušný

V té době se Zuzce narodila dcerka Agáta. „Zhruba měsíc před porodem jsem zaškolila jednu slečnu, která byla úžasná a vše hned pochopila. Tak jsem překlenula období, kdy jsem byla s malou v porodnici, kde jsme kvůli komplikacím musely zůstat déle,“ vzpomíná mladá maminka na podle svých slov nejnáročnější období.

„První rok byl zrychlený, všechno se teprve zajíždělo, teď se to zase vrací k normálu,“ svěřuje se Zuzka. Do firmy nyní jezdí tak třikrát týdně. „Firmu můžu v podstatě řídit z domova pomocí počítače, z domu vidím, jak se vyřizují objednávky, co kdo koupil. Dnes už je možné skloubit péči o dítě a vedení firmy, je to ale samozřejmě také o zaměstnancích. A ty mám úžasné,“ říká s tím, že velkou oporou jí je i partner.

„Teď to máme ideálně rozdělené, on dělá ve stavebnictví a má sezónu přes léto, my zase v zimě. Takže já funguju doma víc v létě, on v zimě. Snad nám to takhle vydrží,“ doufá Zuzka, jež by ráda do budoucna dostala vlněné přikrývky z Beskyd i do světa.

Eva Uxová, 55, střihačka ovcí a zootechnička

Ovce místo sekačky

Před deseti lety si s manželem pořídila místo zahradní sekačky tři ovce, jenže se nenašel nikdo, kdo by jí je ostříhal. Pustila se proto do toho sama. Nakonec se z Evy Uxové stala profesionální střihačka ovcí. Zkušenosti sbírala i v Austrálii a od svých mužských protějšků si vysloužila obdiv.

Už od pohledu jde o energickou a akční dámu. Zkuste si představit, že musíte zkrotit a ostříhat někdy až stokilové zvíře, rozhodně to není žádná legrace. Evě Uxové na to ale po letech praxe stačí pět minut. Kolem ovcí doslova tančí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Eva Uxová se naučila nejen ovce stříhat, ale i zpracovávat jejich vlnu.

„Je to lepší než posilovna, protože jde o opravdu velmi fyzicky náročnou činnost,“ říká rodačka z Prahy s tím, že profesionálnímu stříhání ovcí se u nás věnuje kromě ní už jen jedna žena.

Přitom podle ní je právě ženský element v tomto případě nenahraditelný. „Ženská se ke zvířatům chová jinak než muž. Je tam větší empatie, trpělivost i cit,“ míní Eva a dodává, že ovce nejsou hloupá zvířata, jak se říká, ale že i ony mají charakter. „Důležité je zvířeti rozumět,“ myslí si.

Dvacet let v kanceláři

Máma nyní už dvou dospělých dcer strávila většinu svého profesního života v kanceláři, kde vyřizovala pojistky. Změna přišla před deseti lety. Tehdy si poprvé vyzkoušela, jaké je to se strojkem v ruce bojovat s hustou ovčí vlnou. Práce se zvířaty se jí zalíbila natolik, že se jí později rozhodla věnovat naplno.

Manželé si před lety koupili chatu u Jičína v Českém ráji. Jednoho dne si jejich soused pořídil ovce, prý aby mu spásaly trávu a on nemusel po zahradě prohánět sekačku. Uxovým se nápad zalíbil a ovečky začali chovat také. Na jejich zahradu se vešly tři.

„Fungovalo to bezvadně. Jenže ovce potřebují stříhat. Ale sehnat střihače pro tři ovce je velký problém. Rozhodla jsem se proto, že je zkusím ostříhat sama,“ vypráví Eva, pro niž není žádná výzva malá.

Manžel je podpora

Sama o sobě tvrdí, že co si vezme do hlavy, to také zrealizuje. Od myšlenky k činům nemá daleko. Našla si proto hned vzápětí kurz stříhání ovcí, který pořádal Svaz chovatelů ovcí a koz. Tenkrát byly mezi přihlášenými jen dvě ženy. Eva byla jednou z nich. To ji však neodradilo.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Eva Uxová se naučila nejen ovce stříhat, ale i zpracovávat jejich vlnu. Spřádá ji na kolovrátku.

A reakce manžela na rozhodnutí vrhnout se do takové pro ženu netypické disciplíny? „Můj muž mě ve všem neskutečně podporuje. Já se ho samozřejmě ptala, zda na ten kurz nechce jít on, bylo by to asi přirozenější. Ale on mi řekl, že nemusí umět všechno,“ dodává s úsměvem. Do kurzu šla Eva s velkou dávkou nadšení, to však ještě netušila, co ji čeká.

Byla jsem rozbolavělá, neměla jsem ani tušení, kolik vlastně svalů v těle mám. Všechny jsem je při té práci najednou cítila. Ostříhala jsem prvních deset ovcí a měla jsem dost,“ vzpomíná. I přes fyzickou náročnost kurz nakonec úspěšně absolvovala a stala se z ní profesionální střihačka ovcí.

Vysloužila si uznání

Znalosti Eva měla, teď ještě zbývalo nabrat zkušenosti. Avšak probojovat se do party chlapů, když jste žena, není jednoduché. Díky bezprostřední povaze a humoru se to Evě podařilo.

Začala jezdit po různých chovech i akcích pro střihače a pilovala své dovednosti s elektrickým strojkem, jímž ovce, ale i lamy stříhá.

Vzhledem k tomu, že se její sestra před lety vdala do Austrálie, při jedné takové návštěvě u protinožců nepropásla příležitost podívat se na místní střihače. „Austrálie má dlouhou tradici ve střihání ovcí. Sama je stříhám právě australským způsobem, kdy sedí zadkem na zemi a já je fixuji nohama,“ podotýká s tím, že na rozdíl od našich končin jsou v Austrálii běžně mezi střihači i ženy.

Až po třech letech stříhání mohla Eva říct, že techniku zvládá dokonale. Za den je schopna zvládnout i stovku ovcí. Zvykla si, že u některých zákazníků jako střihačka žena budí údiv, ale její mužští kolegové už ji berou s velkým uznáním.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Z vlny tvoří vlněné deky, vesty nebo čepice.

Práci s vlnou si zamilovala natolik, že se ji chtěla naučit i zpracovávat. „Už od druhé třídy základní školy jsem pletla a háčkovala, takže ruční práce mi nebyly cizí. Přihlásila jsem se proto na kurz předení a plstění,“ vysvětluje Eva, která také bravurně ovládá kolovrátek a tvoří z vlny nejrůznější výrobky. Od bačkor až po kabáty. Předení stejně jako stříhání ovcí předvádí během roku na nejrůznějších akcích.

A protože je Eva Uxová doslova nezmar, po padesátce se rozhodla začít ještě studovat Českou zemědělskou univerzitu – letos v létě se z ní stala promovaná zootechnička.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám