„Řekla bych, že pokaždé tančím jak o život,“ hodnotí výstižně své pracovní nasazení a mnohdy ďábelské tempo drobná šestadvacetiletá brunetka, s níž jsem se sešla jen pár dní před jejím odletem do Ria. Dozvídám se, že sambu studovala už dříve na taneční stáži v Brazílii, kde jí prý doslova propadla. „Tančím od sedmi let a vždycky mě lákaly latinskoamerické rytmy, asi to mám trochu v krvi,“ dodává. Veronika je také několikanásobnou mistryní republiky v párové i sólové salse a poslední dobou se s ní můžete potkat v roli učitelky tance v jejím rodném Hradci Králové nebo v Praze. Oblíbené jsou její kurzy nejrůznějších „latino“ stylů.

Do povědomí diváků se však zapsala jako stále usměvavá a pozitivně naladěná sexy dlouhovláska, která společně s hercem Zdeňkem Piškulou brázdila parket při soutěži StarDance natolik oslnivě, až bylo vítězství nakonec jejich. Mimochodem tvořili historicky nejmladší pár tohoto klání. Ale zabodovaly především Veroničiny nápadité choreografie. Od té doby uplynul víc než rok, proto se úvodem nelze nezeptat:

Jak vzpomínáte s odstupem času na StarDance?

Bylo to pro mne šťastné období, které jsem si užila na maximum. Soutěž mě posunula snad ve všech směrech. I když jsem profesionální tanečnice, získala jsem spoustu zajímavých zkušeností i na parketu. Moje jméno se stalo známějším, přišly díky tomu další nabídky k práci. Byl to velký start, ze kterého těžím dodnes.

Takže jen samá pozitiva? Nic nepříjemného vás nepotkalo?

V jednu chvíli mi znepříjemňovaly život bulvární deníky, které o mně psaly hlouposti, nesmysly, to pak zabolí. Nebyla jsem na to zvyklá a trochu mě to vyvedlo z rovnováhy. Také se pořád dokola spekulovalo, jestli jsme se s mým tanečním partnerem Zdeňkem Piškulou už dali dohromady. Nakonec to bylo spíš úsměvné.

Ale teď, kdy jsem začala pracovat jako moderátorka zpráv ve Východočeské televizi, jsem v trochu složitější pozici. Už jsem zaslechla pichlavé poznámky, jak nám ty modelky a tanečnice dělají zprávy. Musím dokázat, že na to mám, že to není jen o známém obličeji. Pro mě je to nová šance a velká výzva zároveň, která s tancem nemá nic společného.

Jak se cítíte před kamerou?

Mám s tím zkušenosti už z dřívějška, na vystupování před kamerou jsem zvyklá, přesto se samozřejmě dál vzdělávám, chodím se učit mluvit do jednoho rádia, abych se zdokonalila. Jsem teprve na začátku, ale pracuju na sobě.

Čím se teď kromě moderování zpráv vlastně živíte?

Jsem především učitelka tance, také vystupuji se svými tanečními show, nejraději se svou milovanou karnevalovou sambou. A se Zdeňkem Piškulou teď hodně tančíme na plesech s našimi ukázkami tanců. Ale není to pro mne jen cesta k výdělku, zároveň je to zábava.

Tak tady máte Rio de Janeiro jako na dlani.

Tak tady máte Rio de Janeiro jako na dlani.

FOTO: archív Veroniky Lálové

Už se vám podařilo dokončit studia španělštiny?

Studovala jsem hispanistiku, magisterský obor na Univerzitě Karlově. Teď mám před sebou ještě diplomku a státnice. Jen se obávám, jestli to zvládnu. Už jsem z toho trochu vyšla, nabrala jsem si spoustu dalších aktivit.

Co vás na hispanistice tak láká?

Odmalička tancuju a vždycky jsem milovala latinskoamerickou hudbu, chtěla jsem také rozumět těm textům. Už od střední školy se věnuji španělštině, nakonec jsem z ní maturovala, nějakou dobu ji i vyučovala. Dokonce mám teď podnikatelský sen, že bych si jednou otevřela vlastní taneční školu, jejíž součástí by byla i jazykovka. To propojení se přímo nabízí, ta představa mě moc láká.

Zkuste mi to vysvětlit, vy, rodilá Češka z Hradce Králové, milujete španělštinu, odmalička tančíte latinu, vaší nejoblíbenější disciplínou je karnevalová samba. Přece jen to není v naší zeměpisné šířce zcela obvyklá záliba…

Asi to mám trochu v krvi, ale nejspíš za to může babička. Když mě jako malou holku hlídala, brávala mě s sebou do tanečních sálů, kde po soutěžích uklízela a také pomáhala s jejich organizováním. Ty krásné tanečnice mi připadaly jako princezny, měly barevné, nazdobené šaty s peřím a já se jim chtěla tolik podobat. Tehdy mě rodiče přihlásili do kurzů, podporují mě v tom dodnes.

Myslela jsem, jestli nemáte předky ve Španělsku nebo v Jižní Americe, po nichž byste zdědila temperament a lásku k divočejším rytmům.

Nevím o tom, ale taťka je dost temperamentní, hodně sportoval, běhal a byl v tom dobrý. Po něm jsem zdědila tu rychlost v nohách. Ale po fyzické stránce jsem spíš podobná mamce.

Ve vaší rodině není žádný tanečník?

Není, táta pracuje ve firmě, která vyrábí piana, mamka v bance.

Jak často musíte tančit a trénovat, abyste se udržela ve formě?

Když jsem soutěžila ve sportovních tancích, trávila jsem na parketu dvě tři hodiny denně. Je třeba nabírat kondičku – pak se totiž soutěží až v pěti tancích, takže v případě, že se účastní hodně párů, musíte dát i pětadvacet tanců za den. Na což musí být tělo pochopitelně připravené. Ale teď už nesoutěžím, jak jsem říkala, jsem hlavně učitelka a vystupuji ve svých show.

Veronika pózuje před zdejším nejznámějším symbolem, obrovskou sochou Krista Spasitele, tyčící se nad městem.

Veronika pózuje před zdejším nejznámějším symbolem, obrovskou sochou Krista Spasitele, tyčící se nad městem.

FOTO: archív Veroniky Lálové

Dobrá fyzická kondice je určitě předpokladem mistrovského tanečního provedení, řekla bych, že díky gradujícímu tempu snese tanec srovnání s vrcholným sportovním výkonem.

Jistě, je to stejně fyzicky náročné, dokonce se jednalo o tom, že sportovní tanec bude jednou z disciplín na olympijských hrách.

Když jste poprvé navštívila Rio de Janeiro, pozvali vás, abyste tam učila ve svých kurzech salsu. Nebylo to trochu troufalé?

Nabídl mi to můj kamarád, Brazilec, který mě viděl tančit salsu v Praze. Prý jestli nechci učit v jeho taneční škole v Riu a uspořádat tam workshopy. Podle něj jsem měla co předat, předvést třeba nové pohyby.

Jak vás tam přijali?

Naprosto úžasně. I když se tam mluví portugalsky, učila jsem ve španělštině, byli překvapení, že někdo z malé republiky odkudsi z Evropy jim má co dát. Navíc jsem tenkrát definitivně propadla kouzlu karnevalové samby. Od té doby je to moje srdeční záležitost.

Tak teď si jí užijete do sytosti, za pár dní odlétáte znovu do Ria, tentokrát na slavný karneval. Až vyjde tento rozhovor, budete už zřejmě zpět doma. 

Jedu si tak splnit svůj velký sen, vždycky jsem po tom toužila, celé město žije pět dní jen sambou a karnevalem. Lidé nechodí do práce, je to velký svátek, chlouba Brazilců. Schází se tu celý svět. Tančí se všude na ulicích, po celém městě. Poprvé jedu také ze zimy do léta, které tam v době karnevalu vrcholí. Jsem ráda, že se mi podařilo sehnat předem vstupenku.

Na tohle brazilské veselí se kupují lístky?

Ano, na ten hlavní karneval, který je vyvrcholením celé slavnosti. Je to soutěž nejlepších tanečních škol v Brazílii, které se na tu výjimečnou událost připravují už od podzimu.

Schválně – kolik kostýmů si vezete s sebou?

Jeden, ale hlavně si chci nějaký nový přivézt, beru si proto kufr navíc. Už se těším, že také budu tančit všude, na ulici, na pláži, na slavné Copacabaně. Chci si to užít, jsem na to sama zvědavá.

Nebojíte se? Karneval je proslulý i kriminálními incidenty.

Karnevalu se ani nebojím, ale nebudu dělat hrdinku, Brazílie je jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě, koneckonců už jsem tam jednou byla. Ale řídím se heslem, když se má něco stát, tak tomu nezabráníte. Pak byste musela sedět doma. Nějaké obavy jsou, hlavně rodiče mají strach, a to nejen proto, že jsem jedináček… Nakonec nejedu sama, ale s kamarádkou, takže na sebe dáme pozor.

Vraťme se z Ria zpět k nám, tak mě napadá, chodila jste někdy se spolužáky do tanečních?

Nechodila, v tu dobu jsem už soutěžila, také jsem učila v tanečních pro dospělé. Ale párkrát jsem zašla za kamarády a zatančila si s nimi valčík, polku…

Myslíte si, že se může naučit tancovat někdo, kdo je naprostý antitalent, prostě dřevo? Znám řadu párů, kde dámy by tančily, ale jejich protějšky hlásí: Netančím…

Jsem přesvědčená o tom, že to jde, kroky se dají nacvičit, chce to jen pravidelné opakování. Nemusím přece na plese vyseknout pět různých variací, stačí jednu a dobře. A víte co, kroky nejsou nejdůležitější, hlavní je, aby ten partner uměl partnerku provést na parketě.

Babička mě jako malou brávala do tanečních sálů. Krásné tanečnice mi připadaly jako princezny, měly barevné, nazdobené šaty s peřím a já se jim chtěla tolik podobat.

Babička mě jako malou brávala do tanečních sálů. Krásné tanečnice mi připadaly jako princezny, měly barevné, nazdobené šaty s peřím a já se jim chtěla tolik podobat.

FOTO: Tomáš Černý

Vy vyučujete v kurzech i vedení partnerky?

Ano, hodně se na to zaměřuji. Je to docela jednoduchá záležitost. Partnerka se musí při tanci cítit hezky a bezpečně, muž je jí oporou. Když třeba uklouznu a budu padat na záda, tak mě svou pravou rukou, kterou má na mé lopatce, přidrží a zachrání mě. Je v tom i určitý rys gentlemanství. Natrénovat to není vážně žádná věda.

Tanec je také ideální způsob, jak se s někým seznámit. Máte s tím ze svých kurzů zkušenost?

Tanec je intimní záležitost, poznáte při něm, zda se cítíte dobře v blízkosti člověka, s nímž jste na parketu. Nabízí se prostor pro konverzaci. Ovšem jak jsem říkala, umění vést partnerku považuji za nejdůležitější. Partner vás může nejdřív nadchnout, ale když pak dopustí, abyste hlavou nabořila do jiného páru, je to známkou toho, že nedává pozor. Ale já osobně jsem nikdy tanec k seznamování nevyužila.

Proč ne? Vždyť se to skoro nabízí.

Já se při práci nikdy neseznamuji. Často vystupuji na akcích, kde je zřejmé, že muži o mě nestojí jako o člověka, ale sledují něco jiného než charakter. Když se nad tím tak zamýšlím, vlastně mi přijde, že v dnešní době je dost těžké seznámit se. Popravdě ani netuším, kde bych se vlastně měla seznamovat. Odmítám nejrůznější seznamovací agentury, ani konverzaci přes sociální sítě nepovažuji za ideální. Jsem vysloveně komunikativní typ.

Říká se, že když se muž a žena shodnou při tanci, klape jim to i v životě. Vypozorovala jste někdy něco podobného?

To si nejsem jistá, tohle pravidlo neznám, ale třeba už jen to společné téma tanec může být dobrým začátkem. A nakonec i StarDance pomohla na svět novým láskám.

Populární jsou vaše kurzy salsy a samby určené jen pro ženy. Muži vážně nejsou?

Pánové se asi víc stydí, i když i oni občas zavítají. Ale jinak kurzy pro ženy jsou oblíbené právě proto, že dámy mohou chodit samy, bez doprovodu, a vůbec to nevadí. Tančíme, pilujeme ladné pohyby, bavíme se a užíváme si to. A hlavně se báječně odreagováváme, dodáváme si energii. Je to vzájemné, i mne to nabíjí.

Mluvíme pořád o tanci – vypadá to, že jste jím celý život natolik pohlcena, že už nepotřebujete jiný koníček. Nemáte někdy potřebu se od tance odreagovat?

Jednou jsem se přihlásila na kurz sebeobrany, pak jsem prošla ještě několika dalšími kurzy a docela mě to chytlo. Učit se jednotlivé chvaty, mlátit do pytle, tomu jsem přišla na chuť. Skvěle si u toho dokážu vyčistit hlavu.

Vím o vás, že spolupracujete se známým českým koučem Janem Mühlfaitem. Osobní rozvoj, to je dnes velké téma.

Musím se přiznat, že mi to pomohlo především v době, kdy jsem dva měsíce smutnila kvůli rozchodu s partnerem. Dodnes spolupracujeme a scházíme se. Honza je super, mám ho ráda a pomáhá mi rozvíjet nápady ohledně mého podnikání.

Dozvěděla jste se něco, co jste o sobě do té doby netušila?

Mnoho věcí a stále se poznávám dál. S Honzou jsem také absolvovala talentový test, který určí pět vašich nejsilnějších schopností. Na těch by měl člověk pracovat a využívat na cestě za úspěchem. Ale nejdůležitější je mít se rád.

Tanec je intimní záležitost, poznáte při něm, zda se cítíte dobře v blízkosti člověka, s nímž jste na parketu

Před chvílí jste se svěřila, že jste momentálně single, jak si představujete ideálního partnera?

Aby mě miloval takovou, jaká jsem, nikoli představu o mně, protože to se mi už jednou stalo a nedopadlo to dobře. Aby mě přijal nejen s mými pozitivními vlastnostmi, ale i s těmi negativními. Dokážu být někdy pěkně náladová.

Myslíte si, že muži s jižanským temperamentem mají odlišný vztah k ženám, než je tomu u nás?

To je těžká otázka. Podle mě záleží na povaze a charakteru, ne na národnosti. Mám ráda muže, kteří si žen váží.

Populární jsou její kurzy salsy a samby.

Populární jsou její kurzy salsy a samby.

FOTO: Tomáš Černý

Prozraďte, jaké je teď vaše největší přání?

Chtěla bych jednou založit rodinu, jako je ta naše. S rodiči mám výborný vztah, je to pro mě nejdůležitější, co v životě mám.

Kdo je váš největší fanoušek?

Babička, tety, děda, ten je navíc moc šikovný, dokázal mi vyrobit třeba drátěnou konstrukci na kostým samby. Pár věcí jsme museli takto opravit či dodělat. Samozřejmě rodiče mi fandí, jezdili na všechna vystoupení ve StarDance.

Napadlo vás někdy, že byste přestala tančit?

Určitě bych nechtěla tančit ve chvíli, kdy by to už nevypadalo dobře, kdy bych neměla fyzičku a dobrou postavu. Ale vystupování mě neuvěřitelně nabíjí, i potlesk a pochvala od diváků. Miluji to, jsem prostě exhibicionista.

Co se tancování týče, máte nějaký vzor, který vás ovlivnil?

Hodně spolupracuji a kamarádím s Honzou Onderem (dvojnásobný vítěz StarDance, historicky nejúspěšnější soutěžící tanečník – pozn. aut.), někdy učím i v jeho taneční škole. Je to moc fajn parťák, skvěle komunikuje s lidmi, inspiruje mě i v tom, jak rozjel podnikání.

Kdyby vám někdo nabídl účinkování v nastávající řadě StarDance, šla byste do toho?

Moc se těším na další soutěž, buď jako divák, ale ještě raději jako soutěžící.