„Jsem moc ráda, že mají zájem o staré lidi,“ libuje si Jaroslava Růžičková. „Když sem dívky přišly poprvé, tak jsme si nejdřív povídaly o tom, co dělají, a zajímalo je, co jsem dělala já,“ vzpomíná. „Pak jsem se jich zeptala, co študujou, jestli ode mě nepotřebují nějakou pomoc, že jim můžu s lecčím poradit,“ prozrazuje bývalá učitelka.

Děvčata pomoc se školou neodmítla. „Moje aprobace je čeština, dějepis a ruština. Dělaly jsme spolu například různá mluvní cvičení a probíraly slovní zásobu. Dívky třeba nevěděly, co je to šenk,“ vypráví ve svém pokojíku vybaveném i malou kuchyňkou.

Během návštěv došlo i na pečení. „Učila jsem je, jak na buchty. Jedna slečna si stěžovala, že je má vždycky rovné a ploché jako kámen. Tak jí povídám: ,Děvče drahý, to se musí pořádně prohníst.‘ A vyprávěla jsem jí, jak mi maminka mého manžela prostě sdělila, že si to těsto řekne samo,“ vysvětluje k pravidlu praskajících puchýřů v těstě. Středoškolačky zase jindy vyvezou paní Růžičkovou do parku, aby se dostala víc ven.

Byl jsem skeptik

První projekt Hodinový vnuk vznikl už před třemi lety v Bohumíně v Moravskoslezském kraji, kde úspěšně funguje. Senioři z Prahy 8 se k němu připojili letos na jaře.

„Ze začátku jsem byl skeptický,“ přiznává Michal Souček, ředitel Obvodního ústavu sociálně-zdravotnických služeb. „Autor Hodinového vnuka Ivan Sekanina mě ujišťoval, že nebude problém najít dost zájemců z řad mládeže. Jenže já jsem si jako rodilý Pražák myslel, že tady máme trošku jinou mentalitu než v Bohumíně.“

Studenti ale překvapili - tedy zatím spíš studentky. „Máme tu více hodinových vnuček než vnuků, i když těch tu pár taky je.“ Původně se přihlásilo čtyřicet středoškoláků, dnes za seniory dochází zhruba polovina.

Na úplném začátku se ani obyvatelé pečovatelského domu nehrnuli, aby se mohli stát hodinovými dědečky a babičkami. „Naši klienti zkraje nebyli příliš důvěřiví, prostě proto, že nevěděli, co to bude obnášet,“ vzpomíná Michal Souček.

Jarmila Kubková a ředitel Michal Souček v domě s pečovatelskou službou v pražské Libni.

Jarmila Kubková a ředitel Michal Souček v domě s pečovatelskou službou v pražské Libni

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Nejdříve to zkusilo jen pět nebo šest seniorů,“ pokračuje ředitel. „Postupně si mezi sebou řekli, jak by si návštěvy představovali, a zájem vzrostl.“

Pečovatelská služba má v Praze 8 na starost 350 lidí ve třech pro ně přizpůsobených zařízeních a dalších 1300 aktivních klientů, kteří žijí ve svých domovech a nechávají si třeba přivézt nákup potravin nebo hotové obědy.

„Zatím jsme v první, dalo by se říct seznamovací fázi. Není úplně jednoduché přijít k někomu cizímu a hned vědět, o čem si povídat a co dělat.“ Projekt by se měl rozšiřovat nejen počtem vnuků, ale i společně organizovanými aktivitami.

Mezigenerační propojení

V osmém pražském obvodě se letos ke střední odborné škole sociální připojily ještě Karlínská obchodní akademie a vyšší odborná škola ekonomická a střední odborné učiliště kadeřnické.

„Plánujeme, že učnice budou chodit stříhat naše klientky a mezitím si budou povídat, jako to bývá v salónech,“ prozrazuje Michal Souček. „Do budoucna chystáme i lehčí verzi olympiády, kterou by měli mladí pro seniory připravovat,“ dodává ředitel.

Trávení času se staršími lidmi si prý studenti vybírají z několika důvodů. „Třeba s prarodiči nevycházejí nebo je mají daleko, a tak u nás hledají alternativu. Často si také uvědomují, že můžou být někomu prospěšní,“ myslí si Souček.

Středoškoláci se tímto užitečným způsobem i leccos přiučí. „Zpívala jsem do devadesáti a pak už to kvůli hlasivkám nešlo a doktor mi říká, co byste chtěla, když jste je celý život tak používala,“ svěřuje se Jarmila Kubková, která se do projektu zapojila jako hodinová babička.

Bývalá učitelka a sboristka stráví většinu času se svými náhradními vnučkami u klavíru a učí je trampské písničky. „Jedno děvče přineslo i kytaru, já je doprovázím na klavír,“ dodává paní Kubková k tomu, jak se generace mohou vzájemně obohacovat.