Proč nepijete kávu?

Souvisí to s hlasem. Káva je kyselá a podobné věci ve spojení se stresem mohou vyvolat reflux jícnu. Pokud se kyselost vrací zpět do krku, může tam způsobit poleptání hlasivek. V náročnějším období si proto dávám raději pozor, stejně jako na mléko či jogurty. Dobrá je trocha červeného vína, bílé již méně. Začínat den sklenkou červeného však dost dobře nejde.

Na co si ještě dáváte kvůli hlasu pozor?

Na oříšky a třeba také na čokoládu. Když nezpívám a nemám stres, konzumuji vše a v jakémkoli množství.

O hlase víte hodně. Zajímá vás foniatrie?

Moje foniatrička s nadsázkou tvrdí, že když bude mít výpadek, mohu ji zastoupit. Foniatrie mě opravdu baví. Když jsem přišla na konzervatoř po gymnáziu, kde jsem se musela hodně učit, měla jsem dost volného času. Uvažovala jsem, zda si ještě něco přiberu, lákal mě klavír a foniatrie. Zjistila jsem však, že obojí je velmi časově náročné.

Na rozdíl od zpěvu?

Ano. Cvičení nezabere tolik času jako instrumentalistům. Není fyzicky možné cvičit šest hodin denně jako klavírista. Studium foniatrie trvá velmi dlouho a je náročné vstřebat tolik informací. To by ani nevadilo, ale šlo o čas. Na konzervatoř jsem šla už po jedné střední škole. Řekla jsem si, že raději zůstanu jen u zpěvu a budu ho dělat pořádně. A třeba by mě na medicínu ani nevzali.

Coby maturantka na Pražské konzervatoři v roce 2005.

Coby maturantka na Pražské konzervatoři v roce 2005.

FOTO: archív Kateřiny Knežíkové

Proč jste po gymnáziu nešla rovnou na HAMU, kam jste zamířila až po konzervatoři?

Protože jsem toho ještě tolik neuměla. Měla jsem hezky a zdravě vedený hlas, byť malého rozsahu. Tehdy má jediná devíza tkvěla ve schopnosti předat zpívané slovo dál. Za to mohu děkovat pánubohu, že umím komunikovat s lidmi svým hlasem. Že umím posluchačům něco předat. Když jsem poslouchala kolegy u přijímacích zkoušek na Pražskou konzervatoř, uvědomovala jsem si, že jsou o hodně dál než já. Chtěla jsem se jim vyrovnat a to byla velká motivace. Byli jsme třída velkých individualit a dodnes se hudbě skoro všichni věnujeme.

Jaké bylo vaše dětství?

Vyrůstala jsem ve vesnici u Bohumína, která se jmenuje Dolní Lutyně. Lišky tam dávají dobrou noc a bez kola, pokud nemáte k dispozici auto, se neobejdete.

Takže velká romantika?

Do jisté míry ano.

Panuje představa, že operní pěvkyně musí být korpulentní. Vy jste štíhlá. Jak to?

Možná to tak dříve bylo, protože jevištní nároky nebyly tak vysoké. Teď by se kila navíc na jevišti těžko nosila.

Tak jinak, nechybějí vám ta kila?

Ne, vůbec. Rezonance nemá s tukem nic společného. Zvuk rezonuje v prostoru, kde nic není. Když se postavíte do jeskyně a zazpíváte, zní to proto, že je tam volný prostor a zvuk se má od čeho odrazit. Zpěv rezonuje v dutinách hlavy, kde je plno volného prostoru. Tuk zpěvu neprospívá. Když jsem pod svojí váhou, taky to není dobře. Nemohu jít pod 58 kilo. Chyběla by mi energie, abych mohla utáhnout celé představení a druhý den ještě normálně fungovat.

Máte za sebou sezónu plnou vystoupení. Jaká byla?

Velmi náročná, a tak teď více dbám na životosprávu. Hodně jsem cestovala, vystupovala na různých koncertech u nás i v zahraničí. Mnoho času jsme trávili společně s manželem ve Vídni, odkud jsem jezdila na představení do Prahy, Ostravy a na zkoušky do Brna. Byla jsem často nemocná. To všechno má svůj dopad.

Největší vliv na mě mělo to, že dcera ze školky pořád přinášela nějaké bacily, které se na ní neprojevily, mě s manželem a zbytkem rodiny však pokládají na lopatky. Takže sotva jsem se vykopala z jedné nemoci, už jsem dostala další, protože imunita byla oslabená.

S manželem, tenoristou Adamem Plachetkou, se občas sejde i na jevišti. Zazpívali si ve Figarově svatbě v Národním divadle.

S manželem, tenoristou Adamem Plachetkou, se občas sejde i na jevišti. Zazpívali si ve Figarově svatbě v Národním divadle.

FOTO: Národní divadlo Hana Smejkalová

Jak se vyrovnáváte s tím, že má manžel angažmá ve Vídni?

Je to otázka volby. Ještě než se nám narodila dcera, rozhodla jsem se, že chci, aby měl tatínek dceru, nejen kamarádku, a byl jí plnohodnotným rodičem. S tím souvisí, že si musím ukrajovat ze svého pohodlí. Kdyby bylo jen na mně, zůstaneme v Praze nebo v Brně, kde často vystupuji. Mám výhodu, že můj hlídací regiment je široký a je ochoten cestovat i do Vídně či do Prahy. Je to hlavně můj tatínek s jeho partnerkou.

V Praze máme zase Adamovu rodinu, chůvu. Rodina je pro mě důležitá, a tak si někdy hrábnu na dno víc, než bych chtěla. Posledního půl roku jsem žila hlavně v autě. Pořád jsem měla pocit, že vše zvládám, jenže jednoho dne už to nešlo ani fyzicky, ani psychicky. Teď nabírám síly a doufám, že příští sezónu zvládnu s větším nadhledem.

Má dnes opera ještě co nabídnout?

Je to stále živý organismus, musí dostat šanci. Nejen od diváků, ale i od podporovatelů, čímž myslím města, ministerstvo, donátory. Mnoho lidí má pocit, že opera je něco jako muzeum, o které není třeba pečovat. Podporovat by se mělo veškeré umění. Odráží přece stav společnosti.

Zeptám se jinak, je o operu divácký zájem?

Myslím, že je, musí se však o ní vědět. Nemůžeme čekat, že si najde diváky sama. Těch, kteří na operu chodí jen ze zájmu, je už málo. Stejně jako se dělá propagace v pop sféře, je namístě i tady. Musí se vědět o konkrétních lidech. Na ně se chodí v zahraničí, u nás se jde za titulem.

Kdybyste dostala zahraniční nabídku, kývla byste na ni?

To je těžké. Asi bych byla nadšená. Ale v hlavě by se mi hned rozeběhlo, co udělám se svou rodinou. Manžel je tam, kde je, cestuje víc než já, a i jeho zlobí, že s námi nemůže být tak často, jak by si přál. Řekli jsme si, že teď to tak musí být. Já pracuju poměrně hodně v Česku a do zahraničí vyjíždím převážně na koncerty. Pro mě by taková nabídka znamenala vzít si Adélku s sebou a samozřejmě někoho z rodiny, kdo by se o ni staral.

Neumím si představit, že bych ji nechala dva měsíce doma. A až začne chodit povinně do školky a školy, někdo doma zůstat musí. A tím někým jsem já. S tím se počítalo. Dotazy na to, zda mi to je či není líto, jsou zbytečné. Tak to prostě je. Vykompenzuju si to jinak.

Berete dceru do divadla?

Když jsem měla debut v roli Mařenky v Prodané nevěstě, vzal si Adam Adélku s sebou do hlediště. Nebyla ani dvouletá a už chtěla do divadla. Ukázalo se, že se jí tam moc líbí, vydržela celá tři jednání. Tehdy ještě neměla tak hlasité slovní projevy. Teď do divadla nechodí, protože má potřebu vše komentovat a na vše se ptát. Zřídkakdy ji beru na zkoušky. Nechceme ji determinovat. Nicméně se ukazuje, že něco z hudby v sobě má.

Hudbu si nepouštím, zní mi v hlavě pořád,“ říká úspěšná sopranistka, která před časem nazpívala jednu z oficiálních verzí státní hymny.

„Hudbu si nepouštím, zní mi v hlavě pořád,“ říká úspěšná sopranistka, která před časem nazpívala jednu z oficiálních verzí státní hymny.

FOTO: Mona Martinů

Geny nezapře?

Nevím, jestli geny, protože ani Adam, ani já v rodině profesionální hudebníky nemáme. Adélka si začala cpát malou kytaru pod krk a prohlašovat, že jí chybí smyčec. Od narození má skvělý rytmus a dobře intonuje. Nezakazuji jí nic, nicméně pohlížím na to s obavami, protože vím, co všechno hudba obnáší. Jaká je šance uchytit se, aby to člověka naplňovalo i živilo. Já bych znovu do branže nešla, zpěv bych si raději nechala jako koníčka. Přála bych si, aby to tak měla i Adélka. Nebudu jí hudbu upírat, ale…

Ale kdyby byla zpívající doktorka, bylo by to lepší?

To by bylo skvělé. A ještě lépe zpívající foniatrička.

V roce 2008 vznikly čtyři nové verze státní hymny. Kromě sborové a orchestrální existují i hlasová provedení. O mužské a ženské sólo jste se podělili se svým manželem. Jaké jste u toho měla pocity?

Bylo to tak rychlé, že jsme ani žádné pocity mít nestihli. Narychlo nám zavolali, že budeme s Jiřím Bělohlávkem natáčet českou hymnu. Divili jsme se, proč neoslovili někoho známějšího. Myslím, že se pan Bělohlávek rád obklopoval mladými lidmi a dával jim příležitost a možná i to sehrálo podstatnou roli v našem angažování.

Až později jsme se dozvěděli, že šlo o natáčení nové oficiální verze. To nás s Adamem dostalo. Tehdy přiletěl z Japonska a druhý den pokračoval jinam do Asie. Byl v dost velkém stresu. Protože nás požádalo Národní divadlo a byl tam i pan dirigent Bělohlávek, svolili jsme. Jak jinak. Když se pak strhl zájem a novináři chtěli rozhovory, pochopili jsme význam toho, co se stalo.

Zazpíváte si někdy jen tak, doma?

Ne. I když nedávno jsem si po dlouhé době zazpívala árii Fiordiligi (hlavní ženská postava zpívaná sopránem - pozn. red.) z Mozartovy opery Cosi fan tutte, protože jsem narazila na hezkou nahrávku. Nastudovala jsem si ji do šuplíku a čekám, až nabídka na roli přijde a já si Fiordiligi zazpívám i na jevišti. V autě si neprozpěvuju, je tam malý prostor a zvuk se nikam nenese a člověk se snadno přetáhne. Občas si tam udělám pár cvičení před zkouškou, abych rozhýbala hlasivky, když nestíhám.

Vypadá to, že hudbou žijete.

Ano, je to tak. Dávám jí mnoho času. Pořád se něco nového učím a o tom se mi pak zdá i v noci. Hudbu si jinak moc nepouštím, jsem ráda, když zachytím v rádiu Arethu Franklinovou nebo jazz. Nejčastěji poslouchám rádio Classic, stejně jako Adélka. Když hraje jiná stanice, žádá mě, ať pustím něco normálního. V hudbě žije s námi. Když muzika nehraje, stejně mi zní v hlavě. Mám ráda i ticho, to můj manžel nemusí. Když už ho vyžaduje, znamená to, že je totálně přetažený, což bývá tak jednou do roka. Jinak hned jak vyjde z bytu, nasazuje sluchátka a pouští operu.

Čím si uděláte radost?

Spánkem a nejvíce relaxuji u uklízení. Domácnost zatím zastávám sama, i když mám chvíle, kdy si říkám, že už je na čase poprosit někoho o pomoc. Zatím jsem tak neučinila. Uvidíme, zda a co mě donutí. Radost mi dělají nové projekty. Ví se o mně, že se ráda učím nové věci, takže nabídky přicházejí. A s tím souvisí pořízení notového materiálu, což zbožňuju.

Taky chodím ráda nakupovat, slabost mám pro boty a kabelky. Když mám volno, stane se, že vlítnu do nákupního centra a utrácím.

Vzácné chvíle odpočinku na Vltavě se svým mužem a dcerou Adélkou.

Vzácné chvíle odpočinku na Vltavě se svým mužem a dcerou Adélkou.

FOTO: archív Kateřiny Knežíkové

I za šaty na vystoupení?

Od té doby, co spolupracuji s ateliérem Poner, což jsou návrháři Jakub a Nikol Ponerovi, ne. Jejich róby jsou jednoduše skvostné, originální a vždy slaví úspěch. Koncertuji často, a proto si nemohu vzít stejnou róbu několikrát za sebou. Doma mi zabírají místo šaty, které už nosit nemohu.

Co s nimi děláte?

Musím najít někoho, kdo si je vezme.

Jsou jich stovky?

To ne, jen desítky.