Vyrůstala ve Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Maminka vedla balet a folklórní skupinu, otec byl do roku 1968 náměstkem ve stavebním podniku, později, po stranických prověrkách, pracoval ve stolárně.

„Pokud se pamatuju, jako dítě jsem byla především abnormálně přecitlivělá. Rodiče to trápilo. Někdo zašlápl brouka a já jsem se rozbrečela. Někdo kopl do psa a v noci jsem nemohla spát. V rádiu se mluvilo o válce a já jsem se bála.

Taky jsem byla v jednom kuse nemocná. Navenek jsem se asi moc neprojevovala. Změnilo se to, až když jsem dorazila do puberty. Život začal být neuvěřitelně zábavný, všude kolem se otvíraly nové obzory,“ vzpomíná Marta.

„Bydleli jsme v centru Zlína s matkou mé maminky, tatínkovi rodiče žili v Brně. Záviděla jsem dětem, které jezdily na prázdniny k prarodičům na venkov. Já jsem neměla na vesnici žádné příbuzné. To, že teď žiju v domě obklopeném rozlehlou zahradou s vysokými stromy, keři a květinami, je můj splněný dětský sen. I to, že mými spolubydlícími jsou kocouři a pes.“

Na výletě s rodiči v Praze.

Na výletě s rodiči v Praze

FOTO: soukromý archiv Marty Zapletalové

Jen co ji ve škole naučili číst, vstoupily do jejího života knížky. „Odmalička jsem měla pocit, že bych měla taky něco napsat. Čas od času jsem to zkusila. Když jsem to pak po sobě četla, byly to strašné bláboly. Trvalo hodně dlouho, než jsem nabyla dojmu, že se za své řádky nemusím stydět,“ vypráví Marta Zapletalová.

Tehdy ještě netušila, že se stane autorkou knih – Jak si udělat pořádek v těle, hlavě a srdci, Editin deník, Klára a Jákob a zatím poslední Bez lásky to nejde. Do všech vložila kus sebe.

Chtěla být jako Ellen

„Když jsem jako dítě četla Jih proti Severu, chtěla jsem se, až budu velká, stát Ellen Robillardovou, ženou obětavou, laskavou, trpělivou, ochotnou vždy pomoci. Jinak jsem o tom, co budu jednou dělat, moc nepřemýšlela. Pak ale přišla doba, kdy už se nepřemýšlet nedalo. Blížila se maturita a s ní otázka, co dál. Rodiče si přáli, abych vystudovala nějakou vysokou školu.

Přihlásila jsem se k přijímacím zkouškám na psychologii. Představovala jsem si, že budu pomáhat smutným a bolavým dětem. Budu jim kamarádkou a oporou. Zdálo se mi, že k tomu mám vlohy, a věděla jsem, že bych to dělala ráda. Tam mě ovšem nevzali.

Dál jsem nevěděla a bylo mi to celkem jedno. Takže když mi pak maminka oznámila, že mě bez mého vědomí přihlásila k dodatečným přijímacím zkouškám na strojní fakultu v Brně, ani jsem moc neprotestovala. Jen jsem ji upozornila, že jsem absolvovala školu s humanitním zaměřením, s výukou latiny, francouzštiny a filozofie, kde bylo minimum matematiky, fyziky a chemie. Deskriptivu jsem znala snad jen z vyprávění.“

Vdávala se den po promoci.

Vdávala se den po promoci.

FOTO: soukromý archiv Marty Zapletalové

Tentokrát ovšem u přijímaček uspěla. Maminka totiž své dceři domluvila doučování ze všech nehumanitních předmětů. Má tedy titul strojní inženýrky, ale připouští, že „strojům“ moc nerozumí.

„Chápu princip páky. Jednoramenné i dvojramenné. To je asi vše, co mi v hlavě zůstalo. Myslím, že už s tím vystačím. Přesto byly ty roky na VUT v Brně jednoznačně přínosné. Našla jsem tam lidi, které jsem měla ráda a kterých jsem si vážila. Bylo to zábavné.

Studijní náplň byla hodně vzdálená tomu, co mě přitahovalo a zajímalo. Přesto jsem se snažila ty věci pochopit a naučit. Rodiče jsem nezklamala a sobě jsem prodloužila mládí. Možná dokonce dětství. Moc dospělá jsem tehdy nebyla.“

Vdávala se v úterý

S budoucím manželem se seznámila v sedmnácti letech ve Zlíně. Zdeněk studoval farmacii v Bratislavě.

„Promoci jsem měla v pondělí, další den jsem se vdávala. To se mi líbilo. Neznala jsem nikoho, kdo měl svatbu v úterý. S manželem jsme se v té době znali pět let. Od samého začátku byl pro mne tím, s kým jsem chtěla strávit zbytek života. Celý zbytek života to nakonec nebyl, i když jsme spolu žili hodně dlouho. Pak se to nějak zasukovalo a už to dál nešlo.

Když jsem se rozloučila s vysokou školou a Brnem, byl opět čas přemýšlet, co dál. Hrozila jsem se toho, že bych měla skončit u rýsovacího prkna. Nakonec jsem se stala vedoucí výpočetního střediska a dostala jsem asi osm podřízených dívek, mladších, než jsem byla já. Mně bylo třiadvacet. S holkama jsme vycházely dobře, pracovní náplň nebyla náročná, jen to bylo všechno trochu zbytečné. Rozsáhlá agenda a devět nových zaměstnanců nahradilo jednu účetní Vlastičku a její jednoduchou a přehlednou účetní knihu.“

Přišlo první dítě

V pětadvaceti letech Marta porodila první dítě. Zatímco ostatním maminkám v porodnici nosili děti na kojení v pravidel­ných intervalech, ona svého syna viděla jen párkrát a pak se ztratil úplně. Od sestřičky se dověděla, že je v karanténě, protože má horečku a bere antibiotika. Léky naštěstí po několika dnech zabraly a sanitka oba odvezla domů.

Společnost jí dělá také kocour Martin.

Společnost jí dělá také kocour Martin.

FOTO: soukromý archiv Marty Zapletalové

Strach o zdraví dítěte však zůstával. Chtěla být dokonalou matkou, a tak neustále uklízela, umývala, vyvařovala sklenice, lžičky, prádlo, byla stále v pohybu. Mléko pracně odstříkávala a krmila syna z láhve, aby měla jistotu, že něco opravdu polyká. Sledovala každý přírůstek na váze.

Léčebnu odmítla

„Potom jsem se jednou v noci probudila a s hrůzou jsem se posadila v posteli. Ocitla jsem se v nějakém jiném světě, než v jakém jsem doposud žila. Kolem mne byl chlad, prázdnota, nicota a děs. Dívala jsem se na manžela a na dítě. Hledala jsem své city. Žádné jsem neměla. V hrůze jsem přečkala zbytek noci. Měla jsem strach, že se pod tím náporem zblázním úplně a nevratně.“

Ráno zašla k rodičům a řekla jim, že potřebuje pomoc. „Netrvalo dlouho a seděla jsem v ordinaci psychiatra. Položil mi několik otázek a sdělil mi diagnózu. Laktační psychóza. Dostala jsem hromadu tablet a doporučení k pobytu v nemocnici. Stejně tvrdošíjně, jako jsem se v dětství bránívala ozdravovně, odmítala jsem teď léčbu v blázinci. Lékař zavolal mému otci a řekl mu, že pokud nebudu hospitalizována, měla bych být pod stálým dohledem kvůli možnému pokusu o sebevraždu.“

Manželům se narodili syn David a dcera Alena.

Manželům se narodili syn David a dcera Alena.

FOTO: soukromý archiv Marty Zapletalové

Marta nebyla schopná starat se o dítě ani o domácnost, mladý otec Zdeněk měl pracovní povinnosti. Tak se ocitla i se synem v bytě u rodičů.

„Maminka se už v té době starala o mou babičku, která byla po mozkové mrtvici. Do toho přibylo malé dítě a já, neschopná čehokoliv kromě brečení, bloudění v temnotách a strachu. To mi tehdy vůbec nedocházelo. Přesto nám poskytla azyl a starala se o nás, než jsem se dokázala postavit na své, dost vratké a roztřesené nohy a vrátila se domů.

Můj muž nevěděl, co se děje. Byl v tom nevinně. Vypadala jsem tak jako předtím, až na to, že jsem pořád brečela, nebyla se mnou žádná zábava a fungovala jsem jen omezeně. Žila jsem pod poklopem,“ přiznává Marta.

Pomohla jóga

„Chtěla jsem se co nejdřív vydrat z té tmy někam blíž ke světlu. Měla jsem doma několik knih o józe, které mi slibovaly zdraví, harmonii, duševní vyrovnanost a nadhled, jen co zavedu do života to, co obsahují následující stránky. Přestože mi můj nemocný mozek říkal, že všechno je nesmyslné, zbytečné a marné, začala jsem s každodenním cvičením a později i s ostatní náplní jógy. Šlo to mnohem pomaleji, než jsem si přála, ale docela brzy jsem si uvědomila, že mi jóga pomáhá.“

Za rok Marta otěhotněla znovu a narodilo se druhé dítě. Laktační psychóza se neopakovala. „Když se na to dívám zpětně, musím si říct, že asi i tady platí, že všechno zlé je k něčemu dobré, pokud to ovšem člověk přežije. Nebýt této zkušenosti, nikdy bych netušila, co prožívají lidé s depresí. Díváte se na někoho, vypadá úplně normálně, a přitom uvnitř prožívá peklo. Sytý hladovému nevěří, zdravý netuší, co prožívá nemocný, a ten, kdo žije v nadbytku, nikdy nepochopí člověka, který neví, z čeho zaplatí nájem. Máme tendenci myslet si, že to, co máme, jsme si zasloužili, a ten, kdo to nemá, dělá něco špatně. Tak jednoduché to ale často není.“

Po sametové revoluci strojní inženýrka usoudila, že by nebylo špatné dělat něco, co má smysl, co ji bude i bavit a veškeré počínání bude někomu, včetně jí samé, prospěšné. Vyřídila si živnostenský list a začala cvičit s lidmi.

Nic by neměnila

„Průpravu jsem měla odmalička. Chodila jsem do baletu, do kondiční gymnastiky, do pohybové výchovy, to vše vedla moje maminka. Také s jógou už jsem měla dost zkušeností. Dodnes vedu kurzy jógy na různých místech v okolí svého bydliště. Mám radost, když lidé říkají, že se na mé cvičení i na mě těší. Co bych mohla chtít víc!“

S dcerou Alenou a vnučkou Amálkou jsou kamarádky.

S dcerou Alenou a vnučkou Amálkou jsou kamarádky.

FOTO: soukromý archiv Marty Zapletalové

Nic ve svém životě by neměnila. „Jsem vděčná za všechno, co bylo a je. To, co oživuje běžné úkony a dává všemu smysl, je u mě po celý život láska. Cit, který mě spojuje s mými blízkými, se zvířaty, stromy, přírodou, domovem. Láska dokáže překonat zlobu, frustraci, smutek, nenávist, žárlivost, beznaděj. Když zvítězí uvnitř nás, uvolní se prostor, do kterého může vstoupit štěstí.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: