Hlavní obsah

Inna Václavová: Mezní situace odhalí, kdo jste

Právo, Klára Říhová

Vyrůstala v Mongolsku a na Krymu, má ruskou národnost, podle státní příslušnosti ale patří na Slovensko, kde roky žila a vychovala syna. Dnes má domov v Praze. Vyznavačka adrenalinových sportů zkrotila oblaka i oceán – od závodního parašutismu a paraglidingu přesedlala Inna Václavová k jachtingu, potápění a mořeplavectví. Přes řádku úrazů vypadá v šestačtyřiceti jako modelka. Zážitků a zkušeností má na deset životů a napsala o nich už čtvrtou knihu.

Foto: archív Inny Václavové

Ztřeštěná, pokud jde o životní náplň, ale spolehlivá v plnění slibů. Rozesmátá i zasněná, sportovkyně i půvabná zlatovláska, žena velkých citů i bystrého rozumu.

Článek

Říkáte si morenistka. Co to znamená?

Jde o ruský výraz – morenisté jsou umělci, kteří se specializují na mořskou tematiku. Jedním z hlavních představitelů byl Ivan Ajvazovský – maloval pouze a jen moře. Já se s tím ztotožnila, protože moře miluju, fotím ho, píšu o něm… A moje nová kniha V zajetí Atlantiku je takovým holdem oceánu, jeho kráse.

Kde jste vzala toulavé boty a adrenalinové touhy?

To bych ráda věděla i já. V mé rodině nejsou žádní velcí sportovci ani cestovatelé. I když…

Otec byl vysoký důstojník a žili jsme do mých sedmi let na vojenské základně v poušti Gobi v Mongolsku, u hranic s Čínou. S matkou jsme často cestovaly na Krym za její rodinou. Jinak jsem byla dítě uzavřené ve svém mikrosvětě, bez kamarádů a sourozenců. O to víc jsem četla a snila, že budu kosmonautkou. Nakonec se rodiče rozvedli, maminka si založila novou rodinu a já vyrůstala u babičky v Jaltě. V patnácti letech jsem se postavila na vlastní nohy…

Foto: archív Inny Václavové

Plná dávka adrenalinu na moři.

Jak se to přihodilo?

Už někdy ve čtrnácti jsem přišla na letiště do aeroklubu s přáním skákat padákem. Nejdřív mě poslali domů, že jsem ještě mladá, ať přijdu za rok. Poradili mi, že mám cvičit a doplnit si vzdělání. Naložila jsem se tedy do knihovny, trénovala na houpačce a pouťových centrifugách vestibulární aparát – a v patnácti jsem dorazila znovu.

Ujala se mě polovojenská organizace podobná zdejšímu Svazarmu. Zvládla jsem fyzické i inteligenční testy a byla zařazena do výcviku armádního parašutismu a vzdušné akrobacie. Pod nátlakem babičky jsem ale souběžně studovala gymnázium a později románskogermánskou filologii na státní krymské univerzitě. Docela hukot. Matce dnes nic nevyčítám, jsem ráda, že měla vlastní život a mě donutila to přežít.

Co vám tahle tvrdá lekce dala dobrého?

Objevila jsem nebe, radost z volného pádu, z rychlosti. Zapojila jsem se mezi lidi, kteří měli cíl, touhu. Už mě nebavilo filozofovat s babičkou o knižních příbězích, chtěla jsem je prožít na vlastní kůži.

Dojmy ze skákaní byly tak intenzivní, že se můj život úplně změnil. Na letišti navíc zkrotili moji vrozenou hektičnost, naučila jsem se vnitřní disciplíně a řádu, nefňukat a neprosit. Uvědomila jsem si, že když něco chci, dosáhnu toho jen vlastní aktivitou, že mám stejné schopnosti jako muži.

Pocítila jsem vlastní sílu, nezávislost. Celý další život si díky tomu v zásadě dělám, co chci. A plní se mi i nesmyslná přání jako třeba lebedit si v hustých mracích nebo tancovat ve vzduchu. Takže si musím dávat bacha, po čem toužím.

Jak se lebedí v mracích?

Představte si husté bouřkové mraky, nasvícené zapadajícím sluncem – vy se do nich strašně chcete podívat a víte, že je to nemožné. A představte si, že se mi to podařilo!

Během jednoho přeletu na padákovém kluzáku nad Maďarskem mě nasál bouřkový mrak a hodinu jsem se nacházela ve výšce téměř pět kilometrů. Bylo to dost nebezpečné, v bouřkáči je silná turbulence a námraza. Měla jsem nefunkční padák a potíže s dýcháním, bojovala jsem o život a byla přesvědčená, že to nelze přežít. A při tom harakiri jsem náhle zaslechla vlastní hlas: Právě prožíváš svůj sen, tak si ho užij! Po nekonečném klesání a stoupání, zoufalosti a naději mě mrak pustil na svobodu a já s trochu zšedlými vlasy šťastně doklesala na zem.

Foto: archív Inny Václavové

Plná dávka adrenalinu na moři

A tancování ve vzduchu se mi splnilo při skydivingu. Spolu s kameramanem jsme skákali z Turboletu L 410 ze čtyř, ale i sedmi kilometrů výšky. Já měla připravenou speciální „taneční“ choreografii a on vše točil na kameru. Byla to nádhera, ve vzduchu jako byste opustila lidský prostor, jste jen vy – volná a svobodná.

Co říkal vašim výkonům otec voják? Musel být hrdý…

Je pravda, že měl za sebou podobné věci, ale v mém případě to vůbec neuznával. Nepodporoval mě, nechápal, proč to dělám – a v podstatě se tvářil, že to ani nedělám. Byl přesvědčený, že společenská úloha ženy je starat se o rodinný krb, a při každém setkání mi na to téma kázal, hovořil do duše. Takže z psychologického pohledu bylo moje chování určitou rebelií proti němu, touhou ukázat mu, že na to mám, přestože jsem žena.

Odkud vůbec pocházejí vaši předkové?

Těžko říct, je to docela guláš. Babička má tatarské rysy. Moji matku si přinesla za války z Německa, kde byla v pracovním táboře. Tátovy kořeny se nacházejí na Ukrajině, já mám národnost ruskou, ale slovenské občanství a žiju v Čechách.

Náznaky složitého osobního příběhu lze najít i ve vaší knize, nakolik je autobiografická?

Je to vymyšlený příběh na základě skutečných událostí. Celkově tam najdete asi padesát procent z mého života. Fakta jsou poskládaná tak, aby vznikl čtivý román. Všechny postavy, s nimiž moje hrdinka pluje přes Atlantik, jsem skutečně potkala, akorát ne při jedné plavbě. Stejně tak všechny bouře a dramatické momenty jsem čerpala z vlastní zkušenosti v průběhu řady let.

Foto: archív Inny Václavové

Plná dávka adrenalinu pod vodou.

Přidala jsem pár milostných příběhů, podle statistik jsou totiž adrenalinoví sportovci víc promiskuitní, což je spojováno s bojem o přežití.

V knize jsem mohla udělat a dokončit ledacos, co v reálu neproběhlo. Najdete v ní dobrodružství, touhu, osobní výzvu, lásku… Je o cestě přes Atlantik, ale i o cestě k sobě.

Zmínka o časném manželství a dítěti je pravdivá?

Na Krymu jsem se během závodu setkala se slovenským parašutistou, pilotem a průkopníkem paraglidingu. Byla to láska na první pohled, která vyústila v letecké manželství. Odstěhovala jsem se na Slovensko a ve dvaceti se mi narodil syn Filip. Byl to náš miláček. Vyrůstal na sportovních letištích a startovacích plochách. Už od malička s námi létal v tandemu.

Na letišti zkrotili moji vrozenou hektičnost, naučila jsem se vnitřní disciplíně a řádu, nefňukat a neprosit.

S mužem jsme založili školu paraglidingu a stáli u vzniku Letecké amatérské organizace. Absolvovali jsme mnoho výškových přeletů a reprezentovali Slovensko na MS. Bylo to deset nádherných let, oblétali jsme Evropu i kus Afriky. Kroužila jsem nad neobydlenými lesy, štíty hor, ve společnosti dravých ptáků a za hučení větru. Viděla jsem z ptačí perspektivy svět skrytý očím běžného člověka.

A jak jste se dostala z nebe k oceánu?

Už jako malá jsem milovala Julese Verna. Po přečtení Patnáctiletého kapitána jsem si přála, aby mě okolnosti zavedly k podobnému dobrodružství. Když jsem později slyšela písničku Atlantic Is Calling!, vzala jsem to jako výzvu. Uskutečnila jsem ji až po letech, souhrou okolností.

Za patnáct roků ve vzduchu jsem poznala všechny druhy padáků, skákala z letadel i vrtulníků, startovala ze strmých skal, zažila závady i tvrdé dopady. Byla jsem omlácená, pochroumaná, xkrát jsem měla zlomené nohy a ruce, jen hlava a páteř zůstaly celé.

Mé tělo se opotřebovávalo a po jednom těžkém přistání jsem se úplně rozpadla, nemohla jsem se ani zdvihnout ze země. Byl u toho můj malý syn, zavolal sanitku a odvezli mě do nemocnice.

Tam vás dali zase dohromady?

Ne. Strašili mě vozíkem a připravovali na operaci, já se ale na revers odplazila pryč. Přestala jsem jíst, protože jsem neměla žádný výdej, a soustředila se na alternativní techniky, které jsem vyčetla z knih. Zahájila jsem samoléčbu.

První cesta vedla do bazénu – začala jsem pravidelně plavat. A jakýmsi zázrakem jsem se vzpamatovala, narovnala. Funguju, i když nemůžu dělat úplně všechno. Se seskoky jsem ale musela skončit. Kamarádka mi tehdy říkala: Vždyť žiješ strašně, neznáš nic kromě létání, svět je velký a nabízí i jiné věci! Já jsem ji naučila létat a ona mě naučila žít.

Foto: archív Inny Václavové

Plná dávka adrenalinu ve vzduchu.

Takže jste se konečně vydala k moři? Sehrála v tom úlohu i láska? Jako v knize?

Částečně. V rámci rehabilitace jsem kývla na pozvání k okružní cestě lodí po Jadranu. A když jsem tu nádherně okřídlenou plachetnici uviděla, věděla jsem, že to je nový prostor, který potřebuju.

Rekreační plavba trvala měsíc, po návratu jsem prodala výstroj na létání a rozhodla se, že se stanu jachtařkou! Začínala jsem zcela od píky, jako plavčík na malých lodích. A už za rok jsem se plavila v posádce přes Atlantik – z karibského ostrova Svatý Martin až na Sicílii. Během té tříměsíční cesty jsem napsala svoji první sbírku básní.

A manžel se synem zůstali doma?

Byli jsme v podstatě už na konci našeho vztahu. Ale zůstali jsme dobří přátelé a péči o syna si rozdělili. Já šla tehdy za hlasem svého srdce a nenechala se ničím svazovat.

Atlantik se stal nejsilnějším zážitkem v mém životě. Získala jsem pocit, že věci jsou najednou jasné a chápu celý svět.

Během plavby jsem měla čas a klid přemýšlet o svém životě. V podstatě jsem utíkala sama před sebou a hledala odpovědi na notorické otázky: kdo jsem, kam jdu, co chci, co bude dál? Podobně jako většina ostatních členů naší různorodé posádky.

Našla jste odpovědi?

Atlantik se stal nejsilnějším zážitkem v mém životě. V souznění s ním jsem získala pocit, že věci jsou najednou jasné a snadné, že chápu celý svět. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí změnit partnera. Zároveň jsem vzala na milost svoji širokou rodinu, k níž jsem se roky stavěla pohrdlivě zády, tvářila jsem se, že nikoho nepotřebuju. Teprve na moři jsem zjistila, že chci mezi ně patřit, a modlila se, aby mě měli rádi, aby mě vzali nazpět. Už jsem nechtěla být vykořeněná.

Na začátku jsem byla arogantní, samolibá a sebejistá – ale v srdci oceánu se to změnilo. Moře mě zachránilo, má duše se uzdravila. Přišla jsem o svoji pýchu a vrátila se jako jiný člověk. Byla jsem prázdná, čistá a mohla začít znovu.

Co se dělo dál?

Bylo mi třicet, měla jsem nastřádané zkušenosti a vytyčila si cíl: stanu se kapitánkou. V Anglii jsem vystudovala námořní školu a po návratu jsem začala jezdit regaty. Od začátku se mi dařilo, využívala jsem znalosti z paraglidingu a meteorologie. Jednu dobu jsem závodila (protože já všechno dělám závodně, jsem duší závodník) s ženskými posádkami. Začínaly jsme s pohárem za nejpomalejší loď – a o pár let později jsme vyhrály mistrovství Slovenska v námořním jachtingu!

Postupně jsem vyrostla a posunula se do smíšené mezinárodní posádky, s níž jsem závodila na světových soutěžích. Já byla kapitánka a jako jediná žena kormidelnice. Roku 2011 jsme na MS v chorvatském Cresu vyhráli kategorii amatérů a mezi profesionály jsme skončili třetí. A v témže roce jsme dostali prestižní mezinárodní pohár Adriatic Throphy. Grandiózní úspěch pro ženu ze země bez moře!

Foto: archív Inny Václavové

Plná dávka adrenalinu pod vodou.

Gratuluju! Závodíte i dnes?

Teď trochu odpočívám od závodního maratonu. Jezdím fun regaty a místní mistrovství, věnuju se plavbám s turisty i velkým přeplavbám Středozemním mořem, Karibikem a všude, kam mě vítr zanese.

Ale taky jsem roku 2005 založila internetový časopis Aquazone a posléze se stala šéfredaktorkou časopisu Oceán. Cestovala jsem s expedicemi jeskyňářů, fotografů a vědců a objevovala podmořský svět, korálové útesy i nevybuchlé miny. Freediveři v Polynésii mě naučili potápět se na nádech se žraloky – jako vzpomínku mám na zádech tetování.

A co vysněný nový partner?

Bude to znít trochu cynicky, ale nový sport – nový partner. Když si začnete s jachtingem, nemůžete žít s letcem! Na moři jsem se poznala s fantastickým mužem – mořeplavcem, potápěčem a podmořským fotografem. Tehdy jsme oba měli rodiny…

Později jsme se náhodou znovu setkali – a už jsme se nerozloučili, stali jsme se životními partnery. Jmenuje se Jirka a v knize se stal volnou předlohou pro „muže nejlepších kvalit“.

Ve vaší knize se posádka během plavby úplně rozloží. Jak probíhá běžný den na lodi? A co vám tam chybí?

Dlouhé plavby jsou zdánlivě nezáživné. Všude je nedozírné moře a člověk snadno podlehne apatii a nečinnosti, ta ovšem vede k agresivitě. Proto je důležité mít řád – a ten musí nastolit kapitán. Služby u kormidla, v kuchyni, pravidelná údržba lodi. Měl by trvat i na zdánlivě zbytečných činnostech jako úklid kajut, hygiena, společná setkání atd.

Já jsem na řád zvyklá od dětství. Ctím staré pravidlo Římanů: Udržuj řád a řád udrží tebe! Dělají mi dobře ranní rozcvičky, studená sprcha, údržba osobních věcí, provozuji mentální cvičení, jsem vášnivý čtenář – na to jsou plavby ideální. A co mi chybí? Když jsem na moři dlouho, chybí mi zelená barva, ptačí zpěv, energie města, čerstvé ovoce, káva v kavárně, přátelé.

Šlo vám někdy skutečně o život?

Mnohokrát, hlavně během létání. Měla jsem tři vážné závady, když jsem skákala z letadla, a bezpočet krizových situací jsem zažila během přeletů na padákovém kluzáku. Tam stačí opravdu málo – odstartovat v nevhodném počasí nebo vlétnout do závětrného rotoru a za chvíli už bojujete o život.

Absolvovala jsem nouzové přistání na skalní římse v Maroku, na 20 metrů vysokém stromě v Alpách, do studeného jezera nebo divoké kamenité řeky. Jeden příběh z hranice smrti jsem už vyprávěla…

Přidala jsem milostné příběhy, podle statistik jsou adrenalinoví sportovci víc promiskuitní, což je spojováno s bojem o přežití.

Moře ke mně bylo zatím milosrdné a neukázalo mi odvrácenou tvář. Přihodilo se ledacos od bouře po pád do vln, ale pokaždé mi někdo pomohl. Na lodi jsem s posádkou – a víc moudrých hlav dohromady najde vždycky řešení. To se mi na jachtingu líbí.

Jak vás všechny ty adrenalinové zážitky ovlivnily?

Dokud se nedostanete do mezní situace, nevíte, jaká jste, jak byste se zachovala. Třeba když se neotevře padák: jeden typ lidí začne hystericky křičet a šílet, druhý strne a absolutně se mu zastaví myšlení. Oba spadnou. Třetí zhodnotí situaci, vzpomene si na instrukce, udělá, co je v tu chvíli správné – a přežije.

Dnes vím, že patřím k té správné skupině. Dokážu rychle zmobilizovat mozek, využít znalosti – a vyřešit to. Proto žiju. Vím už, co jsem zač. Bojovník, básník… Přesto existují situace, jaké jsem ještě nezažila, a nemůžu tedy tvrdit, že bych v nich reagovala správně.

Komu byste doporučila cestu přes oceán?

Lidem, kteří jsou ve velkém pracovním zápřahu a myslí, že když na chvíli přestanou, svět se zhroutí. Že když si nekoupí nový model auta, drahý šperk, nemohou být šťastní. Lidem, kteří se tak zamotali do „musím“, zotročila je práce, majetek, konvence, že se nedokážou sami vymotat.

Když se workoholici dostanou na moře, dojde jim, že se zeměkoule točí i bez nich. Že největší luxus je svoboda a čas, a šťastní mohou být z jednoduchých věcí. Na moři jste jen vy a živly. Uvidíte ptáka, který přistál na stěžni, sledujete skákající delfíny – a je to celodenní zážitek.

Foto: archív Inny Václavové

Usmívat se pod vodou není vůbec jednoduché, i když jde o skvěle sehranou dvojici.

Proměnu myšlení nastartuje i kratší cesta. Podstatné je odpoutat se od povinností, změnit rytmus a prostředí. Taková plavba často nestojí víc než pobyt v hotelu. Ale nelze to srovnat. Doporučuju všem!

Asi je potřebná dobrá kondička, co pro ni děláte vy?

Určitě není vhodné hnát se na loď s vleklými problémy se žaludkem, srdcem atd. Protože pokud se vám přitíží, bude vás léčit (případně operovat) posádka. Já jsem asi jediná kapitánka, která má slepé střevo. Takže doufám, že se kamarádi aspoň trochu vyznají v anatomii a nevyřízli by mi jiné orgány. (směje se)

Jinak pociťuju stále přebytek energie. Plavu, surfuju, potápím se… A psychickou kondici mi pomáhá udržovat můj denní řád, partner a syn. Po studiu VŠE se věnuje akrobatickému sjezdu a skokům na kolech. Přece mu to se svou minulostí nebudu zakazovat!

Jaké jsou vaše další sny, plány?

Dávám dohromady svoje fotky moře a oceánu. Fotoaparátem sbírám přírodní úkazy – mraky, tornáda, obří vlny a zrcadlo bezvětří… i živočichy. Mám už krásnou sbírku a uvažuji o výstavě, jakémsi mořském světě přeneseném do Prahy. Pustila jsem se taky do dalšího románu. A pro časopis Yacht každý měsíc připravuji rubriku o zážitcích na moři.

Čas sbírání příběhů skončil. Všude, kam jsem se toužila podívat, jsem už byla, teď nastala doba zpracování materiálů a odžitých dobrodružství. Probíhala tak rychle, že se chci aspoň na papíře na chvíli zastavit a v klidu domova je prožít ještě jednou. Můžu změnit nepodařené rozhodnutí, dotáhnout věci do konce. Ale ničeho nelituju, vše je tak, jak má být.

Stihla jsem si splnit sny i užít mateřství. A přišla jsem na zásadní věc: Nic není tak důležité jako přátelství a láska.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám