Nikol Fischerová: Partnerské vztahy mi nejdou

No, jde na pohovor. (směje se) Po delší době na volné noze a vlastně krizi jsem se rozhodla, že naprosto proti své vlastní povaze půjdu do totálního řádu, a tak se z herečky a zpěvačky stal nadstrážmistr Fischerová. Teď to byly dva roky. Pracuji na odboru ochrany budov státního významu a hlavní výhodou je 24hodinová služba následovaná čtyřmi dny volna. Tím může být nadstrážmistr Fischerová nadále i herečkou a zpěvačkou.

To ani moc ne. Hlavní, prvotní důvod, proč jsem šla k policii, byla obživa a ty nastavené 24hodinové služby. Chtěla jsem poznat taky něco jiného než jen umělecký svět, který je úžasný, ale už ne tak fyzický a realistický. Vlastně musím přiznat, že pomáhat a ochraňovat mám tak trochu v sobě. (směje se)

Jsem vlastně taková vrátná s pistolí u budovy státního významu.

Ze začátku jsem se bála hodně. Při výcviku jsem se musela maximálně soustředit na všechny pohyby, nemohla jsem si dovolit se třeba zasnít nebo zapomenout a mimoděk se otočit na kolegu s nabitou pistolí v ruce. To mě moc naučilo i pro život mimo střelnici. Vlastně toho soustředění teď využívám i na pódiu při hraní.

Ve službě jsem napsala svou nejoblíbenější písničku Bohapustá zem: Všechny mé písně jsou o lásce, o lásce k člověku, nežijeme ale v pohádce, tak někdy i o vzteku… Policie je pro mě návrat do reality. Dává mi peníze a poznání faktu, že ve čtyřiceti letech je dobré obnovit fyzické síly, tělo se probere a krásně vám to vrací. V žádném věku není pozdě a spousta věcí je vratných.

Dodnes mě rozčilují nekolegiálnost a zneužívání moci, ale to není policií, to je Českou republikou a nastavením západní kultury. Když jsem dělala v rádiích, bylo to tam stejné. I proto jsem šla na dva roky na volnou nohu. Teď jsem se vrátila do kolektivu a do principů, které fungují a fungovat budou, i kdybych se postavila na hlavu. Vnímám to jako svůj osobní problém - asi se na lidi zlobím někdy moc.

První byla, už když jsem byla malá, muzika. Ve třinácti letech jsem si sehnala kytaru, naučila jsem se asi pět akordů a skládala jsem si písničky zalezlá doma v pokojíčku. Později jsem docházela do dramatického kroužku příbramské herečky, paní Jarmily Kolářové. Zpívání pak samo na chvíli odeznělo.

Na gymnáziu mě moc nebavilo se učit, no vlastně vůbec, chodila jsem i za školu, ale na druhou stranu jsem dělala časopis Marsyas. S tím jsem také zdědila školní obchůdek s pečivem a o velké přestávce jsem ho studentům prodávala. Dokonce mě ze školy posílali i na různé konference na záchranu míru. Tenkrát jsem si ho opravdu hodně přála, přeji si ho pořád, ale už to moc neříkám nahlas. V mém věku už je to asi spíš trapné.

Do toho jsme tenkrát s mou první láskou, dnes uznávaným indologem a profesorem na filozofické fakultě, dělali své vlastní divadlo. On napsal divadelní hru Přejdi strach ze tmy, tu jsme pak hráli v příbramském divadle. Střední školu jsem vlastně trávila v příbramských „čtyřkách“ s lidmi, co zažili komunismus a underground té doby. Ale ty noci jsem spíš proklábosila o životě a profilozofovala, než že bych je propila.

Méně než dřív. Jsem z toho spíš unavená a také se to hodně opakuje. Fascinovali mě lidé na okraji, mimo systém, přirozeně mě to k nim táhlo a očekávala jsem, že od nich získám odpovědi. Časem jsem ale přišla na to, že na své otázky si musím odpovědět sama. Uvědomila jsem si, že být na okraji neznamená být nutně výjimečný. A na druhou stranu bohatí nemusejí být nutně bezpáteřní. Život je daleko barvitější než v hospodských debatách.

Ano, ve dvaceti jsem se dostala na JAMU. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla při škole hrát. Hned od druhého ročníku jsem fungovala v Divadle v 7 a půl i v dalších brněnských divadlech. Po JAMU jsem byla rok v angažmá v HaDivadle a pak se narodila Barunka. S jejím tatínkem jsme pak na rok odjeli na Nový Zéland. Sbírali jsme ovoce na farmách, bydleli jsme v obytném voze a cestovali.

Jednou jsem si tam večer půjčila kytaru a zpívala jsem si písničky z mládí i dětství. Druhý den za mnou přišel jeden Izraelec a říkal. Já jsem tě včera poslouchal potají pod oknem a tvůj hlas mi dělal moc hezky, nemohla bys mi ještě zazpívat? A na to konto jsem hrála na místní farmě každý večer české písničky. Viděla jsem před sebou spokojené lidi - a tehdy jsem si řekla, že to je to, co mám dělat. Od návratu ze Zélandu jsem v Praze až doteď. Ke zpívání jsem se ale vrátila pořádně až před čtyřmi lety.

Občas jsem zpívala na různých akcích, ale dřív jsem si sama sebou nebyla moc jistá. Nevěděla jsem, jestli taková, jaká jsem, můžu vystoupit před lidi a o něčem jim zpívat. Asi šlo především o to, překonat strach, přestat se brát tak vážně a přestat se porovnávat. Vnímala jsem, že mám v sobě spousty nevyřešených věcí a negativních vlastností.

Jsem líná, jsem stráááášně líná, sebestředná, velmi nepořádná, nemám řád, někdy mi dělá dobře, ale prostě ho neumím dodržovat. Ale všechno se mění časem. Sebevědomí se zvedlo na základě vyhraných bojů a za ty nevyhrané se na sebe nezlobím. Umění pro mě vždycky byla cesta, moje cesta za poznáním.

Ano! Je to pro mě obrovská terapie. To je věc, kterou jsem si nechtěla dlouho přiznat. Je to obecně smiřování se světem a sama se sebou a hledání.

V práci, barech, na záchodě, v tramvaji, ale hodně často mě napadají písně, i když jen trénuji na kytaru, což dělám tak půl hodinky až hodinku každý den.

Když jsem začínala jako herečka, bylo mi trémou i špatně, ale časem jsem se zocelila a teď se dostávám většinou do stavu, kdy si to ohromně užiji. Přestanu v tu chvíli myslet na sebe, přestanu řešit, jestli a jak to působí, a neskutečně si užívám přítomný okamžik, který je odpovědí na spoustu věcí.

Pak za mnou po koncertě přijdou lidé a já z jejich reakcí vím, že poslouchali texty a vědí, o čem zpívám, a to je to ono. Vnímám písničky jako prostředek k tomu, popovídat si s lidmi o věcech, které mě samotnou zajímají a kolikrát i bolí. Někdy si říkám, že jsem stejná jako v šestnácti, nevím nic navíc, jen s tím umím víc pracovat.

Musela jsem se před čtyřmi lety na sebe pořádně naštvat. Tehdy jsem dělala hodně v rádiích. Řekla jsem si dost! Nebudu dělat to, co mě nebaví, nebudu se nechávat zneužívat lidmi jen proto, že mají tu moc. Začala jsem chodit na hodiny zpěvu a kytary a vůbec pracovat na sobě. Musela jsem si projít všemi těmi křivůstkami, abych měla o čem zpívat. Najednou jsem přestala všechno tolik řešit. Každý z nás má nějaké zranění, někdo větší, někdo menší. Není důležité jaké, ale jak se s ním popereme.

Spíš se pořád statečně peru. Zásadní pro mě bylo pochopit věci a definovat si motivy svého chování. Jelikož jsem přemýšlivá (směje se) a vůči sobě i poctivá, snažila jsem se zjistit, nejen o čem život je, ale i kdo jsem skutečně já. Takže jsem to poctivě rozkrývala, ale člověk je cibule a já nejsem ani v polovině cesty. Chystám se tu být do devadesáti, takže ještě trochu času mám a nějak to zvládnu.

Mám sen mít druhé děťátko, což je tedy v mém věku velká otázka. Zpívání je krásné, herectví je krásné, ale nejkrásnější je, když vás vlastní dcera v pubertě obejme a řekne vám, že je hrozně ráda, že vás má za svoji mámu.

Tenkrát, když jsem skončila v HaDivadle, rozhodovala jsem se, jestli miminko mít, či ne. Představila jsem si samu sebe v osmdesáti letech jako slavnou zpěvačku a herečku, ale bez dětí a bez rodiny - a to nešlo. Sláva je proti mateřství nic. Kdyby teď přišlo druhé miminko, na kariéru bych se vykašlala. Mohu začít stejně naplno znovu v padesáti. Taky bych se ráda podívala do vesmíru.

Jé, Baruška je úžasná. Jeden čas mé písničky nesnášela. Ze začátku pořád říkala: Mami, to je strašně smutný. Ale teď, když jsem ji vzala s sebou na křest, přišla za mnou a řekla mi, že je na mě hrdá, a já se úplně tetelila. Ona sama moc pěkně kreslí. Letos ji přijali na UMPRUM na tvorbu pro děti, jsem na ni taky hrdá.

Mám obrovské štěstí na obě funkční babičky, táta mi také v životě dost pomáhá. Díky němu si mohu dovolit být odvážná (on by spíš řekl nezodpovědná). I bývalý partner, tatínek Barušky, nás velice podporuje.

Musím se pochlubit, že máme opravdu nadstandardní vztahy. Nelíbí se mi, co vnímám okolo, jak jsou lidé ochotní se soudit, házet na sebe špínu. My ani jeden nemáme rádi, když nám do života někdo mluví. Soud by pro mě byla obrovská potupa. I pro dceru je důležité, aby věděla, že i přesto, že se lidé rozhodnou nefungovat jako muž a žena, jsou dál schopni fungovat jako člověk a člověk. Oba dva dceru milujeme, ona to ví a cítí. V tomhle se mi život povedl.

Vyjádření je to u mě vždycky. Beru to odjakživa hodně bytostně. Jak jsem řekla, jsem sebestředná, proto kdykoli jsem dostala nějakou roli, pravidelně jsem v ní nacházela sebe.

Asi ano. Ale i herectví se dá dělat různě. Někdo si postavu vystaví fyzicky, na divadle zvlášť, a někdo se nastaví na situace a tělo už pak reaguje samo. Já jsem ten druhý typ.

Divadlo jsem hrávala hodně tenkrát v Brně. Po mateřské jsem se k herectví moc nevrátila. Občas točím filmy, většinou ale se zahraniční produkcí. Například jsem točila pro kanadskou televizi s ceněným režisérem Larrym Weinsteinem příběh rodiny Jiřího Bradyho - Hanin kufřík, kde jsem hrála ve svých osmadvaceti jeho čtyřicetiletou matku. Nebo jsem si zahrála v německém cyklu Ženy, které psaly historii, komornou Kateřiny Veliké.

Zároveň jsme před třemi lety natočili s Pavlem Göblem film Odborný dohled nad východem slunce a teď aktuálně točíme druhý díl - Odborný dohled nad výkladem snu. To mě moc těší. A něco málo v seriálech. Byla jsem v Redakci, Četnických humoreskách, Soukromých pastech, Přešlapech, Nevinných lžích a teď jsem točila Ordinaci v růžové zahradě, kde hraji shodou okolností čtyřicetiletou Fišerovou. Byla jsem překvapená, že to byla profesně velmi příjemná zkušenost.

Samozřejmě, vždyť jsem sebestředná. (směje se)

Začínala jsem na Českém rozhlasu Leonardo. Moderovala jsem pořad Monitor popularizující vědu přes mozek po vesmír, to bylo skvělé. Byla jsem tam zhruba šest let. Monitor běžel dopoledne a já ještě odpoledne dělala zprávy na komerčních rádiích (F1, Radio City a Blaník). Rádio Leonardo mě bavilo z hlediska obsahu velmi. Komerční zprávy obsahově vůbec. Třeba mi vyloženě bylo řečeno: O tomhle politikovi nemluv, a když, tak jen ve zlém.

Ale řemeslo mě bavilo moc. Třeba na Blaníku jsem dělala pro všechny čtyři regiony a byl to neuvěřitelný osmihodinový maratón. Užívala jsem si práci s hlasem, ale na druhou stranu jsem věděla, že jsem součástí něčeho, co se mi vlastně nelíbí. Když jsme pak vzájemně ukončili spolupráci a já byla na komerční média naštvaná, šla jsem na chvíli dělat redaktorku nezávislému serveru, ale to je úplně stejné jen z druhé strany, prostě válka barev. Teď právě píšu písničku Červeno-modrý svět, kde se v refrénu ptám: Červení a modří, kteří z nich jsou dobří?

Mám ráda modrou, ale nemám ráda pravici. Nemám ale ráda ani červenou a levici taky ráda nemám. Nesouhlasím s kategorizováním věcí. Tím se nic nevyřeší, jen to zjednodušuje. V životě stejně jako v hudbě jde o harmonii.

Ano. Snažila jsem se přežít. (směje se) Chodila jsem hrát i na ulici. Na náplavce lidé poslouchali a připadala jsem si, že jsem si jejich peníze zasloužila. Na schodech u Pražského hradu, to bylo něco jiného. Turisté chodí okolo, nezastaví se, ale peníze házejí. Na jednu stranu jsem byla ráda, neměla jsem v tu dobu ani korunu, na druhou stranu jsem si opravdu připadala jako žebrák.

Teď budu možná trošku ošklivá, ale lidé z undergroundu, kde se také pohybuji, nemají kolikrát opravdu vůbec nic a jsou odkázaní na pomoc okolí. Neříkám, že to je dobře nebo špatně, ale já bych tohle nechtěla. Tehdy jsem šla k policii.

Hráli jsme i v blázinci. Ale ve věznici jsme tehdy hráli na Vánoce a bylo to velmi silné. Posluchači - vězni - byli skvělí, hodně dojatí. Pronesla jsem, jak tak obvykle říkávám, že teď zazpívám další píseň, která bude zase o lásce, tentokrát o neopětované, ale to že známe všichni, jak to občas bolí. A teď jsem viděla hlavičky těch nasvalených nebezpečných chlapů, jak souhlasně pokyvují.

Byl to celkově moc krásný zážitek. Měly jsme s houslistkou HeléN málem na krajíčku. Viděla jsem, že to má smyl, protože jsme si vzájemně udělali hezky. Bála jsem se, aby to nebylo o tom, že do mužské vesnice přijdou dvě ženy a budou se potýkat s pokřikováním, okukováním atd., ale nebylo to tak ani v nejmenším. Nebylo to vůbec vulgární, naopak, bylo to krásně lidské.

Partnerské vztahy mi nejdou. Strašně bytostně se zamilovávám. Samozřejmě jsou to mé představy a projekce. Mezi muži nějak pluji. Poznala jsem několik intenzivních i osudových vztahů, ale je pravda, že druhou půlku života bych si ráda vyzkoušela mít stálého partnera, se kterým společně zestárneme. Možná je to jen moje životní téma, ale muži, které potkávám, jsou většinou spíš pštrosi strkající před problémy hlavu do písku nebo mrtví brouci. I když teď jsem potkala prince, sice ne na bílém, ale na černém koni. Ale ta černá mu neskutečně sluší.

Jé! (směje se) Spím! Válím se v peřinách. Uvařím si kávu, vezmu si ji s cigaretami ke kapličce pod Nuselskými schody a tam jsem a kouřím, piji kávu, přemýšlím a mám volno.