I v civilu působí docentka pražské HAMU a profesorka Královské akademie v Bruselu, ale taky matka dvou synů a vášnivá „sběratelka šatů“ jako jasná, jiskřivá osobnost. A není to jen blond vlasy a zálibou v pastelových barvách. Ať vypráví o hudbě, nebo o nové životní lásce, jen září.

Mou vlast jste si upravila pro harfu sama, je to těžké?

Jak se to vezme. Byl to můj sen, přála jsem si upravit a hrát zejména Šárku. O Vyšehradu jsem věděla, že už existuje verze od Smetanova současníka, jenže jsem netušila, že ji budu muset přepsat znovu. Nebyla totiž hratelná, což způsobil asi vydavatel, nedostal ji kompletní a bez ověření vytiskl naprosté torzo s chybami...

Podle ohlasů se zdá, že jsem se strefila, moc mě těší, když posluchači říkají, že v mé hře slyší celý orchestr! Věřím, že to pomůže i samotnému nástroji, harfě, která zatím zůstává v pozadí zájmu za klavírem nebo houslemi.

Janu teď čeká turné po hlavních městech Evropy s dirigentem Paavo Jarvim, koncerty v Brně, Zlíně a Praze, v květnu sólové vystoupení na Pražském jaru a koncert v Izraeli s programem Má vlast.

Janu teď čeká turné po hlavních městech Evropy s dirigentem Paavo Jarvim, koncerty v Brně, Zlíně a Praze, v květnu sólové vystoupení na Pražském jaru a koncert v Izraeli s programem Má vlast.

FOTO: archív Jany Bouškové

Obecně hraju stejně ráda klasiku i modernu. Třeba Smetanova hudba je krásně melodická a lze jí rozumět od prvního poslechu. U soudobé skladby se ale často nepozná, zda je správně povedená. Většinou ji „udělá“ až interpret. Nebo taky ne.

Když se řekne harfa, naskočí mi ono „blum, blum" ze Smetanovy Vltavy. Co naskočí vám?

(směje se) Blum, blum asi ne, pro mě znamená mnohem víc, jsem s ní sžitá od narození, protože na ni hrála maminka. Pro mě je to nejnádhernější nástroj, který existuje. Vím, že se na ni dá zahrát a vyjádřit úplně všechno, a taky velmi pomáhá duši. Je mým - po profesní stránce - naplněním života. Dá se říct, že je to nástroj andělský i ďábelský, obsahuje obojí....

A co vás naplňuje v soukromí?

Mám dva velké syny, sedmnáctiletého Filipa a třináctiletého Davídka. Oba hrají na housle, starší studuje konzervatoř, mladší hudební gymnázium, jsou už jasně nasměrovaní. Nijak jsem je netlačila, ale tím, že jejich otec je houslista a jako malí neměli moc jiných vzruchů nebo inspirace, je ani nenapadlo dělat něco jiného. Dnes mají i další zájmy, hodně sportují, baví je elektronika, ovšem hudba je hlavní.

Se syny na dovolené.

Se syny na dovolené

FOTO: archív Jany Bouškové

Není to lehká cesta, naopak je z nejsložitějších. Vedle talentu daného shůry musí počítat s velikou dřinou a celoživotní disciplínou, nestačí naučit se něco teď, je nutné věnovat nástroji spoustu času každý den. Zkrátka řehole.

Existuje mnoho kvalitních muzikantů, konkurence je vysoká, a tak podstatnou roli hraje štěstí. Ale pokud budou pilní, mají snad šanci být v nadprůměru.

A jak to bylo kdysi s vámi? Maminka známá harfenistka...

.. .a tatínek flétnista. I rodiče a bratr bývalého muže jsou muzikanti, starší brácha studoval hudbu, všichni jsme stejně poznamenaní. Odmala jsem jezdila s rodiči na koncerty, prožívala jejich turné, usínala jsem v autě a tatínek mě po návratu domů odnášel do postele. Přiznám se, že jsem to kolikrát hrála, aby mě zase nesl.

Na harfu jsem začala v sedmi letech spontánně a ráda. Byla jsem klidná a poslušná holčička, naši se mnou neměli žádné starosti. Nikdy jsem netoužila po jiné dráze, třeba zpěvačky nebo herečky, ani tátova flétna mě nelákala.

S rodiči - harfenistkou Libuši Váchalovou a flétnistou Jiřím Bouškem.

S rodiči - harfenistkou Libuši Váchalovou a flétnistou Jiřím Bouškem

FOTO: archív Jany Bouškové

Čím vás okouzlila a pořád baví právě harfa? Co je na ní tak úžasného?

Možná jsem se u ní viděla jako princezna z pohádky, i dnes k ní přistupují holčičky s podobně romantickými pocity. A vzhledem k tomu, že patřila k mému domovu, mi to přišlo samozřejmé. Na každý nástroj ale musíte mít určité předpoklady, na harfu zejména správný typ prstů a stavbu rukou, protože je třeba ovládat tón i jeho kvalitu. Nezapomeňte, že harfa má 47 strun (s tahem až jednu tunu!) a je to velmi komplikovaný nástroj.

Potřebujete mít v hlavě uspořádané celé schéma a mít matematické myšlení, protože hrajete ještě na sedm pedálů a musíte koordinovat ruce a nohy. Mně matika nedělala problém a hledání matematických vzorců ve hře mi vyhovuje.

Navíc jsem se naučila svědomitosti a trpělivosti, rychlou prací se nic nedokáže. To mi vtloukali rodiče a já se to snažím vštěpovat svým studentům. Dnešní doba moc pospíchá.

Studovala jste v Ostravě a Americe, vnímala jste výraznější rozdíl v přístupu?

Bylo to složitější. Po konzervatoři jsem šla na rok do Ameriky a pak na AMU do Prahy, ale lidsky jsme se neshodly s tamější paní profesorkou a byla jsem odejita. Vyhrála jsem tehdy prestižní světovou soutěž a potřebovala jsem se rychle připravit na další - zatímco ona to nemohla vstřebat a vyžadovala, abych hrála jen začátečnické etudy.

Při zkoušce s Mstislavem Rostropovičem a Ravi Shankarem.

Při zkoušce s Mstislavem Rostropovičem a Ravi Shankarem

FOTO: archív Jany Bouškové

Bylo to nepříjemné, a jelikož u nás jiná vysoká škola na harfu nebyla, ujala se mě ostravská univerzita, otevřela kvůli mně harfové oddělení. Měla jsem pouze jednu spolužačku a po našem absolutoriu zase oddělení zrušili.

V cizině jste dál studovat nemohla?

Asi ano, jenže já chtěla žít v Česku. Měla jsem tu známost, znali jsme se od dvanácti let, byli jsme spolužáci. Abychom neztráceli čas, nasměrovali nás rodiče, abychom spolu hned od sedmnácti bydleli. No a po pěti letech jsme se vzali. Spojovala nás muzika, díky ní jsme si hodně rozuměli, byli jsme si oporou před různými soutěžemi a zkouškami, věděli jsme, co to obnáší. Bývalý manžel (Jiří Kubita - pozn. red.) získal práci v České filharmonii, kolem třicítky jsme se pokusili o děcko, vše šlo jako po drátkách...

Jenže pak se naše cesty rozešly a před čtyřmi lety jsme se rozvedli. Nebyla v tom žádná rivalita, zůstali jsme přáteli, kluky vychováváme ve střídavé péči a velmi pomáhají i moji rodiče. Já začala nový život, přestěhovala jsem se do novostavby a prožívám nádherný nový vztah.

Je taky muzikant?

Není. Ale funguje jako moje velká opora, rameno a jistota, je prostě úžasný! Po rozvodu jsem zkusila pár vztahů a zjistila jsem, že muži většinou nezvládají žít vedle silné a občas úspěšné ženy, která má hodně práce a potřebuje trochu pomoci. Chtějí být spíš sami opečovávaní a opačnou roli neumějí vstřebat.

Jak jste se poznali?

Úplně náhodou. Na ulici, ve městě - a dá se říct, že šlo o lásku na první pohled. Ani jeden z nás netušil, co dělá ten druhý. Víc neřeknu, je to ještě čerstvé. Právě prožíváme to nejkrásnější. Nechci to zakřiknout, ale jsme s Petrem oba velmi šťastní!

Jste úspěšná po celém světě, chtějí s vámi účinkovat hvězdy. Co vy sama považujete za největší úspěch?

