Poslední dobou vás na jevišti vidíme v samých komediích.

Taková je doba, diváci se chtějí bavit. Za posledních několik let jsem opravdu nezkoušel nic vážnějšího či aspoň tragikomického. V předchozích angažmá nebo při hostování jsem vážnější žánry naštěstí zažil. Chybí mi, protože v nich na sobě člověk ještě pracuje. Obávám se však, že za chvíli budou chtít lidé už jenom gagy, aby ani nad tou komedií nemuseli přemýšlet.

Začíná mi scházet vyváženost a vlastně nemožnost výběru: nezaškodí si občas v divadle poplakat, hlouběji se zamyslet, nejen se pořád smát. Na druhé straně udělat dobrou komedii je taky těžká disciplína.

Do ní bezpochyby patří i Brouk v hlavě, kde se v ústřední dvojroli představíte na Letní scéně Studia DVA na pražském Vyšehradě. Tuhle dvojroli mají hlavně starší diváci spojenou s vynikajícím vinohradským představením.

Slyšel jsem o panu Brodském, Preissovi, Trojanovi, kteří v tom v průběhu let zářili. Jsem rád, že jsem to představení neviděl, nesedí mi to za krkem a mám tak čistou hlavu. Ale na druhou stranu mě mrzí, že mi uteklo. Hrát dvojroli považuju za herecký dar, třeba v inscenaci Vše o mužích v divadle Studio DVA hraju několik postav, nádherně se tam vyblbneme.

Na Letní scéně Vyšehrad ho můžeme vidět ve slavné dvojroli situační komedie Brouk v hlavě francouzského dramatika Georgese Feydeaua, v níž ztělesňuje slaboduchého hotelového sluhu Boutona a zároveň dokonalého manžela pana Champsboisyho.

Na Letní scéně Vyšehrad ho můžeme vidět ve slavné dvojroli situační komedie Brouk v hlavě francouzského dramatika Georgese Feydeaua, v níž ztělesňuje slaboduchého hotelového sluhu Boutona a zároveň dokonalého manžela pana Champsboisyho.

FOTO: Václav Beran

Máte i po víc než 25 letech hraní na jevišti trému?

Začalo to už při škole, když jsem hned po nástupu do karlovarského divadla převzal roli Jima v Obchodníku s deštěm těsně před premiérou, protože původní představitel náhle ze souboru odešel. Trpěl jsem od té doby před každou premiérou střevními potížemi. Později tuhle nervozitu „převzaly“ muzikály, těmi jsem se vždycky proklepal. Proto se jim už radši vyhýbám.

Proč?

Muzika nepočká, nemůžete se opozdit, a když se to stane, znervózním dvojnásob. Přesto jsem při muzikálech zažil nádherné pocity. Tenhle žánr geniálně spojuje krásnou muziku a zpěv. A když se povede vše dobře skloubit, vyvolá to obrovské emoce a jsem na jevišti šťastný. Někdy to je dokonce mnohem silnější než na činohře.

V komedii Patrika Hartla Hovory o štěstí baví diváky ve Studiu DVA spolu s Romanem Štabrňákem a Michalem Slaným (vpravo).

V komedii Patrika Hartla Hovory o štěstí baví diváky ve Studiu DVA spolu s Romanem Štabrňákem a Michalem Slaným (vpravo).

FOTO: Václav Beran

Prošel jste nějakou pěveckou průpravou?

Když mě oslovili z Divadla Kalich – myslím, že v tom měl prsty kamarád Pepa Vojtek (frontman skupiny Kabát – pozn. red.) – řekl jsem, ať si mě před tím někdo poslechne. Korepetitor Vlastimil Bičík prohlásil, že to se mnou půjde, a poslal mě za učitelkou zpěvu Janou Novákovou. Hodně jsem se do toho tenkrát zakousl.

Nejvíc si vás teď televizní diváci pamatují z Případů 1. oddělení. Čekal jste takovou odezvu?

Byl jsem překvapený a taky potěšený, že spokojená byla i odborná veřejnost. Dodnes potkávám lidi, kteří říkají, že Česká televize točí samé kraviny a proč se nenatočí další série 1. oddělení.

Měla vaše postava kapitána Pražáka skutečný předobraz?

Existuje, je to prima chlap a pořád slouží u policie. Moc o nich nesmím povídat, protože nechtějí odhalovat své profesní zázemí. Nicméně je to buldok, který případ nepustí, dokud ho nevyřeší. A nevzdá to ani po letech, kdy už hrozí promlčení.

Jste známý tím, že se věnujete thajskému boxu. Pomohla vám fyzická zdatnost při natáčení seriálu?

Doufám, že ano. Na udržování kondice teď zrovna nemám moc času. Hodně jsem zkoušel na divadle, a přibyla mi tím pádem představení. Když se konečně dostanu na trénink, chvíli trvá, než tělo tzv. nahodím.

Thajský box mě ale pořád baví, čistí mi hlavu. Měli jsme tam pár akčních scén, a když jsem měl pacifikovat nějakého zločince, vypadalo to s mou figurou asi věrohodněji, než když v nějakém krimiseriálu drobná dívenka složí rozložitého chlapa. To mi přijde spíš k smíchu.

 V humorné parodii Titanic staví v Divadle Kalich spolu s Miroslavem Vladykou nejslavnější námořní tragédii do nečekaného světla.

V humorné parodii Titanic staví v Divadle Kalich spolu s Miroslavem Vladykou nejslavnější námořní tragédii do nečekaného světla.

FOTO: Richard Kocourek

I drobnější žena může být bojovná…

Dělám asi deset let thajský box a vím, jaký je rozdíl v tom, co dokážou ženské závodnice, ať trénují sebevíc. Chlap je prostě chlap a ženská je ženská. A rána je rána.

 Vy asi nebudete úplným zastáncem emancipace.

Ať si každý dělá, co chce. Já jen nemám radost z toho, že věci nefungují přirozeně. Podle mě spočívá rovnováha v tom, že muži a ženy jsou odlišní a vzájemně se vyvažují, ne v tom, že budou stejní.

Tahle rovnováha pomalu mizí, ženské se chovají jako chlapi – stačí pozorovat, co se děje na silnicích: řidička si otevře okno a začne vám nadávat do všech možných přirození. Říkám si, že když ta paní umí tak pochlapsku nadávat, jestli se tak umí i prát, a co by dělala, kdybych vylezl z auta.

U divaček jsem byl za krasavce, a to se mi líbilo.

Platí to i naopak: chlapi zapomněli, jak se chová gentleman. Klidně se srazí se ženou ve dveřích, místo aby jí dal přednost.

Úplně nehorázně se tady chovají cizinci. Myslí si, že přišli do nějaké kolonie, a chovají se jako hovada. A my před nimi poklonkujeme.

Máte pocit, že se k sobě lidé dřív chovali lépe?

Předchozí režim jsem vnímal jen jako dítě, v zorném úhlu velké moravské rodiny. Tím, že lidé měli společného nepřítele, drželi víc při sobě. Pak se to nějak rozpadlo, každý si začal hledět jen svého. Kdo se dnes schází doma jako dřív? To spíš někde v restauraci.

V úspěšném seriálu Případy 1. oddělení pátral po pachatelích vražd spolu s Bolkem Polívkou (vlevo) a Petrem Stachem.

V úspěšném seriálu Případy 1. oddělení pátral po pachatelích vražd spolu s Bolkem Polívkou (vlevo) a Petrem Stachem.

FOTO: archív ČT

Vy máte moravské kořeny?

Ano, maminka je ze severní Moravy, ve třiceti jsem zjistil, že táta pochází z jižní. Vychovával mě nevlastní otec.

Po kom jste podědil herecké nadání?

Nevím. Prý někdo z tátovy strany hrával kdysi s Burianem. Jenže Blažků je tolik… (smích)

Byl jste aspoň jako dítě typický třídní bavič?

Spíš třídní šašek. Ze školy jsem se uléval tím, že jsem chodil recitovat. Bavilo mě to, a když se to povedlo, už tehdy jsem z toho měl dobré pocity. V deseti mě ve škole objevila režisérka Drahomíra Králová, která hledala kluka do hlavní role svého filmu Vyhrávat potichu.

Od té doby jsem vystupoval v mnoha dětských televizních filmech a seriálech. Byla to moc hezká práce, a proto je mi líto, že po všech těch rolích, které jsem si v České televizi „odsloužil“, na mě aktuálně zapomněli.

Kdo vás nasměroval na hereckou dráhu?

Můj nevlastní otec Vladimír Bezděk, který pracoval jako střihač v televizi, kromě jiného vymyslel Videostop (populární soutěžní pořad – pozn. red.) a byl u vzniku dalších televizních soutěží. Přivedl mě postupně na myšlenku, že bych se mohl po základce přihlásit na hereckou konzervatoř, kde se neučí matematika a fyzika, které mi úplně nešly.

S tehdy pětiletým (nyní 21) synem Luciánem, jehož maminkou je herečka Lucie Benešová.

S tehdy pětiletým (nyní 21) synem Luciánem, jehož maminkou je herečka Lucie Benešová.

FOTO: ČTK

A brzy začalo vaše období princů. Nelezli vám už pak na nervy?

Vůbec ne. U divaček jsem byl za krasavce, a to se mi líbilo. Odstartovala to Nesmrtelná teta. Na začátku devadesátých let u nás začínaly billboardové reklamy a na tuhle pohádku tehdy zaplavily celou republiku.

Když se na své fotky s blonďatými kudrnami díváte, co si myslíte?

No, že jsem byl fešák. (smích) Je to hrozně let. Trochu mi je smutno, jak to rychle uteklo. Najednou jsem táta od tří dětí.

Jste ctižádostivý?

Takhle jsem si tu otázku nikdy nekladl. Spíš jsem si vždycky něco vysnil – jsem od malička snílek – a snažil jsem se toho dosáhnout. Samozřejmě se chci zdokonalovat, být lepší, něco se naučit. Kdyby to ve mně nebylo, asi bych patřil ke kolegům, kteří se spokojí s průměrem a chtějí mít hlavně klídek. A asi bych se spíš než se sportem kamarádil s alkoholem. Naštěstí mě tahle práce hrozně baví.

Těší vás popularita?

Je to dnes strašně zprofanovaný pojem. Populární jsou i lidi, co rozkrádají majetky, nebo ti, kdo se nachomýtli k nějakému seriálu. Lhal bych, kdybych řekl, že mi nelichotí, když za mnou někdo přijde a řekne, že se mu líbilo představení, ve kterém jsem hrál. Nebo mě nějaká paní vezme za ruku a řekne: „Já si na vás musela sáhnout, mám vás hrozně ráda, promiňte.“

Občas si to vyžeru i méně milým způsobem: když na mě někdo pořvává nebo má blbý kecy.

Na scéně Divadla na Vinohradech krotí už šestým rokem jako Petruccio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy Andreu Elsnerovou, která hraje vzdornou Kateřinu.

Na scéně Divadla na Vinohradech krotí už šestým rokem jako Petruccio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy Andreu Elsnerovou, která hraje vzdornou Kateřinu.

FOTO: Viktor Kronbauer

Vídám vás stále v chlapáckých rolích. Dostal jste někdy v tomhle smyslu protiúkol?

Vzácně. Třeba před lety v rámci Letních shakespearovských slavností, kde jsem hrál ve Večeru tříkrálovém Třasořitku. Bohužel se u nás jak na divadle, tak ve filmu obsazuje po typu. Přitom hrát někoho, kdo neodpovídá mému typu, je pro mě mnohem zábavnější. Jenže se tím nikdo nezabývá ani to nezkusí.

Díky rychlosti, s jakou se dnes natáčí, už není čas ani peníze na masky. Všimněte si, že všichni vypadáme stejně jako v civilu. Strašně mě to s… Klidně bych šel o tři hodiny dřív do maskérny. Jenže by se denně neudělalo dvanáct obrazů, ale jen osm. Ovšem dobrých.

Nikdy jste zásadní proměnou neprošel?

Párkrát na divadle. Třeba v Bytné na zabití, kterou hraju na Vinohradech, mě nepoznala ani moje paní. Vůbec nevěděla, kam mě má zařadit.

Když už se o ní zmiňujete: prý máte před svatbou.

Hmm…, ano. Už jsem to slíbil.

A jako správný chlap slib jistě dodržíte.

Jako jestli doufám, že se na to zapomene? (smích)

Vraťme se k vašim hereckým snům. Prozraďte aspoň jeden.

Zahrát si u Miloše Formana. Teď už je to opravdu bohužel jen sen. Vzdáleně jsem se jeho věcí dotýkal: daboval jsem Billyho v jeho Přeletu nad kukaččím hnízdem, v divadelní adaptaci jsem hrál McMurphyho (v Oscary ověnčeném filmu ho ztělesnil Jack Nicholson – pozn. red.).

V mosteckém divadle jsem si zahrál i Amadea. To pro mě byla přelomová role, tehdy jsem si řekl, že hercem chci opravdu být. Do té doby mě to tak neuchvacovalo – pořád v práci, žádné víkendy, žádné peníze. Klidně bych dělal něco jiného.

Co by to bylo?

Lákala mě kuchařina nebo truhlařina. Výsledky práce máte okamžitě před očima. Jednu dobu jsem chtěl zmizet do cizinecké legie.

V rodinném kruhu: s dcerami Jolanou (13) a Filipou (3) a jejich maminkou Jolanou Ibraimi (38), s níž se v dubnu v Římě zasnoubil.

V rodinném kruhu: s dcerami Jolanou (13) a Filipou (3) a jejich maminkou Jolanou Ibraimi (38), s níž se v dubnu v Římě zasnoubil.

FOTO: Lenka Hatašová

V čem tehdy ten přelom u Amadea spočíval?

To se těžko popisuje: smysly a prožitky vás tak strhnou, že se skutečně asi stanete tou postavou, skutečně trpíte, skutečně prožíváte štěstí…

Na divadle vás pak čekaly další mimořádné příležitosti.

Jsou spojené hlavně s Milanem Schejbalem, který v Příbrami režíroval Přelet nad kukaččím hnízdem. S ním jsem pak přešel do Divadla ABC, kde jsem zažil krásných třináct let. Zahrál jsem si tam roli snů Cyrana – byl jsem u nás jeho nejmladším představitelem. Odmítl jsem tehdy Národní.

Proč?

Protože jsem byl moc mladý a myslel jsem si, že ještě nic neumím. Několikrát jsem tam hostoval, nikdy nezapomenu na Ibsenova Peera Gynta (1994), v němž jsem v režii Jana Kačera hrál po boku Borise Rösnera.

Bylo to jako ve snu: já, devatenáctileté ucho z oblasti (Karlovy Vary a Most – pozn. red.) stojím na jevišti „kapličky“ v takové roli. V šatně jsem seděl s elitou první scény!

Před 15 lety alternoval v Divadle Kalich v titulní roli muzikálu Galileo s jeho autorem Jankem Ledeckým.

Před 15 lety alternoval v Divadle Kalich v titulní roli muzikálu Galileo s jeho autorem Jankem Ledeckým.

FOTO: ČTK

Byl byste rád, kdyby se vaše děti profesně potatily?

Lucián (21) to určitě nebude, to je zapálený ajťák. U Johanky (13) to tak zatím taky nevypadá, zato nejmladší Filipa (3) se hrozně ráda předvádí a vymýšlí u toho neskutečné věci. Bezvadně tancuje. Je to takové blonďaté hádě se zlatými prstýnky, kterými nás má všechny omotané kolem prstu.

Co plánujete na léto?

Mám před sebou asi čtyřicet pět představení. Místo abych vyhazoval klobouk do vzduchu, že mám práci, tak se občas rouhám, že mi to bere skutečný život a hrozně mi ho zrychluje. Přijdu si jako sešlapaný rýč. Příští léto už si vzít nedám, to chci žít ten skutečný život. Tedy… pokusím se.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: