Není to ale jeho jediný „zářez“, vždyť dvaatřicet let dělal dvorního vyplétače našemu daviscupovému týmu, kterému se v roce 1980 podařilo poprvé získat slavnou salátovou mísu. Přátelil se s Ivanem Lendlem i s Martinou Navrátilovou a procestoval kus světa.

„Dneska už mi říkají legendo,“ uvědomuje si svou výjimečnost. Když se ho ptám, v čem kromě profesionality spočívá, vysvětlí mi, že v komunikaci s tenisovými hvězdami nešlo vždycky jenom o rakety.

„Byl jsem takový skřítek, který v týmu dokázal navodit zábavnou atmosféru,“ říká muž, jenž má od práce ruce tak drsné, že by s nimi, jak tvrdí, mohl loupat rané brambory.

Jsem prostě na baby

K oboru, kterému se naplno věnuje od roku 1973, se rodák z brněnských Židenic dostal oklikou. Po absolvování elektrotechnické průmyslovky pracoval jako mechanik ve výpočetním středisku, naposledy v Benešově, kde se mu také v roce 1966 narodila první dcera. Jenže kvůli angažovanosti po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy musel v roce 1970 místo opustit.

„Vedl jsem podpisové akce a komunisti si mě všimli. Sebrali mi vojenskou hodnost a vyhnali mě z města jako krysu,“ vzpomíná s hořkým úsměvem.

Má podíl i na vítězství československých tenistů ve finále Davis Cupu v roce 1980.

Má podíl i na vítězství československých tenistů ve finále Davis Cupu v roce 1980.

FOTO: archív Petra Jurosze

Protože odmalička pokukoval po tenisu, který byl za minulého režimu považován za buržoazní sport, ale zároveň se mu věnovali i političtí prominenti, přijal místo správce kurtů v pražském Tatranu.

„Řekl jsem, že pokud mi dají k dispozici komůrku, kde bych mohl bydlet, budu to dělat zadarmo. To už jsem měl po prvním rozvodu. Oficiálním důvodem byl vzájemný nepřekonatelný odpor, ale ve skutečnosti je problém v tom, že jsem Štír. Jsem prostě na baby.“ Není divu, že nevydržel ani se svou druhou ženou, s níž má další dceru, dnes pětatřicetiletou.

Dostat míč do kurtu

„Z manželství musí člověk odejít jako hrdina – v obou rukách igelitový pytel, přijde ke dveřím a řekne manželce: Miláčku, otevři mi. Jestliže všechno bývalé ženě necháte, řádně platíte alimenty a scházíte se s dcerkou, tak není problém. Abych v tom neměl zmatek, ženil jsem se pokaždé ve stejný den, na Petra a Pavla, protože největší chybu chlap udělá, když v den výročí svatby nepřijde s pugétem,“ tvrdí Petr Jurosz, který na kytici nezapomíná ani po rozvodu.

Obě dcery vedl ke sportu, kterému sám holdoval, a nezříká se ho ani dnes. „Copak vypadám, že nesportuju?!“ reaguje naoko pohoršeně na otázku, do jaké míry se v pokročilém věku udržuje ve formě. Jeho doménou byl vždycky vytrvalostní běh a běžkování. Jako první Čechoslovák například zkompletoval všech devět světových maratónů v běhu na lyžích.

„Pan docent Pirk (přední český kardiochirurg – pozn. red.), který taky běhá, se přede mnou uklonil, když jsem mu řekl, že nejhorší maratónský čas mám 3:20 a sedmkrát jsem to zvládl pod tři hodiny. Chcete znát můj nejlepší výsledek? 2:44 z roku 1974.“

Že mohl na běžkách závodit v kapitalistické Evropě i v zámoří, za to vděčí práci na tenisových dvorcích. V momentě, kdy po čtyřech letech v Tatranu, jak říká, přešel chodník a coby správce se upsal Spartě, potkával v areálu významné prominenty tehdejšího režimu, kteří mu pomohli.