Asi to, že jsem nezpychla. Když to porovnávám s kolegyněmi, zřejmě jsem opravdu docílila hodně, ale mně to vůbec nepřišlo do hlavy. Jsem nesmírně vděčná osudu, ovšem taky vím, že mám před sebou stále spoustu práce, člověk musí pokračovat dál. Můj úspěch je draze vykoupený, někdy hraju i 12-14 hodin denně a nemám skoro žádné volné dny.

Jako patnáctiletá studentka.

Jako patnáctiletá studentka

FOTO: ČTK

Zeptám se jinak: jaké situace, setkání ve vás zanechaly nejhlubší dojem?

Někdo řekne: soutěže neuznávám. Obávám se, že právě takový člověk na ně nemá, a tak je raději pomlouvá, to je snadnější. Podle mne je soutěž nesmírně důležitá, protože při každém hraní v podstatě funguje soutěživost - minimálně sama se sebou, zda to zvládnete, podáte výkon, na který jste pyšná. Žádní dva interpreti nejsou stejní, někomu se líbí, jak hraje jeden, jinému druhý. Je to otázka vkusu jako při soutěži krásy.

Takže já soutěže uznávám, vyburcují k maximu, posunou vás dál. Pak vám volají slavné hvězdy jako violoncellista Mstislav Rostropovič nebo houslista Maxim Vengerov - to mi úplně spadla čelist a dostala jsem třesavku. Takové okamžiky jsou nezapomenutelné. Přitom ty největší hvězdy jsou úplně normální, což zjistíte, když s nimi mluvíte, chodíte na obědy...

A jaké je hrát pro královské hlavy?

To jsou další zkušenosti, které nelze opomenout. Jde spíš o pocit určité ojedinělosti a tradičního ceremoniálu, u kterého vycítíte, že je důležitý. A nezažíváte ho každý den. Ale po umělecké stránce je asi podstatnější hrát v Rudolfinu než pro nějakou korunovanou hlavu, konkrétně pro dánskou královskou rodinu. Pochybuju, že by můj výkon posoudili tak jako odborníci ve velkých sálech.

Stává se, že vás někdo slavný nebo majetný pozve, abyste mu hrála tzv. „k jídlu"?

(směje se) K jídlu jsem hrávala jako studentka. A byla to ta nejlepší zkušenost - vydělala jsem si a měla jsem možnost vyzkoušet si produkci před publikem, aniž bych měla strach. Věděla jsem, že mě moc neposlouchá, ale přitom jsem si pilovala repertoár. I díky tomu jsem pak na opravdových koncertech netrpěla trémou. Ale už se mi to dlouho nestalo a myslím, že ani nestane. Přiznám se, že nevím, jestli bych to ještě přijala.

Na Hrádečku u prezidenta Václava Havla.

Na Hrádečku u prezidenta Václava Havla

FOTO: archív Jany Bouškové

Nezapomenu, jak jsem byla pozvaná na Hrádeček k prezidentu Havlovi, abych hrála na takovém intimním dýchánku pro jeho přátele, to jsem samozřejmě přijala ráda. Pan Havel měl sice uši pro jiný žánr, ale tvrdil, že se mu to líbilo. A pro mě to byl krásný zážitek. Ocitla jsem se v okruhu intelektuálů spojených s revolucí, které jsem dosud obdivovala jen v televizi.

Zdálo by se, že na co sáhnete, to se podaří. Považujete něco za svoji prohru?

Prohra je určitě rozpad mého manželství, ale na druhou stranu vše má svoji cenu - zase bych nepoznala současného přítele. Jinak se snažím neprohrávat, jsem bojovník. Často na úkor mého zdraví, někdy je povinností příliš, ale vždycky se snažím bojovat do poslední kapky. Jsem k sobě tvrdá. Takže pokud někdy cítím, že jsem nehrála na nejvyšším stupni dokonalosti, je to asi jen můj pocit a okolí to nepozná.

Občas se stane, že přijmu nabídku na koncert a nakonec zjistím, že mi jen zabral čas a mohla jsem se věnovat něčemu užitečnějšímu. Ale to je moje povaha, neumím říct ne. Snažím se to naučit, máme jen jeden život aje nutné uvědomit si priority.

Život s harfou asi přináší i jistá omezení...

