Jak a čím žijete?

Výborně. Rozjeli jsme už přípravy na prosincový koncert Kapky, zatím sháníme peníze a nápady. A těším se na tábor za dětmi po transplantaci kostní dřeně, je to vždycky hezké a dojemné. Jedna holčička tam bude slavit narozeniny, tak nesmím zapomenout objednat u nás v Říčanech dort.

Za co byste se v poslední době pochválila?

Všechno, co dělám pro Kapku, beru jako normální práci. Jezdím teď hodně po republice, pomoc onkologickým pacientům se rozšířila skoro na čtyřicet nemocnic. Máme i přesah za hranice - do Bratislavy, kde Kapka běží sedmým rokem a povedlo se postavit novou transplantační jednotku. Tehdy jsem během přímého televizního přenosu oslovila premiérku, paní Radičovou, aby na ten projekt uvolnila peníze. A ona to udělala. Dodnes se divím, kde jsem vzala tu drzost. Slováci jsou velmi vřelí, dobře se s nimi komunikuje…

Hodně mě taky potěšila akce školy v Újezdě nad Lesy, kde uspořádali bazar (pekli, malovali…) a výtěžek věnovali na Kapku. Zrovna se rozhodují, jaký přístroj se za to koupí. Což je krásné. I zdánlivě malé věci, jimž někdo věnuje čas a energii, pro nás mají velký význam. Podobný jako sponzoring nadnárodních firem.

Jakou ještě plánujete dovolenou?

Vyrážíme s Pepou na týden do Rumunska - program mi zatím nebyl oznámen. Jen vím, že tam jsou medvědi. Ale jedeme i s Kubou, tak to snad bude fajn. Už s námi putoval po Novém Zélandu, kde to bylo pro něj i pro mě dost namáhavé. Vždycky, když před sebou vidím kopec, říkám si: Pane bože, to snad není pravda! Funím, ale dojdu. Na druhou stranu si vyčistím hlavu, přestanu myslet na milión problémů. Vedlejší efekt je, že je dnes v podstatě řeším jinak, příměji. Protože sedět doma a patlat se ve věcech nemá smysl. Minulost si stejně musíte odstát, nic jiného s ní neuděláte. Takže žiju víc přítomností.

Jinak jsme v Čechách. Když je tu hezky, zdá se mi škoda odjíždět. Nechápu lidi, co jezdí v létě do Egypta, kde je padesát stupňů! V Údolí králů normálně uhoří!

Možná to je pro ně adrenalin, vaše výlety s novým mužem jsou šokující zase jinak!

Jak kdy, mně to už nepřijde. Nedávno jsme jeli pod širák na Jizerku, viděli jsme malá liščata, nádhera. Oba fotíme, koupila jsem si teleobjektiv, jenže než jsem ho vytáhla, bylo lišče pryč…

Ale je pravda, že v zimě jsme několikrát spali v minus patnácti stupních. Poprvé mi manžel z legrace řekl, že když usnu, zmrznu. Tak jsem raději vůbec nespala. A nezmrzla. Ráno jsme si udělali ohýnek, malér byl, že se to pokaždé nepovedlo. A já měla tak zmrzlé boty, že jsem je nemohla obout. Kupodivu jsem to neodstonala, zato jindy stačí vyběhnout nalehko před dům a nastydnete. Asi jsem byla na extrémní podmínky připravená.

S třetím, o šestnác let mladším, manželem Pepou zažívá věci, které by ji dřív ani nenapadly.

S třetím, o šestnáct let mladším, manželem Pepou zažívá věci, které by ji dřív ani nenapadly.

FOTO: archív Venduly Pizingerové

Jak jste se připravovala?

Zašla jsem do obchodu a koupila speciální oblečení: tři membrány a na to péřovku. Žádné otužování, nesnáším studenou vodu, jsem zimomřivá. Připravená jsem byla spíš psychicky.

Věděla jste před svatbou, že má Pepa takové záliby?

Asi jsme si o tom povídali… Každopádně ocenil, že do toho jdu s ním. Hlavní ale je, že jsme spolu, ne že bych se kvůli němu obětovala. O ruku mě požádal ve Španělsku, kde jsme samozřejmě sešli z turistické cesty do skal s tyrkysovými tůněmi. Nádhera, jenže voda měla tak pět stupňů. Museli jsme proplavat, abychom se dostali dál…

Je jasné, že klasická dovolená u moře mě taky pořád láká, jako snad každou ženskou a tam zase jede on se mnou. Na první výročí svatby jsme třeba letěli do Portugalska, bydleli jsme v krásném hotelu. Pepa je i romantický. Já mu vždycky takhle udělám reklamu a pak abych odháněla ženské klackem!

Jaké jste vozila zavazadlo dřív a jaké dnes?

Občas sbalím do kufru všechno i teď. Jednou jsem vytáhla z krosny fén a lodičky - a to Pepa dost koukal. A celníci na Novém Zélandu taky. Je samozřejmě rozdíl, když víte, jestli budete spát pod střechou, nebo venku. A v tom případě, pokud nemáte funkční věci, nemůžete to dát. Ale krém proti vráskám a maličký parfém propašuju všude. A když potkám jelena, nemusí mě vidět namalovanou. Je zvláštní, že i muži se víc líbím bez make-upu. Mluví mi taky do barvy nehtů, červené nechce, dám si je tedy jen občas. Dost se o tom bavíme. Ale do oblečení mi nezasahuje, spíš obráceně.

Pro spoustu lidí je můj nový způsob života senzace, mysleli si snad, že nejvíc času trávím v baru a na večírcích. To je nesmysl. Taky mi tvrdí, jak dobře vypadám a že jsem strašně zhubla - jako kdybych dřív měla tři sta kilo!

Ale vážně vypadáte skvěle! Určitě cvičíte!

Chodím do posilovny a začala jsem vzpírat. Manžel cvičí crossfit, což je kombinace hrozně věcí dohromady. Já na to nejsem moc šikovná a trvá mi to daleko déle než jemu. Nechtělo se mi do toho, ale nakonec jsem kývla. Nehodlám nadhazovat nad hlavu sto kilo, spíš se to chci naučit a rozumět tomu ze zdravotních důvodů, abych si neublížila. Jsou tam důležitá záda, proto se dělají i přítahy, kliky, dřepy se závažím…

Cvičím zhruba třikrát týdně. A chystám se ještě na nějaké hodiny boxu, to je na fyzičku slušná smrt. Jsem totiž astmatik a mám krátký dech. Někdy si jdu jen tak normálně zacvičit, zkouším prostě všechno, co by mě bavilo. V mládí jsem nebyla ke sportu vedená…

Právě jsem se chtěla zeptat, jak moc jste sportovala dřív?

Vůbec. Chtěla jsem třeba hrát tenis a máma: Ne, ne, aby se ti něco nestalo, Venuško! Takže jsem jako dítě neuměla nic. Byla jsem dost nemocná a rodiče se mě snažili chránit, jenže mi tím spíš udělali medvědí službu. Na všechno jsem si musela přijít později sama. Dnes ráda hraju tenis, jsem věčný začátečník, ale s radostí.

Takže žádné bungee-jumping, skok padákem, potápění… A co rychlá auta?

Rychlou jízdu v autě jsem vždycky milovala a jezdila jsem jako blázen. Kapka organizovala i nějaké závody. To už je ale minulost. Na motorku jsem taky sedla, ovšem neoslovila mě, měla jsem z toho spíš nervy než zážitek. Bungee-jumping je podle mě blbost. A skok padákem jsme dostali s manželem jako dárek - naštěstí už propadl. Nejsem cvok. Víte co, je adrenalin a pak je pokoušení osudu. To nemusím.

Vidím, že nejíte přílohy. Jídelníček si tedy hlídáte?

Teď jsem měsíc zlobila, je léto, čili zahrádky, pivo, občas jsem si dala chleba, mám ho ráda s máslem, nebo řízky, španělské ptáčky, segedín. A jak se člověk rozežere… Musím být na sebe přísnější. Když už jednou cvičím a snažím se nějakým způsobem hlídat, je škoda to pustit. Být na dietě ale nevydržím dlouho, vzorňák nejsem. Někdy jsem zkrátka disciplinovaná, a někdy ne.

Pepa mě podporuje, a protože málo piju, ptává se po cvičení, jestli už jsem měla protein. Moc mi to pití nechutná, je sladké. Zrada je, že čím víc se věnujete své kondici, zdá se vám to málo a cítíte potřebu dělat víc. Do čtyřiceti máte smlouvu s ďáblem, pak vám ale skončí - a na shledanou!

Co kromě kultu těla vás s Pepou spojuje?

Krásné souznění. Oba rádi vaříme, milujeme přírodu, upravujeme si ke svému obrazu okolí domu… Žádné výrazné odlišnosti nebo třecí plochy nemáme. Je fajn, že jsme každý z jiného prostředí a děláme jinou práci. Můj muž vede velkoobchod s telefonním příslušenstvím, jedná s celým světem, denně v angličtině. Kdybychom měli společnou práci, tak nevím. To bych asi musela poslouchat.

Těší mě, že bere vážně i moji parketu a vstoupil do registru dárců kostní dřeně. Je zajímavé, že před lety, když se hledala kostní dřeň pro mou dceru Kláru, se tam přihlásila i jeho máma.

Pomoc dětem s podobnou diagnózou, jako měla moje Klárka, mě naplňuje.

Pomoc dětem s podobnou diagnózou, jako měla moje Klárka, mě naplňuje.

FOTO: archív Venduly Pizingerové

Byly jste velké kamarádky, pak se ale psalo, že vás vztah s jejím synem rozdělil?

Na rok. Bylo to složité. Taková situace asi není jednoduchá, nevím, co bych dělala na jejím místě já. Přitom jsem hodně benevolentní a svobodný člověk.

Ale už jsme zase kamarádky, rozumíme si pořád stejně. Tím, že je moje tchyně, logicky některá témata odpadávají, ale v podstatě jsme úplně v pohodě. Tuhle jsem četla studii, že doba spěje k tomu, že si starší ženy budou vybírat mladší muže a naopak. S prvním manželem Karlem jsem byla já výrazně mladší a všichni se divili. A teď zase. Tak nevím, mám se cítit blbě?

Která varianta je výhodnější nebo náročnější?

Jsou stejné. Obojí se dá vybalancovat - někde může být méně energie nebo zkušeností, ale v té konkrétní dvojici jsme tu proto, abychom si něco dávali, náš vztah je reciproční. Jestli je někdo s někým kvůli výhodám, například penězům, je otázka svědomí. Stalo se mi v životě, že jsem tohle podezření měla - a je to hnusný pocit. Takový člověk ovšem platí časem - to je jediné, co si nemůže koupit. Zaplatit deseti, patnácti lety života za to, že se má dobře, ale nemiluje… Někomu to asi stačí. Já taková nejsem, chci být zamilovaná a je pro mě důležité, aby miloval i on mě. Což se s Karlem i Pepou stalo.

Jak se vůbec přihodilo, že se vztah „tety“ a syna kamarádky překlopil do lásky?

To byste mého muže musela znát. Je v řadě situací roztomilý, až dojemný. Což nesedí k tomu, jak vypadá. V nitru je hodný a citlivý, navenek dělá hodně bububu. Říká, že si na mě musí dávat pozor, nechápu proč.

Měli vaši tři manželé něco společného?

Prostředního vynecháme, to byl omyl. Člověk se chybami učí, jen školné je někdy dost drahé. To jsem si zaplatila Harvard! Nechtěla jsem být sama, ale celé se to zhatilo. Karel mi za patnáct let hodně dal a hodně vzal. Zejména iluze. Byla jsem dvacetiletá holka, která nechápala, co se děje. Okolí nebylo připravené na mě a já na něj. Karel byl gentleman a vždycky mě bránil, já ale tehdy na okolí hodně dala.

Dnes jsem čtyři roky ve vztahu, kde mi ještě nikdo nic nevzal. Někdo nám přeje, jiný ne, což mi je už jedno. Samozřejmě ta myšlenka, že si mě vzal Pepa kvůli výhodám, je ponižující a hnusná. Jako kdyby mi bylo sto a stála jsem nad hrobem! A on neměl v životě jinou šanci a musel se mi vyhrabat po zádech! Fakt nesmysl. Můj muž je zcela soběstačný, kdyby takový byl každý…

Co ty tři vztahy naučily vás?

Asi pokoře. Taky jsem ji v sobě neměla vždycky. Už z domova jsem ale věděla, že slovo platí a člověk se má chovat férově a slušně. Což je dnes možná trochu nevýhoda, ale měnit se nebudu.

Dá se říct, kdy vám bylo nejlíp a kdy nejhůř?

Nejhorší jsou ztráty blízkých. Každý člověk je egoista a vyrovnává se s tím těžko. To, co bolí, je váš egoismus, vaše láska, že někdo milý už není. Mé dceři by bylo třiadvacet let, tuhle jsem viděla dceru Petra Jandy Elišku, její vrstevnici. Nebo jedna paní kupovala ponožky a dala se se mnou do řeči: že její dvojčata chodila s Klárkou do školky, a když zemřela, napsala mi dopis, ale neodeslala. Že jí to bylo moc líto. Viděla jsem ty ponožky a nebylo mi dobře. Takovou věc si nesete celý život. Aspoň trochu mě saturuje pomoc podobně nemocným dětem.

Druhá rána byla smrt Karla. Už ta podstata, že si vzal sám život, byla šílená. Plus megalynč, který přišel. Byla v tom závist, peníze…

Příroda nás baví v létě i v zimě. A zatím s námi rád jezdí i Jakub.

Příroda nás baví v létě i v zimě. A zatím s námi rád jezdí i Jakub.

FOTO: archív Venduly Pizingerové

A kdy jste se cítila nejšťastnější?

Nejhezčí momenty jsou samozřejmě spojené s narozením obou dětí. A vůbec, já za každý den, který prožiju, poděkuju. I když nesvítí pořád slunce a přijdou blbé věci. Ale zjistila jsem, že každý třetí problém se řeší sám. Přestala jsem plánovat, užívám si a žiju ze dne na den.

Od té dvacetileté naivky jste se asi hodně změnila!?

Zásadní zlom jsem prodělala kolem čtyřicítky. To jsem se rozvedla… Začala jsem si vážit sama sebe, do té doby převažoval pocit, že si na mě může kdokoliv cokoliv dovolit. Vím, že dnes stojím na pevných základech, vychovávám dítě, mám práci, kterou jsem budovala sedmnáct let… Takže zatím dobrý.

Nad některými věcmi mávnu rukou, ale jako člověk jsem stejná. Mám pro někoho zvláštně dráždivou životní energii, nezlomnou. Jsem dost živočišný člověk, po babičce a po mámě. Té jsem čím dál víc podobná i vizuálně, máme stejné ruce, pohyby, chůzi, smích, způsob řeči. Vidím to na fotkách, je už pět let mrtvá, ale o to častěji na ni myslím. Byla hrozně chytrá, říkali jsme jí Google staršího typu, tahala mě po výstavách, na Pražské jaro… Zároveň byla trochu maloměšťačka a možná by se dnes divila, jak žiju. Ani ona nechápala podstatu mojí povahy - volnomyšlenkářky, která chce zároveň žít v pravdě.

Jak se do vás otiskl otec - voják?

Měl tvrdou ruku. Díky němu chodím včas, uznávám určitá pravidla a zákazy. Ale táta až tak moc doma nebyl, víc se ve mně odrazil děda, intelektuál, a milovaná babička. Vyrůstala jsem v lásce, což je nejdůležitější.

Jako malá jsem chtěla být baletka nebo houslistka, vydyndala jsem si piškoty i housličky, jenže obojí skončilo ve špajzu. Později jsem uvažovala o profesi archeologa nebo detektiva. Život se mi nakonec zamíchal úplně jinak. Dnes s ohledem na všechno, co jsem prožila, bych chtěla být lékař. Ale do toho už nepůjdu, možná Jakub?

Je mu dvanáct, poznáváte v něm víc Karla, nebo sebe?

Je tvrdohlavý - asi po obou. Hudební talent určitě má, hraje na klavír, ovšem píle mu chybí a já ho zatím nenutím. Snažíme se ho vést k samostatnosti a ke sportu, baví ho tenis, matika a biologie, sbírá motýly, chodil na kurzy vaření… A dokáže se o sebe postarat. Hlavně je moc dobrý kluk a dělá všechno pro to, aby to nikdo nepoznal. Prostě puberta.

Naštěstí mají bezvadný vztah s Pepou (podle mě měl být učitel, to by se děti ani nehnuly). Kuba ho respektuje - aspoň někoho. Akorát v souvislosti s mým cvičením mu tuhle ujelo, že Pepa je krutej. Dětské oči!

Co byste vzkázala ženám vašeho věku, které mají pocit, že jim ujel vlak?

Aby se měly rády a byly na sebe hodné. Často se potýkají s tím, s čím bojovaly ženské, které po mně šly po svatbě s Karlem. Mají problém a strach z mladších žen. Jasně že nebudeme mít stehna jako ve dvaceti, ale každý věk nese svoje. Žena by měla upotřebit nastřádané zkušenosti ve svůj prospěch. Vzhled hraje taky roli, proto by to neměla úplně pustit.

V přechodu pracují hormony a to, co dělá ženu ženou, se pomalu vytrácí. Jak řekl básník: Muž dává zázemí a žena úrodný klín. Podprahově tedy ženy cítí, že ztrácejí svoji cenu. Ale tak to není. Stávají se matkami dospělých dětí, babičkami a dokážou jim předat moudrost a vlídnost.

Neuvažujete ještě o jednom dítěti?

Vím, že Bára Basiková měla chlapečka v šestačtyřiceti. Když to bude, tak to bude, když ne, nebudu to hrotit. Uvidíme, nechám to koňovi.

Prý jste přemýšlela o senátorském křesle. To už neplatí?

Byla jsem navržená za Stranu podnikatelů, ale pak jsem to vzdala. Časově bych to asi nezvládla. A možná bych se z té politiky i zbláznila. Co se děje, sleduju jen zpovzdálí, přiměřeně. Asi máme to, co si zasloužíme. Lidi nechodí k volbám a pak to takhle vypadá. Každý jen nadává, místo aby se snažil něco udělat.

Při cvičení s Pepou zažijeme i legraci. Oba preferujeme zdravý životní styl, ale kouřit asi nepřestaneme. Nějaký zlozvyk si přece musíme nechat.

Při cvičení s Pepou zažijeme i legraci. Oba preferujeme zdravý životní styl, ale kouřit asi nepřestaneme. Nějaký zlozvyk si přece musíme nechat.

FOTO: archív Venduly Pizingerové

Máte nesplněné přání?

Líbilo by se mi žít ve srubu v lese, nejlépe v Jizerkách. Ale moje hlavní poslání je vychovat z Jakuba fajn chlapa. Zažila jsem hodně věcí, o nichž lidi sní, třeba jsme bydleli v Monaku. Nevrátila bych nic, prostě to bylo. Pokud nejste zatížená věcmi, jste daleko šťastnější.