Hrál jste někdy milovníka?

Vždyť se na mne podívejte.

Tak aspoň prince?

Jednou, a ještě debilního. To když mě režisér Jaroslav Hanuš obsadil do pohádky 100 + 1 princezna (2006).

Ordinaci v růžové zahradě se však na vás milostné štěstí usmálo, dokonce se vám narodila dcerka.

To se scenáristé odvázali. (smích) Tenhle seriál je pro mě úplnou záhadou: běží už přes deset let a stále má obrovskou sledovanost. Klobouk dolů před všemi, kteří ho dělají.

Díky Ordinaci mi plno lidí říká pane doktore. Vždycky je upozorním, ať jsou rádi, že nejsem doktor, to by nemuseli přežít. Za to, že nevypadáme jako úplní ňoumové, vděčíme odborným poradcům, kteří nám při natáčení radí, jak „při operacích“ držet nástroje, zkrátka předstírat, že to umíme.

Na chirurga a traumatologa Darka Vágnera z Ordinace v růžové zahradě se dlouho lepila smůla. Na snímku se seriálovou kolegyní Danou Morávkovou.

Na chirurga a traumatologa Darka Vágnera z Ordinace v růžové zahradě se dlouho lepila smůla. Na snímku se seriálovou kolegyní Danou Morávkovou.

FOTO: archív TV Nova

Spíš jsem se chtěla zeptat, jak to máte se vztahy v reálném životě?

Já myslel, že víte, že o svém soukromí zásadně nemluvím.

Tak se vraťme k seriálům, kterých máte na kontě nemálo.

A jsem tomu rád. Seriály nás, herce, do velké míry živí. Když jste osmnáct let v angažmá a berete patnáct tisíc čistého, tak vám to v Praze stačí tak na nájem.

Od loňského roku vás vídáme v improvizační show Partička, která baví nejen televizní diváky už osmý rok. Jak jste se tam dostal?

Přede dvěma lety jsem na televizi Barrandov moderoval znalostní soutěž Kdo to ví? a Michal Suchánek s Richardem Genzerem tam byli kapitány družstev. Nějak jsme si sedli a kluci mi nabídli, abych s nimi zkusil Partičku.

Naskočit do rozjetého vlaku asi nebylo jen tak.

Ani nahradit bystrého, chytrého a sečtělého Ondřeje Sokola. Měl jsem smíšené pocity. Na druhé straně jsem byl velký fanda Partičky, neunikl mi jediný díl. Jejich humor mi je velmi blízký a mám ho rád. Kluci jsou spolu sehraní, slyší na ty nejmenší podněty, snad jim to moc nekazím. Kromě natáčení pro televizi Prima jezdíme po divadlech v celé zemi.

V Partičce baví s Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem publikum i sebe.

V Partičce baví s Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem publikum i sebe.

FOTO: TV Prima

Vzpomínáte na úplně první vystoupení s nimi?

Bylo 24. dubna 2017 v Novém Boru, hodně jsem se zapotil. Úplný průšvih to snad nebyl, protože s nimi stále vystupuju.

V každém představení je chvilka, kdy mám v hlavě prázdno a myslím si, že to nedám. Naštěstí to je improvizace, která je vůči těmhle slabým chvilkám shovívavá. Horší by bylo, kdybych měl takové prázdno v hlavě při představení, které je nazkoušené. Tady opravdu nemáme dopředu připravené vůbec nic.

Kdy jste v sobě objevil improvizační talent?

Pořád nevím, zda ho mám. Předpokládám, že každý herec by ten dar měl mít. Když se mě někdo ptá, jak můžu něco takového dělat, tak odpovím: „Můžu. A baví mě to.“

Vy jste z umělecké rodiny?

Vůbec ne. To, abych si dal přihlášku na DAMU, mi poradil jeden můj učitel na gymnáziu v Kutné Hoře. Zamlouvalo se mi, že přijímačky byly už v lednu a únoru, takže bych už v době maturity věděl, co se mnou bude.

Kdyby to nevyšlo, uvažoval jsem o pedagogické fakultě, učit základy společenských věd a zeměpis. Přijímačky jsem ale hned napoprvé udělal. Pamatuju se, že v den, kdy jsem jel na třetí kolo, jsem měl večer maturitní ples.

Jakou představu jste měl o své herecké budoucnosti?

Žádnou. Ani ambice hrát ve velkém nebo malém divadle. Byl jsem nepopsaný list, o divadle jsem nevěděl prakticky nic. Už od druhého ročníku jsem začal hostovat v Divadle na Vinohradech, kde si mě pak nechali a kde jsem si zahrál spoustu krásných rolí. Výpověď jsem dal přede dvěma lety.

V úspěšném seriálu Kriminálka Anděl pátral po zločincích spolu s Davidem Švehlíkem a Markem Taclíkem.

V úspěšném seriálu Kriminálka Anděl pátral po zločincích spolu s Davidem Švehlíkem a Markem Taclíkem.

FOTO: archív TV Nova

Co vás k tomu vedlo?

S nástupem nového vedení přišla nová dramaturgie, která mi neseděla, už jsem se v tom divadle necítil jako doma. Hrával jsem tam bez problémů třeba 27 představení měsíčně a najednou jsem chodil do práce nerad.

Ironií bylo, že nový šéfdramaturg byl na DAMU mým ročníkovým vedoucím a neustále mě vyhazoval od zkoušek kvůli mému účinkování na Vinohradech. Teď jsem tam s ním měl pracovat. Přišlo mi to, jako bych chodil s dívkou, rozešel se s ní a vykládal o ní, že to je největší děvka na světě, no a po dvaceti letech jsem ji požádal o ruku.

