Celý porod probíhal nešťastně. Bábě pomáhala ještě asistentka Maria Anna Lorentzová, ale ta se držela stranou. Rodička hrozně trpěla, porod se protahoval, konec bolesti v nedohlednu. Navíc se dítě nehýbalo. Mayerová usoudila, že plod zemřel, a rozhodla se, že zachrání alespoň rodičku. Na tom by nebylo nic divného - v situaci, kdy „skoronovorozenec“ v těle matky zemřel, chirurg musel jeho tělo rozkouskovat a vyjmout. I proto, aby mohlo být dítě pokřtěno.

Zákrok nepatřil k výjimečným - v mnoha případech matka díky němu přežila. Zádrhel spočíval v jediném, porodní bába nesměla podávat ženám ani léky, natož používat nástroje.

A to právě Mayerová udělala. Nezavolala chirurga a sama se pustila do náročné operace. Korunu tomu dodal manžel rodičky, který chtěl pomoci a vrazil bábě do ruky jakýsi hák. Ta se jím pokoušela uvolnit porodní cesty, ale ruka jí sklouzla a podle pozdějšího konstatování fyzika O´Reillyho „provedla zločin, nad kterým by samotný Tatar, ano i ten největší barbar, pocítil hnus“.

Podařilo se jí totiž „roztrhat dělohu svému vlastnímu pohlaví a zahubila po předlouhém martyriu ženu i dítě“. Při pozdějším vyšetřování vyslýchali krajského fyzika i Mayerovou. Případ skončil propuštěním báby, protože způsobila neštěstí „z hlouposti a nedostatečného vyškolení“. Tehdy už se vzdělávání bab stalo pro společnost nutností. Zcela jiná byla minulost (porodnictvím se zabývala Daniela Tinková ve své knize Tělo, věda, stát, Argo 2010).

Těhotná na porodním křesle s bábou babicí v popředí (rytina z roku 1513).

Těhotná na porodním křesle s bábou babicí v popředí (rytina z roku 1513).

FOTO: Repro foto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Zaříkávání i polknutí vlčí kůže

„A vychází s pláčem na svět, jako by předvídal bolesti, rozličná trápení a těžkosti těla v tomto slzavém údolí,“ napsal o porodu Matouš Philomates Dačický z Wolkenberku ve své Zahrádce růžové žen plodných z roku 1574.

V předindustriálním období patřil porod k výlučně ženským záležitostem, v jejichž středu stála porodní bába, většinou starší žena, již bez malých dětí. Pro lékaře zůstala přítomnost u porodu dlouho tabu. V roce 1521 dokonce v Hamburku odsoudili a upálili na hranici jistého doktora Vieta za to, že se přímo účastnil porodu, ke kterému se mu podařilo vloudit v ženském převleku.

Bába babicí měla mít „kvůli zkušenosti“ vlastní děti, musela být provdaná nebo ovdovělá a těšit se důvěře okolí. Řemeslo pro ni znamenalo jen přivýdělek - většinou se věnovala ruční nebo zemědělské práci. Honoráře nemívala - stačila strava a dary od rodiny. Bábiny metody pro vedení porodu byly celkem omezené. Proto často využívala magie, která rodičky uklidňovala.

Porodní utrpení tak mírnila modlitba, zaříkávání, polknutí kousku vlčí kůže. Báby neznaly medikamenty a při komplikacích se třásly bezradností. A že se jich objevilo - příčná poloha dítěte, velké ztráty krve, možnost sepse (otravy krve). Navíc mnohé z bab kvůli stresu a traumatům při porodu propadly alkoholu, který ovšem babické řády zakazovaly.

Venkovské báby měly menší vzdělání ve srovnání s městskými - ty se sdružovaly dokonce ve spolcích, připomínajících cechy. A postupně se u porodů začali objevovat muži, lékaři i ranhojiči. „Babictví“ se začalo měnit ve druhé polovině 18. století.

Porodní bába braniborského dvora v Berlíně Justine Siegemundinová vydala roku 1690 vlastní učebnici porodnictví.

Porodní bába braniborského dvora v Berlíně Justine Siegemundinová vydala roku 1690 vlastní učebnici porodnictví.

FOTO: Repro foto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Zázračný porod proti přírodě

V roce 1790 se podařil chirurgovi a ranhojiči města Tábora Josefu Matthiasi Richtrovi významný čin. Z těla táborské poddané Magdalény Šrámkové vyjmul mrtvý plod, který v sobě nosila údajně dva roky a deset měsíců.

Zemský protomedik (dozíral nad zdravotnictvím v příslušné zemi) Thaddäus von Bayer, který případ posuzoval, psal o „zázračném porodu proti přírodě, tak šíleném, že tomu člověk stěží může věřit“. Na podobnou operaci by si bába netroufla.

První porodníci „akušéři“ se objevili na francouzském dvoře Ludvíka XIV., později i v Anglii a Německu. Mezi nimi a bábami se rozpoutal konkurenční boj. Akušéři a chirurgové ovšem na rozdíl od bab používali nástroje. Porody se začaly rozlišovat na „normální a nepřirozené“. Druhý náležel do kompetence právě akušéra, chirurga a lékaře. Pouze on směl „zmenšit“ mrtvý plod tím, že jej vyňal z těla matky pomocí háku a nože. Objevila se snaha omezit pravomoc bab a zároveň je vzdělávat. A to i v českých zemích.

Tzv. dvojitý hmat z porodnické příručky báby Justiny.

Tzv. dvojitý hmat z porodnické příručky báby Justiny.

FOTO: Repro foto Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Dávaly klystýr a obklady

V Praze zavedl školení pro báby a porodníky Generální zdravotní řád pro Království české z roku 1753, prvním přednášejícím se stal profesor Franciscus Dutoy. Řád vyhlašoval podrobně bábiny povinnosti a vyzdvihoval nutné vlastnosti: pořádkumilovnost, střízlivost, bohabojnost, nehašteřivost a nepověrčivost.

Bába nepoužívala léky, vypomáhala jenom „podáváním klystýru a obklady, které se však v apatyce vyhotovují“. Pokyny přesně stanovily, jak přestřihnout pupeční šňůru a vyjmout placentu.

Bába musela také „ohledávat“ dívky podezřelé z těhotenství, čímž předcházela infanticidiu (zabití novorozence matkou). Později se od uchazeček o babictví vyžadovala i znalost čtení a psaní. Ty báby, které neměly aprobaci, a přesto babictví provozovaly, dostávaly pokuty a při druhém nachytání i výprask.

Porodnictví pomalu získávalo na významu - od roku 1786 předepsal studijní řád lékařské fakulty v Praze výuku porodnictví i pro budoucí lékaře. Mělo to své důvody - v Praze, Brně i Olomouci se budovaly porodnice. A i v nich se našlo místo pro báby babicí.

Lékař v roce 1822 vyšetřuje oblečenou těhotnou.

Lékař v roce 1822 vyšetřuje oblečenou těhotnou.

FOTO: Repro foto Radostné dětství, Paseka 2006

Chtěl jí něco zvláštního ukázat

Profesor Josef Potel, domácí porodník z pražské porodnice u Apolináře, měl v srpnu 1807 velký problém. Řídil praktickou výuku v ústavu a to mu umožňovalo stýkat se s mladými adeptkami porodnictví. Představovalo to pro něj velké a mrazivé pokušení, kterému neodolal. Jednou v noci osmadvacetiletá budoucí porodní bába Barbora Knechtlová s jeho pomocí odrodila jednu ženu a odešla na lůžko. Vzápětí se do její ložnice vkradl Potel s tvrzením, že jí „chce něco zvláštního ukázat, co je důležité pro studium“.

Důvěřivá dívčina ho následovala do jeho pokoje, kde Potel zamkl na petlici a dvakrát s ní praštil na postel. Barbora se mu vyškubla a s jekotem vtrhla do pokoje pro porodní báby a všechno hned za tepla vyklopila. Potela suspendovali. Jeho situaci ztížil i fakt, že se často opíjel a jednou svou manželku, také porodní bábu, táhl po chodbě „na jakémsi řemeni“. Přes podobné svízele se gynekologie a porodnictví postupně ustavovaly jako samostatný vědní obor. A do něj se zapojovaly i báby. Časem se dočkaly i vlastních učebnic.

Názorná vyobrazení z knihy Jana Strenga Kniha babická ku prospěchu žen babictví se učících z roku 1859.

Názorná vyobrazení z knihy Jana Strenga Kniha babická ku prospěchu žen babictví se učících z roku 1859.

FOTO: Repro foto Radostné dětství, Paseka 2006

Bába by měla mít citlivé ruce

„Báby by měly mít jemné a nad míru citlivé ruky, šlechetnost a čitedlnost serdce,“ psal ve svém proslaveném spise Úvod k babení z roku 1804 Antonín Jungmann (1775-1854), lékař a porodník, bratr slavného obrozence a jazykovědce Josefa Jungmanna. Jeho dílo sloužilo všem babám celou první polovinu 19. století.

Z knihy se stal okamžitě bestseller, srovnatelný s Domácí kuchařkou Magdaleny Dobromily Rettigové, protože byl psán česky. Mnohokrát jej vydávali a jeho čeština se stále zlepšovala.

Jungmann, vysoký, štíhlý a podle žen krásný muž, byl roku 1811 jmenován řádným profesorem porodnictví. V Babení nejen instruoval ženy, jak vést porod, ale popisoval i jejich doporučované vlastnosti. Od báby se požadovalo zdraví, čistotnost, mlčenlivost a trpělivost.

A také poslušnost vůči nadřízeným - samostatné úvahy po ní nikdo nepožadoval a také požadovat nechtěl.

Nutno podotknout, že vedle bab, které se vzdělávaly a absolvovaly porodnický kurz, nadále působily i báby „bez aprobace“. Některé zkušené a šikovné, jiné nikoli. Aprobované ovšem dostávaly plat. Tak či tak, výuka porodnictví pro lékaře a báby se oddělila až v roce 1850. Porodnictví vkročilo do nové etapy. Báby ale ještě působily, zejména na venkově, až do dvacátých let 20. století.

Nástroje, které napomáhaly porodu: 

  • V osvícenské době se rozšířily kleště - forceps. První se objevily kolem roku 1665. Ty měly ještě oddělitelná ramena.
  • Kleště jsou spojovány s anglickou porodnickou rodinou Chamberlainů, která ve druhé polovině 17. století střežila tajemství svých vynalezených kleští, jež se předávalo z otce na syna.
  • Až v roce 1670 Hugh Chamberlain ve Francii tajný vynález zpeněžil. Nedopadlo to dobře - předvedl kleště při jednom těžkém porodu a zmrzačil rodičku. Postupně se kleště zdokonalovaly.
  • Ve Francii se ve druhém desetiletí 19. století díky dr. Josephu Récamierovi rozšířilo porodnické zrcátko, speculum. Bohužel do objevu asepse a antisepse se jeho zásluhou šířily různé nákazy.