Takže jste to mohla pojmout jako výzvu.

To jsme museli udělat všichni, protože nás vůbec nešetřili. Než se záběr povedl, jeli jsme třeba dvacetkrát do kopce, takže po třech dnech jsme byli dost vyřízení. Nejlíp se s tím vypořádal Pavel Nečas, který si nás mohl namazat na chleba.

Role mladších kolegů zase byly napsané tak, že věci prospělo, když nezvládali, zatímco já jsem měla být ta nadupaná, co si nemůže dovolit plivat plíce a musí zabrat. I když na výlety na kolech moc nejsem, na natáčení, které mělo i díky skvělému počasí nádech letních prázdnin, jsem pochopila, proč někoho cyklovyjížďky baví.

Jaké to bylo, hrát macechu dvacetiletému klukovi a mít na starost i jeho kamarády?

Výhoda byla, že moje postava si s tím nevěděla rady. Na druhou stranu nešlo o osmileté děti, ale mladé dospělé, se kterými se běžně potkávám třeba na soustředěních ve skocích na trampolíně.

Když se podívám na věkový průřez svých kamarádů, je to hodně pestré. Neřeším, kolik jim je. Jde o to, jestli jsou to dobří lidi a jestli se s nimi nasměju. Ve společnosti mladých si navíc člověk může uvědomit, že třeba v něčem ustrnul. Vždyť nastupující generace by měla být ta progresivní a odvážná.

Jako nadupaná cyklistka ve filmu Bajkeři vedla výpravu na kolech dlouhou dvě stě kilometrů.

Jako nadupaná cyklistka ve filmu Bajkeři vedla výpravu na kolech dlouhou dvě stě kilometrů.

FOTO: Bajkeři - Roman Černý

Kdyby se věk nepočítal, tak se cítím o hodně mladší. I když jsem si jako malá představovala, že kolem třicítky už budu mít život velmi uspořádaný, myslím, že jsem stále chaotik, a srovnávám se s tím, že už to tak nejspíš zůstane. Pokud je život zábavný a dobrodružný, tak je to pro mě vlastně správně.

Do jaké míry je to dáno vaší profesí?

Nasměrovat svůj život tam, kam chce, může přece každý bez ohledu na profesi. Musíte jenom uvěřit, že je možné plnit si sny, a současně být schopna udělat nějaká rozhodnutí, která můžou být nepříjemná až děsivá, například nevzít práci, která by vám přinesla jistotu, ale nebyla byste v ní šťastná. Ale jak se říká, těžší rozhodnutí – jednodušší život. Podle toho se poslední dobou řídím.

Co vás k tomu nakoplo?

Před dvěma lety jsem měla období, kdy jsem trpěla něčím, čemu by se dalo říct syndrom vyhoření, takže jsem život přehodnotila. Zjistila jsem, že to spočívá v každodenních rozhodnutích, v tom být odvážný a umět říct ne. Teď mám pocit, že mě život opravdu baví.

Mluvíte trochu záhadně. Co se u vás změnilo?

Pustila jsem se třeba do psaní scénáře a několikrát jsem odjela do Ameriky, kde jsem zkoušela hrát v cizím jazyce, což jsem si dřív vůbec neuměla představit.

Chcete za oceánem rozjet kariéru?

Spíš vystoupit ze stereotypu a překonat věci, kterých se bojím. Kdybych si vzala do hlavy, že se ze mě stane Angelina Jolie, naložím na sebe tolik stresu a hrůzy, že bych se zbláznila. Pro mě je podstatné už to, že se dokážu sbalit a odjet.

V letní komedii natočené podle scénáře Petra Kolečka se potkává s Vandou Hybnerovou.

V letní komedii natočené podle scénáře Petra Kolečka se potkává s Vandou Hybnerovou.

FOTO: Bajkeři - Roman Černý

V Los Angeles navštěvujete herecké kurzy. Co se tam dělá jinak?

Kladou důraz na to, aby člověk poznal sám sebe, odblokoval se a odboural své strachy a mohl pak v sobě objevit pravdivost a autenticitu. Jinak se sebou nemůžete pracovat.

Chodila jsem ke kouči Bernardu Hillerovi, který napsal knihu Stop Acting, Start Living (Přestaňte hrát, začněte žít – pozn. red.), kde mimo jiné razí teorii, že to, jak žijete, ovlivní vaše herectví. Pokud jste ve svém životě například oběť, tak si ji najdete v jakémkoli textu a každou roli budete hrát jako oběť. Jestliže na tom nezapracujete a nebudete mít život ve svých rukou, na jevišti nepřekročíte svůj stín.

A co vy na to?

Zpočátku jsem si říkala, že je to blbost, ale pak jsem pochopila, že má naprostou pravdu, což pro mě byl dost revoluční objev. Předtím jsem ráda v každé roli nacházela místa, kde bych mohla trpět. Připadalo mi to opravdové. Pak mě strašně pobavila první věta, kterou jsem v Americe slyšela: Utrpení není působivé. Aha, mně přitom vždycky připadalo dobrý uronit slzy. (smích)

Každopádně je inspirativní potkat se s herci ze čtyřiceti různých zemí. Zjistíte, jak to chodí jinde a že se tady proti L. A., kde je to opravdu mazec, máme jako v bavlnce.

Máte na mysli konkurenci?

Každý herec, i ten, který se už třeba uchytil v úspěšném seriálu, pracuje ještě někde v baru, aby přežil. Všichni si platí taneční kurzy a snaží se naučit akcent. Na konkurzu zahrají roli pěti různými způsoby, že nestačím zírat. Pak přijedu zpátky a jsem vděčná za příležitosti, které tady máme. Rozhodně jsem pokornější než dřív.

Před čtyřmi lety účinkovala s Martinem Písaříkem na Pražském hradě ve Snu noci svatojánské.

Před čtyřmi lety účinkovala s Martinem Písaříkem na Pražském hradě ve Snu noci svatojánské.

FOTO: ČTK

Zvýšíte si jako herečka prestiž, když si tímto způsobem doplňujete vzdělání?

Myslím si, že režisérům je to putna a obsazují podle toho, kdo se jim zrovna typově hodí. Já to ale nedělám kvůli nim. Důležitý je můj pocit. Stoupnout si na jeviště a improvizovat v angličtině bylo pro mě zpočátku nemyslitelné. Mám radost z toho, že už to dokážu.

A máte jasno v tom, kde chcete žít?

Musím říct, že Česka si velice vážím. Každému bych doporučovala odjet na chvíli pryč, aby pochopil, jak strašně dobře se máme. Většina mých kamarádů se herectvím dokáže uživit a zaplatit nájem, kdežto v Americe lidi, kterým je čtyřicet, sdílejí byt a spí na gauči, aby mohli říct před kamerou jednu větu.

Jak vás ovlivnilo dětství na pražském sídlišti Jižní Město?

Měla jsem super dětství. Naši jsou hodně sportovně založení a závodně lyžovali, takže jsme odmalička jezdili na hory a za prarodiči do Beskyd. Kavárenský typ se ze mě stal v momentě, kdy jsem nastoupila na DAMU.

Neodporuje si to se zdravým životním stylem, který vyznáváte?

Když má člověk zrovna volno, tak se o sebe může starat. I řada mých kamarádů už pochopila, že tělo máme jen jedno, takže si třeba zdravě vaří. To ale není můj případ, já zvládnu tak tři druhy jídla a saláty. Nejsem kulinářský typ, který by dokázal udělat pět chodů a pozval kamarády.

V kriminální sérii Expozitura si zahrála vyšetřovatelku Terezu Hodačovou. Na snímku s Martinem Sittou v roli mafiána Drobečka.

V kriminální sérii Expozitura si zahrála vyšetřovatelku Terezu Hodačovou. Na snímku s Martinem Sittou v roli mafiána Drobečka.

FOTO: archív TV Nova

Co říkáte na různé extrémy ve stravování?

Jednu dobu jsem se snažila vyhýbat pšenici a kravskému mléku. Fungovalo to skvěle, byla jsem v hodně dobré kondici, takže na tom asi něco bude, ale vyžaduje to čas a trpělivost.

Máte za sebou desítky rolí v divadle, ve filmu a v televizi, z nichž některé přišly současně nebo krátce po sobě. Nestává se vám, že občas nevíte, kdo vlastně jste?

(smích) Vůbec. Možná že někteří herci se stávají postavou i v osobním životě, ale já tenhle přístup nemám. Někdy může být herectví nápor na psychiku, protože jde o extrémní situace, které člověka ve skutečnosti potkají jen párkrát za život, ale každý z nás má svůj způsob, aby ho to nezničilo. Můj cíl není skončit na psychiatrii. Na to se mám příliš ráda. Přeju si, aby mi práce víc přinášela, než brala.

A nabídky už filtrujete?

Ono to jenom vypadá, že jdu z role do role. Pět měsíců se sice nezastavím, jenže pak mám úplné volno a říkám si: Co teď s životem? Stává se to v pravidelných vlnách, což je podle mě na herectví to nejtěžší – psychicky ustát tyhle extrémy, které s člověkem vždycky zacloumají.

Proto spousta herců postupně začne psát nebo režírovat. Od určitého věku chtějí mít otěže života ve svých rukou a jenom nečekat na telefon.

Na trampolíně skáče, aby se udržela v kondici.

Na trampolíně skáče, aby se udržela v kondici.

FOTO: archív Hany Vagnerové

Začala jste psát scénář.

S kamarádem, polským režisérem Tomaszem Wińskim, máme po dvou letech hotovou první verzi. Potom, co jsem zjistila, jak nesmírně náročné to je, cítím mnohem větší respekt ke všem scenáristům. Najednou chápu, když někdo řekne, že natáčení filmu připravoval pět let.

V jakém jazyce píšete?

V češtině. Tomasz studoval na FAMU a já jsem s ním dělala jeho absolventský film. Po čase jsme byli na kávě a dohodli se, že to zkusíme. Strašně nás to chytlo. Přitom se říká, že najít někoho, s kým byste mohli psát scénář, je těžší než najít partnera do manželství.

Každopádně musíte mít identický vkus a zároveň se doplňovat. Nám to až zázračně funguje. Uvidíme, jak to dopadne, ale zkušenost je to skvělá. Teď musíme dopsat druhou verzi a zažádat o grant.

Nešlo vám hlavně o to, napsat si roli na tělo?

Vymysleli jsme to tak, že Tomasz bude film režírovat a já v něm budu hrát, ale nebyl to hlavní důvod naší spolupráce. Je to příběh páru, který prochází krizí. Místo aby se rozešli, tak otevřou vztah a dopřejí jeden druhému svobodu. A pak se dějí věci. Andrzej Wajda, u kterého jsme byli na workshopu, nám k tomu řekl, že to vnímá jako film o konci světa, protože je o konci komunikace.

Pestrost v tom, čemu se věnujete, je pro vás asi k nezaplacení, že?

Teď toho bylo až moc a čeká mě volno. Nechápu, kde herci, kteří toho zvládají točit možná víc než já a k tomu ještě dvacetkrát do měsíce mají představení v divadle, berou energii. Pokaždé je pro mě těžké říct ne kvůli tomu, že potřebuju odpočívat, ale učím se to, protože zdraví je přednější.

Hana Vagnerová

Hana Vagnerová

FOTO: Milan Malíček, Právo

A teď si představte, že byste neměla fyzičku.

(smích) Momentálně jsem bez kondice. Asi po čtyřech měsících jsem včera byla na trampolíně a myslela jsem, že vypustím duši. Takže teď využiju volno i k tomu, abych se zase dostala do formy.