Za svůj nejcennější kousek z poslední doby považuje violu pro členku světoznámého orchestru Andrého Rieua. Kromě toho jeho nástroje putovaly třeba do Nizozemska, Španělska, Francie, Austrálie, Ruska i Spojených států.

Aby neztratil kontakt se světem, pořádá mezinárodní houslařské kurzy - ty poslední vedl tři týdny na Istrii, kde se svými učni rozpracoval třeba anglickou violettu.

„Teď připravujeme koncept mezinárodních kurzů, které bychom nabídli v New Yorku. Nějakou dobu bych tam rád působil a učil svoje řemeslo,“ prozrazuje Jan Veselý.

FOTO: archív Jana Veselého

Ve svém ateliéru už vedl nejen učně z Česka, ale také z New Yorku nebo Madridu. „Mirko Gabler z New Yorku se za dva a půl roku naučil houslařinu na takové úrovni, že by se u nás mohl ucházet o místo v Cechu houslařů pražských,“ říká. Na mou zvědavou otázku, co by mu to přineslo, odpoví jednoznačně: prestiž.

Pražští houslaři si totiž podle něj drží ve světě stále zvučné jméno, stejně jako ti z Itálie. „Když v Americe řekne, že studoval houslařinu v centru Evropy, má to zvuk.“

FOTO: archív Jana Veselého

Cech dnes sdružuje na třicet řemeslníků, postupně jich ale ubývá, nástupci už podle Jana asi nebudou.

„V mém ročníku nás maturovalo šestadvacet, ale jen dva jsme byli schopní řemeslo udržet a vybudovat si živnost. Většina mladých jde na houslařskou školu v Chebu s tím, že si prostě chtějí vyrobit svůj nástroj. S takovým přístupem ale po škole většinou někde řežou latě,“ tvrdí.

Chce to adrenalin

Když vstoupím do Janovy dílny na pardubické konzervatoři, ocitnu se v malé místnosti zaplněné dřevěnými konstrukcemi větších i menších smyčcových nástrojů. Jan tu dříve trávil i víc než deset hodin denně.

„Houslaři jsou hrozně tiší. Příliš nevycházejí ven a nechtějí ani přijímat nové lidi. To řemeslo natolik vyklidňuje a pohlcuje do sebe, že se potom musím adrenalinově vyžít. Je důležité kompenzovat si to sportem, zaběhat si nebo si jen tak zařvat na louce. Já třeba dělám powerkiting.“

FOTO: archív Jana Veselého

Zpod jeho rukou se rodí nejen tradiční housle, ale také spousta historických nástrojů, jako třeba gamby, pošetky nebo romantické kytary.

„Přišel za mnou jeden pán s hodně netradiční objednávkou. Chtěl postavit kytaru, kterou rýsoval už od svých osmnácti let. Pro mě to byla výzva, protože jsem musel všechny šablony, přípravky a tak dále kompletně vyrobit. Trvalo mi to přes půl roku, ale zákazník byl nadšený. Prý mu to pomohlo k rozvoji. Hraje na to jako na loutnu, a dokonce si to i patentoval.“

Výrobou jednoho nástroje stráví od jednoho měsíce až do půl roku. Vše záleží na tom, jak detailní a finančně náročnou práci si klient přeje. Housle vyrábí tradičním způsobem, osvědčeným už z dob baroka. Přesto mají nástroje z Janova ateliéru jednu zvláštnost.

Nástroje vyrábí Jan tradičním způsobem, osvědčeným už z dob baroka.

Nástroje vyrábí Jan tradičním způsobem, osvědčeným už z dob baroka.

FOTO: archív Jana Veselého

Housle či violy, které připomínají tvarem kypré barokní ženy, zakončují mistrně detailní dřevěné hlavičky. Ty pro něj vyřezává umělecký řezbář Jakub Nepasický. Jedna z takových hlaviček znázorňuje pána s knírem a barokně zatočenými vlasy, který čistě náhodou připomíná španělského hudebního vědce a skladatele Jordiho Savalla.

Pouze výroba nových nástrojů však na obživu nestačí, a tak houslaři většinou hlavně opravují. Jan má za sebou už asi dva a půl tisíce rekonstrukcí.

„Všechno, co spadá před rok 1900, je pro mě zajímavé. Naučím se na tom, jak nástroje vypadaly, a vždycky použiju nějaký prvek do stavby nového.“ Opravoval například housle po hraběti Kinském z roku 1844, nejvíc si ale váží mistrovských houslí Jana Oldřicha Eberleho z roku 1756. Vůbec nejstarší barokní housle, které se mu dostaly do rukou, pocházely z konce 17. století. „Dal mi je můj děda, takže už na škole jsem zavítal do tajů houslařiny víc, než co nás oficiálně učili.“

Láska už od dětství

Právě děda Stanislav Fibich byl jedním z důležitých lidí v jeho životě, kteří ho k houslařině dovedli. Lásku k práci se dřevem i ke hře na housle má v krvi už od útlého dětství. Pochází navíc z rodu romantického skladatele Zdeňka Fibicha.

Lásku ke dřevu zdědil po pradědečkovi, jenž byl umělecký truhlář.

Lásku ke dřevu zdědil po pradědečkovi, jenž byl umělecký truhlář.

FOTO: archív Jana Veselého

„Můj dědeček Stanislav se mnou už od předškolního věku hrál na klavír a na housle. Naučil jsem se toho od něj víc než potom na základní umělecké škole. Můj pradědeček Jan Semrád byl zase umělecký truhlář, a i když umřel, když mi byly tři roky, stejně si pamatuju, jak jsem chodil do jeho dílny a jak to tam vonělo. Ta myšlenka práce se dřevem se se mnou pak táhla celou základku,“ vypráví.

Nakonec se rozhodl, že si chce housle, na které bude hrát, také sám vyrobit. Ty první jednoduché zhotovil už ve čtrnácti letech. A tak nakonec místo na konzervatoř nastoupil do houslařské školy v Lubech u Chebu.

Pomohl také otevřít obor houslař a kytarář v Hradci Králové, kde několik let toto umění vyučoval. Dnes už přijímá učně jen do svého ateliéru.