Jana Čiháková: Člověk žije, dokud je potřebný

Nemá televizi, takže si po večerech čte, studuje a stále něco vymýšlí. Celý život se věnovala dětem – byla učitelkou v pohraniční malotřídce, v mateřské škole, ředitelkou základní školy, chvíli také pionýrskou vedoucí a účetní, doučovala malé pacienty v pražském Motole.

„Ráda cestuji a zajímám se o historii. Vždycky objevím nějakou zajímavost nebo výročí. Každý rok pořádám na hájovně vánoční a velikonoční výstavu,“ vypráví čilá drobná dáma, ve které by člověk tolik energie na první pohled nehledal.

Organizovala i několik dalších výstav v plaském klášteře, když připomínala význačné osobnosti – malíře, sochaře a stavitele, kteří se v kraji narodili.

„Hájovna, dvůr Lomany i klášter Plasy jsou perlami baroka. Kraj protínají barokní cyklotrasy i nově osazené barokní lavičky. V Plasích máme Centrum stavitelského dědictví, kde je kromě dalšího nádherná výstava života a díla konstruktéra a vynálezce Ludvíka Očenáška. Už před 2. světovou válkou vynalezl mj. kosmické rakety a díky tomu se jako první Čechoslovák dostal do dvou muzeí v USA. U nás byl opomenut, protože byl nadšený sokol. Zemřel v roce 1949.“

Na počest tohoto rodáka členové spolku Přeskopec, který založila, vybudovali naučnou stezku z Plas přes Lomany do Dolní Bělé. V bývalém chlévě vedle hájovny Jana Čiháková v roce 2006 založila Muzeum těžby borové smoly, o rok dříve na náves vrátila velký dřevěný kříž. Krytou autobusovou zastávku zútulnila knihami a působí v divadelním souboru Křoví.

Tolik aktivit by jednomu stačilo na dva životy. Ale kdepak paní Jana a důchodové pletení šál nebo pěstování bylinek. Pustila se i do rekonstrukce svého rodného domu v Lomanech u Plas, který byl léta majetkem státních lesů a chátral. Hájovna se jmenuje Lipovka a tam i vyrůstala.

Její pradědeček byl hajný u knížete Metternicha, kterému panství včetně hájovny patřilo. A dědeček i otec v jeho povolání pokračovali. Po roce 1945 statek, lesy i domek pro myslivce změnily majitele, byly státní, ale hajný Adolf Levý, dědeček Jany, zůstal.

„Vzpomínám na něj s láskou. Miloval zvířata, přírodu, byl také včelař, ale hlavně úžasně vyprávěl. Kvůli němu jsme se sourozenci rádi stonali, protože měl za povinnost sedět vedle naší postele a zabavit nás. Dodnes si jeho povídání vybavuji. Jednou si možná dopovíme, co jsme nestačili,“ říká milá blondýnka, která má slabost pro klobouky. Má jich v šatníku patnáct.

Sedíme v obývacím pokoji v hájovně, na stole voní koláče a jablečný závin. „Tady na té pohovce se narodili moji sourozenci,“ ukazuje Jana Čiháková. Ona přišla na svět za války v Plzni jako první ze čtyř dětí.

„Rodiče se báli, že tatínek nedoběhne včas pro porodní bábu, a protože maminka měla v Plzni bratra, týden před mým narozením k němu šla bydlet.“

Jana měla tři sourozence: sestra Ludmila byla o rok, měsíc a den mladší. Byly jako dvojčata. „Když Liduška v roce 1978 zemřela, bylo to pro mě nejtěžší období v životě. Mně bylo 37 let a měla jsem sedmiletého syna. Jejím dětem bylo 12 a 13 let. Liduška se obětovala, abych já mohla studovat, proto šla pracovat k tatínkovi do lesa. Později si večerně dodělala i s manželem Střední zemědělskou školu v Plasích. Už je to čtyřicet let, co odešla, a pořád mi moc chybí.

Bratr Václav je o šest let mladší než já, vyučil se elektrikářem a usadil se v Plzni. Někdy mi pomáhá při organizování různých akcí. Má dceru a syna. Poslední je o 17 let mladší Jan. Jeníka jsme se sestrou považovaly za naše dítě. Pracuje na sile v Kaznějově, bydlí v nedalekém Mrtníku. Jeho dcera žije v Plzni.“

Všichni v okolí chodili pěšky do malotřídky v Lomničce, tři kilometry tam a zase zpátky. „V první třídě mě doprovázel dědeček, pak jsem už chodila s ostatními dětmi. Tehdy nás v Lomanech a okolí žilo asi sedmnáct školáků. Spočítala jsem, že jsme za léta nachodili šestnáct a půl tisíce kilometrů,“ říká naše hostitelka.

„Po narození nejmladšího bratra maminka vážně onemocněla, trpěla těžkým revmatismem. Byla hodná a rozmazlovala nás. Pocházela z nedaleké Dražně, kde sloužila na statku. Po svatbě s tatínkem zůstala v domácnosti. Jako prvorozená mám po něm jméno, protože on čekal syna. Tak moc si přál dědice, že mi na Vánoce místo panenky koupil šlapací svítící auto,“ směje se paní učitelka, která na dětství v Lomanech ráda vzpomíná.

„Lítali jsme pořád venku, s dětmi jsme si hráli u nás na dvoře. Měli jsme tehdy dvě krávy, pět psů, králíky, slepice. Když jsem se později vdávala, naši prodali tele a já dostala věno.“

Janina maminka byla trvale nemocná, a tak domu vládla babička Božena. „U hájovny jsme měli dva hektary polí, mlátilo se tu obilí, a to všechno ona zařizovala. Trochu obcházela dědu, ten se zlobil,“ pokračuje Jana Čiháková.

„Některé rysy jsem po ní zdědila: hlavně zarputilost a pracovitost. Naše babička se ráno ve čtyři na louce postavila s kosou do řady za sekáče a stačila jim. Vydržela tempo s mužskými,“ vypráví Jana, která také seká trávu, jen už používá elektrickou sekačku. S kosou by si ale také poradila. Rozhodně lépe než v kuchyni.

„Babička uměla skvěle vařit, chodila vařit na svatby, ale mě ani moji sestru to, bohužel, nenaučila. Umím jenom péct, to jsem zvládla. Peču na rodinné sešlosti, dům je pořád plný lidí.“

Po ukončení základního vzdělání Jana studovala dvouletou ekonomickou školu v Plzni, kde bydlela na internátu. Když ji v šestnácti letech ukončila, stala se nejprve účetní. Přesouvali ji však z místa na místo, až se ocitla tak daleko, že se skoro nedostala domů. Proto využila nabídky a začala pracovat s dětmi jako pionýrská vedoucí na základní škole v Plzni a pak v Plasích. Vždycky si přála být učitelkou, proto neváhala, když jí ředitel v Plasích nabídl učitelské místo.

„Potřeboval zaplnit volné místo po matematikářce. V té době jsem si už večerně dodělala maturitu a poté jsem studovala vysokou školu, obor matematika a výtvarná výchova. Časem jsem přidala ještě speciální pedagogiku. Jenže to byl jen záskok. Pak mi školní inspektor dal na vybranou – buď zůstanu v Plasích znovu jako pionýrská vedoucí, nebo půjdu do pohraničí na jednotřídku jako učitelka. Sama jsem jako malá malotřídku zažila, proto jsem se rozjela do Chrančovic nedaleko Úněšova na Karlovarsku.“

Vydržela tam tři a půl roku. Netušila, co ji čeká.

„Byly to kruté poměry. Děti chodily do školy v zanedbaném stavu. Přespávala jsem v kabinetě a ve třídě. V noci vylézala hejna myší, byly všude – na peřině, na zácloně, ve věcech, hrůza! Chtěla jsem utéct, ale vedení mi nakonec přidělilo byt 3+1 se suchým záchodem a bez nábytku. Ten mi později přivezli ze školy v pohraničí, kterou rušili. Učila jsem dál, ale bylo mi tam tak krutě, že bych se teď – zpětně viděno – asi bránila vůbec tam nastoupit.“

Tohle období ale nakonec nebylo tak marné. Když se jednou vracela od rodičů, seznámila se ve vlaku se svým budoucím manželem Jozefem.

„Jožka se narodil na Slovensku, je vzduchotechnik a duší sportovec. Líbil se mi, rozuměli jsme si a asi po roce jsme se vzali. Loni 21. prosince jsme oslavili zlatou svatbu. Tehdy Jožka neměl v kraji moc pracovních příležitostí a také já jsem hledala místo jinde. Našli jsme nakonec uplatnění ve Všenorech v okrese Praha-západ.“

Ve Všenorech koupili dům a pustili se do rekonstrukce. Jana pracovala zpočátku krátce v mateřské škole, později v základních školách v Klínci, Kosoři, Všenorech a Třebotově. V roce 1990 se stala ředitelkou základní školy v nedaleké Líšnici. Vedla ji až do roku 2004. Pedagogickou kariéru tedy skončila ve čtyřiašedesáti letech. Možná by učila dál, ale již tehdy toužila po životě na staré rodné hájovně.

Návrat do rodného domu se neobešel bez komplikací. „Hájovna byla osm let moje noční můra. Když šel tatínek do důchodu, musel hájovnu uvolnit lesním dělníkům a začala chátrat. Nakonec byla deset let neobydlená, bez oken, s děravou střechou, ve třech místnostech propadlé stropy. Scházeli se v ní tuláci, kteří si na půdě dělali oheň. Přesto jsem o ni stála a stále jsem na úřady posílala vyjádření, že o koupi mám opravdový zájem.“

Trpělivost se vyplatila, dům v roce 2003 získala a o rok později, když odešla do důchodu, přeskočila z jednoho rychlíku do druhého. Umanula si totiž, že pětašedesátiny už oslaví v Lomanech.

„Můj známý měl stavební firmu a nabídl mi pomoc. Jenže chtěl přijet buldozerem a všechno srovnat se zemí. Zbourat hájovnu, kde je černá kuchyně a jejíž stáří je přes tři sta let? Nikdy! Stavěli ji cisterciáci z nedalekého kláštera. Co by mi pak připomínalo dětství a mládí? Hájovnou prošlo mnoho řemeslníků. Hledala jsem je mezi známými, spolužáky, pomáhali příbuzní nejen manuálně, ale i finančně. Do narozenin jsme to opravdu zvládli. Na hájovně jsem už zase doma.“

Přestavba byla finančně velmi nákladná, a tak vítala každou možnost si přivydělat. V motolské nemocnici v Praze učila nemocné děti, když zastupovala chybějící kolegyně.

„Kromě vyučování jsme například hráli divadlo a scénář si napsali žáci sami. Připravili jsme výstavu dětských kreseb z celé republiky. Vydávali jsme časopis Motoláček,“ říká paní Jana a vysvětluje, že chtěla, aby děti prožívaly to, co jejich zdraví vrstevníci.

„Teď jsem ve svém životě nejšťastnější, přestože stáří přináší nejrůznější problémy. Večer, když uléhám, vzpomínám na vše hezké, co se mi přes den přihodilo a co jsem udělala pro to, aby měli lidé radost a byli spokojeni. Dokud je člověk potřebný, tak žije,“ tvrdí sedmasedmdesátiletá vnučka hajného Adolfa Levého.