Lucie Bílá: Já a princezna? Ale kdeže!

Naplno pojede až do zimy. Jen pódia na starobylých místech vystřídají na podzim koncertní sály. Vystoupí v nich – možná pro mnohé překvapivě – s písničkářkou Radůzou. A premiéra čeká Lucii Bílou také v pražském karlínském divadle, jak jinak než v muzikálu.

Neprotestují. Právě díky téhle kapele jsou železné. Dítě taky přece na pískovišti křičí a s hlasivkami mu to nic nedělá. Jde to z něj spontánně. Podobně to mám já s big beatem. Pro mě je tenhle styl nějak přirozený. Nepřemýšlím nad ním a zpívám tak, jak mi zobák narostl, jako neřízená střela, což mi nejvíc vyhovuje. S Arakainem proto na jevišti relaxuji. Jinak já bych obecně s klukama vyrazila kamkoli. Jistě, hrady mají úžasnou atmosféru, ale tahle kapela je má první muzikantská, navíc metalová láska. A první láska nikdy nerezaví.

Kdeže princezna! Znají mě jako tu, co ráda střídá hudební žánry. Já podobné změny k životu potřebuji. Navíc s Arakainem nám to společně klape už přes třicet let. My k sobě nějakým způsobem patříme. Kdybych u nich nebyla šťastná, tak jim dávno uteču. Oni mají jiný svět, já zase ten svůj. Vzájemně se inspirujeme, proto to spojení, ta chemie mezi námi neustále funguje.

Podívejte, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Upřímně? Podobná otázka mi přijde úplně blbá, jenže – jak včera říkal Zdeněk Izer v našem otvovickém kulturáku: „Jsem vděčný za každou blbou otázku. Protože nad ní nemusím přemýšlet. Dobře se mi na ni pak odpovídá.“ (směje se)

Liší, jak by ne! Na metalovou kapelu dorazí ti, co v klidu neposedí, pořád se neusmívají a netleskají, jak se od nich čeká. Naopak. Pořád se pohybují, poskakují, pokřikují, jásají. Dělají si, co chtějí. Jen mimochodem – právě s Arakainem se díky tomu cítím „strašně slavná“. Zpívala jsem s ním před více než čtvrt stoletím a slavné fláky lidi stále chtějí.

Za všechny třeba Cornoutto nebo Zimní královna. Budeme hrát prostě staré hity. Já u nich tak nějak ožiju…

(směje se) Ožiju, samozřejmě. Oni si lidi obecně myslí, že zrovna tahle skupina dost paří, že kluci rádi holdují alkoholu. Jenže, omyl, dámy a pánové. Ono to vlastně nejde. Opravdu nejde. Jejich hudba je náročná, díky bicím se hraje na klik, je rychlá… Oni na ni musejí být připravení, stíhat ji. Já tak s čistým svědomím mohu říci – nikdy jsem kluky neviděla opilé.

Obvykle tvrdím: Po jednom panáku nezpívám falešně, ale pomalu. Občas si, pravda, dám před koncertem pivo střižené vodou. Ale to snad nikomu ani nesdělujte. (směje se) Je to pěkně hnusné, ale na hlasivky velmi, velmi účinné.

Já ráda vystupuju všude. Sice vím, že by lidi rádi slyšeli, jak mám vřelý vztah ke kraji, určitému místu, hradu, ale já si je nikdy nestačím dokonale prohlédnout. Podobné je to s našimi hrady a zámky, zatím jsem nestačila ani ty nejznámější všechny projet.

Líp bych vám rozhodně odvyprávěla, jak vypadají v Česku šatny. Jaký kde mají sál, s jakou akustikou, jestli tam je fajn pořadatel, zda dělá něco navíc pro mé fanoušky, třeba nějaká vizuální kouzla… Teď mě napadá, celou letošní šňůru se mnou bude jezdit jeden kluk, můj kameraman, který ji bude natáčet, fotit. Když se mě zeptáte koncem srpna, řeknu vám, který hrad je pro mě nej! (rozhovor proběhl v červenci – pozn. red.)

(směje se) To jste mě pobavila. Nemám žádné podobné móresy. Z jídla a pití vyžaduji jen vodu. Stačí mi malá místnost s židlí, zrcadlem a stolkem, kde je ticho, nikdo mě neruší a já se mohu před koncertem v pohodě, bez stresu nalíčit a načesat, koncentrovat na svůj výkon. Ani tu maskérku, kadeřnici s sebou už obvykle nevozívám. Na co taky, po těch letech! Už jsem to okoukala, jak to holky dělají. Takže si něco krásného na hlavě a obličeji zvládám vytvořit sama.

Nepouštím. I doma mám ráda většinou klid. Na jevišti jsem totiž denně, potřebuji tak v těch málo volných chvílích, co mi zbývají, ticho. V pravidlu mám ale samozřejmě i výjimky. Někdy si ten klid zpestřím relaxační hudbou. Občas, z jakýchsi studijních důvodů, hledám třeba staré nahrávky, které někdo natočil na mobil. Upřímně? Nedávno jsem se vyděsila, jak se předvádím. Vypadala jsem jak utržená ze řetězu. (směje se) Vždy nějak vletím, ani nevím, z jaké strany, na jeviště a začnu kvičet, tedy zpívat. Ale možná je to dobře. Přesně tohle jsem já.

Připravená jsem obecně na všechno. (směje se) Jen tenhle zážitek ještě nemám. Snad to nebude pro někoho inspirace… Ale vzpomínám si na jeden ještě horší z počátků kariéry. Jeden chlápek si mě nějak vyhlíd’. Právě jsem šla na jeviště. Já jen viděla, jak majznul tím půllitrem od piva o stůl, v ruce mu zůstal jen ostrý střep. S ním zamířil přímo ke mně.

Od té doby vím, co znamená výraz dřevěné nohy. Jen jsem stála a sledovala ho, co udělá dál. Došel ke mně a udělal takhle… (Gestem předvádí odříznutí vlasů – pozn. red.) Pak řekl dvě slova: „Na památku.“ A zmizel.

Ani ne. Ale dodnes si pamatuji, jak malá dušička ve mně byla. Stalo se to před drahnými, drahnými roky. Teď mám vedle sebe statné muže, aby podobné momenty odchytávali.

Jsou to mé vzpomínky, k nimž se ráda vracím. Budete se možná divit, ale i ty mé Bílé tenisky, které všemu předcházely, k nim patří. Už je sice netahám na jeviště mezi lidi, ale patří ke mně jako můj krůček. Missariel byla ten opravdový první krok. I díky ní se proto považuji spíš za porevoluční dítě. V téhle době mi pomohla spontánní spolupráce s Ondrou a Gábinou (Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová – pozn. red.). Neřekli si: „Najdeme si pro svou hudbu, texty nějakou zpěvačku a něco z ní uděláme.”

Já jsem s nimi udělala písničku pro film Filipa Renče Requiem pro panenku. A hned první den, kdy se začala hrát v rádiích, se nám ozvaly tři firmy, jestli máme další skladby. Z éteru bylo slyšet, jak to mezi námi nějak funguje.

Ondra do něj vložil hudbu, kterou už měl. Gábinka dodala slova a já svou duši. Mix zafungoval neuvěřitelně. Bohužel, už se to nedá zopakovat. Ale proč bohužel. Někdo takový úspěch nezažije nikdy. Když jsme šli pak na vyhlášení hudebních cen, brala jsem to jako výlet, na němž zaplácáme skutečným hudebním mistrům. Netušila jsem ani náhodou, že by se nás mohly týkat. A my jich ten večer posbírali pět. (V roce 1993 se Lucie Bílá mj. stala zpěvačkou roku, písní roku se pak stala Láska je láska – pozn. red.)

Ne, já se nemohu zaškatulkovat v jednom směru. Jak jsem říkala, k životu potřebuji změny, výzvy. Mám ráda Arakain, ale stejně tak si ráda zazpívám Ave Maria, v muzikálu mě neudělala jen Missariel, ale také Bídníci ve vinohradském divadle, klasické koncerty na Pražském jaru.

Mám těch kabátů víc, ale všechny ke mně patří. Právě ony jsou na mně to krásné. Přinášejí mi rozmanité publikum. Dokážu být dámou v dlouhých šatech, pak je svléknu, vyměním za ostny a vyrazím vyřvávat metal.

Byly tady nějaké návrhy, jenže já se nechci ohlížet. Potřebuji ještě běžet dopředu. Trošku mě už vyděsila loňská cena Akademie populární hudby Anděl (zpěvačka 25letí – pozn. red.). Říkala jsem si: Doufám, že je to jen motivace na začátek, že to není na rozloučenou, signál: Sklapni!

Madonna. Nechci se s ní vůbec srovnávat, ale ona byla a je tím mým vzorem. Ukázala mi, že když něco chci, musím za tím jít. A hlavně tedy musím vědět já, co skutečně chci. Myslím si, že je stejná workoholička jako já. Občas někomu leze na nervy, přesně jako já. Napadají mě i další jména. Třeba Nina Hagen, Christina Aguilera. Jenže ve výsledku jdu stejně svou cestou. Klidně bych dodala kluci z Arakainu, muzikant Petr Malásek...

Asi vážně nepotřebuji hledat svou motivaci někde venku. Česko je plné šikovných lidí. Teď jsem se úplně zamilovala do kolegyně Radůzy. Chystáme spolu cédéčko, bude mým hostem na vánočních koncertech.

Její tvorbu poměrně dávno. Ale teprve před časem jsem ji skutečně našla, jako člověka. Po přečtení jednoho rozhovoru s ní, kde jsem zjistila, že to nemá teď v životě moc rozchechtaný, jsem ji oslovila. Mí kluci mi na ni sehnali spojení.

Poprosila jsem ji, zda by mi nedala nějaký text na připravovanou desku. A ona ji za týden dokázala otextovat celou! Je prostě neuvěřitelná! My dvě jsme se měly potkat, být si platné. Mám radost, že mi přinesla do života čerstvý vzduch. Třeba i ji potěší, že pracuje na něčem, co ji posune jinam, pryč od starostí. Dokonce jsme zjistily, že jsme příbuzné. Přes nějaké tety.

Musím, jinak bych se zbláznila. Zastihli jste mě před pražskou zkouškou s Arakainem (po 13. hodině – pozn. red.). Po ní jedu do Bratislavy, kde mám večer koncert. Ještě před ním musím mít další zkoušku. A ten volný čas? Udělám si ho v autě při přesunech z místa na místo. Stejně nedokážu hodiny a hodiny jen tak sedět, koukat z okna.

Vozím si proto s sebou takovou malou dílničku. Je to takový podnos, který si dávám na nohy. Vysypu si na něj korálky, přidám kleště a během jízdy tvořím ty své anděly a křížky, které mají lidi rádi. I lampu, abych na to dobře viděla, v autě mám. Ke všemu si pouštím oblíbené seriály a hraju si na to, že mám volno. I proto se do auta vždy moc těším. Na to, jak si zakorálkuji.

Mám to vychytané, nebojte. Kolem toho podnosu mám jakousi ohrádku. Předtím, než jsem to vykoumala, jsme samozřejmě opakovaně zastavovali, vysbírávali droboučké korálky, celý vůz důkladně luxovali

Teď prostě vyhrávají korálky. Ale kluci z Arakainu si kvůli tomu háčkování ze mě dělávají dodnes srandu. Říkají: Dřív jsi měla šatnu s námi. „Teď jsi nás nahradila háčkováním. Místo rumu piješ vodu.” Jenže mě to baví.

Mám to podobně jako císař Karel IV. v muzikálu Noc na Karlštejně. On také pletl košíky, když dával státnické audience. Odpočíval u ruční práce. Já to mám podobně. Navíc díky těmhle mým řemeslným činnostem pořád něco zachraňuji. (směje se) Zkoušela jsem taky sudoku, což je fajn. Jenže to se k charitě moc nehodí…

Kam můžu. Peníze z mých růženců už například pomohly obnovit pěst set let staré malby v jednom kostelíku… Je to takový milý řetězec. Já s láskou něco vyrobím, někdo si to koupí, potom to nosí, třeba s tím přijde i na můj koncert, čímž mě bezpochyby potěší, a společně něčemu pomůžeme.

Náš kulturní dům v Otvovicích. Tam zažívám své skutečné prázdniny. Včera jsme tam měli toho zmíněného Zdeňka Izera. Na říjen chystáme Hanu Zagorovou, která má – jen tak na okraj – již vyprodáno. No a ti kluci z Arakainu by k nám mohli taky dorazit. Přivítám je ráda, stejně jako místní. Snad nám kulturák nezboří, zatím ho totiž stále opravujeme. Děláme nové topení, elektřinu… Vypadá šíleně, ale bude líp!