Vera Lacková vypráví opomíjené příběhy

Pocházím z Handlové, malého města na středním Slovensku. Později jsem studovala v Bratislavě a následně v Brně a napojila jsem se tak i na Českou republiku.

V Handlové mě vychovali prarodiče, kteří mě vždycky vedli ke vzdělání. Babičce záleželo hlavně na tom, abych měla dobrou práci, takže mě motivovali, abych šla na vysokou školu. Sice jsem neměla rodiče, ale prarodiče mi do života dali velmi pevný základ.

Studovala jsem masmediální komunikaci v Brně, a přitom jsem se zúčastnila projektu Evropa: domov Romů, ve kterém bylo zapojeno pět zemí: Slovensko, Česko, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko. Já jsem byla v českém týmu a natáčeli jsme dokument s názvem Protože je naděje o Jožkovi Mikerovi, romském aktivistovi vedoucím skupinku romských teenagerů tvořících hiphopovou kapelu.

Uvědomila jsem si, že to je přesně to, co bych chtěla dělat – točit filmy o Romech a změnit trochu majoritní vnímání tím, že ukážu pohled zevnitř, který jsem zatím v této problematice nezaznamenala. Zároveň věřím tomu, že filmy dokážou lidi spojovat.

Po škole jsem založila produkci Media Voice, začala jsem také spolupracovat s lidskoprávními organizacemi a pomáhám jim propagovat různá témata. Zároveň spolupracuji s velkými neziskovými organizacemi, které se věnují romské problematice, např. Ergo Network v Bruselu nebo vídeňská nadace ERSTE. Teď momentálně pracuji i na svém životním projektu s názvem Jak jsem se stala partyzánkou. Je to můj první celovečerní dokumentární film.

Ano. Rozhodla jsem se pátrat po svých kořenech a od malička mě velmi inspirovaly pohádky a příběhy mé babičky. Vyprávěla mi o svém otci, který byl romský partyzán. Kvůli tomu, že byl v odboji, mu za války zavraždili šestičlennou rodinu – dvě miminka, dvě starší dcery, manželku i matku.

On sám byl v tu dobu v koncentračním táboře a dozvěděl se o tom, až když se dostal domů. Po válce se znovu oženil se ženou s podobným osudem – jí Němci zavraždili muže. Pradědeček s ní měl tři dcery a nejmladší z nich byla má babička.

O Romech v odboji se toho moc neví. Když už, tak je na ně většinou nahlíženo spíš jako na oběti holokaustu, ale neví se, že to byli i hrdinové. Premiéra se chystá na rok 2020.

Jsme ve vývoji. Teď uzavíráme etnologicko-historický výzkum, zaměřila jsem se totiž nejen na svého pradědu, ale na romské partyzány obecně. Píšu scénář a kromě toho už se začíná i natáčet a vzniká tak první materiál.

Ano. A na jaře příštího roku už by měla být produkce, a tak postupně dál až do premiéry.

Své nikdy nevyslyšené nebo spíš opomíjené příběhy.

Myslím, že v případě Romů to je trochu jiné a je toho moc. I holokaust samotný je pro Romy velké téma, protože během minulého režimu nebyla vůle je vyposlechnout.

I když o tom mluvili, dozvěděli se, že jsou lháři. Takže to tutlali. Nemluvili o tom tedy i proto, že to pro ně samotné byla velmi dramatická záležitost, a řešili to tak, že své příběhy nebo příběhy svých rodin přetransformovali do pohádek.

Přesně tak. Jsou i knihy inspirované těmito příběhy, ale většinou se tyto pohádky předávají v rodinách. A také tam zůstávají. Jedna má respondentka z dokumentu to velmi pěkně popsala tak, že Romové si ty příběhy často vyprávějí u ohně, a když mluví o králi, mluví o otci, když o princezně, tak je to logicky dcera – povídají si tak o tom, jak se jim za války žilo.

Snaží se bojovat proti stereotypnímu vnímání Romů. Naše filmy jsou dobrým nástrojem k předcházení konfliktům tím, že informují společnost, ukazují pozitivní romské vzory.

Jednoduše se snažíme ukazovat témata, která běžně v médiích nedostávají prostor. Jedna linka naší práce je dokumentární tvorba a druhou jsou promo videa a videa, která vytváříme spolu s neziskovými organizacemi a nadacemi.

Dáváme příležitost i stážistům z různých kulturních prostředí. Nejen Romům – měli jsme tu například i Rumuna, Kazašku nebo i Rusku. Dříve jsme pořádali i vzdělávací kurzy pro mladé (nejen Romy), kde se mohli naučit základy filmování. Tedy kameru, střih, fotografii atd.

Stále ano, ale výrazně méně. Dnes se víc zaměřujeme na dokumentární tvorbu a tvorbu videí.

Začínala jsem tak, že jsem obcházela střední školy a romské neziskové organizace, nabízela kurzy a pořádala konkurzy. Vybrala jsem si patnáct lidí, kterým jsem se velmi intenzivně rok věnovala.

Oni z toho mohou čerpat dál, mají položku v životopise, která jim může profesně pomoci. Tím, že jsem se posunula víc k produkci, změnila se i forma spolupráce. Dáváme inzeráty na vysoké školy a spolupracujeme s mladými lidmi právě formou stáží.

Spíš bych řekla, že popostrkáváme. A doufám, že i můj film bude takovým popostrčením k nahlížení na naše dějiny jiným způsobem. Je to totiž vytrhnutá kapitola našich dějin, lidé o tom nevědí a je to škoda.

Není to jen případ Romů, kteří byli v odboji, ale například i žen a židů, kteří utíkali z koncentračních táborů a zapojili se do odboje. To je něco, o čem se moc neví. Možná si někdo řekne, proč bych se měl zaobírat zrovna tímhle, vždyť už je to dávno, ale ono to asi zas tak dávno není, když fungují stále stejné předsudky jako tehdy.

Ono je velmi troufalé říct, že kdybych nezaložila Media Voice, byla by to katastrofa. To určitě ne.

Já v to doufám, poněvadž čím víc nás bude, tím lépe. Romských filmařů i novinářů je velmi málo. Ve střední Evropě by se možná dali spočítat na prstech dvou rukou.

Možná tím, že si romští studenti vybírají jiné obory, často sociální práci, jazyky atd. A navíc, ve filmařském nebo novinářském prostředí je všeobecně poměrně těžké uspět.

Ano, jistě. S nimi jsem dělala svůj první film.

Romea má minimálně desetiletou tradici a je jednoduše romským médiem. Spravuje noviny, internetový portál atd., já se zabývám opravdu spíš filmem a videem.

Myslím, že ve společnosti celkově panuje názor, že Romové nejsou schopni nic dělat. Nepracují, nestudují, nejsou schopni chodit do školy atd., ale já jsem přesvědčená, že to není pravda.

V mém okolí – mí známí i rodina – všichni normálně pracují či studují vysokou školu. Třeba i to, že Romky v mém věku musí mít děti, je klišé. Ve skutečnosti mají práci, často jsou vystudované, popřípadě zvládají jak práci, tak i děti.

Ale stejně jako v majoritní společnosti, u bílých, když přistoupím na tohle dělení, to tak není v každé rodině. Faktem je, že stereotypy panující o Romech jsou dlouhodobě neřešeným problémem. Myslím, že je před námi ještě dlouhá cesta.

Když se bavím s kolegy, kamarády atd., tak jejich babičky pocházely naprosto běžně z devíti, desíti dětí. Dříve to tedy opravdu běžné bylo a bylo to přirozené.

Strašně těžce se mi to definuje. Myslím, že je to případ od případu. Ale dá se říct, že dnes už to běžné není. Podívejte se na mě. Je mi 29 let, mám vysokou školu, partnera, snažím se budovat si kariéru. Ve svém okolí nemám ani jednu rodinu, která by měla deset dětí.

Ano, postupně.

Určitě je to dobře. Nevím, zda to souvisí s mým romstvím nebo s tím, že jsem žena a ty měly dříve v mém věku dávno po svatbě a minimálně tři děti doma, ale myslím, že je to přirozený proces v souvislosti s měnící se dobou.

Mají, ale ne všechny. Navíc mezi Romy je i pro muže stále velmi těžké najít si práci.

Předsudky.

Podle mě žádný. Co já ale vím. Romského přítele jsem vlastně nikdy neměla. Představuji si právě svého partnera a ten má stejný temperament, jako mají Romové, jsme spolu sedm let a kvůli jeho práci jsme se přestěhovali do Vídně.

I já sama jsem se díky tomu rozhodla rozdělit vlastní práci nejen mezi Česko a Slovensko, ale i Rakousko. V budoucnu bych chtěla rodinu, ale malou, jedno až dvě děti jsou tak akorát. (usmívá se)

Ale zpátky k otázce: myslím, že je důležité to, co má člověk uvnitř. To je jiné u každého jedince a nezávisí to na barvě pleti.

Jsem sice Romka, ale zpívat vůbec neumím a myslím, že nejsem výjimkou. Miluji kapely Bonobo a Massive Attack. Hudbu poslouchám stále, opravdu kde a kdy se dá… Při práci, cestování, uklízení. Někdy si poslechnu i balkánskou romskou hudbu, jindy reggae, prostě různé styly. Hodně asi záleží na náladě.

Vlastně toho času mimo práci moc nemám. Proto se snažím každou volnou chvilku věnovat příteli, rodině a kamarádům. Snažím se proto dělat většinu věcí společně s nimi. Ráda nakupuji oblečení, jako asi každá žena. Miluju kávu a ráda hledám a poznávám nové kavárny. Ještě nesmím zapomenout na cestování a vůbec poznávání neznámých míst.

Mým nejoblíbenějším místem zůstává Banská Štiavnica na Slovensku. Malebné městečko v srdci Slovenska s tajchy (speciální vodní nádrže vystavěné v okolí Banské Štiavnice pro potřeby těžby rud – pozn. red.) a bohatou historií učarovalo mému srdci. Jednoho dne bych tam ráda měla chalupu.

Letos v létě se chystám s přáteli prozkoumat Rumunsko a s přítelem plánujeme navštívit kamarády na severu Norska, kde se mi, doufám, splní sen – vidět polární záři na vlastní oči.

Ve Vídni se to úplně ztratí, tam je velmi multikulturní prostředí. Na první pohled by člověk neřekl, že jsem Romka, to je asi vzhledem k možné diskriminaci výhoda, proto se s ní zrovna já na Slovensku ani v Čechách až tolik nesetkávám. Spíš díky své práci poznávám čím dál víc problémy, které Romové mají. Ty problémy jsou v Čechách i na Slovensku velmi podobné.

Ono je to tak, že diskriminaci jsem zažila častokrát, ale vždycky to vytěsním.

Mám pocit, že lidé se bojí věcí, které neznají. Bát by se ale neměli, mohli by se otevřít.

Může to být to, co jsem říkala, strach z neznámého, ale i to, co říkala Alice ve filmu. Lidé nejsou zvyklí vidět postávat ostatní lidi venku. Pro Romy je to ale běžná věc. Potřebují mít kontakt s životem ve svém okolí. Je to povahou. Když pojedete na dovolenou do Itálie či Španělska, zkrátka na jih, uvidíte tam na každém rohu úplně ten samý obrázek.

Především si myslím, že hlavní problém je v médiích, která nám podsouvají většinou jen špatný či negativní pohled. Mám pocit, že přímo vyhledávají taková témata. Záměrně se soustředí na problémy a chyby, které ale dělá každý. Místo toho, aby se vyzdvihly úspěchy a pozitivní romské vzory.

Na sociálních sítích se šíří hoaxy o tom, kolik Romové pobírají na dávkách, přitom výzkumy a statistiky ukazují úplně jiné výsledky. Nicméně běžný uživatel těchto médií si další informace nevyhledá, tudíž se k pravdivým ani nedostane.

Lidé by si měli uvědomit, že ne všechno, co se v nejrůznějších mediích dozví, je nutně pravda. Vždy je důležité ověřovat zdroje či dohledávat informace.

Zatím mi to vždycky vyšlo. Třeba Media Voice mi mnoho lidí ze začátku vymlouvalo s tím, že v dnešní době je strašně těžké dělat filmy či mít úspěšnou produkční firmu, ale já jsem tvrdohlavá. Věřila jsem v to, šla jsem si za svým a postupně se mi daří. Díkybohu.

Snažím se být i pokorná. Mám sice velké ambice, ale nestavím si vzdušné zámky. Vyhledávám a snažím se přijímat konstruktivní kritiku a celou mou cestu provází štěstí na lidi.

Ráda bych zůstala tam, kde jsem teď. Kombinace velkých dokumentárních filmů a krátkometrážního formátu mi vyhovuje.

Před dvěma týdny mi babička podlehla rakovině. Byla pro mě velice důležitá nejen tím, že mě vychovávala a dala mi úplně všechno. Vedla mě ke vzdělání a to, abych vystudovala masmediální komunikaci, byl vlastně i její sen. Ze začátku jsem se bránila, ale ona prostě řekla, že to bude ono, a já nakonec poslechla její radu a teď jsem ráda. Měla pravdu.

Film Jak jsem se stala partyzánkou dělám vlastně díky ní a pro ni. Jak už jsem řekla, když jsem přišla o rodiče, ujala se mě právě ona s dědečkem. Měla jsem s ní velmi speciální vztah. Byly jsme jako nejlepší kamarádky, říkaly si všechno.

Abych objasnila název filmu – babička je pro mě takovou skutečnou partyzánkou, protože se nikdy nevzdávala, bojovala a je mou inspirací v životě. Slíbila jsem jí, že budu statečná a odvážná. Proto jsem se rozhodla, že budu pokračovat v jejích šlépějích a vezmu na sebe její roli partyzánky a zachráním příběhy Romů v odboji. Nechci, aby lidé, kteří bojovali za naši svobodu a padli, upadli do úplného zapomnění a zemřeli tak podruhé.