Martin Pechlát: Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké

To bych úplně neřekl, ale rozhovory nevyhledávám.

To je od nich moc hezké, ale já se o své názory dělím spíš s přáteli. Nemám potřebu se podílet na veřejné rozpravě a ani nemyslím, že by mi to příslušelo.

Byla to nezbytnost. Průmyslovku jsem vystudoval, ale některým profesorům jsem musel slíbit, že se oboru dál věnovat nebudu. A herectví? Vzniklo z toho, že jsem nevěděl, co jiného se sebou.

K herectví jsem se dostal přes přátelství. Bylo nás víc, kteří nevěděli, co se sebou, tak jsme začali něco psát a zkoušet. Nikdy jsme to nedodělali, ale tvorba do šuplíku nám šla báječně. Až mě přivedla k divadlu.

To se zeptejte jich, já vážně nevím. Prostě se to tak vyvinulo.

Ne, tam jsem byl pomocníkem zvukaře. Dělali jsme vše, od sportovních přenosů přes záznamy koncertů a televizních inscenací.

Nejen to, ale první dcera už byla na cestě. Pendloval jsem asi tři roky mezi Klicperovým divadlem v Hradci, kde jsem hrál, a Prahou, kde jsem měl rodinu. Dneska si to skoro neumím představit. V 6.15 mi jel autobus z Florence, což obzvlášť v lednu a únoru bylo docela náročné. Nedojížděl jsem denně, ale dost často. Chtěl jsem být co nejvíc s rodinou.

Ne, seznámili jsme se přes společné známé.

Pracuje v bance.

Ano, přesně tak jsem to udělal. Odešel jsem z Hradce, protože se narodilo druhé dítě a já už chtěl být tady, na dálku to nešlo. Tak jsem v Praze obešel asi osm divadel, která mi přišla zajímavá.

Dnes nechápu, jak jsem to mohl udělat, byl to asi výraz zoufalství. Někde se chovali příjemně, jinde ne. Nakonec z toho nějaké spolupráce vyplynuly, i když ne hned.

Ano, moc. Psal se rok 2006, už jsem měl za sebou práci v Arše a Řeznické a pracoval jsem v Divadle Komedie. Ta role byla skvělá, bavila mě a s Aničkou Polívkovou se výborně spolupracovalo.

Takové role si mě párkrát našly, ale uniformy mě nijak neoslovují. Mám raději volnost, ať si lidi dělají, co chtějí.

Popovídám si rád, ale chvíli mi trvá, než vznikne vzájemná důvěra.

To bychom museli asi víckrát.

Ani ne. A když tak přiměřenou, co zbystřuje smysly. Takovou, co paralyzuje, nemívám. Myslím, že ani v životě panice nepropadám.

Je to univerzální archetyp od doby svého vzniku až po dnešek a v jakékoli části světa. Smlouvu s ďáblem může člověk uzavřít kdykoli, i v současnosti. A bez magických formulí. Zlo, temno, ďábel je všudypřítomný.

Naprosto. Každý se dá zkorumpovat. Zlo oslovuje pořád a je lákavé. Pohodlné. Je to jednodušší cesta, která si však vybírá svou daň. Pokouším se tomu předcházet a volit si cesty těžší.

Snažím se. Třeba svojí lenosti.

Nedělám nic. Ovšem to vydržím půl dne a pak začnu být nervózní a nesvůj.

Ano, sleduje mě Michal Suchánek v roli outsidera, kterému svět moc nevrací, a tak je jeho největší zálibou pozorovat lidi dalekohledem. Já s Aničkou Stropnickou jako manželský pár jsme jím šmírováni.

Máme navenek idylický vztah, i když hraju lehce despotického manžela, ke kterému mladší manželka vzhlíží a je ve stresu, že udělá nějakou chybu. Jsem pedantský, nekompromisní, a tím jí lezu na nervy. Pak to vybouchne, ona odejde, já se proberu a zase se dáme dohromady.

Rozhodně ne. Je trochu divné si takhle přivlastňovat cizího člověka a zmocňovat se jeho života. Musí za tím být velká vnitřní prázdnota.

Ano, každodenní přípravy se před ní zvyšují, premiéra je pak uvolnění. Podrážděný před ní moc nebývám, spíš trochu mimo, přemítám o roli a týden před premiérou po mně nemá cenu něco chtít.

Ano, a myslím, že tentokrát přijde i nejstarší šestnáctiletá dcera.

Když to jde, přijde i širší rodina.

Jsem rád, když přijdou. Těším se, že to pak společně probereme, že můžeme sdílet.

To taky.

Ano, hlavní roli má Ondřej Sokol a děj se týká pašování zbraní. Scénář jsem četl jedním dechem. V létě mě čekají Shakespearovské slavnosti a taky máme v plánu natočit film s Michalem Nohejlem, jehož děj se odehrává na divadelní premiéře za doby normalizace. Zatím na něj sháníme peníze.

Jsem Husákovo dítě, ale dětství jsem měl hezké. Bylo mi patnáct, když přišel Listopad, ale je fakt, že do té doby mi mnoho věcí přišlo normálních. Třeba učit se, kdy byly sjezdy a jak se jmenují různí soudruzi.

Ne, ale myslím, že jsem někdy i chtěl. A někdy to byla ostuda, třeba když jsme v branné soutěži O partyzánský samopal postoupili do celostátního kola, kde všichni byli v modrých košilích s červenými šátky, a mě, ač kapitána, na konec fronty uklidila učitelka, neboť jsem měl košili zelenou. To jsem si připadal divně, ale trochu mi lichotilo, že se liším.

Taky jsem necvičil na spartakiádu, protože jsem nebyl pionýr. Ti, co cvičili, měli volno a dostali softbalové rakety s pěnovými míčky. Ty jsem jim záviděl. Ale zase jsem nemusel držet stráže u pomníčků. Tam jsem chodil jen provokovat. Když na to tak vzpomínám, bylo to pěkné dětství, které jsem prožil ve Stromovce. Po škole jsem obvykle sedl na kolo a vyjel ven.

Ano, všichni se divili, já taky. Mezi předky nemám žádné ochotníky nebo neprojevené talenty. Moje o sedm let starší sestra taky nemá umělecké sklony. Jsem první ve svém rodu, úplný unikát.