„Na jedničce hrál ministr vnitra, na dvojce ministr sportu a na trojce ministr financí, vždycky v pondělí, ve středu a v pátek od půl sedmé do půl deváté ráno. Pak si vzali košile a jeli do práce. Chtěli mě nějak odměnit, tak mi dali devizový příslib.“

Kromě papalášů potkával na Spartě třeba i Jana Kodeše, kterému vypletl slavnou wimbledonskou raketu. „To mě v oboru nastartovalo a dostalo do neskutečného kolotoče.“ Petr Jurosz ovšem tvrdí, že než se takhle vypracoval, musel se prvními sto kusy doslova protrápit.

Špatně vypletená raketa totiž podle něj snižuje šanci na výhru minimálně o padesát procent. „Během zápasu povoluje, a jak ztrácí napětí, hráč má nad údery menší kontrolu. Třeba pro Nadala (Rafael Nadal, špičkový španělský tenista, olympijský a mnohonásobný grandslamový vítěz – pozn. red.) to není problém, protože do každého míče dává rotaci, ale chlapi, co hrají rovný tenis a pořádné rány, musí mít takovou raketu, aby jim to padalo do kurtu.“

Rok 1973 a finále Wimbledonu, kde Jan Kodeš porazil ve třech setech Gruzínce Alexe Metreveliho.

Rok 1973 a finále Wimbledonu, kde Jan Kodeš porazil ve třech setech Gruzínce Alexe Metreveliho.

FOTO: ČTK

Důchod, to je sprosté slovo

„Vidíte, ke konci to jde hůř, ale to je tím, že už jsem starý a necítím konce prstů. Asi budu muset na operaci,“ povzdechne si, když se chystá na výpletu udělat závěrečný uzlík. Po mé poznámce, jestli už tedy není na čase odejít do penze, se však naježí: „Důchod? Co je to za sprosté slovo? Já nikdy nepřestanu pracovat! Každý mi říká, jak dobře vypadám, ale to není zadarmo, stojí mě to celoživotní aktivitu.“

Kromě toho, že jezdí na kole a na běžkách, začal po pětatřiceti letech znovu běhat, a dokonce se hodlá na konci října zúčastnit půlmaratónu v Drážďanech.

„Teď mám o dvacet kilo víc než při svém vítězném závodu, takže musím dát aspoň šest kilo dolů. Nepoběžím na čas, ale na čárku, na účast. Už si nepotřebuju nic dokazovat. Klidně, když to nepůjde, přejdu do chůze.“ Obligátní otázky typu Hrajete tenis? odbývá stručně: „Je to, jako když se řezník chodí rozšoupnout do cukrárny. Jestliže mám celý den v ruce rakety, tak s nimi přece ještě nepůjdu hrát.“

Před pětačtyřiceti lety

Před pětačtyřiceti lety

FOTO: archív Petra Jurosze

Nebylo to tak ale vždycky. Vzpomíná, jak si například v roce 1985, kdy už působil na Štvanici, zapinkal s někdejší špičkovou argentinskou tenistkou Gabrielou Sabatiniovou.

„Navrhl jsem, že jí zdarma vypletu tři rakety, když si se mnou deset minut zahraje.“ Otestoval i „wimbledonský“ pažit, který si Jan Kodeš nechal položit ke své pražské vile na Hanspaulce. „Udělal ale hloupost, protože tam malému synovi zřídil kluziště a tráva přes zimu shnila.“

S Gabrielou Sabatiniovou strávil na kurtu deset minut.

S Gabrielou Sabatiniovou strávil na kurtu deset minut.

FOTO: archív Petra Jurosze

Dneska se Petr Jurosz objeví na kurtu nanejvýš v případě, když ho vyzve jeho bývalá druhá žena, aby ji vzájemným zápasem potěšil na narozeniny nebo na Vánoce.

Švihej, Martino!

Ještě jednou se vrátí ke svým nepovedeným manželstvím, čímž se ale znovu dostává k tenisu: „Copak jsem se mohl dvakrát nerozvést, když jsem jel pár dní po obřadu na svatební cestu bez manželky do Paříže na Davis Cup?“

V té době se u nás o vyplétače přímo v dějišti nikdo nestaral, vlastně by nemusel ani přijet, protože si všechny náklady hradil sám. Běžně si tak hráči z republiky odváželi do zásoby deset raket, se kterými si museli na turnaji vystačit. Petr Jurosz ale cestoval rád a do Paříže tehdy dorazil škodovkou, ve které na parkovišti před hotelem i bydlel.

Měl možnost být i u prvních úspěchů Ivana Lendla.

Měl možnost být i u prvních úspěchů Ivana Lendla.

FOTO: ČTK

„Potkala mě maminka Ivana Lendla, a když zjistila, v jakých podmínkách nocuju, dala mi klíče od Ivanova bytu.“ S někdejší světovou jedničkou má spojený i zážitek ze švédského Bostadu, kde hrál daviscupový tým.

„Ivan byl takový profesionál, že se mě zeptal: Co děláš ráno v sedm? Jdeme běhat. Když jsem mu zaťukal na pokoj, už cvičil a seznam cviků měl napsaný i na papírku, který venku připnul na strom, abychom podle něho trénovali.“

Podobně „asistoval“ například Martině Navrátilové, když spolu běhali ve Stromovce, ale ona to v půlce kopce chtěla vzdát. „Přinutil jsem ji: Švihej! Však si ve třetím setu vzpomeneš.“

Martině Navrátilové vypletl první raketu, když jí bylo šestnáct.

Martině Navrátilové vypletl první raketu, když jí bylo šestnáct.

FOTO: ČTK

Od tenisových hvězd mu každý týden přicházelo kolem deseti pohlednic z různých koutů světa. Dostával také rakety s autogramem, jenže velkou část těchto artefaktů sebrala nebo poničila velká voda. Všechny tři areály, kde Petr Jurosz pracoval, se totiž nacházejí u Vltavy. Přestože měl sám možnost zůstat natrvalo za hranicemi, nikdy ho to ani nenapadlo.

„Nemohl jsem tady nechat dcery a maminku, navíc třeba v Americe není kromě hezké přírody nic, co by mě lákalo.“

Fandí tak, že se nedívá

Ve svém obchůdku v Záběhlicích, kde prodává potřeby pro tenisty a provozuje servis raket, má sice stále zapnutou televizi, ale poslouchá ji spíš jako rádio. „Kdybych se měl koukat, moc práce bych neudělal,“ říká smířeně. To ale neznamená, že jako fanoušek nadobro okoral, nejvíc ho zajímá, jak si vedou čeští zástupci.

„Během French Open mi lidi volali: Ta Plíšková se Šarapovovou uhrála jenom tři gamy, to je strašné, že se na to nevykašle! Každému ale vysvětluju, že prohrát dvakrát 0:6 nebo těsně v tiebreaku (zkrácená hra na konci setu za stavu 6:6 na gamy – pozn. red.) je ve výsledku totéž. Tenis není krasobruslení, kde se posuzuje umělecký dojem. Buď je to výhra, anebo porážka.“

Už má vyzkoušeno, že Petře Kvitové se vyplácí fandit „tajně“, takže se na její zápasy zpravidla nedívá. Poslední zážitek má z květnového turnaje v Praze, který česká tenistka nakonec ovládla.

„Když jsem se na finále, kam jsem dostal lístek, posadil na tribunu, vedla dokonce 4:1, ale set prohrála 6:4. Hra měla úroveň přeboru Středočeského kraje. V ten okamžik jsem se zvedl a prošel se po areálu Sparty, kde jsem jedenáct let bydlel. Tím jsem Kvitovou odblokoval. Vrátil jsem se, když vedla 3:1 ve třetím setu, který dotáhla do úspěšného konce. Mám to stejné jako starý pan Mandlík, ten se taky nedíval, jak jeho Hanička hraje, a místo toho šel na procházku.“