Těch důvodů ale bylo víc: přišel jsem před dvaceti lety do souboru, který pevně držel při sobě. Formovali mě kolegové velmi zvučných jmen. Z těch lidí tam už nikdo nezůstal.

Pomyslným posledním hřebíčkem do rakve byl odchod Viktora Preisse. Já si vinohradské divadlo bez pana Preisse nedovedu představit. Nechci ale být nespravedlivý: umělecký šéf Juraj Deák tam nabral hodně mladých a šikovných herců.

Vaší první velkou filmovou rolí byl voják v Marhoulově Tobruku. Jak na natáčení vzpomínáte?

Díky výcviku, který jsme před natáčením absolvovali, jsem radikálně změnil názor na českou armádu. V Kolíně jsme bydleli v sousedství vojenských bytů, a když jsem pozoroval různé ty plukovníky a majory, dost jsem pochyboval o tom, že by ubránili naši vlast. Spíš na mě působili jako nedůvěryhodní alkoholici.

Tobruk mi ukázal, že současná česká armáda nemá nouzi o chytré, vtipné a šikovné lidi. Mrzí mě, že nepožívají takové úcty jako třeba ve Francii, Velké Británii a jiných vyspělých demokraciích. A pobuřuje mě, když se o nich někdo vyjadřuje jako o žoldácích. Jsem přesvědčený, že kdyby se dostali do situace, v jaké se za druhé světové války ocitli naši bojovníci u Tobruku, obstáli by stejně jako oni.

První velkou filmovou roli mu svěřil režisér Václav Marhoul ve válečném dramatu Tobruk (2008).

První velkou filmovou roli mu svěřil režisér Václav Marhoul ve válečném dramatu Tobruk (2008).

FOTO: archív ČT

V poslední době jste hodně vidět v muzikálech.

První byl na vinohradském jevišti Donaha! v režii Radka Balaše, to představení se opravdu zdařilo a hráli jsme ho mnoho let. Pak jsem s ním tamtéž dělal Jak udělat kariéru snadno a rychle. V Hybernii mě přizval do muzikálu Antoinetta – královna Francie, kde mi svěřil roli Ludvíka IV., pak následovala Adéla ještě nevečeřela. Radek je vždycky neuvěřitelně připravený, dělám s ním rád.

Máte nějakou pěveckou průpravu?

Předvádím herecké zpívání, nikdo jistě nečeká, že vystřihnu árii. Vzpomínám, že když jsme poprvé zkoušeli Antoinettu a vedle mě zazpíval David Uličník, což je člen 4TETu (mužský vokální kvartet – pozn. red.), říkal jsem si, co tam proboha dělám.

Jak hodnotíte české muzikály?

Když jdete na muzikál v Londýně nebo v New Yorku, jdete do divadla, kde jsou účinkující kvalitativně úplně jinde než tady. Navíc když tam v něm hrajete rok, můžete ten další odpočívat, protože máte vyděláno. O tom u nás není ani řeč. Češi mají očividně muzikály rádi, spočítejte si, kolik jich u nás běží.

V muzikálech se od účinkujících čekají i pohybové schopnosti. Jak jste na tom v tomhle ohledu?

Na to, jak jsem byl vždycky tlustý, jsem se hýbal docela rychle. Hodně jsem jezdil na kole, táta je ostatně v Kolíně prodává. Poslední dobou je to však horší, protože mám tak poškozené koleno, že už mi dělají problémy i schody. Přes bolest dohraju představení, ale druhé bych nedal. Čeká mě totální výměna, doufám, že se to povede.

Jeho poslední divadelní rolí je horlivý správce znárodněného zámku z 50. let minulého století ve hře Ivana Hubače Hraběnka.

Jeho poslední divadelní rolí je horlivý správce znárodněného zámku z 50. let minulého století ve hře Ivana Hubače Hraběnka.

FOTO: Divadlo Palace - Lucie Vítková

Co plánujete o prázdninách?

Teď jsem si spočítal, že mám v létě dvanáct dní volna. Po téhle hodně nabité sezóně, kdy jsem kromě Partičky, Ordinace a Ohnivýho kuřete začal ještě točit nový komediální seriál Krejzovi, se na ně fakt těším. Chystám se na Krétu: sluníčko, pláž, dobré jídlo, bez telefonů a mailů. Těším se i na pár dnů klidu doma v Kolíně.

Jste kolínským patriotem?

Pořád se považuju za Kolíňáka. Jenže od doby, kdy se tam otevřela veliká automobilka, přibyla spousta nových obyvatel. Platí, že město dělají obyvatelé – za poslední léta se prostě změnilo.

Byl jsem zvyklý potkávat ty samé tváře a najednou kolem vidím neznámé lidi, kteří ani nemluví česky. Do Kolína se ale vždycky rád vracím. Váže se k němu dětství, dospívání, léta jsem s tátou hrál v orchestru Františka Kmocha.

Jako bankéř a mecenáš Mario Bosetti holduje v muzikálu Mefisto vínu a ženám.

Jako bankéř a mecenáš Mario Bosetti holduje v muzikálu Mefisto vínu a ženám.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Na co?

Na klarinet, tatínek zase na bicí. Hrozně mě to bavilo. Při Kmochových slavnostech jsem v mundúru pochodoval v průvodu městem. Mrzí mě, že jsem poslední tři ročníky kvůli pracovnímu vytížení vynechal.

Pouštíte si třeba v autě dechovku?

Pozor, my jsme byli dechový symfonický orchestr, kde byly místo smyčců dřeva a dechy, takže jsme zdaleka nehráli jen Kmocha, měli jsme na repertoáru Dvořáka, Smetanu, ale i ABBU.

Odmalička jsem chodil do lidové školy umění na klarinet, možná se pak nějaké to hudební cítění odrazilo v muzikálech.