Hlavní obsah

Veronika Khek Kubařová: Slyšet z hlediště smích je balzám

Právo, Dana Braunová

Ve svých třiceti se má za čím ohlédnout: k nejslavnějším Shakespearovým hrdinkám Julii a Desdemoně nyní ve svém hereckém repertoáru přiřadila Ofélii z Hamleta. Filmovým divákům se představila v řadě populárních titulů od Rafťáků po Ženy v pokušení, těm televizním zase v úspěšných pohádkách. A daří se jí i v soukromém životě.

Foto: Profimedia.cz

S manželem, o devět let starším divadelním režisérem Pavlem Khekem.

Článek

Kolikáté setkání se Shakespearem už je Ofélie, kterou ztělesňujete na letošních Letních shakespearovských slavnostech?

Počítám-li dobře, tak osmé. Úplně první bylo na škole ve Večeru tříkrálovém a v komedii Jak se vám líbí. V prvním angažmá v Mladé Boleslavi to byla Hermie ve Snu noci svatojánské, pak Julie. V Divadle v Celetné jsem zaskakovala jako Anna v Richardovi III., v Dejvickém divadle hrajeme Zimní pohádku.

V rámci Letních shakespearovských slavností jsem už druhým rokem Desdemona v Othellovi. Je to slovenská inscenace, kde vždy mívají českého hosta. Mě si vybral režisér Michal Vajdička, tehdy umělecký šéf Dejvického divadla, odkud mě znal. Byla to velmi zajímavá práce, protože jsem slovenské kolegy vůbec neznala a oni neznali mě. Díky tomu jsme necítili žádné předsudky. Mohla jsem tu roli tvořit úplně od nuly, bez ohledu na to, co si o mně budou myslet. Skloubit jeho rytmickou řeč s autentickou emocí není snadné a tady jsem měla dojem, že se mi to podařilo.

Je pro vás tedy lepší, když hrajete s někým neznámým?

Záleží na žánru. Třeba v komedii hraju raději s někým, o kom vím, že máme blízký smysl pro humor. V rolích, kdy se v nějakém vztahu hledáte, je lepší, když toho druhého neznáte. Teprve se zkoumáte, čtete…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Zpočátku jsem dostávala sekance, které jsem neuměla úplně vstřebat,“ říká nejmladší členka souboru Dejvického divadla.

Vystupujete ráda pod širým nebem?

Miluju, když cítím stromy, večerní vlhkost ve vzduchu, to mi dělá dobře. Musím samozřejmě dávat pozor, aby mě bylo slyšet, aby se to, co říkám, neslo a zároveň nestrádala emoce. Nepříjemné je, když začne pršet, diváci šustí pláštěnkami, zaclání si deštníky, někdo chce, aby to skončilo, někdo chce pokračovat… Vloni se při Othellovi na Bratislavském hradě tak rozpršelo, že jsme na jevišti jeden druhého vůbec neslyšeli, byli jsme promoklí na kost. Museli jsme to vzdát.

Nepřijdou vám Ofélie a Desdemona, které teď hrajete, jako pasivní oběti souher událostí kolem nich?

Já je tak nevnímám. Myslím, že měly volbu rozhodnout se jinak. Spáchat sebevraždu bylo Oféliino rozhodnutí, na které má právo. Našla osvobození z nekonečného smutku, který prožívala. Desdemonu zase vnímám jako obrovskou bojovnici za lásku, která pochopí, že pokud chce zůstat s mužem, kterého miluje, musí přijmout smrt. Obojí je tragédie, odehrávající se v naprosto vyhrocených situacích. Pravda je, Shakespearovy tragédie jsou hlavně o mužích. V komediích si ženské postavy víc dovolují, Sen noci svatojánské nebo Zkrocení zlé ženy jsou z tohoto pohledu vyrovnanější.

Jste občas ráda pasivní?

A jak! Často jsem v pohádkách hrála princezny, to by mě bavilo. Představuju si, že žiju na zámku a na všechno mám služebnictvo, vozí mě v krásném kočáře. Kdybych zbohatla, najala bych si řidiče. Nerada totiž řídím a nechci pořád chtít po manželovi, aby mě někam vozil. Ráno bych nastoupila do auta, dala bych si tam čaj, ještě si opakovala texty… To by mě hodně bavilo.

Takže život prvorepublikové filmové hvězdy?

Klidně. Zase bych nechtěla stát na nějakém piedestalu. Vyhovuje mi, že můžu chodit v teplákách, nenalíčená, protože různých převleků a líčení mám až dost. Nevím, zda si to mohla dovolit třeba Adina Mandlová. V současnosti jsem šťastná.

Foto: Viktor Kronbauer

Na letošních Letních shakespearovských slavnostech jako nešťastná Ofélie s Jaroslavem Pleslem, představitelem titulní role Shakespearovy tragédie Hamlet.

Netajíte se tím, že jste šťastná i v soukromém životě. S manželem, divadelním režisérem Pavlem Khekem, jste se bezpochyby potkali při práci…

V Mladé Boleslavi, kde jsem byla v prvním angažmá. Poprvé jsme spolu pracovali na Maupassantově Miláčkovi, kde jsem hrála prostitutku. Jiskra tenkrát ještě nepřeskočila, oba jsme měli partnery. Vždycky mi připadal trochu šílený, jak svou práci prožíval. Jednou za mnou přišel, že chystá Fausta a Markétku: „Viděl jsem tvoji Julii, vůbec se mi to nelíbilo, ty verše jsi říkala technicky příšerně.“ Dá mi ale s Markétkou, která je taky ve verších, šanci to napravit. Budu však muset dřít… Vznikla z toho krásná inscenace, díky které jsem dostala nabídku do Městských divadel pražských. On tam přišel až po pěti letech. Jiskra přeskočila při práci na Markétě Lazarové.

Bylo ta práce v něčem jiná?

Na zkoušení s Pavlem jsem potřebovala chrániče, pořád jsem se někam propadala, skákala, koulela. Sportovní výkony vůbec nejsou moje doména, zato můj manžel je bývalý hokejista, kdyby ho nezastavil úraz, možná by se tím i živil. K tomu hrál dobře tenis, volejbal, závodně lyžoval. Všechny sporty, na které si vzpomenete, někdy dělal. Já spíš chodila do uměleckých kroužků. Občas ho přiměju, aby vleže koukal na film, on mě nutí sportovat. Už se mu podařilo dostat mě na kolo.

Teď už spolu nepracujete?

Pavel pro mě byl i před tím, než jsem se do něho zamilovala, jeden z nejlepších režisérů, s nimiž jsem pracovala. Herecká práce s ním byla od počátku objevující a naplňující. Teď bych si nebyla jistá, zda bych zkoušení udržela jen na pracovní rovině, a neriskovala nějaké napětí mezi námi. Vážím si našich společných chvil a je to pro mě víc, než kdybychom spolu něco tvořili na jevišti.

Dělali jsme ale spolu dost inscenací. Když jsem dostala nabídku na hostování do Dejvic, od kterého pak vzešla úvaha o angažmá, radila jsem se s ním jako s režisérem, kterému věřím a který mě dobře jako herečku zná. Řekl mi, že to mám zkusit. Stejně jsem ale počkala na spolupráci s ním v Markétě Lazarové.

Být přijatá do kolektivu Dejvického divadla prý není pro nováčka nic lehkého.

Možná v pánské šatně, ale v dámské to je skvělé! Probíráme své životy, všechny na sobě pracujeme, radíme si navzájem. Na to, jak malá ta šatna je a kolik velkých hereček pojme, to je fajn. Nikdy mi neházely klacky pod nohy, naopak mě motivovaly a povzbuzovaly: „To dáš, taky jsme měly pocit, že na to nemáme a chtěly jsme odejít. Vydrž!“

 Co pánská část souboru?

Jsou to výrazné, silné osobnosti a mají mezi sebou dost drsný humor. Zpočátku jsem dostávala sekance, které jsem neuměla úplně vstřebat. Kolikrát mi bylo do breku. Dotyčný pak z toho zůstal v rozpacích, protože to byl přece fór.

Foto: Hynek Glos

V Čechovově Rackovi na domovské dejvické scéně jako líbezná Nina s Miroslavem Krobotem v roli skeptického Sorina.

Jádro souboru už spolu hraje pomalu 25 let, jsou na sebe hodně navázaní i mimo práci. Je to spíš parta. Při práci se ohnivě debatuje, nikdo se nebojí říct, co si myslí.

Vy taky?

Už jo. Byla doba, kdy se mi z představy, že před těmihle lidmi promluvím, klepala kolena. Dělala jsem spíš, že tam nejsem. Teď klidně řeknu i něco, s čím vůbec nikdo nesouhlasí. Když to potřebuju říct.

Kdy jste poprvé zatoužila dostat se do Dejvického divadla?

Bude to už skoro deset let, kdy jsem hrála v televizním filmu Dívka a kouzelník. Bylo to mimořádné natáčení s mimořádným režisérem Jurajem Herzem, kameramanem Jiřím Macháněm a Ivanem Trojanem v hlavní roli. Nesmírně intenzivní soustředěná práce, měla jsem pocit, že se dotýkám opravdové filmařiny. Jednou jsme s Ivanem jeli ve stejném autě na natáčení a já se ho ptala, zda se dá dostat do Dejvického divadla. Nebo jestli jsou uzavřená parta. Shovívavě se usmál a říkal, že to je komplikované.

Filmový debut jste si odbyla ještě na konzervatoři v divácky úspěšných Rafťácích. Jak na ten film vzpomínáte?

Moc jsem si vážila, že můžu točit s Jirkou Mádlem a Vojtou Kotkem. Byli tehdy naprosté megahvězdy, kam přišli, všichni se s nimi chtěli fotit. Byla to tvrdá práce, točili jsme na vodě, do toho různá citová vzplanutí, výbuchy emocí, moc jsme nespali… Skončila jsem na kapačkách.

Vaše vzplanutí vyústilo v několikaletý vztah s o 17 let starším režisérem filmu Karlem Janákem. Nevyvolalo to mezi ostatními účinkující nějakou nevoli?

Se vztahem jsme začali až po natáčení, takže to takovou pozornost nevzbudilo. Žádná privilegia jsem neměla. Párkrát jsme spolu ještě točili, ale byly to pokaždé menší role.

Účinkovala jste i v Semaforu. Co vás tam přivedlo?

Na konzervatoři jsem v našem absolventském představení, kterým byla semaforská Kytice, hrála Dorničku. Přišli se tehdy podívat Jiří Suchý a Jitka Molavcová a pan Suchý mi nabídl hostování. Vystupovala jsem tam pak ve více titulech a byla jsem blažená. Jirka s Jitkou jsou úžasní, jejich hudební i herecká propojenost je neuvěřitelná.

Foto: archív ČT

V televizním filmu režiséra Juraje Herze Dívka a kouzelník (2008) vytvořila s Ivanem Trojanem dvojici hlavních postav.

Herecké zpívání s humorem je pro mě po všech těch Oféliích a Desdemonách rekreace. Doufám, že si s nimi ještě zahraju.

Vídáme vás ve vážných i v komediálních rolích. Které byste si přála, aby převažovaly?

Chtěla bych, aby to zůstalo vyrovnané. Po Markétě Lazarové jsem si strašně přála hrát v něčem, kde se diváci budou smát. I kdyby to bylo blbé. Slyšet z hlediště smích je balzám. Když naopak hraju dlouho jen taškařice, mám touhu po nějakém hlubším vyjádření. Nechci se vyhraňovat, hlavně chci mít co hrát.

Zdá se, že vaše dosavadní profesní dráha je lemována jen pozitivními zkušenostmi.

Jiné si nepřipouštím. Nemám ráda konflikty, nevím, proč si znepříjemňovat život. Tahle profese je nesmírně stravující, protože je založená na emocích. Přiznám, že jsem v poslední době dost vyčerpaná. Často zapomínám na jídlo. Naštěstí manžel vystudoval hotelovou střední školu, výborně vaří. Je určitě lepší kuchař než já. Dělá třeba skvělou svíčkovou. Navíc když je potřeba, umí uvařit z ničeho.

Plánujete rodinu?

Ano, ale kdy to bude, si necháváme pro sebe.

Velkou?

Takhle o tom nepřemýšlím. Chceme prostě rodinu. Jsou různě náročné děti, různé životní okolnosti – můžeme mít jedno dítě a taky sedm.

Přede dvěma lety jste měli svatbu. K takovému kroku se ve vaší generaci rozhodne stále méně lidí.

Pavel mě požádal o ruku po roce společného života. Vůbec mě to nezaskočilo, moc jsem si to přála. Od začátku jsem věděla, že to je můj muž. Chtěla jsem, abychom k sobě patřili. To, že nosím snubní prstýnek, je pro mě velké štěstí.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám