„V srpnu to bude extrém,“ přiznává s úsměvem mladá žena, civilním povoláním pracovnice velké telekomunikační firmy. Zcestovala již přes čtvrtinu světa. A další body do statistik, vedených ve virtuálním světě, přidává. A jelikož nerada vyjíždí do světa sama, v minulosti občas narazila na skutečnost, že nenašla společníka na cesty.

„Zjistila jsem, že takových lidí je řada. Tedy těch, jimž sem tam chybí někdo, kdo si sbalí a vyrazí na výlet na delší cestu. Tak jsem došla až k nápadu založit seznamku. Na internetu funguje úspěšně přes půl roku,“ ohlíží se osmadvacetiletá cestovatelka.

Jak se slučuje práce v korporátním systému s vaší cestovatelskou duší?

Já vždy říkávám, že dělám v práci jen hezké, prozákaznické věci. Nastoupila jsem do korporátu během vysoké školy, tedy do Internship programu. Prošla jsem tehdy složitým sítem výběrů z několika desítek uchazečů. Zamířila jsem pak rovnou do marketingu a už v něm zůstala.

Takže jste studovala vysokou ekonomickou?

Ne, tlumočnictví španělštiny a češtiny a hispanistiku na Karlově univerzitě v Praze. Moc jsem zrovna po tomhle oboru toužila. Nastupovala jsem na něj v době, kdy se jednalo, že by španělština mohla být jedním z úředních jazyků Evropské unie, na úrovni francouzštiny a angličtiny. Alespoň nám to tvrdili…

Takže již dostat se na fildu bylo velmi těžké. Jak to bývá, za pár let se ukázalo, že budoucnost nebude tak zářná. Na studentské praxi jsme zjistili, že sice budeme mít všechna možná osvědčení, akreditace, ale práce pro nás nebude nikdy dost. Dál to již znáte, náhodou jsem skončila v telekomunikační společnosti.

Takže vysněnou španělštinu jste si nechala jen na cestování?

Tam používám i jiné jazyky, angličtinu, portugalštinu, němčinu. Podle situace. Španělštinu samozřejmě také, kde se tedy dá. Nicméně usednout do kabinky a začít někomu tlumočit bych si netroufla. Vyžaduje to cvik, postřeh, potřebovala bych zase chvíli trénovat.

Vaše jazyková výbava je, jak vidím, značná.

Řeči mě bavily od dětství. Pocházím ze severu Čech, konkrétně z Varnsdorfu. Z toho plyne, že němčina je u nás v kraji skoro povinná. Přece jen, Němci jsou sousedi. Ve Varnsdorfu jsem chodila také na gymnázium, z něhož jsem přešla do Jablonce nad Nisou na obchodní akademii s rozšířenou výukou jazyků. Naučili mě na ní opravdu hodně, i když zrovna tu španělštinu jsem tehdy už ovládala. Od dvanácti byla mým největším koníčkem.

Kdy jste vůbec byla poprvé ve španělsky mluvící zemi?

Jako asi každý, někde na klasické rodinné dovolené. V mém případě šlo o Kanárské ostrovy, Mallorku. Našim jsem tam běžně překládala. A na severu Mallorky jsem od osmnácti do jednadvaceti pracovala v letovisku Alcúdia jako animátorka v jednom hotelu.

Andrea v Austrálii

Andrea v Austrálii

FOTO: archív Andrey Bačíkové

V rámci jazykového zdokonalování jste tam hopsala s dětmi u bazénu?

Do téhle práce se vejde řada dalších zajímavých věcí. (smích) Ano, můžete hlídat děti, bavit je, přes den také zajišťujete aktivity pro dospělé – sportovní utkání, po večerech pro všechny organizujete například taneční vystoupení. Možná vám to zní divně, ale mě to bavilo. Ta představa prázdnin u moře byla lákavá! Tedy prázdnin…

Na vysoké jsem vždy dokončila letní semestr, udělala zkoušky a rychle vyrazila do tepla. Následovaly tři čtyři měsíce, za něž jsem dostala slušně zaplaceno. Přesto jsem se po nich ráda vracela domů. Animátorka totiž pracuje dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. Není to jednoduché ani psychicky, ani fyzicky.

A do toho konkrétního hotelu jste se dostala přes nějakou agenturu?

Ne, práci jsem si našla sama. Do tohohle hotelu jsem totiž jezdila s rodiči na dovolenou. Tak jsem se v sedmnácti vydala za jedním pánem z jeho vedení – poptat se, co k ní potřebuji, že bych o ni měla zájem. Odpověděl mi, že se ozve, až mi bude osmnáct. Nevěřila jsem mu, ale zavolal.

Tak jsem tam pak narychlo vyrazila poprvé na středoškolskou praxi, po třetím ročníku. Asi se jim tehdy hodila moje jazyková kombinace. Určili mi navíc dvě věci, které si mám přivézt: rifle a taneční boty.

Takhle nějak začalo vaše cestování na vlastní pěst, z něhož se zrodila cestovatelská seznamka Tripinder. V čem je jiná než ostatní?

V mnohém ve všem, v něčem v ničem. Vychází z touhy lidí vyrážet na cesty společně. Při jejím zakládání jsem vycházela z vlastních postřehů. Ráda cestuji, sportuji. Vyzkoušela jsem snad všechny sporty, co se daly. A když jsem se rozhodla, že začnu surfovat, neměla jsem s kým. Nějaké peníze jsem měla. Ovšem najít kamarády na surfování v Čechách? To byl trochu oříšek.

Prošla jsem všechny facebookové skupiny nabízející šanci někam vyrazit, přidala pár webů, jenže jsem vždy narazila na to samé: na chaos. Něco jsem si vyhlédla, a než jsem se rozhodla, bylo to plné. Já ani přitom nevěděla, zda se ti lidé dohodli, nebo z toho sešlo. Začala jsem tak hledat způsob, jak proces plánování a přidávání se na cestu vyřešit líp.

Organizujete věci kolem sebe ráda, že?

Přiznám se, že ano. (smích) Mám prostě ráda ve věcech jasno. Se zkušeností z marketingu jsem si proto udělala výzkum trhu a vyšlo mi z něj, že v Česku, a nejen tam, podobná cestovatelská služba chybí.

Chodila jste po ulici s „oblíbenou“ otázkou: Smím se vás na něco zeptat?

Ne, pomohla jsem si malou lží. Oblíbenou frází: Prosím vás, dělám diplomovou práci, nemohl/a byste mi odpovědět na pár otázek? Sdílela jsem ji na Facebooku. Za tři hodiny mi došlo zpět kolem patnácti set odpovědí. Ty posléze stačilo „jen“ zpracovat.

Co vám z nich vyšlo?

Třeba to, že podobnou službu na internetu vyhledávají lidé zhruba od 18 do 55 let. Převažují mezi nimi ti z velkých měst. Ale v tomhle podle mě hraje roli především fakt, že jsou v nich vysoké školy. Nynější studenti finance na cestování mají, ovšem mají také nějaké osobní strachy, případně jiné překážky, proč nemohou někam vyjet.

Na cestách se dostane leckam. Na Mallorce jako animátorka hrála s dětmi divadlo.

Na cestách se dostane leckam. Na Mallorce jako animátorka hrála s dětmi divadlo.

FOTO: archív Andrey Bačíkové

Jaké?

Z průzkumu vyšlo deset těch nejčastějších. Patří mezi ně obavy. Chci vědět, s kým cestuji. Bojím se, že mi organizátor cestu zruší nebo mě nahradí někým jiným, třeba kamarádem. Obecně všem chyběly určité záruky, že dovolená klapne v termínu, kdy dotyčný nebo dotyčná chce. S tím souvisí další požadavky cestovatelů: přehlednost, aktualizace možných nabídek…

Zamyslela jsem se nad tím vším více, a tak vznikl startup. Na Startup Weekendu jsem si ověřila, že nevypadá dobře jen v mé hlavě, ale že dává smysl. To byl ale teprve začátek. S dalším vypilováním projektu mi pomohli v pražském Impact Hubu. V programu Stodenní výzva (v originále 100 Days Challenge – pozn. red.).

A z nápadu vznikl Tripinder. Proč ta angličtina v názvu?

Protože všechny české obdoby spojené s cestováním typu: Cestuj levně a další byly již rozebrané, registrované. Chtěli jsme od začátku také název na jedno slovo. Přišel na něj nakonec kolega z práce. Význam slova Trip je asi všem jasný. A Inder? To tak nějak hezky odkazuje k Tinderu (velká on-line seznamka – pozn. red.).

Podobné spojení, jak jsme vyzkoušeli, předem vzbuzuje emoce, zájem. Přiznávám se vám ale, že jsem se mu nějaký čas bránila. Jenže ten kolega, můj šéf, mi řekl: Zvykneš si.

Zvykla jste si?

Zvykla. Věděla jsem navíc, že on rozumí marketingu, věřila jsem mu. Máme teď koupené domény .cz i .com. Mezinárodní název se pro cizinu hodí. Vše se prostě rozjíždí tak, jak má.

Zpočátku jsme o sobě říkávali: Jsme takový Tinder pro cestovatele. Teď tvrdíme: Jsme Airbnb pro cesty (Airbnb je webová služba zprostředkující pronájem ubytování – pozn. red.). Chceme vás někam dostat a chceme, abyste si tu cestu společně užili.

Kolik lidí už vaši službu využilo?

Fungujeme naplno přes půl roku. Za tu dobu jsme nabídli přes sto dvacet výletů a propojili asi dvě stě padesát lidí. Snažíme se obecně, aby na našem webu visely vedle atraktivních výzev typu Pojeďte se mnou kolem světa i ty menší: Příští týden kola v Brdech, kdo se přidá?

Vidím dotyčného, dotyčnou předtím, než s ním někam takhle vyrazím?

My vás vzájemně propojíme, zbytek je jen a jen na vás. Zpočátku si píšete u nás na webu, sejít se můžete, když chcete. Hodně lidem stačí pro představu, jak druhý vypadá, odkaz na Facebook, kde se o dotyčném, dotyčné obecně hodně dozvíte. Samozřejmě když on nebo ona chce a nemá stránky nějak zablokované.

Jak vám klienti za službu platí?

K základní myšlence projektu patří, že je zdarma. Je to podobné jako s Airbnb. V rámci záruk pro zadavatele poptávky a pro ty, co na ni reagují, teď připravujeme platební bránu, kde by se v budoucnu vybíraly zálohy.

Prostě kdyby vám vše někdo na poslední chvíli zrušil, či vy jste to naopak zrušili jemu, aby nikdo neprodělal. Musíme rovněž připravit rezervní fond na případná odškodnění poškozených. Zatím jsme ovšem naštěstí podobný případ neřešili.

FOTO: archív Andrey Bačíkové

Takže z čeho vám v rámci cestovatelského podnikání plyne zisk?

Jak jsem říkala, líbí se nám model Airbnb. Brali bychom si výhledově několik procent z těch uschovaných záloh. Předtím, než by se peníze vyplatily organizátorovi cesty a ten z nich začal platit společné náklady, odešla by z nich menší suma nám. A to hlavně za poskytnutí záruk.

Počítáte s tím, že vás tahle služba bude někdy živit?

Spíš o tom sním. Je to, jak s oblibou říkávám, moje ideální představa digitálního nomádství na míru. Taková ta lákavá vize, že dopoledne mám volnější a pracuji spíš odpoledne, nebo když chci. Obecně hledám v životě volnost. A vždycky jsem ji chtěla.

Zatím seznamce věnuji dvě až tři hodiny denně. Zdarma. Podobně jako kluci ze Studia Iceberg, kteří jsou součástí týmu a řeší technickou část projektu. Máme dohodu. Já zaručuji myšlenku, rámec fungování, napojení na reálné uživatele a potřebný networking a prezentaci. Ovšem jak budou technologie spolu ladit, nechávám na nich. Nemluvím jim do toho, zda bude rámeček na webu hranatý ani jakou bude mít barvu. Jsou to právě oni, kdo oboru rozumí…

Kupecky spočítáno, co když na projektu nic neutržíte?

I to je život, ne? Tripinder je startup. Samozřejmě například mí rodiče zprvu ani moc nechápali, proč se vrhám do podnikání, když mám dobrou práci, ani co na internetu vlastně dělám. Bylo to pro ně hodně virtuální. Já jsem jim navíc vždy tvrdila, že podnikat rozhodně nebudu. Viděla jsem u táty, že to není jednoduché. A on mi teď, jako majitel firmy v oblasti auto-moto, s nadsázkou říkává: Až přineseš domů první milión, můžeme si o podnikání spolu popovídat. (smích)

Využila jste svou službu někdy?

Jistě! Na normální dovolenou si – podobně jako asi každý – vždycky někoho seženu. Jenže na ten zmíněný surf je to těžší. Stalo se mi třeba, že jsem byla po rozchodu, najednou mi parťák vypadl, já jsem ale ven jet chtěla.

Andrea Bačíková

Andrea Bačíková

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kdo se k vám nakonec přidal?

Kupodivu kolegyně z vedlejší kanceláře. Sedí na stejném patře. Sice jsme se potkávaly na chodbě, zdravily se, ale netušily jsme, že obě rády surfujeme. Minulý rok jsme pak projely východní pobřeží Spojených států, jeho vyhlášené surfařské destinace. Teď se snažím k surfu přidat i windsurfing, abych mohla jezdit na prkně i v Čechách, třeba na Máchově jezeře.

V čem je tenhle sport pro vás teď lepší?

Mohu ho dělat doma! Oproti klasickému surfování má také řadu dalších „drobných“ výhod. Když vám fouká, ale vy nechcete jet dál, jednoduše pustíte plachtu a stojíte. Celá sranda končí. (smích)

Windsurfing je – alespoň z mého pohledu – krásný klidný sport. V surfingu se naopak vlastně pořád topíte, bičují vás neustále vlny a bojujete s proudem.

Vyplývají vám nějak na Tripinderu destinace, které u Čechů takzvaně letí?

Jednoznačně rozhoduje sezónnost. V zimě frčí hory, konkrétně Alpy, lyžování. Pak taková ta Thajska, zájezdy do tepla. A loni bylo jednoznačně cool destinací západní pobřeží Spojených států, konkrétně jeho národní parky.

Proč právě ty?

Protože v nich hodně Čechů bylo, jenže stále jsou ti, co ne. Ti první vyprávějí, jak se jim v nich líbilo, ti druzí by rádi jeli, ovšem neměli s kým. Hledali proto lidi, kteří by s nimi na podobnou cestu vyrazili. S napětím čekám, co bude „moderní“ letos. Zatím se to hodně tříští.

A je na vašem webu větší nabídka cest, nebo poptávka po nich?

Dlouho jsem si myslela, že je to tak nějak vyrovnané. Že si najdeme všechny Karly, všechny Ludmily a spojíme je. Omyl! Poptávka po cestách rozhodně převyšuje viditelnou nabídku.

Vypsané inzeráty – ty, co vidíte – jsou takovým vrcholem ledovce. Pod ním je spousta lidí, kteří čekají na příležitost, nic sami organizovat nechtějí. Jsou jaksi schovaní. Jejich poptávka je tichá. Aktivuje ji až ten, kdo je odvážný a trefí se jim.

Andrea Bačíková vyzkoušela snad všechny sporty, které lze. „Také jsem měla dost věcí v těle zlomených,“ směje se. V posledních letech ale miluje hlavně surfování.

Andrea Bačíková vyzkoušela snad všechny sporty, které lze. „Také jsem měla dost věcí v těle zlomených,“ směje se. V posledních letech ale miluje hlavně surfování.

FOTO: archív Andrey Bačíkové

Potvrzují se vám zjištění, že si často zájezdy vybíráme v pracovní době?

My máme Prime Time kolem šesté a sedmé večer. Nejvytíženějším dnem bývá jinak neděle. Vypadá to na klasický scénář. Přijedete z víkendu a přemýšlíte, kam pojedete příště.

A kam pojedete příště vy?

Jestli myslíte velkou cestu, tak mě čeká na podzim. Hromadím si dovolenou. A vyjíždím obvykle na delší dobu v říjnu nebo v listopadu. Letos plánuji Mexiko, Jižní Ameriku, země typu Peru, kde vše spojím s milovaným surfováním. A ještě mě čeká velké dobrodružství v srpnu. Hodně bláznivé.

Povídejte.

Na deset dnů vyrazím s kamarádkou na LowCost Race. Startuje se v Praze. Nejpozději třetího srpna v devět hodin ráno. Což pro mě zrovna bude docela složité, protože se mi ten víkend předtím vdává kamarádka v Ostravě…

Závod pak končí za deset dnů, tedy třináctého, zase v Praze. Za tu dobu musíte objet co nejvíce z desítek bodů umístěných napříč Evropou. Jen na okraj, zatím nikdo nedal všechny. A aby to nebylo tak jednoduché, účastník akce má na ni sto eur (asi 2500 Kč) v hotovosti. Ovšem během ní je nejlepší neutrácet nic, za každou vydanou korunu ztrácíte bod.

Takže si s sebou vezmete batoh plný jídla a budete stopovat?

S tím stopem jste se trefila, jídlo je jinak přísně limitované. Při startu ho máte tak na den. Zbytek je na vás. Můžete si na něj vydělat zpěvem, mytím nádobí, tancem…

Zrovna tohle bude pro mě opravdová výzva. Jím ráda, a když jídlo nemám, jsem protivná. Mám ráda také obecně věci pod kontrolou. A při LowCost Race nebudu ani vědět, kde večer přespím.

Proč do toho jdete?

Nadchla mě myšlenka závodu. To, že cestovat se dá prakticky bez peněz, když máte zápal a vůli. Navíc se světlovlasou kamarádkou tvoříme dokonalý pár. Já jsem až puntičkářská bruneta, ona bezprostřední blondýna se svobodomyslným přístupem k životu.

Jisté je, že o přední příčky se rvát nebudeme. (smích) Ani neusilujeme o to být mezi deseti týmy takzvaných racepackerů. Ti budou zážitky popisovat na sociálních sítích. Jedeme rozhodně v kategorii joypackeři. (joy = radost – pozn. red.)

Těch, co si zabalili a užívají si cestu bez ohledu na umístění?

Do cíle snad nějak dojedeme. Ale kdo ví? Bude to rozhodně jiná podoba cestování, než na jaké jsem zvyklá. Organizátoři nám dají také pár překážek, abychom to neměli(y) jednoduché.

Víte předem o nějaké, která vám může dělat problém?

Loni tam byl den nazvaný Yes, man. Závodníci museli od rána se vším souhlasit. Jeden pár holek, mimochodem opakované vítězky akce, si tak stoply třeba auto a místo Finska, kde jim ráno letělo letadlo, odjely do Dánska.

Další komplikace z toho, že budete všem na všechno jen kývat, se vším souhlasit, si dokážete asi představit sama. (smích) Uvidíme, kam nás závod zavede. Třeba mi naroste procento zemí, které jsem navštívila.

Vedete si tedy statistiky? A kde?

Jako asi většina lidí mé generace na webu TripAdviser. Mám na něm účet. Takže vám docela přesně řeknu, že skoro ve třiceti letech jsem procestovala šestadvacet procent planety.

V tom máte započítané služební cesty?

Já? To jste mě pobavila. (smích) Pracovně jezdívám maximálně do Ostravy, tam končívám. Ne, do světa vyrážím jen za své peníze. V době volna, dovolených a o víkendech.