Hlavní obsah

Herec Pavel Šimčík: Jen s málo lidmi si povykládám z očí do očí

Právo, Lucie Jandová

Nepřehlédnutelný, přes dva metry vysoký herec Pavel Šimčík (40) je již dvacet let spojen s Dejvickým divadlem. Na kontě má desítky divadelních i filmových rolí, tu poslední v sitcomu Krmelec U Muflona - neobyčejná nálevna uprostřed lesa. Zvířátka v něm řeší stejné problémy jako lidé.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pavel Šimčík

Článek

Jakou povahu má muflon?

Samotného mě to zajímá. Snažil jsem se to hledat, ale neznamená to, že jsem něco našel. Když muflony pozoruji, a u krčské nemocnice jich pár běhá, nemohu říct, že bych u nich vyčetl nějakou povahu.

Vaše postava to tedy měla těžké.

Pár zkoušek padlo na to, rozkrýt povahu muflona. Myslím ale, že se nám ho podařilo uchopit. Dostali jsme malý klíč od autora scénáře Roberta Geislera, že je snílek. Což se nám později přetavilo do mírné rezignovanosti. Ale snění u muflona převažuje.

Vy jste snílek?

Jsem. Nevím, zda je to výhoda, nebo ne. Je třeba stát pevně nohama na zemi, což muflon stojí, dokonce všema čtyřma.

Není to poprvé, kdy vystupujete ve zvířecím kostýmu. Ve vašem domovském Dejvickém divadle hrajete Králíčka.

Ano, to je moje slavná role.

Abyste se neocitl ve škatulce.

Zvířete? Mezi nimi je nepřeberné množství charakterových vlastností, člověk se tak snadno v šuplíku neocitne. Já se ani v šuplíku ocitnout nemohu, protože můj stolek v dejvické šatně žádný nemá.

Zamluvili jsme toho Králíčka.

Hraju ho ve hře Miroslava Krobota Brian. Napsal ji na základě příběhu Briana Jonese, zakládajícího člena Rolling Stones, který žil i zemřel v domě, kde pobýval i Alan Alexander Milne, autor pohádky o medvídkovi Pú. Vytvořil zvláštní příběh, ve kterém Brian Jones odchází z tohoto světa. Zvířátka z Medvídka Pú ho na jeho poslední cestě doprovázejí.

Je fakt, že dům, kde vznikne silný příběh o medvídkovi Pú a pak tam zemře rocková hvězda, se stává materiálem k pábení. V té hře se ocitneme ve světě, kde to vše zas tak daleko od pravdy být nemusí a zvířátka oslovují Briana „Kryštůfku". Já hraju zodpovědného, ambiciózního a ustaraného Králíčka, který má na starost, tak jako ostatní zvířátka, aby drogový večírek i odchod Briana Jonese proběhl v pořádku.

Foto: archív Dejvického divadla - Hynek Glos

Postavu Králíčka ztvárnil v představení Brian, jako zvířátka se objeví i David Novotný a Hynek Čermák.

Nebylo to od pana Krobota škodolibé, že vás při vaší výšce obsadil do role Králíčka?

Asi jo. Králíček je jinak malý, že? A v pohádce od Alana Milneho to taky není žádný drobek.

Úplná podoba to však není.

To připouštím.

Setkáváte se s tím, že vaše výška 205 centimetrů determinuje role?

Ani ne. Proto mohu hrát Králíčka. Nikdy jsem to tak nevnímal. Do svých dvaceti let jsem moc vysoký nebyl, spíš normálně, nijak přehnaně. A pak jsem vyrostl skoro naráz. Ve třeťáku na DAMU jsem se už dostal přes dva metry. Bylo mi jedenadvacet, měl jsem za sebou pár rolí a zaznamenal jsem růstový boom.

Je taková výška výhodou?

Měla by, ne? Nevýhoda je v tom, že jen s málo lidmi si povykládám z očí do očí. Mám kamaráda muzikanta, který měří zhruba jako já, a s ním si mohu popovídat na stejné úrovni, i když to zní blbě. Nemusím uzpůsobovat své fyzické proporce nebo poslouchat tím správným uchem. S ním nic neřeším, mohu se uvolnit a být sám sebou. Ne že bych se při rozhovoru s jinými přetvařoval, ale musím pořád zaujímat aktivní postoj. Když se setkám se „svými", vypínám.

Foto: Stream.cz

V sitcomu Krmelec U Muflona spolu s Pavlem Liškou, který hraje zajíce, a Tomášem Jeřábkem coby medvědem řeší problémy známé z lidské říše.

Výhoda je, že kostýmy asi šijou přímo na vás.

Většinou ano. Myslím, že jsem v životě neměl kostým po někom.

A jak to bylo s uniformou na vojně?

U odvodové komise jsem úspěšně splnil deset omezení z deseti, takže mám modrou knížku. V té době jsem už začal trochu růst a měl jsem kvůli tomu cévní problémy. Mám ji zaslouženě, ačkoli v 90. letech minulého století nebylo in chodit na vojnu.

Bylo třeba být intelektuál a pohybovat se v kavárnách?

Já to tehdy tak nějak podobně cítil. Ne že bych na vojně přišel o dva roky zbytečnou činností, ale v tom věku mi dva roky přišly jako neskutečně dlouhá doba. U odvodové komise jsem nic nepředstíral, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Proč jste zamířil na katedru alternativního herectví a loutkářství?

Hlásil jsem se nejprve na činoherní katedru, kam jsem na přijímačky přišel v teplákách a dredech. Zkoušky jsem neudělal. V komisi seděla Věra Galatíková a Boris Rösner. Připravený dlouhý monolog jsem zakončil slovem nevím. A měl jsem pokračovat. Jenže já se zasekl a fakt jsem nevěděl. Opakoval jsem nevím, nevím.

Pan Rösner se mě zeptal: Tak víte, nebo nevíte? No nevěděl jsem a bylo to. Za tři měsíce jsem to zkoušel na alternativní herectví k panu Krobotovi. Neměl jsem ponětí, kdo to je, neorientoval jsem se ve světě divadla. Tam jsem se dostal.

Foto: archív Dejvického divadla - Hynek Glos

S Václavem Neužilem a Hynkem Čermákem se sešel ve hře o životě známého cestovatele Jana Eskyma Welzla s názvem Wanted Welzl.

Byl někdo ve vaší rodině umělecky založený?

Ani ne, ale já měl zvláštní exhibicionistické rysy, které jsem u sebe našel ve druháku na gymnáziu. Začal jsem chodit mezi manuálně pracující do hospody a tam se ukázalo, že umím bavit lidi a že mě to samotného baví. Skoro víc než to, co se učím ve škole. Hledal jsem školu, kde se skloubí intelekt, protože mě bavilo poznávat, a komediantství.

Vůbec mi nedocházelo, že existuje DAMU, a tak jsem se přihlásil na jazykovku a udělal si státnice z angličtiny. Nemohl jsem ale nepostřehnout, že na mě lidi reagují, když něco přehrávám nebo se snažím zaujmout glosováním. Takže jsem zkusil zkoušky na DAMU, kam mě vzali.

Při jaké příležitosti jste shodil dredy?

Při maturitě, neboť mi bylo jasně řečeno, že pokud je neshodím, neodmaturuju. Byly ve stavu, že se daly rozplést, a po maturitě jsem je nakrátko dal zase zpátky. A na jazykovce jsem vlasy ostříhal.

Foto: archív Dejvického divadla - Hynek Glos

V Shakespearově Zimní pohádce, která je pojatá jako psychothriller, se na jevišti potkává s Miroslavem Krobotem.

Hned po DAMU jste odešel za panem Krobotem do Dejvického divadla, kde hrajete už dvacet let. Neměl jste nikdy cukání jít jinam?

Ale jo, krátce, asi čtyři roky poté, co jsem tam nastoupil. Ale přešlo mě to. Poprvé jsem tam hostoval v roce 1997, kdy mě pan Krobot přijal do svého druhého ročníku. Hostoval jsem v inscenaci Utišující metoda v roli pošťáka. V roce 2000 po úspěšné závěrečné inscenaci Antigona v Disku mi pan Krobot nabídl stálé angažmá do Dejvic.

Asi jste klikař.

Myslíte? Je fakt, že jsem se narodil v neděli. Tak to asi bude tím.

Jaké to je, být v souboru hvězd?

Nevím, jaké je to jinde. Ale asi skvělé, protože soubor tvoří úžasné osobnosti, které něco dokázaly a něco znamenají. Denně se mohu ptát, jestli vůbec do takové společnosti patřím.

Jsou to lidi, kteří mají talent, oplývají chutí pracovat a denně se něčím zaobírat. Když chuť pomine, nastoupí někdo jiný a prapor převezme. Střídáme se, a když jeden toho má už dost, nastoupí ti, kteří mají momentálně k dané věci co říct, a tím vlastně vybídnou ty druhé k činnosti, aspoň to tak vnímám. Doplňujeme se.

Foto: archív Dejvického divadla - Hynek Glos

Hra Vzkříšení měla v Dejvickém divadle premiéru před rokem, partnerkou mu je Zdeňka Žádníková.

Viděla jsem vás i rapovat, ale to asi nebylo v Dejvicích.

Ne, to bylo s mladým hudebníkem Vojtaanem, který mě pozval, abych na několika jeho koncertech vystupoval jako předskokan. Nedávno vydal CD a hraje v jednom díle Krmelce.

Rapování se jinak nevěnujete?

Hudbě se věnuju. Nedávno měl premiéru film Miroslava Krobota Kvarteto, kde má moje muzika prostor. Trochu rapuju v Zimní pohádce v Dejvickém divadle a tu písničku si pan Krobot vybral do svého nového filmu.

Dočetla jsem se, že žijete s bratrem. Skutečně?

Už ne, to bylo kdysi. Bratr je dvojče. Ale jsme dvojvaječní, takže bratr je menší blonďák.

Co máte před sebou?

Petr Zelenka napsal hru o panu profesoru Holém, našem předním vědci, který se zabýval výzkumem nemoci AIDS. Tu začínáme zkoušet v lednu. A natáčíme seriál Zkáza Dejvického divadla. Je o tom, jak Dejvice pokračují ve své kariéře a že ne vše může skončit dobře, čímž to vlastně dobře skončí.

Reklama

Související témata:

Související články

Jakub Lohniský: Čeští muži styloví nejsou

Úspěšné podnikání nemusí vznikat jen geniálním průlomovým nápadem, ale jednoduše i jen chutí inovovat a zdokonalit danou branži. ČR už dávno není oděvní velmoc...

Výběr článků

Načítám