S harfou se nenudím. Už jen její váha (cca 45 kilo) a velikost (ke dvěma metrům) předurčují komické okamžiky. Potřebuju velké auto, velké výtahy, speciální vozík a ideálně pomocníka. Když jsem začínala, nosil mi harfu tatínek, který měl už z minulosti odpracováno s maminkou. Bydleli jsme navíc ve druhém patře bez výtahu, takže ho všichni litovali. Ale měl aspoň dobrou kondičku.

Každý si všimne mých mozolů na prstech, to je poznávací znamení harfenistek. Ale možná nevědí, jak jsou pro mě důležité a že si je doslova hýčkám. Musím se o ně starat, brousím je pilníkem na nehty, aby nebyl tón tvrdý, na druhou stranu je nesmím příliš namáčet, mýt nádobí. Na měkkých prstech vznikají pro změnu bolestivé puchýře. Jednou před koncertem mě přemluvili k návštěvě sauny. Bylo to fajn, ale při hře se mozoly odlouply a já hrála jemnou kůžičkou. Samozřejmě nevydržela a z rukou se mi řinuly proudy krve. Přičtěte smetanové šaty...

Masakr. Co struny, praskají často?

Ani ne, ovšem nelze to předem odhadnout, stačí změna podnebí, počasí nebo i špatná kvalita. Zrovna dnes praskají struny mnohem častěji než dřív. Záleží na tom, která a kdy. Bez některé (zvlášť v prostřední poloze) nedohrajete ani posledních pár taktů skladby, jiné oželíte.

Měním je sama, ale když jsem nervózní, docela mě to rozhodí - musím strunu správně protáhnout, udělat speciální uzlík, dolaďovat. Mnohdy je pak lepší zahrát skladbu znovu od začátku. Jednou v chladné španělské katedrále mi praskly během večera dokonce tři!

Dnes je harfa doménou žen, ale kdysi hráli hlavně muži, že?

V 19. století a v první půli 20. století určitě. Tehdy to tak bylo všeobecně - muži pracovali a ženy se staraly o domácnost. Pak se to překlopilo. Myslím, že k ženám se harfa víc hodí, patří k nim. Teď ovšem znovu mužů-harfistů přibývá.

Hrají jinak, už jen tím, že mají větší ruce a působí mohutněji, jsou schopní většího úderu. Ti, kteří si zvolí jako nástroj harfu, bývají obvykle velice citliví, je v nich určitá ženskost, ovšem vypadají u toho jinak.

Lze spočítat, kolik jste měla koncertů? A dodržujete kolem nich nějaké rituály?

Jéje, to bych nespočítala, už od deseti let minimálně stovku ročně. Evidenci si vedu až v České filharmonii. A rituály? Musím hodně spát, pokud možno i odpoledne před vystoupením. Abych byla v klidu, potřebuju se dobře najíst (ideálně těstoviny, čokoládu, banány, to je můj doping), nedokážu hrát nalačno, odkrví se mi mozek a klepu se. Nesmím ale pít kávu, kolu ani čaj, jen kakao. Zato když cvičím, patří káva k mému rituálu. Pokaždé si určím, kdy začnu hrát, a čekám s kouřícím hrnkem, až mi vteřinová ručička přesně odklikne start.

Po koncertě je fajn na uvolnění sklenička vína s mými blízkými, psychická podpora je důležitá. Člověk může být dokonale připravený, ale pokud chybí klidné zázemní, je to znát.

Ani později jste tedy nezvažovala život v zahraničí?

Zázemí a domov je pro mě tam, kde je rodina. Ale přiznám se, že v nejsložitější době po rozchodu s manželem jsem zvažovala, že začnu úplně jinde a jinak, nechtěla jsem mít nic společného s minulostí. Vzhledem k tomu, že působím i v Belgii, šla bych asi tam. Nakonec jsem to zvládla tady ve stávajících podmínkách.

Ovšem pokud by se v budoucnu naskytla příteli šance pracovat v zahraničí, akceptovala bych to. Je IT architekt, navrhuje počítačová řešení pro velké společnosti. Moc tomu nerozumím, ale je to profese potřebná všude na světě.

Byl před setkáním s vámi někdy na harfovém koncertu?

Ne. Ale teď chodí. Když přijdete i vy, máte šanci ho vidět. On mi taky otvírá neznámé obzory, se mnou je to jednoduché, protože kromě harfy jsem toho příliš nepoznala. Takže s ním prožívám spoustu věcí poprvé. Momentálně řešíme hlavně bydlení, zařizujeme můj byt a upravujeme jeho víkendový domeček, je to hezké. Kluci ho vzali bezvadně a mně se zvětšila rodina o jeho děti...

S novým partnerem Petrem a rozšířenou rodinou.

S novým partnerem Petrem a rozšířenou rodinou

FOTO: archív Jany Bouškové

Jakou nejdelší hrací pauzu jste zažila?

Pár jich bylo vynucených úrazem, třeba se mi zanítil prst. Jsem člověk, který se o ruce dost bojí, ze sportů proto hraju jen ping-pong, plavu a jezdím na kole. Ale nikdy jsem nelyžovala. Už dlouho uvažuju o tom, že si dám ruce pojistit. A možná i nohy. Jednou jsem si vykloubila kotník a měsíc hrála bez bot, bosa. Nebylo to špatné a diváci to brali jako moji image.

Maximální pauza u mě trvala asi čtrnáct dnů. Měsíční jsem si dala jen jednou, vloni, z obavy z teroristických útoků byly totiž zrušeny moje kurzy v jižní Francii. Většinu času jsem jen spala a ležela na sluníčku, krása! Ale přitom jsem upravovala zmíněnou Smetanovu Šárku čili jsem se hudbě věnovala jinak.

Nebolí vás z dlouhého hraní záda? Čím to vyrovnáváte?

Jsem hrozná, ale nedělám nic, opravdu. Myslím, že je velmi důležitá správná pozice, jak sedět při cvičení, aby si člověk neničil záda. Je třeba zapojovat maximum svalů, a tím je posilovat. To taky vštěpuju studentům. Ale stejně mám svaly na zádech ztvrdlé a snažím se chodit na masáže. Nechám se ráda rozmazlovat, chybí jen čas.

Ale třeba na nákup šatů si ho najdete, prý jste jejich vášnivá sběratelka!?

Být pěkně oblečená patří k mé profesi a je fakt, že jsem tímhle směrem přímo ulítlá. Nevážu se na soukromou švadlenu, kupuju hotové modely, které mi „zavadí o klobouk“. Někdo neodolá šperkům, já, jak vidím obchod s večerními šaty, musím ho prolézt. A k šatům patří boty a kabelky. Tudíž si skoro pokaždé na cestách obstarávám nové kufry, abych všechno pobrala.

Jenže doma už ty krásné róby nemám kam dávat. A některé jsem ani neměla na sobě, mohla bych si s nimi otevřít obchod! Líbí se mi šaty Blanky Matragi a moje objevy jsou do jejího zdobného stylu. Ženské elegantní módě dávám přednost i v civilu, jen výjimečně obleču kalhoty.

Učíte na vysokých školách, ale prý jste dávala hodiny i miss Táně Kuchařové. Kdo má šanci stát se vaší žačkou?

Táňa byla výjimka, běžně začátečníky z časových důvodů neberu. Ale měla celkem talent a něco se naučila. Mých oficiálních studentů je spousta, kromě nich kývnu jen skutečně na velký talent, většinou ze zahraničí. Nadání lze odhadnout celkem brzy, nejen podle pohybu prstů a mysli. I když se stává, že v raném mládí to jde rychle a pak se to zasekne. Záleží hodně na píli a trpělivosti. Plus je velmi podstatné, co ten člověk vyzařuje, zda působí jako osobnost.

Ideální je začít hrát už ve čtyřech pěti letech, dnes se učí harfa i na liduškách. Ale úplně nejlepší je zkusit nejprve klavír a až tak v sedmi přejít na větší harfu.

Praha je anglicky pozpátku harfa - a harp. Vnímáte to nějak symbolicky?

Určitě. Přišla jsem na to jednou cestou z koncertu, kdy jsem si četla všechny názvy, které jsem míjela, pozpátku. V té době jsem chystala v Praze harfový kongres a hledala jsem nějakou perličku, která by ho ještě nějak osvětlila. A tohle byla ta třešinka na dortu, důkaz, že harfa k Praze patří.