„Pahýly jsme museli nechat zkrátit na stejnou délku, aby netrpěla páteř. Trčely z nich obnažené kosti, kterými ťukala o podlahu,“ vzpomíná na neutěšené začátky života chromého nalezence Šárka Polotňanko z táborského spolku Za práva zvířat. Po pěti letech, co se o fenku stará, je však plná optimismu. Rány se zahojily, takže Luka je dokonce schopná běhat po zahradě.

„Zpočátku měla trošku ošoupanou srst, ale nikdy ne do krve. Možná si už svoje zadní nožky ani nepamatuje,“ říká paní Šárka, když hladí mrštného psího invalidu.

Nespokojenost dá najevo

Procházky po drsnějším terénu, než je tráva, by se však neobešly bez pojízdné konstrukce, která v tomto případě musí být sestrojená na míru. To znamená, že zohledňuje všechny odchylky od tělesné stavby zdravého psa.

Shodou okolností se vývojem a výrobou takových pomůcek začal nedávno zabývat designér Jan Jiránek, který je vnímá jako předstupeň invalidních vozíků pro lidi.

Aby mohl vozíky lépe prezentovat, vytiskl si maketu psa.

Aby mohl vozíky lépe prezentovat, vytiskl si maketu psa.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Za Lukou to má ze svého domova v Bečicích poblíž Tábora necelou půlhodinu autem, a tak mohl výtvor cestou pokusů a omylů postupně vypilovat až k dokonalosti.

„Zvlášť na podzim a zimu je vozík ideální, vždyť ani v létě se jí kolikrát nechce do mokré trávy, a když je rosa, raději si počká, až uschne,“ vypráví Šárka Polotňanko o handicapované fence.

Tradiční konstrukci s kolečky už předtím Luka používala, jenže to nebylo ono. „Vadila mi u ní horší skladnost a vyšší hmotnost, a rozhodně nevypadala tak dobře. S vozíkem od pana Jiránka se jednoduše manipuluje a v autě nezabere tolik místa. Navíc Luka dokáže dát jasně najevo, jakmile jí něco nesedí. V tu chvíli odmítá jakýkoli pohyb, takže si hned říkám, že je asi něco špatně. Starý vozík tímto způsobem často bojkotovala.“

Aby mohli vrtět ocáskem

Kromě toho, aby například netrčel do stran, jak se to v případě neforemných pomůcek z hliníkových profilů stává, zohledňuje designér i komfort zvířete v místech, kde se tělo o vozík opírá. Takzvané sedlo vyztužil měkkým materiálem - zpěněným silikonem. Do budoucna ho chce nahradit čalouněním, které by bylo k plastové kostře připnuté suchým zipem, takže by se dalo snadno udržovat v čistotě.

Z modelu tlapy je po vytištění nutné odstranit nadbytečnou hmotu.

Z modelu tlapy je po vytištění nutné odstranit nadbytečnou hmotu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„A všiml jsem si taky, že některé modely mají oj tak nešikovně sklopenou, že v nich pejsci pořádně nemůžou vrtět ocáskem,“ usmívá se Jan Jiránek, jinak spíš milovník koček, který by tento emoční projev svým zvířecím klientům nerad upřel.

Pozoruhodné na jeho práci je, že zdravotní pomůcky pro handicapované mazlíčky nejen sám vymýšlí, ale také trojrozměrně tiskne, což se začal učit teprve před rokem. Pomohla mu v tom firma 3DWiser, která ho zaškolila a půjčila mu i první zařízení.

„Nejdřív jsem měl ze všeho hlavu jako škopek, ale doma jsem to začal zkoušet a za dva měsíce jsem svým učitelům ukázal první prototyp. Říkali, že ještě nezažili, aby začátečník přišel tak brzy s téměř hotovou věcí,“ říká muž, který je sám po autonehodě od roku 1983 ochrnutý a nemůže chodit.

Ani pohyb po sněhu by zásluhou Jana Jiránka neměl být pro handicapované mazlíčky problém.

Ani pohyb po sněhu by zásluhou Jana Jiránka neměl být pro handicapované mazlíčky problém.

FOTO: archív AnyoneGo

Každý výrobek je unikát

Protože se jednotlivé části tisknou zhruba týden v kuse, je jistější vložit do 3D tiskárny paměťovou kartu s nahraným programem než se spoléhat na kontinuální připojení k počítači. Plastové struny se v zařízení připomínajícím otevřenou bedýnku roztaví a v tenkých vrstvičkách (tady jde o desetiny milimetru) se na sebe hromadí tak dlouho, dokud není vytisknutý potřebný díl. Z tiskárny současně vycházejí i vrstvy hmoty, které finálnímu předmětu pouze poskytují oporu, aby nevznikal ve vzduchoprázdnu, a které se pak na konci tisku dlátkem odstraní.

„Trošku to bzučí, takže je dobré na noc zavírat dveře,“ usmívá se designér, pro kterého je každá další zakázka novou výzvou. O konstrukci pro Luku už byla řeč. Teď ale pracuje na modelu pro zcela jinak stavěné zvíře. Fenka Naděje má pouze jednu přední a jednu zadní tlapu, obě na pravé straně, takže bylo třeba vyřešit i to, aby s kolečky mohla zatáčet. „I tak sice běhá jako šílenec, ale trpí tím páteř,“ vysvětluje Jan Jiránek, proč je nutné chlupáči pomoct.

Jan Jiránek se s fungováním 3D tiskárny začal seznamovat teprve před rokem.

Jan Jiránek se s fungováním 3D tiskárny začal seznamovat teprve před rokem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Když jsem přemýšlel, jak to udělat, aby mohla zatáčet, vybavilo se mi kolo, co se otáčí dopředu a dozadu a zároveň má na sobě segmenty ve tvaru soudečků, které se současně pohybují i do stran. Vzpomněl jsem si, že něco podobného se vyskytovalo v nějakých sci-fi komiksech, které jsem četl v mládí,“ říká absolvent strojní průmyslovky a Střední umělecké školy Václava Hollara.

Pes na lyžích

Z místa, kde s kamarády hrával fotbal, si jako dítě domů nosil hlínu na modelování. Vytvářel z ní egyptské sošky, a proto ho maminka ve druhé třídě přihlásila na výtvarku do lidové školy umění. O šest let později se toužil stát restaurátorem, jenže pak začal sbírat motocyklové veterány a chytly ho stroje. Umění a zájem o to, jak věci fungují, pak spojil ve své současné práci.

Rád by se ještě pustil do výroby sportovně laděných invalidních vozíků pro lidi - jak jinak než na 3D tiskárně. „Půjde o netradiční a designově zajímavý model, při jehož vývoji jsem skloubil své zkušenosti vozíčkáře a profesi designéra.“ Kromě toho už vytvořil i prototyp francouzských holí, které částečně také používá. „Jsou speciálně tvarované pro levou a pravou ruku, aby se zápěstí správně fixovalo,“ objasňuje.

Současně přemýšlí o dalších vychytávkách týkajících se pojízdných konstrukcí pro zvířata, a nemusí jít rozhodně jen o psy. Před nadcházející zimou se možná budou hodit lyže, které lze snadno zacvaknout na kolečka.

První vozík AniGo si užívá pětiletá fenka, které se ujala Šárka Polotňanko. Zvířeti chybí zadní nohy, ale díky kolečkům teď dokáže běhat i po drsnějším terénu.

První vozík AniGo si užívá pětiletá fenka, které se ujala Šárka Polotňanko. Zvířeti chybí zadní nohy, ale díky kolečkům teď dokáže běhat i po drsnějším terénu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Už teď je ovšem jasné, že zdravotní pomůcku z 3D tiskárny si pro svého miláčka nebude moct dovolit každý. Její cena totiž začíná na 12 tisících.

„Četl jsem přihlouplé komentáře, že lidi už nevědí, co by, ale podle mě si to většinou myslí ti, kteří psa nikdy neměli,“ věří v úspěch projektu s názvem AniGo Jan Jiránek.