Patříte k těm, které na mateřské dovolené strávily dost času. Je to pro herečku výhodné?

Asi ano, protože kdybych se po prvním dítěti vrátila k divadlu, těžko bych se donutila ho znovu opustit. Ze začátku mě dvojitá mateřská zaskočila, ale pak jsem byla velmi šťastná. Když se narodil druhý syn, bylo to chvilku kruté. Vždyť to byla dvě mimina. Kluci jsou od sebe jen dva roky.

Jsem ráda, že jsem je měla brzy za sebou a těch pět let s nimi si dopřála. Návrat k práci nebyl vůbec jednoduchý. Pět let je dlouhá doba, hodně se stalo v divadle i v profesi. Chvíli jsem si to i vyčítala, ale po čtyřicítce jsem uznala, že vše, co se stalo, tak mělo být. A že to bylo dobře, protože na dětech je to znát.

Musela jste odříkat role, na které jste si myslela?

Jednou, to byl Matouš ještě miminko. Nejsem typ, co má rád adrenalin a točil by s miminkem v karavanu a chůvou za zády. Chtěla jsem dětem dopřát dětství, jaké jsem prožila já.

Jaké jste měla dětství?

Krásné. A klidné. Vyrůstala jsem na venkově, kousek od Znojma, a byla to idyla. Naši mě nezatahovali do svých problémů a já si užívala naplno svobody. Na druhou stranu jsem se brzy osamostatnila. Byla jiná doba, a tak se mě nebáli pouštět samotnou autobusem na kroužky. Moje dětství na venkově je něco, co svým dětem úplně dopřát nemůžu, v Praze je realita jiná. Ale snažím se.

Ve hře o světě vědy Dotkni se vesmíru a pokračuj v roli ženy, jejíž manžel (David Matásek, uprostřed) objevil podstatu evoluce.

Ve hře o světě vědy Dotkni se vesmíru a pokračuj v roli ženy, jejíž manžel (David Matásek, uprostřed) objevil podstatu evoluce.

FOTO: archív ND

Berete je s sebou do divadla?

Prostředí divadla je neláká. Střet emocí a vyhrocených situací i charakterů, které se v divadle objevují, jim nedělá dobře. Raději se nechají do příběhů zavléci z hlediště, než by chtěly mezi leckdy afektované kolegy pronikat ze zákulisí.

Byla jste klidné dítě?

Přiměřeně. Bylo na mě spolehnutí, nepodnikala jsem žádné excentrické akce. Uměla jsem se za sebe postavit. Naši byli oba učitelé a vedli mě k samostatnosti. Brzy nás s bratrem zavedli do cimbálovky, se kterou jsme vystupovali v krojích a jezdili po koncertech. Zpívala jsem a brácha hrál na basu. Zvykli jsme si vystupovat před lidmi. Nijak jsem se nestyděla. Ale žádné žihadlo jsem nebyla.

Ani později nepřišly excentrické akce?

Když se zeptám maminky, zda jsem měla pubertu, odpovídá, že asi ano, ale ona už ji neprožívala, protože asi nastala, až když jsem odešla z domu. Já do ní skočila, když jsem začala studovat na JAMU. Ale byla to jen jemná a směšná revolta proti řádu, třeba v oblékání. Já totiž neumím žít jinak než podle pravidel. Tak mi to vyhovuje.

Vychováváte i svoje kluky podle pravidel?

Přísná nejsem. Je těžké těm mým chlapům odolat, to je můj věčný souboj. Aniž by to věděli, páky na mě mají. Až si to začnou uvědomovat, bude to horší. Zastávám metodu domluvy. Když nastane jakýkoli problém, ať s tím starším mužem, nebo s těmi malými, chci si s nimi promluvit. O tom, co se mi líbí a co mám ráda. Co bych chtěla, aby dělali, případně nedělali.

Když jedeme autem a vidím na trávníku vysypané odpadky, okomentuju, že se mi to nelíbí. A doufám, že kluci jednou budou vědět, že tohle máma neměla ráda, a proto by to neudělali. Nechci pro ně být bohyní nebo tou, která jim jednou způsobí problémy, protože budou hledat mou kopii. Chci jim ale otevřít oči.

Účinkuje i v kouzelném představení plném motivů, zápletek a tajemství Sen čarovné noci (první zleva).

Účinkuje i v kouzelném představení plném motivů, zápletek a tajemství Sen čarovné noci (první zleva).

FOTO: archív ND Petr Neubert

Na maminky synů jejich snachy poměrně často žehrají.

Ano, tvrdí se, že ta nadělá nejvíc chyb. Ale máma je pořád otevřená náruč! A i první žena, která se klukům líbila. S tím se nic neudělá. A přísná? Moc nejsem. Pravidla však mám ráda. Chození včas, dodržování slibů, mluvit pravdu, protože lež plodí zlo.

Jaký byl střet Moravačky s velkoměstem, kam jste přišla jako čtyřiadvacetiletá?

Kdo nezažil, nepochopí. Praha je jiná zem. Od podnebí a počasí až po temperament a schopnost se svěřit a sdílet. Moje moravská spontaneita byla mnohdy pro lidi, mezi něž jsem přišla, zarážející. Devízou, kterou jsem si z Moravy dovezla a držím se jí pořád, je selský rozum. Ten mi mnohdy v bohémské kotlině v Praze přijde jako zbytkový produkt, který nikdo nevyužívá. Kdyby se používal víc, mnoho věcí by se vyřešilo samo.

Jak se selský rozum prosadil v rodině Preissů?

Ačkoli jsou velmi otevření, způsobil velký údiv. Po osmi letech manželství je mám za vlastní rodiče, propojili jsme se tak, že je beru jako vlastní krev. Kdyby se cokoli stalo, postarám se o ně, jsou mojí rodinou. Ale neměli to se mnou lehké. Museli si zvyknout na určitou dávku emocionálnosti a taky bezprostřednosti. Když jsem je třeba pozvala v neděli na oběd, někdy měli pocit, že se to nehodí, a já je musela přesvědčit, že to myslím vážně. Kdyby se to nehodilo, nepozvu je.

Ale jak říkám, prorostli jsme. Doufám, že je jim se mnou dobře. Mně s nimi je, dávají mi další rozměr. Často za nimi jako snacha přijdu a zeptám se na jejich názor. Mají co říct k mým rozhodnutím, už proto, že mají víc zkušeností. Svou maminku mám na Moravě a vidím ji málo. Tak mám tchány jako rychlou záchranu.

Jako o kulaťoučké čtyřicítce se o ní mluví v seriálu Ohnivý kuře, kde hraje manželku Richarda Genzera.

Jako o kulaťoučké čtyřicítce se o ní mluví v seriálu Ohnivý kuře, kde hraje manželku Richarda Genzera.

FOTO: archív TV Prima

Váš tchán před časem skončil s divadlem. Má víc času na vnoučata?

Dětem se věnuje pořád stejně. Volný čas vždy vyplňoval vnuky. Když má chuť a sílu, a respektuju, že někdy to tak není, klukům se věnuje, což je obdivuhodné. Nedávno trávil pár dní s tím starším na chalupě, fungovali jako parťáci. Když potřebujeme vyzvednout dítě z hudebky, dědeček je k dispozici. Za nejcennější považuji, pokud k nám přichází „dobrovolně“, protože chce kluky vidět. To není běžné. Myslím, že děti jsou pro něj něco jako dobíjecí baterie.

Líbí se klukům film Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde excelovala vaše tchyně?

Kluci ho sledovali asi přede dvěma lety, když jim bylo sedm a pět. Musím říct, že je to nenadchlo. Když vidí babičku nebo dědečka v televizi v mladším vydání, vůbec se jim to neslučuje s tím, co znají. Mají o nich jinou představu. Dodnes si nejsem jistá, zda uvěřili, že baletka Anna je jejich babička. Když vidí dědečka Viktora v pohádce, kde je mu čtyřicet, diví se. Vždyť ho znají jinak! Ti, co znají mé tchány z dálky, jejich filmy prožívají víc a jsou schopni u toho i slzet.

Šimon a Matouš mají jména podle známé italské komedie?

Ne, je to náhoda. První syn je Matouš, a vůbec se tak jmenovat neměl. Do poslední chvíle jsme měli výrobní název Josef. Až v Jindřichově Hradci v porodnici, kde jsem rodila, mi sestřička řekla, že si Josefem není jistá. Že mu budou říkat Pepík z Prahy. U nás ve Znojmě by byl Jožka, Jožinek, a to je moc pěkné. Ale Pepík mě znejistil, a tak jsem cestou na porodní sál zvolila záložní variantu Matouš, za což jsem teď vděčná. Jméno mu sedí.

Když nás za nějaký čas svým narozením překvapil druhý syn a my jsme zjistili, že to bude chlap, nastalo peklo. Druhou klučičí variantu jsme neměli! Šimon skutečně vznikl z té slovní hříčky názvu filmu, který jsem si pustila, až když se narodil. Jinak Šimon a Matouš jsou evangelisté a mohli by být i další. My jsme skončili u dvou.

Prozradíte mi klady a zápory hereckého manželství?

Klady bych tam nehledala, zbytek vám řeknu úplně přesně. (směje se) U nás platí nepsané pravidlo, že se o práci moc nebavíme. Ačkoli jsme s Martinem oba velmi empatičtí, zjistili jsme, že nejsme schopni se ponořit do procesů druhého, co se tvorby týče. Že má smysl mluvit až o hotovém tvaru. Tvorba je tak niterná a nevyslovitelná! Známe se dobře a jsme si blízcí, a možná proto na sebe máme neadekvátní nároky. Mnohdy pak vznikají ohnivé debaty. Proto jsme rádi, a teď mluvím i za manžela, že spolu v práci nejsme. Příliš si vidíme do kuchyně.

Mateřskou lásku ztvárnila v inscenaci Národního divadla Modrý pták.

Mateřskou lásku ztvárnila v inscenaci Národního divadla Modrý pták.

FOTO: archív ND Pavel Nesvadba

Jste si blízcí i po osmi letech manželství?

Když se narodí děti a je v nich genetický vklad obou partnerů, vztah se změní. Přerodí se a dostane jiný rozměr. Ano, které jsme si řekli, když prvnímu synovi byl rok, se pro mě stalo závazkem k manželovi i k rodině jako celku. Pak stojí za to i o něčem mlčet, něco vyřešit a jít dál.

Možná máte na mysli deprese vašeho manžela.

Je to nemoc, o které, dokud se nerozhodne mluvit manžel, nemám právo mluvit ani já. Ctím to. On ve stavu, kdy by o tom mluvit chtěl, zatím není. Staví se do obrany, protože sílu ke konfrontaci ještě nemá. Řeknu jen tolik, že to nepřeju ani největšímu nepříteli.

Účinkujete v Národním divadle už sedmnáct let. Jak se proměnil váš vztah k němu?

To je velká kapitola! Za pět let pauzy na mateřské jsem celkem vděčná. Zprvu mi jí však bylo líto, protože se hrály role, které jsem při své energičnosti chtěla hrát já. Když jsem se po pěti letech vrátila, nešlo o strmý nástup. Mnohdy jsem divadlu spíše sloužila a zatínala zuby. Opakovala jsem si, že jsem ve věku, který pro herečku přináší propad, což je mezi 37 a 40.

Ať nastoupil jakýkoli šéf, tvrdil, že v tomto ranku je ženských rolí pomálu. Čekala jsem a neházela flintu do žita. Pro mě je součástí lásky k divadlu i láska k jeho prostředí a lidem, kteří ho tvoří. V Národním divadle se k práci shromažďují mnohdy výjimeční lidé, a tak být toho součástí, byť v malém úkolu, pro mě bylo cenné.

Když nastoupil jako šéf Dan Špinar, nemůžu říct, že bych neměla strach, zda setrvám, či ne. Nemám trvalou smlouvu, takže mě každé tři roky čeká pohovor, zda jsem pro náš stánek potřebná. Bylo mi však umožněno překonat přechod, kdy moc rolí pro herečky není, a najednou je mám.

Přešla jste do charakterních rolí?

Konečně akceptovali, že jsem maminka. Pro mnohé kolegyně je bolestné, že už nejsou Maryši, princezny a první milovnice, ale já jsem šťastná, že už pochopili, že je mi jednačtyřicet. Že mám ženskou zralost, nevypadám jako bidlo, ale mám postavu zakulacenou dvěma porody. Už se nemusím stylizovat. Když ve čtyřiceti hraju pětatřicítku, může se zdát, že to je malý rozdíl, ale v životě ženy je to Tour de France.

Osudovou lásku hlavního hrdiny v podání Filipa Blažka ztvárnila ve filmu Probudím se včera.

Osudovou lásku hlavního hrdiny v podání Filipa Blažka ztvárnila ve filmu Probudím se včera.

FOTO: Bioscop

Jsem tedy ráda, že jsem zakotvila a že mě vidí takovou, jaká jsem. V seriálu Ohnivý kuře hraju partnerku Richardu Genzerovi a mluví se tam o mně jako o kulaťoučké čtyřicítce. To se mi líbí. I to, že nemusím být trendy designovanou štíhlou ženou s plochým bříškem a s malými ňadry, abych splňovala módní prototyp.